Jak lišák přemlouval vlka jíti do loupežnického domu

Joseph Haltrich

Za několik dní se vlk opět uzdravil [pozn1] a probudil se v něm jeho nekonečný hlad, a protože si s ním nevěděl rady, zapomněl na svoje pomstychtivé plány, šel k lišákovi a řekl: „Kmotře, nevíte o něčem k jídlu? Mám takový hlad, že každou chvíli umřu.“ „Samozřejmě, že vím, kde je dost jídla, ale jak vám mohu ještě věřit, když jste mne na statku i v ovčině tak hanebně obelhal?“ „Kmotře,“ odvětil vlk: „vzpomeňte si přece, jak jsem za to pykal, a nemluvme o tom, nyní byste si mohl vysloužit mé velké díky.“ Lišák si pomyslel: „Jen počkej, ty šibale, já ti obstarám skvělou pečínku.“ Když šel totiž lišák ze svého ranního výletu domů, potkal čtyři pocestné: vola, osla, kočku a kohouta a ti mu řekli, že chtějí na cestě do Zlámané Lhoty přenocovat v opuštěném loupežnickém domě. „Kmotře,“ řekl lišák: „v lese je dům, ve kterém mají loupežníci velký poklad výtečného vína a masa. Před nějakým časem se vzdálili a nenechali tam žádnou stráž, jen ten dům zakleli kouzlem zlých duchů. Arci nevím, zdali máte dosti odvahy a těch duchů se nebojíte, já například bych se tam jít neodvážil.“ „Ach, vy ubohý zbabělče!“ zvolal vlk zarputile: „Copak já jsem jako vy? Já strach nemám! Ani můj otec, děd či praděd ho nepoznali! Ukažte mi cestu!“

Byl zrovna večer a už se úplně setmělo. Lišák vlka vedl a ukázal mu v dálce onen loupežnický dům, kde se vandrovníci právě uložili ke spánku. Kočka si sedla do krbu, osel si stoupnul před domovní dveře, vůl si lehnul před vrata a kohout vylétl a usadil se na vratech. Vlk se pomalu blížil k domu, ale do zpěvu mu nebylo, čím byl blíž, tím více rostl jeho strach, ale obrátit se nemohl, obával se lišákova výsměchu, neboť ten ho z dálky pozoroval. Dveře byly otevřené, vůl, osel i kohout spali, ale jevili se mu v té tmě jako strašliví netvoři. Vplížil se pomalu do světnice, kde byla na stráži kočka. Zaprskala a zakoulela ohnivýma očima, čehož se vlk poděsil; kočka to zpozorovala, skočila mu bez váhání na hlavu a zatnula mu drápy do čenichu. Vlk hlasitě a bolestně zavyl a chtěl utéct ven, ale tím jen probudil ty ostatní. Osel mu uštědřil zadníma nohama pořádný kopanec, vůl jej nabral na rohy a vymrštil ho do výšky, kohout křičel: „Kykyryký! Kykyryký!“

Tak dlouhé nohy neměl žádný vlk, jako tento, když pelášil kolem lišáka, který za ním volal: „Kmotře, copak je vám? Hoří vám za patami?“ „Je-li vám život milý, utíkejte se mnou a na nic se mne neptejte.“ Lišák se pomalu přiloudal k vlkovu doupěti, kde tento ještě oddychoval, sotva dechu popadal. „Tak teď mi, kmotře, vyprávějte, co se vám přihodilo.“ „Nyní už věřím na duchy!“ řekl vlk, strachy ještě celý rozechvělý: „Říkám vám, seděla tam uvnitř v krbu stará čarodějnice s ohnivýma očima a brumlala si: „Sežeru tě! Sežeru tě!“ A hned mi taky skočila na hlavu a začala mě ukusovat, tak jsem s vytím utíkal pryč, ale před dveřmi na mne číhal jeden s velkým kyjem a dal mi takovou do žaludku, že jsem si myslel, že nastala moje poslední hodinka. Před branou byl pak další s vidlemi a těmi mne nabral a vyhodil do výše, a nahoře byl jeden s ohnivou korunou a křičel: „Sem s ním, ať ho dorazím! Sem s ním, ať ho dorazím!“

Lišák se smál, až se za břicho popadal: „Kmotře, vezměte si z toho ponaučení a už nikdy se jiným kvůli jejich strachu nevysmívejte, neboť vy sám byste mohl výtečně hrát zbabělce!“ [pozn2]




Poznámka 1 - Pokud chcete vědět, jaká nemoc vlka trápila, přečtěte si povídačku „Jak lišák vedl vlka do ovčína“.
Poznámka 2 - Lidová pohádka " Der Fuchs überredet den Wolf, ins verlassene Räuberhaus zu gehen“ je ze sbírky pohádek „Sächsische Volksmärchen aus Siebenbürgen“ (1856) německého filologa a folkloristy Josepha Haltricha (22.07.1822 - 17.05.1886). Z němčiny přeložila, pro vaši potěchu po svém převyprávěla a poznámkami opatřila Jitka Vlk Martináková.



www.pohadky.org - server plný pohádek pro malé i velké.
Licence Creative Commons 3.0 - Uvedte autora(BY)-Nevyuzivejte dilo komercne(NC)-Zachovejte licenci(SA)

Webmaster: Petr Macek (webmaster@pohadky.org)
Texty: Jitka Martináková