Samorodý peníz

Bratři Grimmové

Samorodý či Ďáblův peníz může člověk získat následujícím bezbožným způsobem: Když chce navázat kontakt s Ďáblem, musí jít o Štědrém večeru, když se začne stmívat, na rozcestí pod otevřené nebe. Doprostřed toho místa musí do kruhu rozložit třicet mincí /grošů, krejcarů či halířů nebo tolarů) a jednu po druhé zvedat a sem tam dokola je počítat.

Toto počítání se musí počíti v tom okamžiku, kdy začíná zvonění na mši. Při počítání se snaží pekelný duch skrze rozličné hrůzostrašné zjevení ohnivých pecí, tajemných kočárů a bezhlavých lidí člověka poplést, a když počítající jen malounko zaváhá nebo se splete, tu mu ďábel zakroutí krkem. Ale když člověk správně tam a zpět počítá, tu hodí ďábel k těm třiceti mincím jednatřicátou. A právě ta jednatřicátá mince má tu vlastnost, že se přes noc ve dvě stejné rozmnoží.

Jedna selka v Pantschdorfu u Wittenberga, která prý ten Ďáblův peníz měla, byla známa jako čarodějnice. Musela jednou nutně odejít a poručila děvečce, že má ihned (dřívě než jinou krávu dojit bude) svařit čerstvě nadojené mléko, na bílý chléb na zde stojící mísu nalít a na tu truhlici postavit, kterou ji ona ukáže. Ta služebná na to buď zapomněla anebo myslela, že to bude jedno, jestli uvaří mléko před nebo až po dojení ostatních krav, a tak udělala nejdříve svoji práci.

Po tom vzala z ohně svařené mléko, v jedné ruce hrníček a druhou se chystala otevřít onu označenou truhlu, když tu v ní uviděla sedět s otevřenou tlamou telátko černé jako smůla. V tom úleku mu vylila horké mléko do chřtánu, v tom okamžiku tele vyskočilo a uteklo a celý dům zapálilo. Ta žena byla přivlečena a přiznala se; její samorodý peníz sedláci ještě po dlouhý čas v obecní kase uchovávali. [pozn1]




Poznámka 1 - Pověst "Der Brutpfennig" je z rozsáhlé sbírky pověstí bratří Grimmů. Překlad Jitka Janečková.



www.pohadky.org - server plný pohádek pro malé i velké.
Licence Creative Commons 3.0 - Uvedte autora(BY)-Nevyuzivejte dilo komercne(NC)-Zachovejte licenci(SA)

Webmaster: Petr Macek (webmaster@pohadky.org)
Texty: Jitka Martináková