Modrá lucerna

Bratři Grimmové

Byl jednou jeden voják, který dlouhý čas věrně sloužil králi, ale když válka, ve které utrpěl mnohá zranění, skončila, byl králi dále k nepotřebě, a tak mu tento řekl: „Můžeš jít domů, už tě nepotřebuji, nemohu plýtvat zlatem na vojáka, který mi není k žádnému užitku.“ A bylo to! Teď byl najednou voják bez obživy, a tak se vydal do šírého světa rovnou za nosem, až k večeru přišel do hlubokého černého lesa. Když se úplně setmělo, uviděl světlo, a tak šel za ním, až přišel k chalupě, ve které bydlela čarodějnice. „Dej mi, prosím, něco k jídlu i pití a nechej mne tu přenocovat,“ řekl jí voják: „jinak je se mnou veta.“ „Ohóhó,“ ušklíbla se čarodějnice: „kdo by krmil propuštěnce? Ale mám slabost pro vojáky, ráda ti dám, co potřebuješ, pokud pro mne uděláš nějakou prácičku.“ „Co by to mělo být?“ zeptal se voják. „Zítra mi okopeš zahradu!“

S tím voják rád souhlasil a zítřejšího dne pracoval ze všech sil, ale s prací byl hotov až k samému večeru. „Vidím,“ řekla čarodějnice: „že dneska už dál stejně nemůžeš, nechám tě tu ještě jednu noc, ale zítra mi za to naštípáš fůru dříví.“ Ale ta fůra byla tak velká, že k tomu voják potřeboval opět celý den a večer ho čarodějnice měla k tomu, aby u ní zůstal ještě jednu noc. „Ráno pro mne uděláš jen malou službičku. Za domem je stará vyschlá studna, do které mi spadnula lucerna, svíti modře a nikdy nezhasne, tak mi ji přineseš nahoru.“

Druhého dne čarodějnice zavedla vojáka ke studni a v koši spustila dolů. Modrou lucernu našel ihned, a tak jí dal znamení, že ho může vytáhnout nahoru. Jak tak seděl v koši a stoupal vzhůru, tu se k němu čarodějnice natáhla a chtěla mu lucernu vzít. „Kdepak,“ řekl voják, neboť čarodějnice jsou přece jen čarodějnice, i když mají zlaté srdce: „tu lucernu nedostaneš, dokud nebudu stát nohama na pevné zemi.“ To babici tak rozezlilo, že pustila provaz, na kterém koš visel, a šla pryč. A bylo to! Voják spadnul na vlhkou zem tak šikovně, že si neblížil. Lucerna se stále modrala, ale co mu bylo platné světlo, když neviděl žádnou cestu, kterou by se dostal zase ven. Chvíli seděl v ponurém zadumání, pak sáhnul na tornu a tu v ní nahmatal svoji dýmku, která byla ještě zpola nacpaná tabákem. „To bude moje poslední radost.“ pomyslel si a vytáhnul ji, připálil ji tím světlem z lucerny a jal se bafat.

Jak tak pozoroval namodralý kouř, který stoupal do výšky, něco se před ním zatetelilo a najednou to povídá: „Pane, co poroučíš?“ Před vojákem stál černý pidimužík. „Co bych měl poroučet?“ zeptal se překvapeně. „Musím udělat všechno, co si přeješ.“ odvětil mu mužík. „Nu, dobrá, to si nechám líbit!“ řekl voják: „Nejdřív mi pomoz ze studny.“ Mužík ho vzal za ruku a vedl ho podzemní chodbou a cestou mu ukazoval poklady, které čarodějnice nashromáždila a ukryla. Voják si vzal tolik zlaťáků, kolik unesl. Když byli nahoře, řekl mužíkovi: „Nyní běž, svaž čarodějnici a zaveď ji k soudci.“ Než by jeden mrknul, hnala se kolem na divoké kočce ječící čarodějnice a za ní černý stín. Za chvíli se mužík vrátil a řekl: „Vyřízeno, čarodějnice už hoří na hranici. Co poroučíš dál, pane?“ „Nyní nic,“ odvětil voják: „můžeš jít domů, ale buď po ruce, když tě zavolám.“ „Volat nemusíš, pane.“ řekl mužík: „Stačí, když si připálíš fajfku tím modrým světlem, stojím v okamžení před tebou.“ S těmi slovy pidimužík zmizel.

Voják se vydal zpět do královského města, odkud ho propustili. Šel do toho nejlepšího hostince a nechal si ušít krásné šaty. Když bylo hotovo, zavolal černého mužíka: „Králi jsem sloužil věrně, ale on mne poslal pryč a nechal mne hladovět, proto se mu nyní pomstím.“ „Copak mám udělat?“ zeptal se mužík. „Pozdě večer, až bude princezna spát, přines ji sem. Bude mi tu dělat posluhovačku.“ Mužík pravil: „Pro mne je to snadná věc, ale pro tebe příliš nebezpečná. Když to vyjde najevo, zle se ti povede.“ Když odbila dvanáctá hodina, otevřely se dveře a mužík nesl princeznu. Voják se zaradoval a měl se hned ke komandu: „Pěkně s sebou hoď, princezničko! Popadni koště a zameť sednici!“ Když byla ubohá dívka s tou prací hotova, voják jí poručil: „Teď mi sundej holínky!“ Potom ty boty po ní hodil a ona je musela zvednout, vyčistit a vyleštit. Udělala všechno, co jí poručil bez odmlouvání, tichá a napůl spící. Při prvním kohoutím zakokrhání ji mužík zanesl zpět na královský zámek.

Ráno, když princezna vstala, běžela k otci a vyprávěla mu, jaký měla podivuhodný sen: „Něco mě unášelo rychlostí blesku ulicemi města a skončila jsem ve světnici u jednoho vojáka, kterému jsem musela celou noc posluhovat, zametala jsem, pucovala jsem mu holínky. Byl to sice jen sen, ale jsem tak unavená, jako kdybych to vše opravdu udělala.“ „No, třeba to byl opravdu jen sen,“ řekl král: „ale dám ti radu, schovej si do torničky hrách a udělej v ní malou dírku. Když tě opět odnesou, budou hrášky padat ven a zanechají na ulicích stopu.“ Když to král princezně radil, byl u toho ten neviditelný pidimužík a vše slyšel. V noci, když spící princeznu opět nesl ulicemi, podaly sice z torničky jednotlivé hrášky, ale bylo to nanic, protože ten lstivý mužík předtím rozsypal hrách po všech ulicích města. Princezna byla vojákovi zase až do prvního kohoutího zakokrhání za děvečku.

Král následujícího rána poslal lidi, aby hledali stopy, ale místo stop našli služebníci v každé ulici chudičké děti, které sbíraly hrách a říkaly: „Dnes v noci pršel hrách!“ „Musíme vymyslet něco jiného,“ řekl král: „nechej si na nohou střevíčky, až si dneska půjdeš lehnout, a než tě z toho místa ponesou pryč, schovej tam jeden střevíček a ten pak budeme hledat.“ Černý mužík tu úmluvu opět slyšel, a když si večer voják přál, aby k němu přinesl princeznu, snažil se ho od toho odvrátit, proti střevíčkové lsti je bezmocný a skončí prý na šibenici. „Udělej, co říkám!“ odvětil voják. A princezna musela i třetí noc pracovat jako děvečka.

Druhého dne nechal král po celém městě hledat střevíček své dcery a našli ho u vojáka, který se sice na četné prosby černého mužíka nakonec dal na útěk, ale zastihli ho u brány a skončil ve vězení. Při útěku ovšem zapomněl všechen svůj majetek v hostinci, takže teď u sebe měl jen jediný zlaťák. Stál u vězeňského okýnka a koukal ven, když tu viděl kolem jít jednoho kamaráda, zaklepal na okenici, a když ten přišel blíž, řekl mu: „Buď tak dobrý a přines mi můj raneček, nechal jsem ho ležet v hostinci, za to ti dám tento dukát.“ Kamarád běžel a přinesl, co si přál. Když byl voják zase sám, vytáhnul fajfku a přivolal si černého mužíčka. „Neboj se, “ řekl pidimužík: „ jdi tam, kam tě povedou, ať se děje cokoliv, jen si sebou nezapomeň vzít fajfku a lucerničku.“

Druhého dne vojáka soudili. I když vlastně nic zlého neudělal, odsoudili ho k smrti. Když ho vedli na šibenici, poprosil o poslední milost. „Co by to mělo být?“ zeptal se král. „Abych si mohl na poslední cestě vykouřit fajfku.“ „Můžeš si vykouřit i tři,“ řekl král: „ale nemysli si, že ti daruji život.“ Voják vytáhnul fajfku, zapálil ji tím modrým ohýnkem a sotva k nebi vystoupalo pár dýmových spirálek, stál tu černý mužík, v ruce potěžkával obušek a ptal se: „Co poroučíš, pane?“ „Dej tomu soudci a jeho drábům za vyučenou! Kdyby ti nějaká rána zbyla, posaď ji na záda panu králi, to bude odměna za to, jak se mnou po královsku nakládal.“ A bylo to! Za několik chvilek leželi všichni na zemi, potlučení a napravení k dobrému. Sám král se měl k prosbám a naříkání, protože se bál o svůj život. Byl na vojáka tak dobrotivý, že mu dal za ženu princeznu a aby nemuseli žebrotou, přidal jim k tomu celou říši. [pozn1]




Poznámka 1 - Lidová pohádka „Das blaue Licht“ (KHM 116) je z rozsáhlé sbírky pohádek bratří Grimmů „Kinder-und Hausmärchen“ (1812-15, 1822, 1857). Z němčiny pro vaše potěšení přeložila a pro vaši radost převyprávěla Jitka Vlk Martináková.



www.pohadky.org - server plný pohádek pro malé i velké.
Licence Creative Commons 3.0 - Uvedte autora(BY)-Nevyuzivejte dilo komercne(NC)-Zachovejte licenci(SA)

Webmaster: Petr Macek (webmaster@pohadky.org)
Texty: Jitka Martináková