O zlaté huse

Bratři Grimmové

Byl jednou jeden muž a ten měl tři syny. Tomu nejmladšímu, kterého měli k výsměchu a posměchu, odstrkování a odhánění od všeho, co jen trochu zavánělo něčím rozumným, tak tomu nejmladšímu říkali prostě Honza Hlupáček. Jednoho rána poslali toho nejstaršího do lesa, aby tam obstaral dřevo. Matička mu zabalila do šátku pár sladkých lívanců a k tomu láhev vína, aby synáčka při té práci netrápil hlad či žízeň. Jak si tak synek vykračoval lesní pěšinou na paseku, potkal šedivého pidimužíka, který mu popřál dobrého dne a řekl: „Dej mi kousek lívance a hlt vína, hlady už nevidím a žízní se mi lepí jazyk na patro.“ Ale hoch ho odbyl: „I toho ještě! Dám ti svůj lívanec a svoje víno a sám budu mít málo! Táhni svou cestou!“ Nechal tam staříka stát a šel dál. Na pasece se měl s fortelem k dílu, ale jakoby mu sekeru někdo zaklel, neměla se k práci, a když ji nutil silou, sklouzla mu a ošklivě ho poranila na ruce. Tak se musel domů vrátit s nepořízenou a netušil, že to neštěstí na něj seslal šedivý mužíček.

Bez dřeva je těžké žití, tak se do lesa vydal prostřední syn. I o toho měla matička starost, tak mu zabalila do ranečku pěkných pár lívanců a láhev vína, inu bohdá jí v tom lese nezahyne. Synek se ubíral cestou k pasece a tu se mu připletl pod nohy stařík se stříbrnou bradou a prosil: „Dej mi ždibek lívance a doušek vína, hlady se sotva potácím a v krku mám jako v kovářské výhni.“ To bylo něco na synka. „I ty chytráku, dám ti svůj lívanec a svoje víno a sám nebudu mít nic! Táhni svou cestou!“ Nechal tam staříka stát a pospíchal za svým. Jen se dal do dřevorubeckého díla, začala mu sekera vyvádět alotria, jako by ji někdo začaroval, a když nechtěl rozumět její řeči a opřel se do ní silou, vyskočila mu z ruky a sekla ho do nohy. A bylo to! Vrátil se domů bez dřeva a s krvavou nohou.

Tu se nabídnul Hlupáček: „Otče, já to dřevo přinesu!“ Ale otec mu odpověděl: „Tvoji bratři umějí přiložit ruku k dílu, a přesto při té práci přišli ke škodě. Pusť to z hlavy, vždyť to neumíš!“ Ale Hlupáček prosil tak dlouho, až otec mávl rukou, ať tedy spánembohem jde, až se mu něco stane, snad z toho pak konečně zmoudří. Matička s chystáním nedělala žádné ciráty, do ranečku mu dala koláč z popela a k tomu láhev kyselého piva. Cestou do lesa Honzík potkal šedivého staříka: „Dej mi kousek koláče a doušek z láhve, hlady sotva lezu a krk mám žízní celý zahořelý.“ Hlupáček byl dobrák od srdce a odpověděl: „Ten koláč je ale jen z popela a do lahve mi dali jen kyselé pivo, ale jestli ti to přijde k chuti, tak posedíme, pojíme a popijeme.“ A protože Honza byl řádné chlapisko, co řekne, to udělá, sedli si do trávy, pojedli toho koláče, popili toho piva a pak stařík pravil: „Protože máš dobré srdce a měl jsi se mnou slitování, pomohu ti ke štěstí. Podívej se tady na ten starý strom. Ten pokácej a vezmi si to, co nalezneš v jeho kořenech.“ A pak zmizel.

Honza porazil strom, a když padnul k zemi, našel v jeho kořenech husu, která měla peří ze zlata. To dá rozum, kdo má takovouhle husu, tak udělá díru do světa. Tak Honza zamířil místo domů do hostince na druhém konci lesa, ve kterém chtěl přenocovat. V tom hostinci měli tři dcery, jednu všetečnější než druhou, a když uviděly husu, posedla je zvědavost a chtivost, každá by si ráda vytrhla alespoň jedno zlaté pírko. Když se Honza Hlupáček uložil v komoře, popadla ta nejstarší holka husu za křídlo, že si vyškubne pírko. Ale ouha! Dlaň jí zůstala přilepená na huse. Tu se k ní přitočila ta prostřední dcera a měla v oku zálusk na zlaté pírko, ale sotva se dotkla sestry, zůstala k ní pevně přilepena. Když se přikradla i ta nejmladší, tak ji ty dvě varovaly, ať se husy nedotýká, ale ona si myslila, že jí pírko nepřejí; a tak varování nedbala a skončila jako ony. Tak musely ty tři krasavice strávit noc s husou.

Ráno Honza popadl husu a vydal se na další cestu. Děvčat, která k ní byla přilepena a musela za ním chtíc nechtíc utíkat, si pranic nevšímal. Na cestě mezi poli potkal faráře; ten, když viděl to směšné procesí, zvolal: „Styďte se, dívky nehodné! Pelášit jako splašené za mladým hochem, copak se to sluší?“ A popadl tu nejmladší, aby ji zadržel, ale sotva se jí dotknul, také se přilepil a musel utíkat s nimi. Za nedlouho potkali kostelníka. „Ej, pane faráři, kampak tak rychle? Nezapomeňte, že máme dneska jeden křest!“ A běžel za farářem, aby ho zastavil, popadl ho za límec a bylo to! Byl také přilepený. To vám bylo k popukání! Když potkali dva sedláky s motykami, neměl farář na práci nic jiného, než aby je zavolal, ať jemu a kostelníkovi pomohou. Nu a dopadlo to, jak mělo. Už jich bylo v tom žertovném uspořádání sedm a všichni museli za Hlupáčkem, ať si šel, kam si vzpomněl, cestou necestou, trním i hložím, horou i lesem, vodou i úhorem.

Konečně přišli do velkého města, kde panoval král a ten měl dceru. Dívka to byla krásná, ale co bylo z její krásy, když byly tak smutná, že to bylo k pláči. Tak dal král rozhlásit, že kdo ji rozesměje, dostane ji za ženu. Když to Hlupáček slyšel, řekl si, že být králem nemusí být vůbec špatné, a vydal se i se svým procesím na zámek. A bylo to k popukání, vepředu si důležitě vykračoval Honza, pod paží držel husu, která zářila jako samo slunce, a za nimi klopýtalo procesí podivných lidiček, tři holky v nočních košilích, farář se špacírkou a kostelník se zpěvníkem a na samém konci ti dva sedláci, co se marně oháněli motykami. Žádné oko nezůstalo suché a nejvíc slziček smíchu ukáplo právě princezně, která se smála tak hlasitě, že nebyla k zastavení. Tak byla ruka v rukávě; alespoň si to Honzík myslel. Králi ale nebyla takováto svatba po chuti, tak se zachmuřil, chvíli přemýšlel a nakonec ženichovi řekl, že musí nejdříve přivést chlapa, který vypije sklep plný vína.

Hlupáček si vzpomněl na mužíka, který mu už jednou pomohl, a tak upaloval do lesa na to místo, kde se potkali. Ale místo mužíčka tam na pařezu seděl nějaký chlap a netvářil se zrovna přívětivě. Honza se ho zeptal, co že ho trápí a chlap mu odpověděl: „Ale, mám žízeň jako trám a k pití nic. Vodu nesnáším a sud s vínem jsem už vyprázdnil, ale co je to taková kapka pro mne?“ „Tebe mi sneslo samo nebe!“ řekl Honza: „Pojď se mnou a uvidíš, že žízeň uhasíš.“ A zavedl toho žíznivého tovaryše do královského sklepa a bylo to! Než skončil den, byl sklep prázdný. Honzík předstoupil před krále a žádal si nevěstu, ale král se ošíval, jakoby mu v zátylku seděla blecha; takový prosťáček by měl dostat jeho dceru? Ne, to nemůže být, dokud králi nepřivede chlapa, který sní celou horu chleba.

Honza neváhal a pospíchal zase do lesa, kde mu už dvakrát pomohli. A vida! Na pařezu seděl chlap, co si zrovna pevně obtahoval břicho řemenem. Na Honzovo otázání odpověděl: „Snědl jsem plnou pec chleba, ale to mi jen vydráždilo chuť, tak si stahuji žaludek, jinak snad od hladu umřu.“ Hlupáček chlapa popadnul, ať jde s ním na zámek, nají se dosyta. Na zámku zatím nechal král navozit mouku z celé země a z té museli napéct chleba a byla toho pěkná hora. Chlap se té spousty nezalekl, postavil se tomu čelem a než byl den u konce, nezbyla ani kůrka. Honza potřetí předstoupil před krále a žádal princeznu, ale král měl po ruce další vytáčku, prý ať si ženich pro princeznu přijede v lodi, co umí plout po vodě i zemi.

Inu, pokud si král myslel, že se Honzy zbaví, krutě se mýlil. Honzík zaběhnul do lesa, našel toho laskavého staříka, ten lusknul prsty a loď byla tu. Pak se Honzík Hlupáček rozloučil, nastotisíckrát poděkoval a jel si pro princeznu.

Králi došel dech s výmluvami, když viděl Honzu v té nádherné lodi, a tak byla svatba. Nu a po králově smrti zdědil království a stal se králem a žil dlouho spokojeně.

A co bylo se zlatou husou a s těmi holkami, s farářem a s kostelníkem a se sedláky? Taky šli jednoho dne domů a žili, dokud neumřeli. Jen ta zlatá husa prý odletěla do země Kdovíkam. [pozn1]




Poznámka 1 - Lidová pohádka „Die goldene Gans“ (KHM 64) je z rozsáhlé sbírky pohádek bratří Grimmů „Kinder-und Hausmärchen“ (1812-15, 1822, 1857). Z němčiny pro vaše potěšení přeložila a pro vaši radost převyprávěla Jitka Vlk Martináková.



www.pohadky.org - server plný pohádek pro malé i velké.
Licence Creative Commons 3.0 - Uvedte autora(BY)-Nevyuzivejte dilo komercne(NC)-Zachovejte licenci(SA)

Webmaster: Petr Macek (webmaster@pohadky.org)
Texty: Jitka Martináková