Popelka

Bratři Grimmové

Byl jednou jeden bohatý muž a tomu onemocněla milovaná žena, a když cítila, že přichází konec, zavolala si k posteli svoji jedinou dcerušku a pravila jí: „Milované dítě, zůstávej dobrá a zbožná, pak při tobě bude náš Pán vždy stát a já se na tebe budu dívat z nebe.“ A sotva domluvila, zavřela oči a zemřela. A bylo to k žalu a bylo to ke smutku. Dcerka jí chodila každý den na hrob a usedavě tam plakala a byla stále tak dobrá a zbožná, jak by si to matička přála. Pak přišla zima a pokryla hrob sněhem jako bílým šátkem, a když jarní sluníčko stáhlo bílé sukno pryč, oženil se otec s jinou ženou. Nová matka přivedla do domu dvě dcery, které byly krásné jako bílý den, ale zlé jako černá noc. Teď ubohé pastorce nastaly věru zlé časy.

Jednoho krásného rána přišla maceše moudrá myšlenka: „Proč by měla ta hloupá husa sedět u stolu s námi? Kdo chce jíst náš chleba, musí si ho napřed zasloužit. Marš za děvečku!“ Vzala dívence všechny její krásné šaty a hodila jí starou šedivou halenu a dřeváky. „Podívejme se na tu naši hrdopýšku, jakpak je vyšňořená!“ smála se a zavedla ji do kuchyně. Tam ji přidělila ty nejtěžší práce; od toho dne měla dívka co dělat od časného rána do pozdního večera. Vstávala za kuropění, aby nanosila vodu, rozdělala oheň, uvařila a umyla nádobí. A kdyby měla dlouhou chvíli, tu měla svoje sestry, které ji zaměstnávaly všelijakými zlomyslnostmi, které je napadly, aby ji trápily; vysmívaly se jí a poštívaly ji, házely jí hrách a čočku do popela a ona pak musela sedět a přebírat to. Večer, když byla prací unavena k samé smrti, nečekala na ni měkká postel jako kdysi, musela ulehnout vedle krbu do popela. A protože byla stále celá zaprášená a špinavá, brzy všichni její vlastní jméno zapomněli a začali jí říkat Popelka.

Jednou se událo, že se otec chystal na výroční trh a zeptal se dcer, co jim má přinést. „Krásné šaty!“ odvětila první. „Perly a drahokamy!“ řekla druhá. „A tobě, Popelko?“ zeptal se: „Co ty bys chtěla?“ „Otče, první větévku, která vám na zpáteční cestě zavadí o klobouk, tu mi přineste.“ Otec nakoupil pro dvě nevlastní dcery krásné šaty, perly a drahokamy a vydal se domů. Když projížděl hustým lesem, šlehnul ho jeden lískový prut a srazil mu klobouk. Tak ten prut ulomil a vzal s sebou. Doma dal nevlastním dcerám, co si přály, a Popelce proutek z lískového keře. Ta mu poděkovala, běžela k matčinu hrobu a proutek zasadila do země. A světe, div se! Protože ho každý den hojně zalévala slzami lítosti a smutku, vyrazil kořínky, zazelenal se a za nějakou chvíli z něj byl krásný stromek. A nebyl to stromek jen tak ledajaký, na tomto stromku sedával bílý holoubek, a když Popelka vyslovila nějaké přání, tu jí holoubek to, co si přála, daroval.

V tom čase se král té země rozhodl, že ožení syna, a tak po starodávném zvyku uspořádal ples, který měl trvat tři dny, a pozval na něj všechny krásné dívky z celé říše, aby si syn mohl vybrat. Z toho každé krasavici poskočilo srdce v těle, nejinak i těm dvěma nevlastním sestrám. Tahle zpráva je měla k posedlosti a shonu a spěchu, zavolaly Popelku a poroučely jí: „Učesej nám vlasy, vykartáčuj nám botky, utáhni nám pevně šněrovačky, jdeme na svatbu na královský zámek!“ Popelka poslechla, ale plakala, protože by také ráda šla s nimi, i prosila macechu, aby jí to byla dovolila. „Ty, Popelko?“ odvětila macecha: „Vždyť jsi celá od prachu a špíny a chtěla bys na svatbu? Nemáš žádné šaty ani boty a tancovat neumíš!“ Ale když Popelka neustala v prosbách, tu macecha nakonec pravila: „Nasypu ti do popela mísu čočky, a když tu čočku během dvou hodin přebereš, tak můžeš jít s námi.“ Tu Popelka vyběhla zadními dveřmi na zahradu a zavolala: „Milí holoubkové, něžné hrdličky, ptáčkové z pod klenby nebeské, poleťte ke mně, pomozte mi přebírat, dobrá zrnka do misky, ta špatná do volátka!“ Tu do kuchyně přiletěli oknem dva bílí holoubkové, za nimi hrdličky a nakonec tam cvrlikali a poletovali všichni ptáčkové, co jich na obloze lítá; snesli se do popela. Holoubkové pokývali hlavičkami a začali zobat zob! zob! a po nich i ostatní ptáčkové zob! zob! a všechna dobrá zrníčka házeli do misky. Sotva uběhla jedna hodina, byli ptáčkové s tou prací hotovi a uletěli opět pryč.

Popelka běžela s mísou k matce a těšila se a věřila, že bude moci jít na ples. Ale macechy mají prapodivné zvyky! Tato pravila: „Ne, Popelko, nemáš žádné šaty a neumíš tancovat, byla bys jen k smíchu.“ A když Popelka plakala, tu jí řekla: „Když vybereš z popela za jednu hodinu dvě mísy čočky, můžeš jít s námi!“ a myslila si: „Nepůjdeš stejně nikam!“ A když čočku vysypala do popela, tu Popelka vyběhla zadními dveřmi na zahradu a zavolala: „Milí holoubkové, něžné hrdličky, ptáčkové z pod klenby nebeské, poleťte ke mně, pomozte mi přebírat, dobrá zrnka do misky, ta špatná do volátka!“ Tu do kuchyně přiletěli oknem dva bílí holoubkové, za nimi hrdličky a nakonec tam cvrlikali a poletovali všichni ptáčkové, co jich na obloze lítá; snesli se do popela. Holoubkové pokývali hlavičkami a začali zobat zob! zob! a po nich i ostatní ptáčkové zob! zob! a všechna dobrá zrníčka házeli do misky. Sotva uběhla půlhodina, byli ptáčkové s prací hotovi a uletěli opět pryč. Tu zanesla Popelka mísu matce, těšila se a věřila, že bude moci jít na ples. Ale macecha pravila: „Nic ti nepomůže, s námi nepůjdeš, nemáš šaty a neumíš tancovat, nebudeme skrze tebe k posměchu!“ A s těmi slovy se k Popelce obrátila zády a pospíchala se svými pyšnými dcerami pryč. A bylo to!

Popelka zůstala doma sama, a tak běžela k matčinu hrobu pod lískovým keřem a volala: „Stromku, třepotej se a chvěj! Zlatem a stříbrem mne oblékej!“ A holoubek nelenil a hodil jí dolů zlatem a stříbrem zdobené šaty a hedvábné, stříbrem vyšívané střevíčky. Ve chvilce se Popelka oblékla a šla na ples. Její matka ani sestry jí nepoznaly, pomyslily si, že to musí být nějaká cizí princezna, tak krásně vypadala. Kdepak Popelka, ta přece sedí doma ve špíně a přehrabuje se v popelu! A už u ní byl princ, vzal ji za ruce a tancoval jen s ní, a když si pro Popelku přišli i jiní tanečníci, tu jim pravil: „To je moje tanečnice!“ Tak tancovali, dokud nebyl večer a Popelka chtěla jít domů, ale princ jí řekl: „Půjdu s tebou a doprovodím tě!“ Rád by totiž věděl, odkud ta krásná dívka pochází. Ale Popelka mu cestou utekla a schovala se do holubníku. Tak tam princ čekal, dokud nepřišel Popelčin otec, tomu pak řekl, že se mu tam schovala cizí princezna. Tu si stařec pomyslil: „To by musela být Popelka.“ A nechal si poslat pro sekeru a holubník podťal, ale uvnitř nikdo nebyl. A když přišel otec domů, ležela Popelka ve svých špinavých šatech v popelu, protože z holubníku dávno už seskočila a běžela k lískovému keři, tam si stáhla šaty a položila je na hrob, holoubek je zase odnesl a ona si oblékla svůj šedivý kabátek a ulehla do popela v kuchyni.

A byl tu druhý plesový den, když se sestry s macechou odebraly na zámek, běžela Popelka k lískovému keři a zvolala: „Stromku, třepotej se a chvěj! Zlatem a stříbrem mne oblékej!“ A holoubek měl zase šaty a ještě krásnější než včera. Když se v nich objevila na plese, byli všichni celí zkoprnělí. Princ na Popelku už čekal, hned ji popadnul za ruku a tancoval zase jen s ní. Když pro ni přišel jiný tanečník, tu pravil: „To je moje tanečnice!“ A když byl večer a chtěla domů, tu šel princ zase s ní, protože chtěl vědět, z kterého domu pochází, ale Popelka mu cestou zase utekla a vběhla do zahrady za domem. Tam stála krásná hrušeň, vyšplhala po ní rychle jako veverka nahoru a princ netušil, kam se poděla. Počkal, dokud nepřišel její otec a řekl mu: „Ta krásná dívka mi zase zmizela a já si myslím, že je na téhle hrušni.“ Otec si pomyslel: „To by musela být Popelka.“ Poslal si pro sekeru a strom podťal, ale nikdo na něm nebyl. A když přišel domů, našel Popelku ležet v popelu; jak by taky ne, když na druhé straně z toho stromu seskočila, krásné šaty zanesla holoubkovi k lískovému keři a zase si oblékla svoji špinavou halenu.

Třetího dne, když byli ostatní už na plese, běžela Popelka opět k matčinu hrobu a zvolala: „Stromku, třepotej se a chvěj! Zlatem a stříbrem mne oblékej!“ A tyhle holoubkovy šaty to vám byla nádhera a střevíčky byly celé ze zlata. Když přišla na ples, všichni rázem oněměli. Princ tancoval celou dobu jen s ní, a když si o ni žádal někdo jiný, tu pravil: „To je moje tanečnice!“ Když byl večer, chtěla jít Popelka domů, princ ji doprovázel, ale ona mu zase utekla. Ale princ nastražil lest, nechal natřít schody smůlou, a když po nich Popelka běžela, uvíznul jí ve smůle levý střevíček. Ten princ našel, byl malinký a půvabný a celý ze zlata.

Druhého rána šel princ k domu, kde se mu dívka vždy ztratila, a řekl Popelčinu otci: „Žádná jiná se nestane mnou nevěstou než ta, které padne na nohu tento zlatý střevíček.“ Tu se obě sestry zaradovaly, měly obě krásné malé nožky. Ta nejstarší popadla střevíček a šla do komory, aby si ho vyzkoušela. Ale kvůli velkému palci ho neobula, střevíček jí byl malý, tu jí matka podala nůž a pravila: „Ten palec uřízni, až se staneš královnou, nebudeš chodit pěšky!“ Tak dívka palec uřízla, natěsnala nohu do střevíčku, potlačila bolest a šla k princi. Ten posadil nevěstu na koně a jel s ní pryč. Ale cesta vedla kolem toho hrobu, kde na lískovém keři seděli dva holoubkové a volali: „Hleďme na ten zjev, ze střevíčku kane krev! Střevíček malý přec byl, princ návku [pozn1] si vyvolil!“ Tu se princ podíval na dívčinu nohu a uviděl krev. Obrátil koně a zavezl falešnou nevěstu zpátky domů, kde jim řekl, že to není ta pravá, že má střevíček vyzkoušet jiná dívka.

Tak vzala střevíček ta mladší a šla do komory, palec do střevíčku vklouzl lehce, ale patě se nechtělo. Matka dceři podala nůž a řekla: „Uřízni si kus paty, až budeš královna, nebudeš chodit pěšky!“ Tak si dívka uřízla kus paty a nohu natěsnala do střevíčku, potlačila bolest a šla k princi. Ten ji posadil na koně a jeli pryč. Když jeli kolem hrobu, kde na lískovém keři seděli holoubci, ti volali: „Hleďme na ten zjev, ze střevíčku kane krev! Střevíček malý přec byl, princ návku si vyvolil!“ Tu se princ podíval dolů na její nohu a uviděl, jak má punčošku celou krvavou. Tak obrátil koně a přivedl falešnou nevěstu zpět domů. „To není ta pravá!“ řekl: „Nemáte ještě jinou dceru?“ „Ne!“ odvětil otec: „Jen po mé zemřelé ženě zůstala mrňavá Popelka, ale ta nemůže být tvoji nevěstou.“ Princ mu řekl, aby pro ni poslal, ale matka odvětila: „Ale ne, ta je tak špinavá, že si vůbec nemohu dovolit vám ji ukázat.“ Ale princi nedal jinak, dokud Popelku nezavolali.

Popelka si umyla ruce a obličej, vešla dovnitř a poklekla před prince, který ji podal zlatý střevíček. Posadila na stoličku a sundala si dřevák a obula si střevíček, padl ji jako ulitý. A když se postavila a princ uviděl její obličej, tu poznal onu krásnou dívku, se kterou tančil a zvolal: „To je moje pravá nevěsta!“ Macecha a obě sestry se vyděsily a zlostí byly celé bez sebe, ale princ posadil Popelku na koně a jel s ní pryč. Když jeli kolem lískového keře, tu ti dva bílí holoubci zazpívali: „Hleďme na ten zjev, ve střevíčku žádná krev! Střevíček její to byl, princ dobře si vyvolil!“ A když to zazpívali, slétli z lískového keře a sedli si Popelce na ramena, jeden na pravou, druhý na levou stranu.

Když princ slavil s Popelkou svatbu, přišly na ní i ty dvě falešné sestry. Chtěly se jí vlichotit a zajistit si podíl na jejím štěstí. Když šli svatebčané do kostela, byla ta starší sestra po její pravici a mladší po levici, tu holoubci každé z nich vyklovli oko. Když pak vycházely z kostela, byla ta starší sestra po levici a mladší po pravici, holoubci jim vyklovli to zbylé oko. A tak byly za svoji zlobu a závist potrestány slepotou až do konce svých dní. [pozn2]




Poznámka 1 - Staročeské slovo Návka je tu použito ve smyslu přelud, má však i významy daleko zlověstnější.
Poznámka 2 - Lidová pohádka „Aschenputtel“ (KHM 21) je z rozsáhlé sbírky pohádek bratří Grimmů „Kinder-und Hausmärchen“ (1812-15, 1822, 1857). Z němčiny pro vaše potěšení přeložila a pro vaši radost převyprávěla Jitka Vlk Martináková.



www.pohadky.org - server plný pohádek pro malé i velké.
Licence Creative Commons 3.0 - Uvedte autora(BY)-Nevyuzivejte dilo komercne(NC)-Zachovejte licenci(SA)

Webmaster: Petr Macek (webmaster@pohadky.org)
Texty: Jitka Martináková