Podivuhodný pták

Joseph Haltrich

Byli jeden muž a jedna žena a ti měli dvě děti a k jídlu nic. Jednoho dne žena řekla muži: „Nechej si nabrousit sekeru a podetni v lese strom, třeba na něm bude špaččí hnízdo.“ To muž udělal, a když přišel do lesa, uviděl překrásného ptáka, popadl sekeru a hodil ji po něm, ale netrefil a pták letěl dál. Muž ptáka pronásledoval celý den, až se tento nakonec unavil tak, že svěsil křídla a padnul k zemi. Muž ho popadnul a zanesl domů, kde ho položil do košíku. Za malou chvíli začal pták tak překrásně zpívat, že se sbíhali lidé ze sousedství, aby naslouchali. Ale muž a žena i děti byli tak hladoví, že se rozhodli ptáka zabít. Tu je začali sousedé přemlouvat, aby to nedělali, že by to byla věčná škoda, a tak ti ubožáci na nějakou chvíli na hlad zapomněli a nechali podivuhodného ptáka žít. Tu noc jim pták snesl vejce, ale nebylo to obyčejné vejce, nýbrž překrásný drahokam, od kterého zářila celá světnice.

Ráno byli sousedé opět tu a podivovali se ještě více, prohlíželi si blýskavý kámen i toho krásného ptáka. Zrovna do té vsi přišel také jeden kupec. Když o tom zázraku slyšel, šel zvědavě s ostatními do domu a ten kámen mu učaroval. Ale chudák mu nechtěl kámen prodat; až když mu nabídnul takovou hromadu peněz, za které by utišil hlad svůj i hlad svých dětí, tak mu ho nakonec dal, neboť si pomyslil. „Možná, mi můj ten pták snese další vejce.“ A nemýlil se, následujícího rána ležel na tomtéž místě opět drahokam. Když to kupec slyšel, zabědoval: „Běda, jsi zničený člověk, pokud toho ptáka nezískáš!“ a utíkal ihned k tomu muži a řekl: „Co chceš za toho ptáka? Řekni si!“ Chudák ale řekl, že ptáka neprodá za žádnou cenu, ačkoliv mu kupec nabízel nekonečně velké sumy zlata, neobměkčil ho. „Dovol mi, abych si toho ptáka alespoň prohlédnul.“ požádal kupec. Muž mu podal koš a on popadnul ptáka za levé křídlo, zvedl ho a překvapeně viděl, že pod ním stojí psáno: „Kdo sní mé srdce, najde každý den pod polštářem tři zlaťáky.“ Zvednul tedy i pravé křídlo a tam stálo napsáno: „Kdo sní má játra, ten se stane římským králem.“ Chuďas, který neuměl číst, se kupce zeptal: „Co je tam napsáno?“ „Něco velmi hrozného,“ odvětil kupec: „ten pták do dvou dnů zemře! Když ho ale ihned zabijete a připravíte mi ho k jídlu, dám vám za něj cenu, kterou jsem vám prve nabízel.“ Tu si muž si pomyslil: „Lepší vrabec v hrsti, než-li holub na střeše.“ a ptáka zabil.¨

Té vůni, když se pták pekl na rožni, by odolal málokdo. Neodolali ani dva mužovi synáčci, a když viděli, že na pekáči leží ptačí játra a srdíčko, neváhali a oba kousky hned snědli, starší chlapec srdce a ten mladší játra. Když byla pečínka hotová a nesli ji na stůl, ale kupec ihned poznal, že chybějí srdce i játra, a tak zaláteřil:„Já se napálit nenechám! Já jsem chtěl celého ptáka, chybí to nejlepší, srdce a játra!“ Popadl svoje peníze i drahokam a odešel. Otec se velmi rozzlobil, že přišel o toho krásného ptáka i dobrý výdělek, a když zjistil, že srdce i játra snědli jeho synové, tu je nemilosrdně zbil a hnal pryč z domova. Zrovna šel kolem starý voják a chlapců se mu zželelo. „Když je lituješ, tak si je vezmi, ale odveď je hodně daleko! Ještě počkej, já si je nejdříve poznamenám.“ řekl otec a každému chlapci uříznul malíček na levé ruce. Tu ránu jim pak voják ošetřil, když je odvedl do lesa, kde přespali. Ráno se probudili a voják našel pod hlavou toho staršího chlapce tři zlaťáky, tak mu je zašil do cípu jeho kabátku a potom je oba zavedl do královského města, kde je posadil na patník u zámecké brány a šel svou cestou.

Král byl právě v okně, chlapce uviděl, ale nechal je tam sedět; ale když po chvíli přišla k oknu princezna, ihned poslala jednu děvečku, aby ty ubohé hochy přivedla do zámku. Posadili je ke stolu a při jídle jim chlapci vyprávěli, jak je otec zbil a uříznul jim prsty, protože snědli jatýrka a srdíčko jednoho ptáka, jak se nad nimi slitoval dobrý voják, ošetřil je a vzal s sebou do velkého města. Král i princezna pocítili lítost a nechali je u sebe a oba dostali pušku, aby mohli chodit každý den na lov. Král měl jednu věrnou služebnou a ta se rozhodla jednoho dne odejít ze služby, ale předtím ještě předstoupila před krále a řekla: „Každého rána od té chvíle, co jsou tu ti dva chlapci, nalézám pod polštářem toho staršího tři zlaťáky, tady jsou, nechybí ani jediný.“ To připadlo králi trochu děsivé, a tak dceři řekl: „S těmi hochy se to má divně, pošleme je raději pryč.“ Vzali kabát toho staršího, zašili mu tam to zlato, potom je zavedli do lesa a nechali je tam. Chlapci šli společně dál, až přišli na jednu křižovatku, kde losovali, kterou cestou se který z nich vydá. Tak se stalo, že starší táhnul k východu a mladší k jihu, do města Říma.

Když mladší bratr pozdě večer dorazil k Věčnému městu, byly brány již zavřeny, musel tedy na noc zůstat venku. Římané měli toho roku již sedm králů, ale všichni postupně zemřeli, takže teď se už nikdo nechtěl stát římským králem. Tak se radní rozhodnuli, že ten první, který projde bránou, až se brzičko ráno otevře, se stane králem. Tím prvním byl ale mladší bratr, a tak ho radní ihned pozdravili jako svého krále, a protože proti tomu nic neměl, posadil si na hlavu korunu a jal se panovat a budovat krásné paláce a zámky a věže.

Starší bratr na své cestě brzy dorazil do malého města, kde zůstal, oženil se tam a nějaký čas si žil docela dobře, neboť měl ženu, které se líbilo, že její muž má tolik dukátů, protože ona je uměla utrácet. Jednoho dne se ho ale zeptala, odkud ty zlaťáky pocházejí, a on jí to důvěřivě vypověděl, jak to obvykle muži dělají, že vlastní ženě řeknou všechno. Ty peníze pocházejí od ptačího srdce, které kdysi snědl. A bylo to! Jeho věrolomná žena běžela ihned do lékárny, koupila tam uspávací prášek a dávidlo a obojí to svému muži podstrčila. Ten kouzelné srdce vyvrhnul, ona ho okamžitě spolknula a od té doby měla pod hlavou tři dukáty ona, a tak svého muže vyhnala z domu a vzala si jiného.

A běžel čas, jak bývá jeho zvykem, neúprosně a bez ustání.

Celý rok se starší bratr smutně potloukal světem. Zpočátku se mu vedlo celkem dobře, neboť měl s sebou ty dukáty, co mu kdysi zašili do cípu kabátu, ale když se i ony minuly, nevěděl, co si počít, a upadnul do velké bídy. Jednoho dne kráčel celý mrzutý lesem, když tu uviděl starou ženu, jak leží bezmocně v blátě, byla to čarodějnice. „Pomoz mi,“ zavolala na něho: „já ti taky pomohu.“ Tak ji zvednul z bláta a ona mu dala uzdu a řekla: „Přes co tuhle uzdu přehodíš, ať je to kámen, strom, zvíře či člověk, promění se to rázem v koně.“ „To by bylo něco,“ pomyslil si: „to musím hned vyzkoušet.“ Přehodil uzdu přes kámen a ihned před ním stál kůň, tak na něj vyskočil a jel rovnou do města, kde bydlela jeho žena. Před městskou bránou uzdu koni sundal a byl z něj zase kámen. Pak vešel do města a potají se vplížil do domu své ženy, aniž by ho zpozorovala. Šla zrovna po dvoře, tak k ní přiskočil a přehodil přes ní uzdu a byl z ní kůň, na kterého si vyskočil a tryskem ujížděl pryč až k městu Římu, kde se jeho kůň vysílením málem sesypal. „Počkej, to ještě nebylo všechno!“, řekl, protože uviděl zástupy lidí, kteří vozili obrovské kameny na stavbu. „Tohle je práce pro koně jako stvořena.“ A jal se s koněm také vozit kameny, až z toho byl kůň celý hubený, prostě jen kost a kůže. Tu ho lidé, kteří byli kvůli němu kráceni na svých výdělcích, ze závisti a ze zlomyslnosti zažalovali před nejvyšším soudem jako trýznitele zvířat a on byl odsouzen k smrti.

Když měl být oběšen, přišel i král a tu odsouzenec poznal svého mladšího bratra a zvolal: „Bratře, copak ani u tebe nenajdu trochu milosti?“ Král si odsouzence dlouho překvapeně prohlížel a nakonec staršího bratra poznal, padl mu kolem krku a pravil: „Bratře, rád bych ti udělil milost, ale co by bylo se spravedlností, kdybych ji já sám jako král nectil?“ „Já nežádám milost, milý bratře, nýbrž spravedlnost, ale nejdříve mne vyslechni.“ Nyní mu vyprávěl svůj příběh, jak se odvíjel od jejich rozloučení. „Dobře,“ pravil král: „dokaž, že ten kůň je tvoje žena.“ Tu starší bratr sundal koni uzdu a stála před nimi jeho žena, které pak podali dávidlo, aby vyvrhla kouzelné srdce a starší bratr je spolknul a od té chvíle opět nalézal pod svou hlavou zlaťáky. Zůstal u bratra krále a stal se správcem jeho pokladu. Král poté poručil: „Nevěrnost musí být ovšem potrestána!“ a nechal jeho ženu popravit, jak si zasluhovala.

Oba bratři spolu žili šťastně a spokojeně, ale přece je něco trápilo. Jednoho dne vyhledali svého otce, který je ovšem nechtěl znát. Tu mu pravili: „Jen si vzpomeňte, otče, dal jste nás jednomu starému vojákovi a před tím jste nám každému uříznul malíček z levé ruky, ten voják nás ošetřil, ale podívejte na ty jizvy.“ Nyní musel mít otec jejich tvrzení za pravdivé, však už dlouhý čas litoval, že je tenkrát vyhnal kvůli penězům. Pravil: „Nyní mne potrestejte, neboť si to zasloužím!“ Ale synové řekli: „Otče, tak to mělo být, neboť kdybyste nás tenkrát nevyhnal, nikdy bychom nedošli takového štěstí a slávy.“

Také ten kupec se jednoho dne doslechnul o tom, jak se vyplnilo to, co bylo napsáno pod křídly kouzelného ptáka. Ze samé závisti a dávíc se pokořením, šel do lesa a tam se oběsil. [pozn1]




Poznámka 1 - Lidová pohádka "Der seltsame Vogel" je ze sbírky pohádek „Sächsische Volksmärchen aus Siebenbürgen“ (1856) německého filologa a folkloristy Josepha Haltricha (22.07.1822 - 17.05.1886). Z němčiny přeložila a pro vaši potěchu po svém převyprávěla Jitka Vlk Martináková.



www.pohadky.org - server plný pohádek pro malé i velké.
Licence Creative Commons 3.0 - Uvedte autora(BY)-Nevyuzivejte dilo komercne(NC)-Zachovejte licenci(SA)

Webmaster: Petr Macek (webmaster@pohadky.org)
Texty: Jitka Martináková