Pravá nevěsta

Bratři Grimmové

Bylo jednou jedno děvče, mladé a krásné, ale jak už to v pohádkách bývá, matka mu zemřela velmi brzy, a tak žilo s macechou, která mu řádně ztrpčovala život. Ač bylo pilné a pracovité, od samého rána do pozdního večera se nezastavilo a plnilo příkazy zlé macechy, ta s ním nebyla nikdy spokojena a stále ho trápila dalšími a dalšími úkoly.

Jednoho krásného rána, když slunce hladilo svými paprsky celý kraj, usmyslila si macecha, že se bude drát peří. Se zlomyslným úsměvem ukázala na dva pytle plné peří, každý vážil bratru šest liber, a ubohému děvčeti řekla, že to peří musí do večera sedrat, jinak ho stihne krutý trest. Dívka znala matčiny tresty, hořce zaplakala, sedla si k peří a dala se do draní, ale copak bylo v lidských silách dokončit takovou práci do večera? Když se dívala na neubývající kupu peří, popadla ji beznaděj a zvolala k nebesům, zda je na tomto Božím světě někdo, kdo se nad ní slituje. Tu se ozval sametový hlas: „Jsem tady a pomohu ti, jen se mi svěř.“ Dívka se otočila po hlase a spatřila starou ženu, která se mile usmívala, přistoupila a láskyplně ji vzala za ruce a nabádala ji k řeči. Zaskočená tou nevídanou vlídností jí dívka v slzách vypověděla svůj neveselý život. I to, že když do večera tu hromadu peří nesedere, zle se jí povede. Stařenka ji uklidnila a poslala spát, ať je bez obav, že práce bude hotova včas. A zatímco dívka odpočívala, dala se žena do práce a než se zešeřilo, bylo sedráno. Když se macecha přišla přesvědčit, jak je s prací daleko, zlým pohledem přehlédla vykonané dílo a utrousila, že když se snaží, dokáže být i pilná, ale hlavou se jí honilo, co ukrutného by vymyslila, aby to zlořečené děvče dál darmo neujídalo její chléb.

Druhého rána si macecha dívku zavolala a poručila jí, aby hrncem vynosila všechnu vodu z rybníka na zahradě, tak aby byl večer prázdný a suchý. Když si vzala od macechy železný kotlík, viděla, že je celý proděravělý, takže není v lidských silách úkol splnit. Zašla k rybníku, kde se pokoušela do děravého hrnce nabrat vodu, ta ji ovšem ihned vytékala zpět, aby se cestou mísila se slzami zoufalství, které jí kanuly z očí. Tu se objevila ta dobrá stařenka, poslala ji odpočívat do stínu a sama se postavila na břeh rybníka, máchla oběma rukama a světe div se! Voda z rybníka se zvedla jako průzračná stěna a změnila se v páru, která stoupala vzhůru a tam se proměnila v obláčky, které pluly po obloze pryč. Když k večeru macecha přichvátala k rybníku, zůstala na břehu překvapeně stát a mezi zuby jí seděla nadávka; přemýšlela, jakým zlem by dívku konečně zkrátila na životě.

Třetího rána si nebohé děvče opět zavolala a se šíleným chechotem mu rozkázala, aby tam a tam do večera postavilo ten nejkrásnější zámek, musí být zařízený a mít plné spíže i sklepy. Dívka se vylekala, jak by mohla takový úkol do večera splnit? Ale matka ji zarazila zlým slovem, když vynosila děravým kotlíkem rybník, musí umět postavit i zámek. Co nebohé dívce zbylo, než se vydat na cestu do údolí, kde měl do večera stát zámek.

Dívala se na vysoké skály a přemýšlela, jak by je mohla holýma rukama nalámat a splnit úkol. Tu se objevila do třetice dobrá stařenka a poslala ji odpočívat. A sotva ulehla o kus dál do stínu, začala ta dobrá víla opět čarovat, skaly se samy lámaly a bloky šedivého kamene se pokládaly na sebe a za chvíli tam stály mohutné stěny zámku. Pak stařenka ještě trochu čarovala, a když se chýlilo k večeru a přichvátala zlá macecha, nemohla uvěřit svým očím.

V údolí stál krásný zámek, a protože mezitím už slunce zapadlo za hory, rozžaly se okna zámku tisícem světel. Matka nedůvěřivě vešla dovnitř a kontrolovala zařízení a vybavení zámku, aby našla alespoň drobné pochybení, za které by děvče zle pokárala. Ale toto vizitýrování nebylo té neblahé ženě ke zdraví, neboť jak tak šmejdila všemi kouty, nakoukla pod každou pokličku, usmyslela si, že si prohlédne také sklep, do kterého vedly masivní dveře a příkré schodiště. Náš Pán, který s ní právě ztratil trpělivost, za ní dveře s třeskotem zabouchl a macecha ve tmě uklouzla, spadla a zlomila si vaz. A bylo to!

Teď měla dívka ten krásný zámek jen pro sebe, celé dny se mohla těšit z bohatství, krásných šatů, truhel plných zlata a stříbra, perel a drahých kamenů, nebylo přání, které by si nemohla splnit.

A běžel čas, jak bývá jeho zvykem, neúprosně a bez ustání.

Pověst o krásné a bohaté dívce rozšířila do celého světa.

A tu se ze všech končin začali sjíždět nápadníci, aby se ucházeli o její ruku, ale žádný se jí nelíbil. Až jednoho dne se konečně objevil princ, který jí dokázal rozbušit srdce, a ona se do něj zamilovala. V zámecké zahradě stála zelená lípa a pod tu zasedli k důvěrnému rozhovoru, ve kterém jí princ sliboval, že si od svého otce vyprosí požehnání a pak se pro ni brzy vrátí. A ona odvětila, že na něj ráda počká, musí jí ale slíbit, že až přijede domů, nedopustí, aby ho políbila jiná žena. Princ to slíbil a odchvátal pryč.

Dívka seděla a čekala, slunce se už chýlilo k západu, ale ženich se nevracel. Tak tam seděla tři dny a čekala, ale nikdo nepřicházel. A když se neobjevil ani čtvrtého dne, řekla si, že se stalo nějaké neštěstí a že se musí vydat za ním a najít ho. Svázala si do ranečku troje krásné šaty, jedny zdobené zářivými hvězdami, druhé stříbrným měsícem a třetí se zlatým sluncem, do šátku si zabalila hrst drahokamů a vydala se na cestu.

Kudy šla, tudy se vyptávala na svého milého, ale nikdo ho neviděl, nikdo o něm nevěděl. Křížem krážem putovala šírým světem, ale svého prince nenašla. Unavena putováním se jednoho dne nechala najmout jako hospodyně u sedláka a svůj raneček se šaty a drahokamy ukryla pod velkým kamenem. Starala se o domácnost a v srdci nosila smutek nad ztrátou svého milého. Jedinou útěchou jí bylo telátko, které v chvilkách smutku hladila po čele, na kterém mělo bílou skvrnku jako hvězdu spadlou z nebe. Telátku si hořce stěžovala na nevěrného milého, který na ni už asi zapomněl.

A běžel čas, jak bývá jeho zvykem, neúprosně a bez ustání.

Uběhlo několik let a tu se celou zemí roznesla zpráva, že královská dcera bude slavit svatbu. A právě skrze tu vesnici, kde žila nešťastná dívka, se ubíral ženichův průvod do hlavního města. Když dívka ženicha spatřila, jak nehnutě sedí na svém koni a na nikoho ani nepohlédne, poznala, že to je její ztracený milý; a zabolelo jí srdce, jakoby jí do něj vrazili ostrý nuž.

Za pár dní tudy jel princ znova a dívka seděla u cesty a vyprávěla telátku o svém utrpení. Tu princ, když zaslechl její hlas, na okamžik zarazil svého koně a naslouchal, jakoby na něco vzpomínal. Avšak za malou chvíli koně pobídl k další cestě a zmizel. A dívka se dala do pláče, že ji její milý nepoznal, ale protože bylo známo, že na královském dvoře se bude po tři dny konat slavnost a že jsou všichni srdečně zváni, rozhodla se, že využije poslední šance, zvedla se a běžela ke kameni, kde měla ukryté šaty a šperky.

Oblékla si slunečné šaty a rozpustila svoje krásné vlasy, které dosud skrývala pod šátkem, a vydala se do města. A pak se jako zázrakem zjevila v tanečním sále a nikdo nevěděl, odkud se ta kráska vzala. Princ ji šel přivítat, ale nepoznal ji. Její krásou byl očarován tak, že na svoji nevěstu ani nepomyslil a vyzval k tanci ji. Když se ples chýlil ke konci, zmizela v tlačenici a za svítání byla už ve vesnici a začínala svůj den jako prostá venkovanka.

Dalšího večera si oblékla měsíční šaty a do vlasů si vetkla velký zářivý diamant. Když se objevila na plese, zase se k ní otočily všechny oči a princ s ní protančil celý večer a na jinou se ani nepodíval. Než mu kolem půlnoci zmizela, musela mu slíbit, že přijde i třetího večera.

To na sobě měla šaty poseté hvězdami a ve vlasech ji zářily hvězdy z drahých kamenů. Během tance se jí princ zeptal, kdo je, že má pocit, jako by ji už dlouho znal. Tu se ho zeptala, zdali si vzpomíná, co udělala při jejich loučení, a políbila prince na levou tvář.

V tom okamžení spadly z jeho očí slupky zapomnění, vrátila se mu paměť a on poznal svoji pravou nevěstu. Popadl ji do náruče a odjeli spolu na její zámek. Tam pod tou lípou, co tak omamně voněla a byla tichým svědkem jejich lásky, pak slavili krásnou svatbu. [pozn1]




Poznámka 1 - Lidová pohádka „Die wahre Braut“ (KHM 186) je z rozsáhlé sbírky pohádek bratří Grimmů Kinder-und Hausmärchen (1812-15, 1822, 1857). Pro vaše potěšení z němčiny přeložila a po svém převyprávěla Jitka Vlk Martináková



www.pohadky.org - server plný pohádek pro malé i velké.
Licence Creative Commons 3.0 - Uvedte autora(BY)-Nevyuzivejte dilo komercne(NC)-Zachovejte licenci(SA)

Webmaster: Petr Macek (webmaster@pohadky.org)
Texty: Jitka Martináková