Jak Honza ke štěstí přišel

Bratři Grimmové

Byl jednou jeden chasník, říkali mu Honza, a ten sloužil sedm let u pána, kterému jednoho dne řekl: „Pane, už jsem vám sloužil dost. Rád bych zase domů k mámě, dejte mi moji mzdu.“ Pán odvětil: „Sloužil jsi mi věrně a poctivě, jaká byla služba, taková bude odměna.“ A dal mu hroudu zlata, velkou jako chasníkova hlava. Honza vytáhnul z torny šátek, zlato do něj zavinul, hodil si to na záda a vydal se na cestu k domovu.

Jak si tak spokojeně vykračoval silnicí, tu uviděl jezdce, který kolem cválal na urostlém koni. „Ach,“ povzdychl si Honza: „to ježdění je, koukám, krásná věc! To si jeden sedí jako na trůnu, nezakopává o kameny, šetří podrážky a přece jede, ani neví jak.“ Jezdec, který to slyšel, zastavil a zvolal:„Honzo, tak proč běžíš pěšky?“ „No, já musím, vleču domů tuhle hroudu, je to prý zlato, hlavu za to nedám, ale už mne pěkně tlačí na zádech.“ „Víš, co?“ řekl jezdec: „Můžeme si to vyměnit, já ti dám koně a ty mi dáš tu hroudu.“ „Ze srdce rád,“ řekl Honza: „ale říkám vám, budete se muset s tím klumpem vláčet.“

Jezdec sestoupil, vzal si zlato a Honzovi pomohl na koně, do rukou mu vložil uzdu a řekl: „Když nepůjde dost rychle, musíš zamlaskat a zvolat hop!“ Honza byl z duše rád, když si teď seděl na koni a ujížděl. Po malé chvíli jej napadlo, že by mohl jet rychleji, tak začal pomlaskávat a volat: „Hop! Hop!“ Kůň se dal do cvalu a dříve než by se jeden nadál, shodil Honzu do příkopu u cesty. Kůň by mu byl jistě utekl, kdyby ho nechytil jeden sedlák, který tou cestou přicházel a hnal s sebou krávu.

Honza si přepočítal údy a zvedl se opět na nohy. Roztrpčeně sedlákovi řekl: „To je jen k zlosti, tohle ježdění! Jen si člověk na klisnu vyskočí, hned mu jde o život! Už na ni nikdy nesednu! To ta tvoje kráva, to je jiná písnička. Jeden si spokojeně vykračuje vedle ní a ona mu ještě dá každý den mléko, máslo a sýr. Co bych za to dal, kdybych měl krávu!“ „Nu,“ řekl sedlák: „jestli v ní máš takové zalíbení, já tu krávu vyměním za tvého koně.“

Honza souhlasil s tisícerými díky, a tak se sedlák vyšvihnul na koně a ujížděl pryč, zatímco on před sebou poklidně hnal krávu a myslil na ten šťastný obchod. „Mám sice jen kousek chleba, ale jinak mi nic nechybí, můžu si k němu dát máslo nebo sýr; když budu mít žízeň, tak se napiji mléka. Srdíčko, co více si můžeš přát?“ Když dorazil k jednomu hostinci, zastavil se, snědl s velkou radostí dočista vše, co u sebe měl, oběd i večeři, a za posledních pár haléřů si poručil půl sklenice piva.

Pak hnal krávu dál stále tím směrem, kde ležela jeho vesnice. Ale blížilo se poledne, bylo čím dál větší horko a teď se dokonce ocitnul na otevřené pastvině, po které by měl v tom žáru jít ještě nejmíň hodinu. Horko bylo k nesnesení a jazyk se mu lepil na patro. „Snadná pomoc,“ pomyslil si: „podojíš si krávu a napiješ se.“

Přivázal krávu k suchému stromu, a protože neměl vědro, položil pod ni svoji koženou čepici, ale ať se snažil sebevíce, nevydojil ani kapku mléka. A protože se k té práci stavěl dosti nešikovně, došla zvířeti nakonec trpělivost a zadníma nohama mu uštědřilo pěkný kopanec. Milý Honzík se svalil a nějaký čas o sobě nevěděl.

Náhodou šel zrovna tou cestou řezník, který vezl na trakaři mladou svini. „Copak? Copak?“ volal na Honzu a pomohl mu vstát. Ten mu vyprávěl, co se mu přihodilo. Řezník mu podal láhev a řekl: „Napijte se, to vám pomůže. Ta kráva žádné mléko nedává, je to starý kus, ta se hodí tak akorát k potahu nebo pod řeznický nůž.“ „Ajaj,“ řekl Honza a poškrábal se na hlavě: „kdo by si to byl pomyslel! Nu, je to věru dobré, když se doma zabíjí, člověk má pak fůru masa. Ale pro mne je hovězí málo šťavnaté. Jo kdybych tak měl mladou svini, to by chutnalo jinak, k tomu ještě ty klobásky!“ „Poslyš, Honzo,“ řekl řezník: „z lásky k tobě ti tu krávu vyměním za svoji svini.“ „Pánbůh vám zaplať takovou dobrotu!“ řekl Honza. Předal krávu a vzal si svini a šel dál.

Jak si tak zvesela vykračoval a přemítal, že mu vše jde podle přání, potkala-li ho nějaká mrzutost, ihned se našlo nějaké pro něj výhodné řešení, přidružil se k němu nějaký chasník, který nesl pod paží pěknou husu. Popřáli jeden druhému dobrého dne a Honza se mu jal vyprávět o svém štěstí, jak vždy opět dobře a výhodně vyměnil.

Ten chasník mu pravil, že tu husu nese na křtiny jednoho dítěte. „Jen si potěžkejte,“ pokračoval a popadl husu za křídla: „je pěkně vykrmená, celých osm týdnů ji poctivě cpali šiškami. Kdo si do takové pečínky kousne, aby si tři dny od mastnoty čistil hubu.“ „Ba, ba,“ řekl Honza a potěžkal husu v rukou: „je pěkně těžká, ale moje sviňka je taky pěkný kousek.“ Ale chasník si svini zamyšleně prohlédnul ze všech stran, pokýval hlavou a řekl: „Poslyšte, s tou vaší sviňkou se to má podivně. Ve vsi, kudy jsem právě procházel, zrovna takovou ukradli starostovi, já se bojím, že zrovna vy ji máte v rukou. Starosta vyslal lidi a bylo by to věru nadělení, kdyby vás i s tou sviní dopadli, to nejmenší by bylo, že by vás strčili do temného žaláře.“

Dobráka Honzu pojala úzkost: „Ach Bože!“ řekl: „Pomozte mi, vy si s tím jistě budete vědět lépe rady, vezměte si moji svini a dejte mi vaši husu.“ „Nu, dobrá, udělám to pro vás,“ odvětil mu chasník: „nechci mít na tom vinu, že byste upadnul do neštěstí.“ Vzal sviňku a upaloval postranní cestičkou pryč. Honza, který se jí ke své velké radosti zbavil, s husou pod paží kráčel k domovu. „Nu, když se to dobře uváží,“ řekl si sám pro sebe: „mám z té směny opět užitek, nejdříve dobrou pečínku, potom množství tuku, který se vyškvaří, to bude na chleba nejmíň na čtvrt roku, nu a nakonec krásné bílé husí peří, které si nechám nacpat do polštáře a potom si na něm budu sladce spát. To bude mít matička ze mne radost!“

Když procházel poslední vesnicí, vandroval tudy zrovna se svou károu brusič nůžek, kola hrkala a on si k tomu vyzpěvoval veselou písničku. Honza zůstal stát a zadumaně se na něj díval, pak konečně promluvil: „Dobře se vám vede, když si tak vesele zpíváte.“ „Ano,“ odvětil brusič: „řemeslo má zlaté dno. Pořádný brusič je muž, který kdykoliv sáhne do mošny, vždy v ní najde peníze. Ale kde jste koupil tak krásnou husu?“ „Já jsem ji nekoupil, nýbrž jsem ji vyměnil za svini.“ „A tu svini?“ „Tu jsem získal za jednu krávu.“ „A tu krávu?“ „Tu jsem dostal za koně.“ „A toho koně?“ „Za toho jsem dal hroudu zlata velkou jako moje hlava.“ „A to zlato?“ „To byla moje odměna za sedm let služby.“

Vy jste si, koukám, věděl vždy rady,“ řekl brusič: „vám by jistě peníze v torně cinkaly, neboť na co sáhnete, při tom se vám daří.“ „Ale jak to mám udělat?“ zeptal se Honza. „Musíte se stát brusičem, k tomu nepotřebujete nic jiného než brusný kámen, to ostatní přijde samo od sebe. Tady zrovna jeden mám, je sice trošku poškozený, ale nechci za něj mnoho, když mi dáte tu husu, bude váš. Berete?“ „Jak se můžete ještě ptát?“ odvětil Honza: „Stanu se tím nejšťastnějším mužem na zemi, mít peníze, kdykoliv sáhnu do torny, co bych se měl více starat.“ a podal husu brusiči. „Nu,“ řekl brusič, podal mu brousek a z pole zvednul velký balvan: „tu k tomu máte ještě řádný kámen, na kterém můžete vyklepávat staré hřebíky. Vezměte si ho spánembohem.“

Honza spokojeně kráčel dál a oči mu zářily radostí. „Narodil jsem se na šťastné planetě,“ zvolal: „všechno, co si přeji, se mi daří jako dítěti Štěstěny.“ Mezitím, protože byl už od časného rána na nohou, na něj dosedla únava a také ho soužil hlad, neboť všechno jídlo samou radostí, že získal krávu, spořádal najednou.

Jen s velkou námahou šlapal dál a každou chvíli musel zastavovat, neboť kámen ho nemilosrdně tížil, a tak mu přišla myšlenka, jak by mu bylo dobře, kdyby nemusel nic vláčet. Jako hlemýžď se doplazil k obecní studni na kraji vsi, chtěl si tu odpočinout a osvěžit se čerstvým douškem vody. Aby se mu kámen a brousek nepoškodily, opatrně je položil vedle sebe na okraj studny. Pak se posadil a sklonil se, aby se napil, ale neopatrně strčil do kamenů a oba mu žbluňkly do vody. Honza, jak je uviděl utopené v hlubině, radostí povyskočil, pak pokleknul na kolena a se slzami v očích velebil Pána, že z něj to břemeno sejmul, neboť ho velmi tížilo. „Teď jsem šťastný,“ volal: „jako nikdo na tomto světě!“

A s lehkým srdcem a osvobozen od veškerých břemen uháněl pryč, dokud nebyl zas u své matky. [pozn1]




Poznámka 1 - Lidová pohádka „Hans im Glück“ (KHM 83) je z rozsáhlé sbírky pohádek bratří Grimmů Kinder-und Hausmärchen (1812-15, 1822, 1857). Z němčiny přeložila, pro vaši potěchu po svém převyprávěla a poznámkami opatřila Jitka Vlk Martináková.



www.pohadky.org - server plný pohádek pro malé i velké.
Licence Creative Commons 3.0 - Uvedte autora(BY)-Nevyuzivejte dilo komercne(NC)-Zachovejte licenci(SA)

Webmaster: Petr Macek (webmaster@pohadky.org)
Texty: Jitka Martináková