Obušku, z pytle ven!

Bratři Grimmové

Před dávnými časy žil jeden krejčík, který měl tři syny a kozu. Ta koza byla jejich živobytí, takže o ni museli pečovat jako o oko v hlavě a každý den ji vodili na tu nejlepší pastvu. V pasení se hoši spravedlivě střídali. Jednou přišla řada opět na toho nejstaršího, a tak ji zavedl na hřbitov, kde rostlo to nejšťavnatější býlí. Koza se spokojeně celý den popásala, a když byl čas jít domů, hoch se jí zeptal: „Kozo, napásla ses dost?“ Koza odvětila: „Já břicho plničké mám, už ani lísteček nesežvýkám!“ To bylo dobré znamení, a tak se dali cestičkou k domovu, kde ji hoch zavedl do chlívku a tam pevně uvázal. „Nu,“ ptal se krejčík: „zdali se naše koza dost napásla?“ „Ano,“ odvětil synek: „říkala, že tak plničké břicho má, že ani lísteček nesežvýká.“ Ale otec se chtěl přesvědčit sám, šel tedy do chlívku, milované zvíře pohladil a zeptal se: „Kozo, napásla ses dosyta?“ Koza odvětila: „Jak já syta býti mohu, když běhám jen pustinou, nenašla jsem snítku hlohu, ba ani kopřivu jedinou!“ „Co to slyším!?“ zvolal krejčík, vyběhl ven a volal na syna: „Ach ty lháři, říkal jsi, že koza je sytá a zatím jsi ji nechal hladovět!“ A jak byl tím kozím žalováním v ráži, popadnul sukovici a vypráskal hocha z domova pryč. A bylo to!

Druhého dne musel s kozou na pastvu prostřední syn. Ubohý synek měl před očima trestající sukovici, a tak se snažil a našel pro kozu ten nejšťavnatější kousek zahrady. A koza se opravdu poměla, když byl čas jít domů, spokojeně si hladila plné břicho. Hoch se jí zeptal: „Kozo, napásla ses dost?“ Koza odvětila: „Já břicho plničké mám, už ani lísteček nesežvýkám!“ Taková odpověď se pasáčkovi zalíbila, a tak se dali cestičkou k domovu, kde ji zavedl do chlívku a tam pevně uvázal. „Nu,“ ptal se krejčík: „zdali se naše koza dost napásla?“ „Ano,“ odvětil synek: „říkala, že tak plničké břicho má, že ani lísteček nesežvýká.“ Krejčíkovi to ale nedalo, šel do chlívku a zeptal se: „Kozo, napásla ses dosyta?“ Koza odvětila: „Jak já syta býti mohu, když běhám jen pustinou, nenašla jsem snítku hlohu, ba ani kopřivu jedinou!“ „Co to slyším!?“ zvolal krejčík, vyběhl ven a volal na syna: „Ty ničemo, říkal jsi, že koza je sytá a zatím jsi trápil hlady!“ A popadnul sukovici a vypráskal i druhého synka z domova. A bylo to!

Když se na nebi vyhouplo sluníčko, musel na pastvu ten nejmladší. Ten byl z těch synků ten nejsvědomitější, a tak našel místo s tak šťavnatým lupením, že to koze nedalo a nepřestala, dokud ho celé nespásla. Večer, když byl čas jít domů, zeptal se jí: „Kozo, napásla ses dost?“ Koza odvětila: „Já břicho plničké mám, už ani lísteček nesežvýkám!“ Taková odpověď se zdála pasáčkovi slibná, tak se dali cestičkou k domovu, kde ji zavedl do chlívku a tam pevně uvázal. „Nu,“ ptal se krejčík: „zdali se naše koza dost napásla?“ „Ano,“ odvětil synek: „říkala, že tak plničké břicho má, že ani lísteček nesežvýká.“ Krejčík mu ale nevěřil, šel do chlívku a zeptal se: „Kozo, napásla ses dosyta?“ Koza odvětila: „Jak já syta býti mohu, když běhám jen pustinou, nenašla jsem snítku hlohu, ba ani kopřivu jedinou!“ „Ach, ten arcilhář!“ zvolal krejčík, vyběhl ven a volal na syna: „Jste jeden ničema jako druhý! Více ze mne blázna dělati nebudete!“ a popadnul sukovici a vypráskal z domova i toho nejmladšího. A bylo to! Ten už bude muset na pastvu sám!

Druhého dne vešel krejčík do chlívku, měl se ke koze mazlivě a řekl: „Pojď, moje milovaná, dnes tě povedu na pastvu sám.“ A vedl ji cestičkou k zelené ohradě pod ovčínem, kde se koza dala s chutí do žrádla. Večer, když byl čas jít domů, zeptal se: „Kozo, napásla ses dost?“ Koza odvětila: „Já břicho plničké mám, už ani lísteček nesežvýkám!“ To zaznělo krejčíkovým uším lahodně, tak se dali cestičkou k domovu, kde zavedl kozu do chlívku a tam pevně uvázal. Když odcházel, ještě jednou se k ní obrátil a řekl spokojeně: „Nyní jsi tedy konečně sytá!“ Ale koza se zvolala: „Jak já syta býti mohu, když běhám jen pustinou, nenašla jsem snítku hlohu, ba ani kopřivu jedinou!“ Když to krejčík uslyšel, samým úžasem otevřel hubu, teprve nyní pochopil, že své tři syny vyhnal z domova bez příčiny. „Jen počkej!“ křiknul: „Ty nevděčné stvoření, vyhnat tě, to je příliš málo, já tě poznamenám tak, že se už mezi pořádnými lidmi neukážeš!“ Přiskočil, popadnul břitvu, koze namydlil hlavu a oholil. A pak na ni vzal sukovici a vyplácel ji tak dlouho, dokud se mu nevytrhnula a neutekla pryč. Teď byl krejčík úplně sám, seděl smutně ve své chalupě a myslel na to, jak rád by měl u sebe zase syny; ale nikdo nevěděl, kam se poděli.

Ten nejstarší syn nezlumpačil, ale vstoupil do učení k jednomu truhláři, kde se učil pilně a neúnavně, a když uplynul stanovený čas a on se měl vydat do světa na zkušenou, daroval mu jeho mistr stoleček. Byl to obyčejný stoleček z obyčejného dřevo, ale měl jednu podivuhodnou vlastnost, když jej někdo postavil a řekl: „Stolečku, prostři se!“, tu se vám na stolečku zčista jasna objevil čistý ubrus, talíř, nůž, vidlička a mísy s pokrmy vařenými i pečenými a k tomu láhev vína; inu až se srdce smálo. Z takového dárku měl mladý truhlář radost: „To budu mít dost na celý život!“ a s dobrou náladou táhnul světem a nestaral se o to, zda narazí na dobrý či špatný hostinec a zda vůbec nějaký najde. Jak měl zrovna chuť, na poli, v lese nebo na louce, sundal ze zad stoleček, postavil ho před sebe a pravil: „Stolečku, prostři se!“ A bylo tu, co si srdce žádalo. A tak spokojeně vandroval světem.

Jednoho dne truhláře napadlo, že by se mohl vrátit k otci, třeba ho už hněv přešel a s tím stolečkem ho rád přijme zpět. I stalo se, že jednoho večera na cestě k domovu dorazil do hostince, který byl plný hostů. Přivítali ho a pozvali, aby si k nim přisednul a pojedl s nimi, jinak dostane těžko něco k jídlu. „Ne,“ odvětil truhlář: „nebudu vám brát z toho mála, co máte, buďte raději vy mými hosty!“ Hosté se smáli a myslili si, že si z nich tropí šašky. Ale truhlář postavil doprostřed světnice svůj stoleček a řekl: „Stolečku, prostři se!“ V mžiku byl stoleček plný lákavého jídla, jehož příjemná vůně stoupala hostům do nosů; na takové lahůdky by se hospodský nikdy nezmohl. „Jen si berte, přátelé!“ řekl truhlář a hosté, když viděli, jak se to má jednoduše a kouzelně, nedali se dvakrát pobízet, nahrnuli se ke stolu, popadli nože a vidličky a cpali se ostošest. A co bylo nejpodivuhodnější, když se mísy vyprázdnily, tu se zase na jejich místě objevily plné. Hostinský stál v koutě a nevěděl, co říct, ale pomyslil si: „Takového kuchaře bys ve své hospodě věru potřeboval!“ Truhlář a jeho společníci se veselili až do pozdní noci, konečně se uložili ke spánku, truhlář předtím svůj kouzelný stoleček postavil ke stěně.

Spali všichni kromě hostinského, tomu nedaly pokoj jeho černé myšlenky, napadlo ho, že v komoře s haraburdím stojí jeden starý stoleček, který vyhlíží zrovna jako ten kouzelný. Vstal, odplížil se tam, přinesl svůj stoleček a vyměnil ho za kouzelný. Než se druhého dne truhlář vydal na další cestu, nic netušíc, popadl falešný stoleček a šel svou cestou. Kolem poledního přišel k otci, který ho přivítal s velkou radostí. „Nu, můj synu, čemupak ses ve světě naučil?“ ptal se. „Otče, stal jsem se truhlářem.“ „To je dobré řemeslo.“ odvětil stařec: „Ale copak sis to z vandru přinesl?“ „Otče, to nejlepší, co jsem přinesl, je tento stoleček.“ Krejčík si ho prohlédnul ze všech stran a řekl: „No, žádný mistrovský kousek, jen starý a ošklivý stoleček.“ „Stoleček, prostři se!“ odvětil syn: „Když ho postavím a řeknu mu, aby se prostřel, tu na něm stojí ihned jídla a vína, až se srdce směje. Pozvěte všechny příbuzné a přátelé, ať se jednou všichni dobře pomějí, ten stoleček je nasytí všechny.“ Na to zavolání přišlo lidí z blízka i z dáli, a když byla společnost pohromadě, postavil truhlář stoleček doprostřed světnice a řekl: „Stolečku, prostři se!“ Ale stoleček se ani nepohnul a zůstal prázdný jako každý jiný stůl, který nerozumí řeči lidí. Tu ubohý hoch pochopil, že mu stoleček vyměnili, a zastyděl se, že vypadá jako lhář. Příbuzní se mu vysmáli a někteří i hubovali, protože museli jít domů hladoví a žízniví. A tak z jednoduchého živobytí nebylo dočista nic. Otec krejčík popadnul zase jehlu a nit a věnoval se krejčovině, synek odešel pracovat k jednomu truhlářskému mistru.

Ten prostřední synek, když ho vyhnali z domova sukovicí, si hledal také poctivé živobytí, a tak vstoupil do učení k jednomu mlynáři. Když učednická léta skončila, mlynářský mistr mu řekl: „Protože jsi byl v práci pilný a v díle snaživý, dám ti oslíka, netahá sice vůz ani nenosí pytle, ale přesto není k zahození.“ „A k čemu mi tedy bude?“ ptal se hoch. „Plivá zlato,“ odvětil mlynář: „když ho postavíš na ubrus, řekneš kouzelnou formulku Brikle brukle brik! tu ti to předobré zvíře naplive zlaťáky zepředu i zezadu.“ „Tak to je krásný dar!“ řekl jinoch, poděkoval mistrovi a táhnul do světa. Když potřeboval peníze, stačilo říci oslíkovi: „Brikle brukle brik!“ a tu pršely zlaťáky a nepotřeboval nic, jen je posbírat ze země. Kamkoliv přišel, bylo mu hej, kdo je bohatý, je i milovaný. Když tím světem táhnul sem a tam nějaký čas, pomyslel si: „Měl by ses vrátit domů, když přijdeš se zlatým oslíkem, třeba otec na svůj hněv zapomene a zase tě rád uvidí.“ A náhoda tomu chtěla, že skončil v hostinci, ve kterém jeho staršímu bratru vyměnili stoleček. Hostinský mu chtěl zvíře vzít a přivázat ve stáji, ale on pravil: „Jen se nenamáhejte, kmotře, svého šediváčka si zavedu do stáje sám, přivážu ho taky sám, musím vědět, kde bude stát!“ To přišlo hostinskému podivné, pomyslel si, že ten, kdo se sám stará o svého osla, asi nemá na zaplacení, ale cizinec sáhnul do torny, vytáhnul dva zlaťáky a řekl, že má připravit něco dobrého. Tu hostinský vyvalil oči, běžel a hledal to nejlepší, co by mohl hostu předložit. Po hostině se mlynářský zeptal, co je dlužen a potměšilý hostinský mu řekl, že musí položit ještě dva zlaťáky. Mlynář sáhnul do torny, ale tam bylo pusto a prázdno. „Počkejte momentík, pane hostinský,“ řekl: „já si jen zajdu pro zlato!“ a vzal si sebou ubrus ze stolu. Hostinský by rád věděl, co to všechno znamená, a protože byl zvědavý, vyplížil se za mlynářem. Když tento za sebou zavřel dveře stáje, pozoroval ho vypadlým sukem ve dřevě. Mlynář pod oslíkem rozprostřel ubrus a zvolal: „Brikle brukle brik!“ V tom okamžiku se spustil zlatý déšť. „Tisíc dukátů za takovou chvilku!“ řekl si hostinský: „Takový zlatý měšec není k zahození!“ Host zaplatil a uložil se ke spánku.

Spali všichni kromě hostinského, kterého soužily jeho černé myšlenky. Nakonec potichu vstal, vplížil se pod rouškou tmy do stáje, odvedl kouzelného oslíka pryč a na jeho místo přivázal jiného. Následujícího rána vzal mlynář falešného osla a vydal se na cestu domů. Kolem poledne přišel k otci, který se potěšil, když ho uviděl. „Tak čím ses v tom světě vyučil, můj synku?“ zeptal se krejčík. „Mlynářem, milý otče.“ odvětil. „A copak sis z vandru přinesl?“ „Nic než jednoho osla.“ „Osel tu není k ničemu,“ řekl otec: „větší radost by mi udělala pěkná koza.“ „Ano,“ odvětil syn: „ale to není obyčejný osel, nýbrž zlatý osel, když řeknu: Brikle brukle brik!, naplivá mi to dobré zvíře plný ubrus zlaťáků. Nechejte svolat všechny příbuzné, udělám z nich bohaté lidi.“ „To si nechám líbit,“ řekl krejčík: „nemusel bych se déle trápit s krejčovinou.“ A zase se seběhli příbuzní z blízka i daleka. Když byli všichni pospolu, poručil mlynářský udělat místo, rozprostřel ubrus a do světnice přivedl oslíka. „Nyní dávejte pozor!“ řekl a poručil oslíkovi: „Briklebrit!“ Ale nebyly to zlaťáky, co z osla vyletělo. Tu ubohý mlynář protáhnul obličej; viděl, že byl obelhán, prosil příbuzné o prominutí, ti odešli domů tak chudí, jako byli. Nebylo zbytí, krejčík se musel dále živit krejčovinou a synek se nechal najmout do služby u jednoho mlynáře.

Nejmladší syn se tenkrát dal do učení k jednomu soustružníkovi, a protože je to složité rukodělné řemeslo, strávil v tom učení pěkných pár let. Jeho bratři mu jednoho dne poslali dopis, ve kterém mu vylíčili, jak se jim vedlo a taky se nezapomněli zmínit, jak je posledního večera hostinský nekalým úskokem připravil o jejich kouzelné věci. Uběhlo ještě pár dní a jinochovi se učení chýlilo ke konci. Při loučení mu jeho mistr daroval pořádný kožený pytel a řekl: „Je v něm obušek.“ „Nu, ten pytel mi jistě přijde vhod, ale co budu dělat s tím obuškem? Je zbytečně těžký.“ řekl hoch. „To ti hned řeknu,“ odvětil mu mistr: „když se k tobě lidi nebudou mít k vážnosti a úctě, řekni: obušku z pytle ven!, a obušek jim zvesela zatancuje po zádech, osm dní se nebudou moci pohnout; a s touhle písničkou obušek neskončí dřív, dokud mu neřekneš obušku do pytle!“ Jinoch mistrovi nastotisíckrát poděkoval, pověsil si pytel na záda a vydal se do světa. Když potkal někoho, kdo na něj šel zhurta a zkřiva, řekl jen: „Obušku, z pytle ven!“ Obušek hned vyskočil a naklepal jednomu po druhém kabát či kazajku a šlo vám to tak rychle, než by se ti druzí dali na útěk, přišli na řadu.

Konečně tu byl večer, kdy dorazil do toho hostince, kde tak zle naložili s jeho bratry. Soustružník položil svůj ranec před sebe na stůl a měl se k řeči a vyprávění, co viděl ve světě za podivuhodnosti. „Ano,“ řekl: „člověk najde pravý stoleček, prostři se! i zlatého oslíka či podobné užitečné věci, ale to nebylo nic pro mne, já si obstaral poklad, který nosím v tomhle pytli. To je vám věcička!“ Hostinský našpicoval uši. „Co by to mohlo za celý svět být?“ pomyslel si: „Ten pytel je jistě plný drahokamů, ten musím mít také, dobré věci jsou vždy tři do počtu.“ Když se hoch uložil ke spánku na lavici, dal si pytel pod hlavu jako polštář. Hostinský počkal, až usne, pak se vplížil dovnitř, sehnul se a opatrně pytel vytáhnul a podstrčil tam jiný. Ale na to soustružník právě čekal a zrovna, když měl hostinský jeho pytel přitisknutý na těle, zvolal: „Obušku, z pytle ven!“ V mžiku byl obušek venku a dal se do práce. Hostinský prosil o smilování, ale čím hlasitěji křičel, tím silněji mu obušek bubnoval na záda; a bylo to pěkně v rytmu, až to jednoho hřálo u srdce. Když se konečně vyčerpaný zloděj celý bez sebe svalil na záda, jinoch mu řekl: „Jestli mi nevrátíš stoleček a oslíka, tak si dáme další rundu!“ „Ach, ne,“ prosil úpěnlivě hostinský: „já ti to rád všechno dám, jen nechej toho zakletého skřítka v pytli.“ „No, dobrá smiluji se nad tebou, ale žádné úskoky!“ řekl hoch a zvolal: „Obušku, do pytle!“

Druhého dne soustružník dorazil domů a přinesl stoleček a přivedl i oslíka. To bylo radosti! Krejčík, když ho opět uviděl, se ptal, čím se v cizině vyučil. „Milý otče,“ odvětil: „stal jsem se soustružníkem!“ „Tak to je skvělé řemeslo!“ řekl otec: „Copak sis z vandru přinesl?“ „Jeden cenný kousek, otče,“ řekl: „obušek v tomhle pytli.“ „Co?“ podivil se otec: „Obušek? To je mi ale drahocennost!“ „Tenhle ano, milý otče. Když řeknu obušku, z pytle ven! tak obušek vyskočí a udělá s každým pobudou a darebou pořádek a napravuje ho tak dlouho, dokud tento neleží na zemi a neprosí o smilování. Podívejte, s tímhle obuškem jsem získal zpět kouzelný stoleček i zlatého oslíka, o které jeden zlodějský hostinský okradl mé bratry. Nyní oba zavolejte a pozvěte taky všechny příbuzné, chci je pohostit a naplnit jim torny zlatem.“ Starý krejčík kroutil nedůvěřivě hlavou, ale přece jen nakonec příbuzné svolal.

A zase se seběhli příbuzní z blízka i daleka. Nejmladší synek rozprostřel ve světnici ubrus, přivedl zlatého oslíka a řekl bratrovi: „Milý bratře, poruč mu!“ Mlynář řekl: „Brikle brukle brik!“ V tom okamžiku se spustil zlatý lijavec a nepřestal dřív, dokud neměli všichni tolik, že to nemohli unésti. Pak nejmladší bratr přinesl stoleček a řekl: „Milý bratře, poruč mu!“ A sotva truhlář řekl: „Stolečku, prostři se!“ tu se stoleček prostřel a stály na něm krásné mísy plné jídla. To vám byla hostina, jakou ve svém domě krejčík ještě nezažil, celé příbuzenstvo se cpalo až do noci a všichni byli veselí a spokojení.

Od té chvíle krejčík na jehlu, nitě, loket ani žehličku nesáhnul a žil se svými syny v dostatku a štěstí.

Ještě se sluší dopovědět, jak se vedlo té koze, co zavinila, že krejčík vyhnal svoje tři syny. Protože se tenkrát velmi styděla, že má oholenou hlavu, běžela k liščí noře, aby se tam ukryla. Když přišel lišák večer domů, svítil mu na uvítanou ze tmy pár obrovských očí. Kdo by se nepolekal? Lišák stáhnul ocas mezi nohy a pelášil do lesa. Tam potkal medvěda a ten se ho ptal: „Copak, bratře lišáku? Jste nějaký vyděšený!“ „Ach,“ odvětil ryšavec: „přišel jsem domů a on tam sedí nějaký netvor a koulí na mne ohnivýma očima.“ „Tak ho musíme vyhnat!“ řekl medvěd a šel s lišákem k noře, aby se na to podíval. Ale i na něj byly ty ohnivé oči příliš, přišel na něj rázem takový strach, že zapomněl na svoji medvědí přirozenost a vzal do zaječích. Tu ho potkala včela, a když viděla, že se mu strachy ježí srst, zeptala se: „Jeminkote, kmotře medvěde, copak ti nahnalo takový strach, že utíkáš zaječími chodníčky?“ „Však bys taky utíkala,“ odvětil medvěd: „kdybys viděla toho netvora, co sedí v lišákově noře, má ohnivé oči a nedá se s ním ani hnout.“ Včela pravila: „Jen počkej, kmotře, já jsem sice ubohé a slabé stvoření, které na cestě ani neuvidíš, ale myslím, že i přesto vám pomohu.“ Letěla k liščí noře, posadila se koze na oholenou hlavu a píchla ji. A bylo to! Koza zaječela a zamečela, vyskočila a jako šílená běžela pryč, upalovala prý až do země Nikdonevíkam. [pozn1]




Poznámka 1 - Lidová pohádka „Tischchen deck dich, Goldesel und Knüppel aus den Sack“ (KHM 36) je z rozsáhlé sbírky pohádek bratří Grimmů „Kinder-und Hausmärchen“ (1812-15, 1822, 1857). Z němčiny pro vaše potěšení přeložila a pro vaši radost převyprávěla Jitka Vlk Martináková.



www.pohadky.org - server plný pohádek pro malé i velké.
Licence Creative Commons 3.0 - Uvedte autora(BY)-Nevyuzivejte dilo komercne(NC)-Zachovejte licenci(SA)

Webmaster: Petr Macek (webmaster@pohadky.org)
Texty: Jitka Martináková