Krvavá komnata aneb vykutálená čečetka

Bratři Grimmové

Byl jednou jeden čarodějník, který na sebe bral podobu chudého muže a chodil dům od domu, kde žebral a slídil po krásných dívkách. Žádný pak nevěděl, kam se ty dívky poděly, neboť je už nikdo nikdy nespatřil. Jednou přišel také k domu jednoho muže, který měl tři krásné dcery. Tvářil se jako ubohý a hladem zesláblý žebrák s nůší na zádech; do té sbíral milodary. Poprosil o kousek jídla, a když ta nejstarší vyšla ven a podávala mu kousek chleba, jen se jí lehce dotknul a ona musela skočit do jeho nůše. Potom svižně pospíchal pryč.

Zanesl ji doprostřed temného lesa, v jehož hloubi stál nádherný dům, a řekl: „Můj poklade, u mne se budeš mít dobře, budeš mít vše, co tvoje srdce žádá.“ Ta idylka trvala několik dní, když tu čaroděj pravil: „Musím odcestovat a nějaký čas tě tu nechat samotnou. Tady jsou klíče, můžeš jít kamkoli a prohlédnout si cokoli. Jen do komnaty, která je zamčená tímto klíčem, nesmíš vstoupit pod trestem smrti.“ Také jí podal vejce a řekl: „To vejce mi přepečlivě opatruj a raději je nos ustavičně u sebe, neboť když o něj přijdeš, povstane z toho velké neštěstí.“ Dívka si vzala svazek klíčů i vejce a přislíbila všechna ta nakázání dodržet.

Když byl čaroděj pryč, chodila po celém domě sem a tam, nahoru a zase dolů a všechno si prohlížela. Komnaty se blyštěly stříbrem a zlatem a ona si myslila, že nikdy ještě takovou nádheru neviděla. Konečně přišla k oněm zakázaným dveřím, chtěla projít okolo, ale zvědavost ji nedala spát. Prohlédla si ten klíč, vyhlížel zrovna tak jako ty ostatní, zastrčila ho dovnitř a malinko jím pootočila. Dveře odskočily. Ale co to viděla, když vešla dovnitř? Velkou, krví zbrocenou litinovou pánev, která stála uprostřed komnaty a ve které ležely rozsekané dívky. Vedle pánve stál dřevěný špalek a do něj byla zaťata blýskavá širočina. Dívka se tak strašlivě polekala, že jí to vejce, které držela v ruce, spadlo na pánev. Sice vejce ihned vytáhnula a snažila se je vyčistit od krve, ale bylo to marné, krev se na něm stále zjevovala, ať je čistila a škrábala, jak chtěla, dolů ji nedostala.

Za nedlouho se čarodějník vrátil ze své cesty domů a první, co žádal, byly klíče a vejce. Dívka mu je podala, ale celá se při tom třásla a on vskutku ihned uviděl ty krvavé skvrny, které musely pocházet jen z Krvavé komnaty. „Ty jsi proti mé vůli vkročila do té komnaty,“ hřímal čaroděj: „takže nyní do ní proti své vůli vejdeš ještě jednou! Tvůj život právě skončil!“ Srazil ji k zemi, popadnul za vlasy a smýkal ji do Krvavé komnaty, kde jí useknul na špalku hlavu, rozsekal ji, až krev prýštila a hodil ji na pánev k ostatním. „Tak, teď si přivedu tu druhou!“ řekl si.

V podobě žebráka šel opět do toho domu a prosil o almužnu. Tu mu přinesla kousek chleba ta prostřední dcera a on ji opět jako sestru ovládnul pouhým dotykem a v nůši odnesl pryč. A nevedlo se jí o nic lépe než sestře, také nedokázala opanovat svoji zvědavost, otevřela dveře Krvavé komnaty a musela za svůj čin zaplatit životem. Tak čaroděj šel a přinesl si tu třetí, ale nevěděl, že ta je nejchytřejší a nejlstivější.

Když dostala klíče a vejce a čarodějník odjel, nejprve vejce pečlivě uložila do bezpečí a teprve pak se vydala na obhlídku domu. Prohlédla si ho celý a nakonec přišla k zakázané komnatě. Ach, co tam viděla?! Obě milované sestřičky ležely ukrutně zabité na obrovské pánvi. Ale věděla si rady! Začala hledat jejich údy a potom je skládala, jak patřily k sobě, hlavu, trup, nohy i ruce. A když nescházela ani kůstka, tu se počaly ty údy pohybovati a jeden k druhému srostly, za malou chvíli dívky otevřely oči a byly opět živé a zdravé. Jak se obě zaradovaly! Políbily se a objaly a pak je ta nejmladší vyvedla ven a ukryla.

Po návratu žádal čarodějník klíče a vejce, a když na něm nenašel žádnou krvavou skvrnu, pravil: „Ty jsi ve zkoušce obstála, tebe si vezmu za ženu.“ Ale netušil, že nad dívkou už ztratil všechnu svoji moc a musel nyní činit, co si přála. „Dobrá,“ řekla: „ale nejprve osobně zaneseš mému otci a matce plnou nůši zlata, já tu zatím přichystám vše ke svatbě.“ Potom šla do komůrky, kde ukryla sestry. „Nyní přišel okamžik, kdy vás mohu zachránit, ten zlosyn vás sám odnese domů, ale jakmile tam budete, pošlete mi pomoc.“ Potom si sestry sedly do nůše a ona je zasypala zlatem, aby z nich ani kousíček nebylo vidět a zavolala na čaroděje: „Vezmi tu nůši a odnes ji! Ale to ti povídám, ať cestou nikde neotálíš a nezastavuješ, já se budu koukat vikýřem a dávat na tebe pozor!“

A tak si dal čarodějník nůši na záda a vydal se na cestu. A byla vám to dřina! Pot mu tekl po tváři a neměl daleko k tomu se pod tou tíhou zhroutit. Tak se posadil a chtěl si krapítek odpočinout, ale tu na něj z nůše zavolala ta nejstarší: „Já tě vidím, sedíš a zahálíš, jen jdi dál!“ Úlekem se mu málem zastavilo srdce, myslil si, že to na něj volá jeho nevěsta, a tak se zase zvednul a klopýtal dál. Za chvíli na něj přišla opět slabost a chtěl si sednout a odpočinout, ale zase se ozvalo: „Já tě vidím, sedíš a zahálíš, jen jdi dál!“ A tak to šlo dokolečka, jen zastavil, že si sedne, hned na něj některá ze sester z nůše zavolala a on musel dál a dál, až konečně celý bez dechu a na pokraji sil doklopýtal se zlatem i oběma dívkami k domu jejich rodičů.

Doma zatím připravovala jeho nevěsta svatbu. Nejdřív vzala jednu z lebek s pěkně vyceněnými zuby, ozdobila ji závojem a šperky a vynesla ji na půdu, kde ji položila do vikýře, aby se jako dívala ven. Potom sezvala všechny čarodějovy přátele a známé. A když to bylo hotovo, vlezla si do sudu s medem, celá se tím medem pomazala, pak vzala peřinu, tu roztrhala, až pírka létala a v tom peří se zase celá vyválela, kolem hlavy si uvázala červený šátek. Ta vám vypadala! Inu jako čečetka! A vydala se na cestu k domovu.

Cestou potkala část svatebčanů, kteří dychtivě pospíchali na svatbu: „Čečetko, podivný ptáčku, odkud to jdeš?“ „Čečeče, z domu nevěstina.“ „Copak nevěsta smýčí, smýčí?“ „Čečeče, smýčí a zametá celý dům a vyhlíží z vikýře ženicha.“

Za další chvíli potkala ženicha, který chvátal zpět a také se ptáčka ptal: „Čečetko, podivný ptáčku, odkud to jdeš?“ „Čečeče, z domu nevěstina.“ „Copak nevěsta smýčí, smýčí?“ „Čečeče, smýčí a zametá celý dům a vyhlíží z vikýře ženicha.“ Čaroděj se podíval k domu a uviděl vyšnořenou umrlčí hlavu, myslil, že je to jeho nevěsta, a tak ji přátelsky pokynul a pozdravil. Když ale se svatebčany dorazili do domu, právě přispěchala pomoc, vyslaná sestrami.

Vesničané v úkrytu vyčkali, až se všechen ten neřád nahrne dovnitř, potom za nimi pevně zavřeli všechny dveře na závoru, aby nikdo neuniknul, a ten nádherný dům zapálili. A to byl konec čaroděje i vší té holoty! [pozn1]




Poznámka 1 - Lidová pohádka „Fitchers Vogel“ (KHM 46) je z rozsáhlé sbírky pohádek bratří Grimmů Kinder-und Hausmärchen (1812-15, 1822, 1857). Z němčiny pro vaši radost přeložila, po svém převyprávěla a poznámkami opatřila Jitka Vlk Martináková.



www.pohadky.org - server plný pohádek pro malé i velké.
Licence Creative Commons 3.0 - Uvedte autora(BY)-Nevyuzivejte dilo komercne(NC)-Zachovejte licenci(SA)

Webmaster: Petr Macek (webmaster@pohadky.org)
Texty: Jitka Martináková