Krejčík a tři psi

Johann Wilhelm Wolf

Jeden chudý krejčík neměl doma co ztratit, a tak se vydal do světa. Vandroval světem už dlouho, když jednoho dne přišel do hlubokého temného jedlového lesa. Cestou si pískal a zpíval a bylo mu u srdce veselo. Když ušel kousek cesty, tu k němu přiběhl velký pes, popřál dobrý den a zeptal se, zda by ho nevzal s sebou. „Jo, rád tě vezmu, když za mnou poběžíš a budeš mi oddaný.“ „To budu,“ řekl pes a běžel za ním. Když ušel další kus cesty, přiběhl druhý pes, popřál mu dobrý den a zeptal se, zda by ho nevzal s sebou. „Obyčejně je pro mne i jeden pes příliš.“ odvětil náš rytíř z Nůžek a Jehliček. „Ale když budeš oddaný a věrný, můžeš za mnou běžet a tomu druhému dělat společnost.“ „To budu.“ řekl pes a běžel za ním. Tak šli dál a dál, a když ti tři pocestní měli kus cesty za sebou, přiběhl k nim třetí pes a zeptal se také, zda by mohl jít s nimi. Krejčík se zarazil, neboť sám ještě nevěděl, kde sežene jídlo pro dva psy, ale nakonec si pomyslel: „Všeho dobrého je do třetice.“ Řekl: „Když mi budeš věrný a oddaný, můžeš za mnou ve jménu Páně běžet jako ti druzí dva.“

Navečer vyšli z lesa a uviděli před sebou vesnici a první dům byl hostinec. Tu krejčík pravil: „Hlad máme všichni čtyři, ale jak vypadá šesták, to už jsem dávno zapomněl.“ „Lehká pomoc!“ řekl první pes: „Jdi dovnitř a objednej jídlo a pití pro čtyři muže, o placení se nestarej, o to se postaráme my.“ Krejčíkovi to dodalo odvahy, vešel do hostince, bouchnul pěstí do stolu a objednal čtyři příbory a jídla tolik, kolik dům dá, vařeného i pečeného, vedle toho víno i pivo. Pak hodil na lavici svůj tlumok a klobouk, dřevěný loket postavil do kouta a sám se posadil na pohodlnou lenošku. Když začali nosit jídlo, otevřely se dveře a dovnitř vběhli psi, každý si vyskočil na židli a začali žrát a pít jako lidé; hostinská v úžasu spráskla ruce nad hlavou. Po jídle první pes řekl: „Vezmi nohy na ramena, ale věci tu nech ležet, nepřijdeš o ně.“ Tak se krejčík zvedl a šel ven a hostinská ho nechala jít, vždyť svůj tlumok, klobouk a loket nechal tady; jistě se za chvíli vrátí, myslela si, asi si šel obhlédnout okolí. Sotva se otočila zády, popadl každý pes jednu z těch tří věcí, vyběhli ze dveří a utíkali za svým pánem. A hostinská za nimi jen koukala.

V dobré náladě táhl krejčík dál, jeden ze psů běžel před ním a ukazoval cestu. Brzy přišli opět do lesa a po té, co dlouho šli a šli, přišli na lesní mýtinu, na které stál veliký zámek. Tu se pes zastavil. „Máš dost odvahy?“ zeptal se krejčíka. „Více než peněz!“ dostalo se mu odpovědi. „Tak nás přivaž na provaz, zaveď nás do zámku a prodej nás obrům, kteří tam žijí. Ale nevěř jim, neboť oni jsou zlomyslní a záludní. Abys před nimi byl v bezpečí, dáme ti každý z nás dárek, který se ti jistě bude hodit, a můžeš s nimi přijít ke štěstí.“ Tak pravil a dal mu hrníček s lepem, když tím pomaže židli, tak ten, kdo si na ni sedne, zůstane pevně přilepený. Druhý pes mu daroval obušek, koho s ním vezme po hlavě, ani nepípne a bude po něm. Ten třetí mu daroval lesní roh: „Kdybys náhodou upadl do nebezpečí, zatrub na ten roh a my ti budeme ku pomoci.“ „To musím nejprve vyzkoušet, jestli to vůbec umím,“ řekl krejčík: „neboť, kdo dělá tak těžkou práci jako já, tomu se dech zkrátí.“ Přiložil roh k ústům a fouknul. Ach co to jen bylo za zvuk!? To nemohl být krejčíkův dech, co ten roh rozezněl, neboť ten byl hubený jako špendlík. Pak si dárky spokojeně uschoval, přivázal psy a šel s nimi na zámek.

Obrovským schodištěm přišel rovnou do velkého a vysokého sálu, kde seděli obrové u skvostné tabule, jedli a pili. Krejčík uctivě sundal klobouk a zeptal se, zda by páni obrové nechtěli koupit tři psi. Oni si je obhlédli zprava i zleva a řekli: „Vezmeme si je a rovnou je zavřeme do stáje, počkej, dokud se nevrátíme, pak ti zaplatíme.“ A smáli se zlomyslně jeden k druhému a vrhali na krejčíka pohledy, které neslibovaly nic dobrého. „Já vím, odkud vítr fouká,“ řekl náš rytíř z Nůžek a Jehliček: „však já vám tu vaši zábavu překazím!“ Vyšplhal na každou židli a natřel jí tou lepivou mastí nahoře i dole, vpředu i vzadu. To bylo jeho štěstí, neboť mezitím se obrové uradili, že ho zabijí a pak snědí, byl sice takové ubohé sousto, ale člověčina byla pro ně něco nového a oni ji rádi vezmou zavděk, než seženou něco lepšího. Když se vrátili, řekli mu, že je chtěl při obchodu ošidit, neboť psi nejsou zase tak cenní a že za trest bude sněden. Krejčík pravil: „Zemřu rád, když si to opravdu zasloužím, ale ne bez rozsudku a bez práva. Napřed nade mnou uspořádejte spravedlivý soud a já se před ním budu hájit.“ Obrové se smáli, rozestavěli židle do půlkruhu a řekli: „Nu začneme, ty pozemský červíčku!“ „Ale napřed se posaďte, jak to chodí u opravdového soudu.“ Když to učinili, vzal si stoličku, sedl si před ně, nacpal si fajfku a vyfukoval před sebe obláčky dýmu. „Jsi připraven?“ zeptali se obrové. „Ach, jistě že jsem připraven, nyní se můžete hájit, neboť já vás všechny odsuzuji k smrti!“

Obrové se zpočátku smáli, až se za břicha popadali, ale když se jim ta chvíle zdála dlouhá a chtěli se zvednout a popadnout ho, byli všichni tak pevně přilepení, že nepohnuli ani údem. „Tak bude to brzy?“ zeptal se krejčík a smál se, pak vzal svůj kouzelný obušek a praštil je všechny po hlavě, jednoho po druhém, až popadali mrtvi. „Nyní si musím po práci odpočinout.“ řekl si, ale s tím se velmi přepočítal. V tom okamžiku totiž uslyšel, jak stoupá někdo těžkým krokem vzhůru po schodišti, pak se rozletěly dveře a dovnitř vstoupil obr jednou tak velký jako jeho druzi. To byl král obrů, který se právě vrátil domů z lovu. Když uviděl, co se přihodilo, zeptal se krejčíka, kdo ty obry zabil. „To jsem udělal já.“ „Jestli jsi to udělal, tak si zasloužíš trest! K jídlu nebudeš nic moc, ale jako strašák na špačky mi posloužíš, pověsím si tě do zahrady.“ Popadl ho za nohy a nesl do zahrady, kde stála vysoká šibenice. Tam ho zvedl ho nahoru a začal mu uvazovat smyčku. Tu se krejčík vzpamatoval, vytáhnul lesní roh a vší silou na něj zadul, že to bylo slyšet deset mil daleko. Najednou tu byli ti tři psi, kolem krku měli přetrhané řetězy. „Mikeši, pojď dolů!“ zvolal na něj první pes. „Já nemohu, neboť mne tento tady právě věší!“ Tu se psi na obřího krále vrhli a rozsápali ho na tisíc kousků. Krejčík se jim pak samou radostí vrhnul kolem krku a tancoval kolem nich po jedné noze.

První ze psů ale řekl: „Nyní je zámek od obrů osvobozen a ty nám musíš všem useknout hlavy!“ „To nikdy neudělám!“ vykřikl. „Pak tě roztrháme jako toho obra!“ „No když si to tedy přejete, splním váš požadavek.“ Popadl oběma rukama meč a srazil psům hlavy, ale rychle se odvrátil pryč, neboť tu krev nechtěl vidět. Tu ho někdo zavolal jménem, až se krejčík velmi vylekal, a když se ohlédnul, stál tam král a s ním dvě překrásné princezny. Král pravil: „Ty jsi náš vysvoboditel, neboť my jsme byli ti tři psi a byli jsme zakleti. Jako poděkování ti dám jednu z mých dcer za ženu.“ Tu krejčík rychle popadl tu starší a vydali se na zámek. Všechna kouzla, která obrové pronesli, byla zlomena; v komnatách se teď hemžili dvořané a sloužící. Když se podívali z okna, celý les byl proměněný zpět v půvabné město, stromky v domy, velké stromy v katedrály a paláce, lesní ptáci v rozličný lid a všude bylo výskání a veselení, až oči přecházely.

Následujícího dne byla svatba a já jsem tam také byl a s tím lidem jsem se veselil. [pozn1]




Poznámka 1 - Lidová pohádka "Das Schneiderlein und die drei Hunde“ je ze sbírky lidových pohádek "Deutsche Hausmärchen" (1851) sběratele Johanna Wilhelma Wolfa (1817 - 1855). Z němčiny pro vaši radost přeložila a po svém převyprávěla Jitka Vlk Martináková.



www.pohadky.org - server plný pohádek pro malé i velké.
Licence Creative Commons 3.0 - Uvedte autora(BY)-Nevyuzivejte dilo komercne(NC)-Zachovejte licenci(SA)

Webmaster: Petr Macek (webmaster@pohadky.org)
Texty: Jitka Martináková