Labutí panna

Joseph Haltrich

Byla jednou jedna chudá žena a ta měla syna, velkého a silného chasníka, který by se rád vydal do světa, aby si vydělal nějaký ten peníz. Matka mu nebránila, a tak se nechal najmout na rok do služby u jednoho pána, kterému měl pást ovce.

Byl to krásný slunečný den v čase žatvy na poli, když uviděl v obilném poli krásného bílého ptáka a běžel za ním, aby ho chytil. Ale pták na něj nečekal, pomalu se zvednul a letěl do hlubokého černého lesa. Jinoch běžel stále za ním, ale nadarmo, dostihnout ho nedokázal, a když se chtěl vrátit, zjistil, že je hluboko v lese a nezná cestu zpět. Už se pomalu stmívalo, když tu uviděl v dálce světlo, a tak šel za ním a přišel k nějakému zámku. Uvnitř seděl u ohně stařec a vařil si polévku. Hoch jej požádal o nocleh a vyprávěl mu, jak se do lesa dostal. „Když mi budeš rok věrně sloužit, tak ti k tomu ptáku dopomohu!“ S tím jinoch rád souhlasil, moc po něm toužil.

Následujícího rána stařec řekl: „Nyní jdu pryč a vrátím se domů pozdě večer, obstarej to tu. Tady máš všechny klíče, do každé komnaty smíš vejít, kromě té poslední.“ Hoch se přidržel rozkazu, a když se stařec večer vrátil domů, byl s ním spokojen; a tak to šlo i následující den a po všechny zbývající; stařec odcházel a on plnil jeho příkazy. Dlouhý čas na zakázanou komnatou ani nepomyslil, ale v posledním týdnu roční lhůty jej posedla zvědavost: „Už jsi tu celý rok a brzy odtud odejdeš, aniž bys věděl, co jsou uvnitř za poklady.“ říkal si pro sebe a neměl klidu. Posledního dne šel až ke dveřím, ale dál se mu nechtělo. Nakonec přece jen zastrčil klíč a otevřel. Byl tam obrovský sál a v jeho středu blankytně modrý rybník a nad ním volné nebe. Na rybníce byly tři překrásné panny, které se koupaly. Sotva hocha zpozorovaly, proměnily se v bílé labutě a uletěly pryč. Toho se jinoch opravdu polekal, a když přišel stařec domů, padl před ním na kolena a prosil: „Pane, potrestej mne, porušil jsem tvůj zákaz!“ Stařec však pravil přátelsky: „Protože jsi svoji chybu přiznal a lituješ jí, odpouštím ti, ale abys toho ptáka dostal, musíš mi nyní věrně sloužit ještě jeden rok.“ Hochovi spadl kámen ze srdce, rád souhlasil a od nynějška nad ním neměla zvědavost žádné moci.

A běžel čas, jak bývá jeho zvykem, neúprosně a bez ustání.

Když ten rok uplynul, přišel stařec a pravil: „Následuj mě!“ Zavedl ho do zakázané komnaty, kde byly tři překrásné panny a koupaly se. Po chvíli se ale proměnily v bílé labutě, zvedly se k nebi a uletěly pryč. Stařec se ho zeptal, která se mu nejvíce líbila. „Ta nejmladší!“ odvětil. „Dobrá, dnes večer půjdeš do této komnaty, pod postelí tu najdeš tři truhlice, přineseš mi tu, která bude ležet až tam v rohu.“ Jinoch se nemohl večera dočkat, spěchal na určené místo a přinesl truhlici. „Teď tu truhlici vezmi a jdi s ní domů, ta vyvolená panna tě bude následovat, ale neohlížej se, dokud nedorazíš domů, teprve pak můžeš slavit svatbu. Ale tu truhlici střez jako oko v hlavě a nedávej ji své ženě do rukou, jakkoliv by tě prosila, jinak ji ztratíš na věky.“ Jinoch slíbil, že učiní vše, jak mu řekli. Zpočátku to šlo lehce, neohlížel se, i když by to rád učinil, ale už jednou byl za svoji zvědavost potrestán a na to právě myslil. Když byl konečně doma u matky, rychle se otočil a uviděl krásnou pannu ve sněhobílých šatech, popadnul ji kolem krku a políbil. Potom slavili zásnuby.

Nevěsta byla krásná jako den a ženich se toho pohledu nemohl nasytit a byl celý blažený. Ale panna byla celé dny smutná a mlčenlivá a on vynakládal všechnu myslitelnou námahu, aby ji rozveselil, ale vše nadarmo. „Dal bych ti cokoliv, jen kdybych tě viděl konečně šťastnou!“ řekl jednoho dne. „Tak mi dej moje krásné šaty, které jsou zavřené v truhličce.“ Tu hoch zblednul úlekem, jak mohl tak pošetile vyslovit a nerozvážně slíbit něco, co by ho mohlo přivést do neštěstí. Dlouho a dlouho váhal, konečně vyhrála oddanost a velká láska a utěšoval se: „Snad ji tím nezabiji,“ říkal si: „ a pryč mi taky nezmizí.“ Potom pečlivě zavřel všechny okna i dveře, ale sotva truhlici otevřel, dívka popadla labutí šaty, přehodila si je přes sebe a v tom okamžení z ní byla labuť, která uletěla komínem pryč.

Jinoch se trápil a soužil, až se nakonec vydal zpět do lesa za starcem, aby si mu postěžoval. „Uletěla mi pryč,“ řekl mu: „řekni mi, kde ji mohu najít, kdyby to mělo být třeba na konci světa, najdu ji, neboť ji velmi miluji.“ Tu stařec pravil: „Je daleko na jednom ostrově v moři a hlídá ji sedmihlavý drak. Je velmi těžké se tam dostat, a když už se tam přece jen dostaneš, drak tě zabije.“ Ale on se nedal zastrašit, vrátil se domů, pobral si šaty a všechny boty, co doma měl, a vydal se do světa.

A běžel čas, jak bývá jeho zvykem, neúprosně a bez ustání.

Sedm let putoval a roztrhal při tom všechno oblečení a boty, únavou nemohl dál, ale široko daleko stále neviděl žádné moře. Jednoho rána klesnul na jednom pahorku k zemi a zamýšlel tam zemřít. Tu uslyšel pojednou v dálce nějaký lomoz, který se stále přibližoval, a tu viděl tři svalnaté obry, jak se o něco dohadují a handrkují. Když došli až k němu, zeptal se jich na příčinu sváru. „Nejcennější věci na světě,“ řekli mu: „plášť, který toho, kdo jej nosí, činí neviditelným; klobouk, který toho, kdo si jej nasadí, kam si přeje, zanese; a meč, s kterým ten, kdo ho má, nad každým zvítězí. Kdo vlastní tyhle tři věci, může zachránit překrásnou pannu, která je v zajetí na ostrově v moři, a spolu s ní si zaslouží i velkou říši!“ Taková řeč hocha potěšila a vrátila mu naději. „Jestli je to pravda, já vám to pomohu rozhodnout, dejte mi ty věci sem a zápaste jeden s druhým, uvidíme, který z vás vyhraje!“ Ti prostomyslní obři mu okamžitě plášť, klobouk i meč dali a popadli se vzájemně za vlasy. On zatím na sebe hodil plášť, nasadil si klobouk a zvolal: „Ať jsem ihned na tom ostrově!“ A byl pryč a ti hloupí obrové koukali jako vyjevení.

Když byl na ostrově, sundal klobouk i plášť, vzal si meč a vydal se na hrad. Drak se zrovna slunil před bránou a krásná panna ho vískala. Najednou drak ucítil člověčinu, zasyčel a kroutil se vztekem, ale jinoch neohroženě přistoupil až k němu a jednou ranou mu srazil všech sedm hlav. Pak se rychle zahalil do svého pláště a pospíchal na hrad, kde našel truhlici s labutími šaty, tu vzal a hodil do moře. Pak si plášť sundal a ukázal se panně, své nevěstě a ona jej ihned poznala a byla celá přešťastná. Potom nejdříve pomocí kouzelného klobouku na hrad přenesl svoji matku a pak slavili veselou svatbu a on se stal králem a pánem celého ostrova a všech pokladů, které drak nashromáždil. [pozn1]




Poznámka 1 - Lidová pohádka "Die Schwanenfrau" je ze sbírky lidových pohádek "Sächsische Volksmärchen aus Siebenbürgen" filologa a folkloristy Josepha Haltricha (22.07.1822 -17.05.1886). Z němčiny přeložila a pro vaši potěchu převyprávěla Jitka Vlk Martináková.



www.pohadky.org - server plný pohádek pro malé i velké.
Licence Creative Commons 3.0 - Uvedte autora(BY)-Nevyuzivejte dilo komercne(NC)-Zachovejte licenci(SA)

Webmaster: Petr Macek (webmaster@pohadky.org)
Texty: Jitka Martináková