Skřítek hospodáříček ve mlýně

Bratři Grimmové

Jednou si udělali dva studenti z Rintelnu výlet. Chtěli přenocovat v jedné vsi, ale protože se spustil prudký déšť a tmy tak rychle přibývalo, že dál jít nemohli, zašli do poblíž stojícího mlýna, zaklepali a prosili o nocleh. Mlynář o tom nechtěl zpočátku ani slyšet, ale nakonec se nechal jejich prosbami obměkčit, otevřel dveře a zavedl je do světnice.

Byli oba hladoví a žízniví a na stole stála mísa s jídlem a džbánek piva. Porosili tedy mlynáře o to jídlo a byli dokonce srozuměni, že zaplatí. Ale mlynář odmítnul, sám jim nemohl nabídnout nic jiného než kousek suchého chleba a tvrdou lavici ke spaní. „To jídlo a to pití,“pravil mlynář: „patří domácímu duchovi, jestli je vám život milý, ani se ho nedotýkejte, jinak se nemáte v noci ničeho bát, uslyšíte-li nějaký lomoz, zůstaňte klidně ležet a spěte.“ S těmito slovy vyšel mlynář ven a zamknul za sebou dveře.

Ti dva studenti ulehli ke spánku, ale sotva uběhla hodina, popadl toho jednoho tak neodolatelný hlad, že vstal a začal hledat mísu. Ten druhý jen však varoval, ať prý ďáblu ponechat, co ďáblovo jest, ale on byl odvětil: „Já na to mám větší právo než ten ďábel.“

Posadil se ke stolu a jedl s takovou chutí, že za chvíli zůstalo z toho jídla jen par drobtů. Pak popadl džbánek s pivem a řádně po pomořansku si loknul, a potom, co byl svoji touhu takto utišil, lehl si zpátky ke svému příteli. Protože ho však za chvíli zase žízeň soužila, vstal a podruhé se řádně napil, že tomu duchovi jen troška piva na dně zůstala. Pak se ještě pokřižoval, Pánu Bohu se poručil, položil se a usnul.

Až do půlnoci bylo ticho, ale sotva půlnoc odbila, tu přišel skřítek hospodáříček s tak velkým hlomozením, že se ti dva s velkým úlekem probudili. Skřítek chvíli šukal po světnici sem a tam, pak se posadil ke stolu, aby si dopřál večeře, a oni slyšeli zřetelně, jak si mísu přitahuje. Ihned ji však zhurta položil, jakoby by vztekle, a popadnul džbánek, nadzvednul poklop a nechal ho vzápětí s třeskotem zaklapnout.

Nyní začal pracovat, utíral pečlivě stůl, potom nohy od stolu a popadnul koště a pilně zametal podlahu. Když to byl popravil, tu ještě jednou šel ke stolu, zda a se to náhodou v míse a džbánku k lepšímu neobrátilo, ale protože byly zase prázdné, vztekle je odhodil.

Pak pokračoval ve své práci, šel k lavicím, myl a čistil je nahoře i dole, a když k místu, kde ti dva leželi, dorazil, oba je obešel a utřel ten zbylý kousek, který měli pod nohama. Když byl na konci lavice, začal lavici podruhé utírat a podruhé hosty obešel. Potřetí, když však došel ke studentům, toho, který nesnědl nic, pohladil po vlasech a po celém těle, bez toho že by mu cokoliv způsobil. Ale toho druhého popadnul za nohy, strhnul ho z lavice a tahal ho po zemi sem a tam, dokud ho nenechal ležet a utekl za pec, odkud se ozýval pak jeho smích.

Student vylezl znova na lavici, ale asi za čtvrthodinky začal skřítek se svou prací nanovo, zametal, čistil a utíral. Ti dva leželi a strachy se třásli. K tomu jednomu se choval skřítek skoro něžně, ale toho druhého zase hodil na zem a za peci bylo pak slyšet výsměšný chechot.

Studenti už tady zůstat více nechtěli. Vstali a skrze zamčené dveře spustili divoký křik, ale nikdo je nebyl slyšel. Nakonec se rozhodli, že si lehnou na podlahu, ale ani tam je nenechal skřítek na pokoji. Započal se svou hrou do třetice, přišel a toho viníka tahal sem a tam a smál se převelice. Ten student se byl nakonec tak rozzlobil, že vytáhnul svůj kord a píchnul do kouta, odkud se ten smích ozýval, a skřítka častoval výhrůžkami. Pak se i se svou zbraní usadil na lavici a čekal, co se bude dále dít, ale pojednou lomoz ustal a vše ztichlo Mlynář je ráno pokáral, že jeho napomínání nedbali a jídlo nedotčené nenechali, což je bylo mohlo lehce stát život.[pozn1]




Poznámka 1 - Pověst "Der Kobold in der Mühle" je z rozsáhlé sbírky pověstí bratří Grimmů. Překlad Jitka Janečková.



www.pohadky.org - server plný pohádek pro malé i velké.
Licence Creative Commons 3.0 - Uvedte autora(BY)-Nevyuzivejte dilo komercne(NC)-Zachovejte licenci(SA)

Webmaster: Petr Macek (webmaster@pohadky.org)
Texty: Jitka Martináková