Zlatovláska a Zlatovlásek

Joseph Haltrich

Před mnoha a mnoha lety se jednou událo, že dvě děvečky pracovaly na poli nedaleko silnice, jedna trhala konopí, druhá žala obilí a vesele jedna druhé všelicos vyprávěly, když tu jel kolem na statném koni mladý král. Děvečky zanechaly práce, narovnaly se a byly celé u vytržení, když je král přátelsky pozdravil. Tu ta mladší zavolala na tu starší: „Věru, kdyby mě král učinil svojí ženou, tímto konopím bych oblékla celý jeho dvůr!“ „A já,“ odvětila ta starší: „já bych, kdyby mne učinil kuchařkou, tímhle obilím nasytila jeho i celý dvůr.“ Král tu řeč vyslechl, a protože se mu vskutku zamlouvala, následujícího dne pro obě děvečky poslal, tu mladší si vyvolil za ženu a tu starší jmenoval hlavním kuchařkou a dal jí pod dohled všechny kuchaře a pekaře v zemi. Zpočátku byly obě dívky velmi šťastné, ale brzy se v té starší probudila závist, ráda by se sama viděla na místě své mladší přítelkyně. Tak si promyslila plán, jak by královnu zahubila. Stavěla se k ní jako velmi oddaná a věrná družka a královna ji ve svém nevinném srdci milovala stejně, jako když byly ještě dětmi.

Nyní přišel čas, kdy měla mladší dívka porodit, a tak měla starší dobrou záminku z její blízkosti ostatní lidi vystrnadit; a když královna přivedla na svět dvě podivuhodné děti, děvčátko a chlapečka se zlatými vlasy, tu je ta zlovolná kuchařka vzala, bez toho, že by to znavená královna zpozorovala, pospíchala s nimi na dvůr a tam nekřtěňátka zahrabala do hnoje. Vrátila se zpět a na místo dětí položila do kolébky štěňátko a koťátko a v klidu se posadila vedle postele. Brzy ta mladší prosila přítelkyni, aby jí děti ukázala. Tu se tato jala naříkat a žalovat: „O Bože, nežádej to na mě! Stalo se velké neštěstí!“ S těmi slovy vyskočila, vyběhla ven a vyprávěla to dvořanům, ti to vyprávěli dále a brzy se to doneslo i králi. Když král slyšel, že jeho žena porodila psa a kočku, velmi se rozhněval a nechal obě zvířata utopit, královnu zaživa pohřbít a za nedlouho oženil s tou starší.

Na hnoji, kam zlatovlásky zahrabali, zatím vyrostly dvě krásné zlaté jedličky, že byla radost na ně pohledět; zvláště velké potěšení z nich měl sám král. Jen nové královně se vždy divoce rozbušilo srdce, když na ně pohlédla a nakonec ten pohled už nemohla unést, stavěla se nemocnou a králi řekla, že se neuzdraví dříve, dokud si neodpočine na dřevěném loži z těch zlatých jedliček. Tak král poručil, aby z těch jedlí zhotovili královské lože, ale když do něj večer s královnou ulehli, počala ta prkna promlouvat jedno k druhému. „Bratříčku,“ řeklo to první: „mě to tak tlačí, leží na mně zlá macecha.“ „Sestřičko,“ odvětilo druhé: „mně je tak lehko, na mě leží náš předobrý otec.“ Král tvrdě spal a nic neslyšel, ale žena to vše slyšela a neměla celou noc klidu. Když nastal den a král se probudil, řekla mu: „Ach, milovaný muži, ta prkna jsou k ničemu, je mi ještě hůře, nechej je spálit!“ Král neodporoval, neboť si přál, aby se jeho žena uzdravila, a tak nechal rozpálit pec a když byl žár dosti velký, naložili dřevo dovnitř a ono pod dozorem královny shořelo.

Ale z pece nepozorovaně vylétly dvě malé jiskérky a dopadly do ječmene, aniž to někdo zpozoroval. Chvíli nato vzala ječmen děvečka a zanesla ho ovcím a jedna ovce sežrala i ty jiskérky a za čas přivedla na svět dvě jehňátka se zlatým rounem. Král z nich měl obrovskou radost, ale královnu při pohledu na ně píchlo u srdce tak, že v tu ránu zase onemocněla. Lékaři jí předepisovali všelicos, ale nemohla se uzdravit, nakonec pravila, že když sní srdce těch dvou jehňátek, snad jí to pomůže.Co měl král dělat? Musel poručit, aby ta jehňátka zabili, jejich srdce upekli a přinesli královně. Vnitřnosti hodili do řeky, voda je unášela pryč a nakonec vyvrhla na břeh. A tu z nich byly opět ony dvě děti se zlatými vlasy a byly velké, jako by od narození přirozeně rostly, ale byly nahé, neboť tu nebyla matka, která by jim oblékla košilku. Byly ale tak roztomile a krásné, že samo slunce zůstalo údivem na své denní pouti stát, protože se nemohlo pohledu na ně nasytit a stálo tam v tom zkoprnění celých sedm dní.

Když tak dlouho nepřicházela noc, náš Pán se podivil a pomyslil si: „Takhle jsem to přeci neuspořádal!“ A šel za sluncem a ptal se ho, proč tak dlouho prodlévá na obloze a nezachází. Slunce mu ukázalo dolů na zlatovlásky, kteří si hráli u řeky. Náš Pán byl tím pohledem dojat a těch dětí se mu zželelo a řekl: „Já se jich ujmu.“ Pak sestoupil na zem jako starý hodný muž a zlatovláskové, sotva ho viděli, běželi k němu a on jim každému dal košilku a zlaté kladívko a řekl: „Jděte nyní stále rovně touhle cestou, až přijdete do velkého města, tam klepejte těmi kladívky na dveře a kde vám otevřou, vejděte dovnitř. Když se vás dobrý člověk zeptá, odkud jste, vyprávějte mu tuto pohádku.“ A nyní jim Pán vyprávěl příběh jejich života, potom je poslal pryč a vrátil se na nebesa.

Ti maličcí statečně šlapali prašnou cestou až konečně přišli do velkého města, klepali na mnohé dveře, ale žádné se jim neotevřely; nakonec přišli také před královský palác. Jakmile zaklepali, brána se ihned sama od sebe otevřela. Vstoupili dovnitř a našli krále, jak tam sedí v hlubokém zamyšlení a soužení, neboť se trápil, že nemá děti. Sotva mu padl zrak na nebesky krásné zlatovlásky, zavolal na ně: „Pojďte sem, který nebeský anděl mi vás seslal? Povídejte!“ Zlatovláskové přistoupili ke králi, důvěřivě si mu sedli na kolena, mazlili se s ním a pak začal chlapec vyprávět, co je náš Pán naučil, a když na něco zapomněl nebo něco popletl, opravila ho sestřička. „Bože, Bože.“ vzdychl král, když bylo vyprávění u konce, a v tom okamžiku vešla dovnitř královna. Když zlatovlásky spatřila, padnul na ní děs tak strašlivý, že se ihned obrátila, vyběhla ven, zabouchla za sebou dveře a utíkala beze smyslů pryč.

Zlatovláskové seděli králi na klíně a v celé své nevinnosti nevěděli, proč král tak žalostně vzdychá a jeho žena se při pohledu na ně tak vyděsila. Tu král řekl: „Mé milované děti, to není žádná pohádka, co vám ten stařec vyprávěl, nýbrž váš a můj pravdivý příběh. Ten stařec byl jistě náš Pán, který vaši pouť tak pozoruhodně řídil a zločin na denní světlo vyvedl. Běda tobě, zlá královno! Běda!“ S těmito slovy vyšel král ven a vydal rozkaz, aby byla jeho žena ihned zaživa pohřbena. Ale dlouho ji nemohli najít, až ji nalezli na břehu řeky, kde si v zoufalství trhala vlasy. Chtěla se oběsit, ale smyčka se přetrhnula, pak se chtěla utopit, ale řeka ji vyvrhla zpět, tak ji chytili a zaživa pohřbili, země ji přijala a ten obrovský hřích přikryla.

Král zatím poslal jednoho sluhu do říše Sedmi trpaslíků, aby přinesl živou vodu. Potom nechal první královnu vykopat z hrobu a oživit a pak spolu všichni žili šťastně a spokojeně. Z chlapce vyrostl statný mládenec a následník trůnu, z dívenky překrásná princezna. Ach ta vám byla tak krásná, že se to vypovědět nedá, já mohu říci jen tohle. Když vyšla ven, pokorně se před ní skláněly i růže, ucházeli se o ni mladí císařové a králové celého světa, ale ona se chtěla provdat jen za toho, kdo má nejlepší srdce, takže si nakonec vzala chudičkého uhlíře, neboť ten měl v Kristově říši to nejlepší srdce. [pozn1]




Poznámka 1 - Lidová pohádka "Die beiden Goldkinder" je ze sbírky lidových pohádek "Sächsische Volksmärchen aus Siebenbürgen" filologa a folkloristy Josepha Haltricha (22.07.1822 -17.05.1886). Z němčiny přeložila a pro vaši potěchu převyprávěla Jitka Janečková.



www.pohadky.org - server plný pohádek pro malé i velké.
Licence Creative Commons 3.0 - Uvedte autora(BY)-Nevyuzivejte dilo komercne(NC)-Zachovejte licenci(SA)

Webmaster: Petr Macek (webmaster@pohadky.org)
Texty: Jitka Martináková