Princezna z hory Muntserrat

Johann Wilhelm Wolf

Byl jednou jeden král, který měl tři syny. Byl už v letech, a tak na něj přišla nemoc a den ze dne s ním bylo hůř, až jednoho dne lékaři prohlásili, že už mu nic nepomůže. Marně jim nabízel zlato a hojný majetek, jen když ho zachrání, vypadalo to, že pro něj žádná léčivá bylina neroste. Tu se mu jednou v noci zdálo, že daleko za mořem leží hora Muntserrat, do které byl zaklet jeden mocný císař Karel. V hoře stál nádherný zámek a před ním vytékaly tři vodní prameny, a to pramen krásy, pramen života a pramen smrti. Druhého dne si král zavolal syny a řekl: „Tomu, kdo mi přinese vodu z pramene života, dám polovinu království.“ Když to nejstarší syn slyšel, řekl: „Já tam půjdu a vodu vám přinesu, otče!“ On to ale neřekl proto, že by svého otce tak miloval a chtěl ho odvrátit od jisté smrti, bál se, že by mohla polovina království padnout do jiných než jeho rukou. Ale starý král si myslil, že z něj hovoří velká láska, a byl tím potěšen. Nechal mu zabalit truhly a truhlice plné šatstva a zlata, k tomu mnoho kočárů a koní spolu s kočími a četnými sloužícími, pak mu požehnal a princ vytáhnul do šírého světa.

Na druhé straně moře princ dorazil k přepychovému hostinci; krásnější ještě neviděl. Když sestoupil a vešel do sálu pro hosty, sedělo tam množství urozených pánů, kteří pili a hráli karty, a tak se zeptal, zda by mohl hrát s nimi. Samozřejmě, řekli mu ti pánové, pokud ale vše prohraje a nebude moci zaplatit, potom musí zemřít. To mu bylo po chuti, neboť si myslil, že jeho zlato se mu nemůže minout, a tak hrál bezstarostně jako o závod. Ale měl smůlu a nejen, že všechno prohrál, nýbrž nadělal ještě dluhy, a protože neměl čím zaplatit, byl zajat a uvržen do vězení. Když se nevracel a králova nemoc se stále zhoršovala, rozhodl se na horu Muntserrat odjet a přivézt živou vodu prostřední princ. Také on nemyslel na záchranu otce, ale jen na polovinu království. Starý král se tím potěšil, protože věřil, že je to čirá láska a vystrojil ho ještě nádherněji než toho staršího, dal mu pak své požehnání a princ vyrazil do světa, až mu od kopyt jiskry létaly. Přes moře dorazil do téhož hostince jako jeho bratr, sednul si ke stolu k oněm urozeným pánům a chtěl s nimi hrát karty. Oni mu řekli, že hrát sice může, ale pokud vše prohraje a nebude moci zaplatit, pak zemře. „To se mi stát nemůže.“ pomyslel si princ a hrál zvesela o sto pryč, dokud všechno neprohrál a ještě k tomu nenadělal dluhy. Tak ho zavřeli do žaláře a tam si mohli s bratrem navzájem stěžovat na svůj zlý osud.

Starému králi bylo to čekání dlouhé, neboť strach ze smrti ho trápil čím dál víc a ani druhý syn se nevracel. Jednoho dne řekl ten nejmladší: „Já se na tu vaši bolest a strach nemohu déle dívat, přinesu vám živou vodu!“ „Ne!“ zvolal král: „Tebe nepustím, ty mi musíš zatlačit oči, až zemřu, neboť pro mne už není záchrany.“ „Opatřím vám živou vodu, ať to jde tak, jak to jít má!“ řekl syn, vzal si otcovo požehnání a vyjel tak, jak zrovna byl, neboť připravovat kočáry, truhly a truhlice mu přišlo příliš zdlouhavé a zbytečné. Na druhé straně moře dorazil do hostince, nechal nakrmit koně a vešel dovnitř. Seděli tam urození pánové, pili a hráli, a tak si na chvíli sednul k nim, pil s nimi, ale nehrál, k tomu neměl chuti, neboť se mu v hlavě honila jen myšlenka na horu Muntserrat a živou vodu. Když jel dál, potkal poblíž jedné hory šedivého mužíčka, který se ho ptal, kam jede. „Na zámek do hory Muntserrat.“ odvětil. „Na tebe už dlouho čekám,“ pravil mužík: „a když uděláš, co ti řeknu, nebude ti to ke škodě.“ To princ mužíkovi rád slíbil a ten mu dal nemálo dobrých rad a ponaučení na cestu, varoval ho obzvláště, aby se v zámku příliš dlouho nezdržoval a brzy se vrátil zpět, on ho bude čekat. Princ mu ze srdce poděkoval a ujížděl s veselou myslí dále.

Když přijel k hoře, odbila jedenáctá hodina a v tom okamžení to v hoře zadunělo a zapraštělo, jakoby nastal konec světa, uprostřed skála pukla a ukázal se ten nejkrásnější zámek, který člověk kdy viděl. Byl celý až po tašky na střeše ze zlata, okna vypadala jako z čistého diamantu a blyštěla se tak, že se na ně nedalo ani pohlédnout. Rychle vešel obrovskou bránou dovnitř, která se sama od sebe před ním otevřela, a ocitl se na velkém dvoře, na kterém byly tři prameny. Nad první studnou bylo napsáno zlatými písmeny: "„Pramen krásy“, nad druhým „Pramen života" a nad třetím „Pramen smrti". V tom prvním se princ umyl, jak mu mužík poradil, a v okamžení tak zkrásněl, jako by spadly z jeho kůže šupiny a byl pojednou tisíckrát krásnější než dříve. Pak z každého pramene nabral plnou láhev vody a šel do zámku, aby se tam porozhlédnul. Vyhlíželo to tady, jakoby tu byla soustředěna všechna nádhera světa a zámek jeho otce mu rázem připadl jak selská chalupa. Všude bylo zlato, stříbro a drahokamy a jedna komnata byla krásnější než druhá. V tom nejkrásnějším sále stála uprostřed postel s nebesy se spuštěnými sametovými nádherně vyšívanými závěsy. Před postelí stál křišťálový stůl a na něm zlatá koruna, zlatý řetěz, diamantové náušnice a náramky, na podlaze stály hedvábné vyšívané střevíčky. Zvědavý princ přistoupil blíž a opatrně poodhrnul závěsy a nakoukl dovnitř. Ležela tam ta nejkrásnější dívka na světě, a tak ji jemně políbil, pak ještě jednou a potom ji líbal silněji, hladil, vzal do náručí a laskal a díval se na ni rozzářenýma očima, ale ona spala tak tvrdě, že se neprobudila. Tu se mu pojednou zdálo, že slyší volat své jméno a napadlo ho, že bude asi nejvyšší čas spěchat ze zámku, pokud tu nechce zůstat uvězněný navěky. Rychle vstal, vzal si na památku a jako důkaz zlatý řetěz z křišťálového stolu a utíkal, jak mohl nejrychleji pryč. Sotva byl venku, zapraštělo to a skála se za ním s třeskotem zavřela a po tom nádherném zámku nebyla ani stopa. Venku na něj čekal šedivý mužík. „Bylo na čase,“ řekl: „nu, mnohého ses odvážil, ale pokud budeš nadále poslouchat mé rady, bude ti to k dobrému.“ Princ mu vše slíbil. „Jdi nyní rovnou domů,“ pokračoval šediváček: „a dávej dobrý pozor, co ti řeknu. Nerozhlížej se příliš kolem sebe, nekupuj maso určené pro šibenici a nevěř bratrské lásce.“ S těmi slovy se s ním šediváček rozloučil a princ jel vesele domů.

Přijel do města, kde byl onen hostinec a slyšel zvonit umíráček. Tu ho bodlo u srdce, neboť když je někdo tak šťastný, jako byl on, pak přeje vše dobré celému světu. A už přicházeli vojáci a kat s odsouzenci a byli to jeho vlastní bratři. Tu princ rychle zapomenul na šediváčka a jeho dobré rady, ten průvod zastavil a oba bratry vykoupil tím, že zaplatil jejich dluhy. Zpočátku byla radost a vděčnost bratrů veliká, ale když jim vyprávěl, jak v zámku našel živou vodu, vodu krásy a smrti a jak je šťastný, že otce zachrání, a když viděli jeho neuvěřitelnou krásu, tu do jejich srdcí zaťala drápy závist. Domluvili se, a když pluli lodí po moři, vzali mu láhve s živou a vodou krásy a na jejich místo postavili láhve s obyčejnou mořskou vodou. Na tu láhev s mrtvou vodou napsali nápis „Živá voda“. Doma pak králi našeptali, že ho chce nejmladší princ otrávit, aby na sebe pozor dával a důvěřoval jen jim. Když nic zlého netuše princ přišel a své láhve dal otci, tento pravil: „Nejdříve tu živou vodu dej tomu psovi, ať vidím, zda účinkuje.“ To princ udělal a sotva pes kapku té vody přijal, padnul mrtev k zemi. Tak zlí bratři se svým úkladem triumfovali, neboť starý král poručil princi, aby okamžitě opustil zámek a víc mu nechodil na oči. Napil se živé vody, kterou mu podal nejstarší syn a v mžiku byl zase čilý a zcela zdravý, pak se také napil vody krásy, kterou mu přinesl prostřední syn a najednou byl celý růžolící a krásný, jakoby mu bylo teprve osmnáct let. Ten nejmladší princ zatím bloudil sem a tam lesem a žaloval slunci a hvězdám na svůj nešťastný osud. Však nejvíc spílal sobě, neboť on sám byl strůjcem svého neštěstí, protože neposlechnul šediváčkovy rady. Ale bylo by to příliš bezcitné a strašlivé, kdyby nechal své bratry pověsit na šibenici, a tak se nakonec utěšil a smířil s osudem a šel k jednomu hajnému do služby jako jeho učedník.

Nyní necháme prince s hajným v lese a podíváme se opět na zámek v hoře Muntserrat. Za devět měsíců, co tam byl princ, porodila ta krásná panna chlapečka a tím bylo to kouzlo, které na zámku leželo, zlomeno. Zakletí rytíři i pacholci nabyli opět svoje lidské podoby a zámek ožil tak, jako kdysi. Král chtěl ale vědět, kdo byl ten vysvoboditel, tak se každý den vydával s princeznou do okolí, nechávali si zavolat všechny mladé muže a vyprávěli jim ten příběh o zakletém zámku, ale žádný z nich to nebyl. Princezna se kvůli tomu velmi trápila, byla stále bledší a nakonec by z toho snad umřela, kdyby ji otec nezachránil živou vodou. Tak uplynuly celé tři roky soužení, princezna nechtěla už vidět ani človíčka, raději se toulala divokými lesy sama samotinká. Tu jednoho dne v hloubi černého lesa potkala šedivého mužíka a ten se jí ptal, co že ji tak trápí, a tak mu žalovala na svůj osud, když tu pravil: „To je všechno z toho, že mne neposlechl, kvůli vám mu však pomohu.“ Pak jí vše vypověděl, jak to s princem bylo, a přislíbil jí, že ho brzy uvidí, jen musí udělat, co jí poradí a nic jiného. Ach ta vám byla šťastná! S velkou radostí slíbila mužíkovi vše a slovo držela lépe než princ, i když pro ni byl ten slib daleko lehčí splnit než pro něj.

Doma poprosila otce, aby jí co nejdříve vystrojil velké vojsko a lodě, pak se nalodili, napjali plachty a pluli do země, kde měl domov její vysvoboditel. V blízkosti hlavního města nechala princezna rozbít tábor a kolem dokola se rozložilo vojsko. Před jejím stanem vedla mezi stany vojáků široká cesta, na kterou položili sametové koberce s nádhernými uměleckými výšivkami. Když bylo vše připraveno, vyslala ke králi posla, aby mu vyřídil, že k ní má ihned na koni přijet princ, který přinesl z hory Muntserrat živou vodu, vodu krásy a mrtvou vodu, neboť ten ji vysvobodil. Když ta zpráva dorazila do hlavního města, vyskočil nejstarší princ bez váhání na koně, neboť zpráva o velkém vojsku a krásné dívce se brzy roznesla a on by ji rád měl za ženu. Když přijel v plném cvalu na cestu mezi stany a uviděl krásné koberce, zdálo se mu neuvěřitelné, že by měl jet touto cestou, neboť se obával, že by je poškodil, a tak sjel vedle, kde žádné koberce nebyly. Když to ale princezna viděla, zavolala na něj už z dálky, ať koně obrátí zpět, pokud je mu život milý, neboť on není ten pravý. Mužík jí totiž poradil, že její vysvoboditel na ty krásné koberce ani nepomyslí, nýbrž ze samé radosti, že ji opět uvidí, pojede, jako by to byla obyčejná ulice. Tak musel nejstarší princ od princezny upustit a s posměchem se vrátit domů.

Tu se vydal na cestu ten prostřední princ. Zpočátku si koberců ani nevšimnul a jel rovnou, ale pak se mu zdálo, že kůň nějak měkce našlapuje, podíval se na zemi a stočil koně stranou. Když to princezna viděla, rozhněvala se, poručila mu zastavit a uložila mu, aby králi vyřídil, že pokud ihned nepošle jejího pravého zachránce, oblehne s vojskem hlavní město a nechá je lehnout popelem. Princ svižně obrátil a uháněl domů jako zpráskaný pes, aby králi předal tu nemilou zprávu. Poslové se rozletěli do všech stran království a všude vyvolávali, aby se nejmladší princ vrátil domů, že princezna z hory Muntserrat jej toužebně očekává. To jednoho dne uslyšel i ten hajný, když zajel do nejbližšího města, a tak o tom pak vyprávěl doma. Tu se jeho učedník zvedl a pravil: „Když je moje milovaná nevěsta tady, to mohu zpátky domů.“ Hajný i jeho žena na něj užasle hleděli, zda snad není slabomyslný, ale on pokračoval: „Já jsem ten princ, kterého hledají.“ Nasednul na koně a vyjel, zatímco lidí hajného i pacholci zůstali stát úlekem celí zkoprnělí, jako tenkráte Lotova žena, když se proměnila v solný sloup.

Ale princ cválal rovnou cestou k táboru a stanu princezny a o ty drahocenné koberce se nestaral ani za mák. Tu mu krásná princezna vyšla naproti a v rukou nesla dítě. Padli si do náručí, líbali jeden druhého a plakali slzy radosti a štěstí. Pak se posadili do zlatého kočáru a jeli ke králi, šest švadron kyrysníků vpředu a šest švadron kyrysníku za nimi. V zámku narazili na ty dva falešné bratry, kteří králi stále ještě tvrdili, že oni jsou ti praví. Když to princezna slyšela, řekla: „Pravý vysvoboditel musí mít důkaz, podle kterého ho mohu poznat, vzal mi ze stolu zlatý řetěz, ukažte mi, kdo z vás ho má.“ Tu přinesli dva starší bratři zlaté řetězy od zlatníka, ale žádný princezně nepadnul, jeden byl příliš dlouhý, druhý příliš malý, že ho ani nedala kolem krku. Nyní vytáhnul svůj zlatý řetěz ten nejmladší a ten princezně padnul jako ulitý, nebyl ani dlouhý ani krátký. Teprve nyní přišla starému králi na oči pravda a vypověděl oba starší syny na věčné časy ze zámku a ode dvora. Nejmladšího pak přivinul k srdci a prosil jej nastotisíckrát o prominutí za tu nespravedlnost, které se na něm dopustil.

Následujícího dne slavili nádhernou svatbu, potom daroval král princi svoji říši a odešel na odpočinek. Mladý pár žil ještě mnoho let a panoval šťastnému lidu, ale dneska jsou jistě už dlouho mrtvi. [pozn1]




Poznámka 1 - Lidová pohádka "Die Königstochter im Berge Muntserrat" je ze sbírky lidových pohádek "Deutsche Hausmärchen" (1851) sběratele Johanna Wilhelma Wolfa (1817 - 1855). Z němčiny pro vaši radost přeložila a po svém převyprávěla Jitka Vlk Martináková.



www.pohadky.org - server plný pohádek pro malé i velké.
Licence Creative Commons 3.0 - Uvedte autora(BY)-Nevyuzivejte dilo komercne(NC)-Zachovejte licenci(SA)

Webmaster: Petr Macek (webmaster@pohadky.org)
Texty: Jitka Martináková