Osmnáctero vojáků

Johann Wilhelm Wolf



Osmnáct vojáků, jmenovitě šikovatel, seržant, kaprál, tambur a čtrnáct vojínů, přebývalo společně na jedné osiřelé hlídce. Protože služba tu byla tvrdá a chlebíček skrovný, celá hlídka se umluvila, že dezertují. Jen šikovatel, který byl starý voják a měl za sebou již dvě polní tažení, nechtěl s tou věcí nic mít. Tak aby ho nemohl nikdo hnát k odpovědnosti a trestu, svázali mu ruce i nohy, položili ho pod palandu a těch sedmnáct odešlo se svými saky i paky pryč. Byli ale sotva pár set kroků daleko, když si kaprál vzpomněl, že nechal na stole svoji fajfku a vrátil se zpět, aby si ji přinesl. Mezitím si šikovatel nechal pod pryčnou tu věc znovu projít hlavou a pomyslil si, že by ho mohli tvrdě potrestat, a litoval toho, že nešel s ostatními. Když kaprál vešel dovnitř, šikovatel mu řekl: „Rozvaž mě, kamaráde, tady pod pryčnou se leží velmi nepohodlně.“ Když byl volný, zamknul strážnici, zastrčil klíč do kapsy a dezertoval taky.

Hezký čas pospolu táhli světem, peníze se minuly, ale hlad a žízeň nikoliv, a tak často vzpomínali na kotel masa v kasárnách. Tu jednou přišli do jednoho zapadlého hostince, kde šikovatel zacinkal v torně klíčem a párem knoflíků z kamaší, nechali si nalévat víno a nanosit, co bylo v kuchyni i ve sklepě, a když přišlo na placení, sáhnul do torny, jakoby chtěl vytáhnout peníze, ale seržant zvolal: „To ne, pane šikovateli, teď je řada s placením na mně!“ s tím popadl svůj tlumok, zatímco šikovatel vyšel ven. „Počkejte, pane seržante!“ vykřikl kaprál: „To chcete stále platit účty?“ a popadnul rychle svůj ranec a seržant odešel. Tu pravil tambur: „Ale dneska je řada na mně, copak se mohu nechat od vás stále živit?“ a kaprál zmizel za ostatními. Ale pak nechtěl skrblit nejstarší vojín a tak to šlo jeden po druhém, až k tomu nejmladšímu vojákovi, který byl toliko rekrut. Ten ale řekl, že všechny ještě jednou svolá s tím, aby si každý zaplatil, co snědl a vypil, sám a byl pryč, neboť kalupem utíkal za těmi sedmnácti. Hostinský měl před očima černý závoj vzteku, že ho ošálili, ale protože to byl člověk velmi záludný, otevřel okno a přátelsky na svoje hosty zavolal: „Kampak tak utíkáte, chrabří vojáci? Pojďte zpátky, ten váš šprým se mi tak líbil, že vám dám ještě jídlo na cestu!“ Když se vojáci vrátili, dal jim k jídlu ještě každému dukát s tím, že se měli dát cestou po pravé ruce a pak druhou stezkou vlevo, tam najdou horu s otevřenou bránou, a když do ní vstoupí, přinese jim to štěstí na celý život. Vojáci rádi souhlasili, poděkovali za výslužku i za dobrou radu, rukou dáním slíbili, že se nevrátí a půjdou určenou cestou rovnou k té hoře. Hostinský se v duchu radoval, že se mu zlomyslný úklad tak vyvedl, neboť do té hory sice již vstoupilo mnoho lidí, ale žádný ještě nevyšel ven.

Osmnáctka vojáků se tedy dala u velkého stromu cestou doprava, pak druhou stezkou vlevo a potom skrze tu otevřenou bránu vešla do hory. Uvnitř bylo docela světlo, zrovna tak jako venku, a krásná široká cesta je vedla stále hlouběji. Když mašírovali pěkný kus cesty, přišli před vytažený padací most, který se ale sám od sebe spustil dolu, aby přes něj mohli přejíti. Nyní přišli na obrovské nádvoří. Ještě chvíli šli, až přišli k druhému padacímu mostu, který se spustil stejně jako ten první, a oni dorazili na další nádvoří. Rovněž tak to šlo přes třetí padací most a na třetím nádvoří stál uprostřed překrásný zámek. „Vyrovnat!“ vydal šikovatel rozkaz a nechal mužstvo seřadit do šiku, ve kterém poddůstojníci pochodovali na křídlech. „Pochodem v chod!“ poručil, tambur zabubnoval a těch osmnáct vpochodovalo zámeckou branou dovnitř. A když byli uvnitř, prohlásili zámek za dobytý. Zvesela se jim to dobývalo, protože široko daleko nebylo živáčka; našli obrovský sál, kde bylo prostřeno pro osmnáct mužů a jídla, co hrdlo ráčilo. Vedle sálu bylo osmnáct krásných ložnic, jedna jako druhá, každá s nádhernou hedvábnou postelí, což se jim arci zamlouvalo. Sedli si bez váhání ke stolu, aby jim to nevychladlo a užívali si až do noci. Pak si vlezli do těch hebkých hedvábných postelí a spali jako princátka.

Jako první se příštího rána probudil šikovatel. Chtěl se obléci a probudit tambura, aby zabubnoval budíček, ale jeho uniforma byla pryč. Omotal se tedy prostěradlem a zavolal na svoje kamarády a oni jeden po druhém vyšli ven, ale všichni v prostěradlech, neboť i jejich oblečení také zmizelo. Když se rozhlédli v sále, uviděli na stole stát dvě velké truhlice, které otevřeli a našli uniformu šikovatele, seržanta, kaprála i tambura a čtrnáct kusů uniformy vojínů, vše bylo zbrusu nové, jako by to přišlo právě od krejčího a padlo jim to jako ulité, potom sedmnáct krásných nových pušek, šavlí a tašek na patrony a jeden zbrusu nový buben pro tambura. To vám byla nádhera! Když je přešla první radost, šikovatel řekl, že nyní opět vypadají jako opravdoví vojáci, že tedy budou vykonávat službu a vše co k tomu patří. Potom je zavedl do strážnice u zámecké brány, rozdělil je na hlídky po třech mužích a od té chvíle museli řádně hlídkovat a každé dvě hodiny se střídat, jak jim určil.

A běžel čas, jak bývá jeho zvykem, neúprosně a bez ustání.

Nikdo nevěděl, jak dlouho na zámku už pobývají, když tu jednoho dne přijel nádherný kočár se šestispřežím, který zastavil před zámeckou branou. Seskočil sluha ve zlatém kabátě a otevřel dvířka překrásné paní, která z něj vystoupila. Nechala si zavolat šikovatele a pak s ním šla do jeho ložnice, kde mu řekla: „Jsem zakletá princezna, ty mne ale můžeš vysvobodit a stát se mým ženichem. Ode dneška přijede každý den jedna princezna, ta první k seržantovi, druhá ke kaprálovi a tak dále, dokud si vás všechny neprohlédneme a nepromluvíme s vámi. Tak se to musí stát, tím nás můžete vysvobodit.“ To a ještě jiné šikovateli pravila, dříve než od něj odešla. A jak to řekla, tak to bylo. Druhá princezna přišla druhého dne a šla do ložnice se seržantem a umluvila se tam s ním, a tak to šlo stále dál. Každý den přišla jedna dívka a byla ještě krásnější než ta předešlá. Ale nejmladšímu vojínovi přišlo to čekání dlouhé, a protože si myslil, kdoví kdy na něj přijde řada a jestli vůbec přijde, dlouho se nerozmýšlel a dezertoval. Když přišel k prvnímu mostu, objevil se tam ďábel a zeptal se ho: „Kampak, vojáčku?“ „Ven z téhle hory!“ odvětil. Tu jej ďábel popadl a zardousil.

Když ostatní vojáci kamaráda pohřešovali, poslal šikovatel jednu patrolu také ven a ta ho našla ležet mrtvého u mostu, měl na sobě staré roztrhané šaty, ve kterých přišel. Téhož dne přijela nejstarší princezna, šla se šikovatelem nahoru a řekla mu: „Ten váš kamarád, který dezertoval, celé naše vysvobození zmařil. Proto musíte najít osmnáctého muže a vše začne od počátku, nebo tu všichni zemřete.“ Tak řekla a odjela pryč. Nyní šikovatel svolal celé mužstvo a radili se spolu, co udělají a byli za jedno v tom, že se kaprál a dva vojíni vydají verbovat toho osmnáctého muže. Když přišli k prvnímu mostu, objevil se tam ďábel a pravil: „Kampak, vojáčkové?“ „Verbovat!“ odvětil kaprál. „Nu, to jděte!“ zvolal ďábel a nechal je projít. Tak bez překážky přešli přes tři mosty a z hory ven a šli zpět toutéž cestou, kterou dříve přišli, a brzy dorazili do onoho hostince. Sedli si ke stolu s hostinským, který je do té hory poslal, a protože vypadali tak čistě a upraveně, nepoznal je a oni dělali, jakoby ho neznali. Netrvalo to dlouho a přišel jeden chudý tovaryš, sedl si smutně k vedlejšímu stolu a nechal si přinést kousek tvrdého chleba a sklenici vody. Tu ho vojáci pozvali k sobě, dali mu napít vína a pojíst z jejich pečeně. Když byl sytý a dobré mysli, tu se ho zeptali, zda by se nechtěl nechat naverbovat a vydělat si tak slušnou hromádku peněz. Chasníkovi to nepřišlo jako dobrý nápad, a tak jen z žertu pravil, že pokud mu dají jako služné sto zlaťáků, mohou si plácnout. K jeho překvapení mu kaprál, který si v pokladnici zakletého zámku naplnil tornu zlaťáky, na stůl vysázel rovných dvě stě dukátů a věc byla vyřízena. Vydali se na cestu zpět, ďábel je nechal bez překážky projít a v zámku zavládla velká radost, když s rekrutem přišli.

Ale v hostinci zatím uhodila hostinská na svého muže: „Ty zůstaneš oslem po celý život, jinak bys viděl, že ten kaprál a ti dva vojáci už u nás jednou byli, právě mezi těmi osmnácti lumpy, kteří tě tak mrzce napálili, a za odměnu jsi z nich udělal boháče do konce života!“ „Jak to myslíš?“ zeptal se hostinský. „Ty hlupáku,“ řekla: „Copak jsi neviděl tu hromadu peněz? K těm nemohli přijít nikde jinde než v té hoře, kam si je sám poslal, aby se už nikdy nevrátili. Ale mě už nebaví být žebračkou! Okamžitě si sbal ranec a nevracej se dřív, dokud ho nebudeš mít plný dukátů.“ Námitky hostinskému nepomohly, musel bez otálení vyrazit do lesa, cestou po pravé ruce, pak druhou stezkou vlevo a dovnitř té čarovné hory. Ale na prvním mostě vám nečekal nikdo než ten ďábel a ptal se ho: „Kampak s tím rancem, panáčku?“ „Jdu pro zlato pro moji ženu!“ řekl hostinský. Tu jej ďábel popadl za kamizolu a zakroutil mu krkem. A bylo to! Hostinská nemohla doma to čekání a těšení se na dukáty vydržet, pomyslela si, že ten ranec bude pěkně těžký, a tak běžela muži naproti, aby mu byla ku pomoci. Přišla před horu a nějakou chvíli čekala před bránou, ale protože se hostinský stále neobjevoval, pomyslila si, že si toho jistě naložil nad své síly a sám ten ranec nemůže hodit na ramena a ona mu musí pomoci. Když vešla do jeskyně a přišla k prvnímu mostu, strážil tam ďábel a už na ni čekal: „Kampak, milá ženo?“ zeptal se. „Za svým mužem!“ odvětila mu příkře. „To můžeš, milá ženo!“ řekl čert, popadl ji za vlasy, zakroutil ji krkem a hodil ji k hostinskému. Tak tam leželi pospolu.

S těmi osmnácti vojáky se to mělo veseleji. Díky rekrutovi jich byl opět plný počet, tak se princezny jaly opět po jedné přijíždět, každá ke svému milému a tentokrát se to povedlo až k tomu osmnáctému. Když na zámku pobyla osmnáctá princezna, dalšího večera přijelo všech osmnáct dívek najednou a ta nejstarší pravila: „Dnešní noci musíte vysvobození dokončit, každý z vás si lehne se svojí nevěstou, ale musí vedle ní ležet tiše a nepohnutě, nesmí promluvit ani slůvko a nesmí se pohnout, dokud nebudou bubnovat budíček.“ Tak se stalo. Všech třicet šest človíčků ulehlo a všichni se statečně drželi, jen tambur byl blízko toho, aby vysvobození opět zmařil. K ránu si totiž s úlekem uvědomil, kdo bude bubnovat, když on tu leží vedle své princezny. Málem z postele vyskočil, když se dalo do velkého bubnování a to vám byl budíček, jaký svět ještě neslyšel. Jako by na zámeckém nádvoří stálo a bubnovalo desetkrát sto tisíc tamburů. Tak vše dopadlo, jak má být. Nejstarší princezna zůstala se šikovatelem na vysvobozeném zámku a ostatní princezny odjely se svými muži, jedna tam, druhá onam. Každá do rozličných koutů světa, kde měla své království.

A ty mosty byly od těch časů volné, neboť ďábel měl dost jiné práce, než stát tam na stráži. [pozn1]




Poznámka 1 - Lidová pohádka "Von den achtzehen Soldaten" je ze sbírky lidových pohádek "Deutsche Hausmärchen" (1851) sběratele Johanna Wilhelma Wolfa (1817 - 1855). Z němčiny pro vaši radost přeložila a po svém převyprávěla Jitka Vlk Martináková.



www.pohadky.org - server plný pohádek pro malé i velké.
Licence Creative Commons 3.0 - Uvedte autora(BY)-Nevyuzivejte dilo komercne(NC)-Zachovejte licenci(SA)

Webmaster: Petr Macek (webmaster@pohadky.org)
Texty: Jitka Martináková