Chytrá Běta

Bratři Grimmové

Byl jednou jeden sedlák, který měl dceru, a té říkali chytrá Běta. Když vyrostla, otec řekl: „Teď abychom ji provdali.“ „Ba, ba,“ povzdechla si matka: „jen by přišel jeden, co by ji chtěl.“ Konečně se jeden objevil, byl z daleka a jmenoval se Honza. Požádal o její ruku, ale rád by měl ujištění, že je opravdu tak chytrá, jak si lidi povídají. „Ba, ba,“ řekl otec: „ta vám má filipa.“ A matka dodala: „Ta vidí vítr běhat po ulicích a slyší mouchy kašlat.“ „Dobrá, dobrá, však hloupější bych nebral!“ řekl Honza.

Sedli si všichni ke stolu, aby pojedli, když matka pravila „Běto, jdi do sklepa a přines pivo.“ Běta popadla džbán a šla do sklepa; aby neměla dlouhou chvíli, klapala si víkem džbánku do kroku i do skoku.

Když byla dole, vzala si stoličku a postavila ji před sud, protože se nechtěla shýbat, aby si, nedej bůh, nepošramotila záda, nebo nepřišla k jiné škodě. Džbánek přistrčila nohou, otevřela pípu, a zatímco si pivo spokojeně teklo a žblunkalo, bloudila očima kolem, aby jí cos neuteklo.

Tu jí oko padlo na sekyru, kterou tam nedávno zapomněl zedník, a teď jí visela přímo nad hlavou. „Bože, božíčku,“ začala Bětka lamentovat: „když se za Honzu dostanu, budeme mít jistojistě dítě a ono nám jednoho dne vyroste, půjde do sklepa pro pivo a tady ta sekera mu spadne na hlavu a zabije ho.“ Krve by se v ní nedořezal a kámen by se nad ní ustrnul. Seděla a usedavě plakala.

Nahoře už měli žízeň, ale chytrá Běta nikde. Tak matka poslala děvečku, ať se jde podívat, kde zůstala. Děvečka přišla dolů a uviděla ji sedět u sudu a hlasitě naříkat. Tak se jí zeptala, co se stalo, tu jí Běta celou tu smutnou historii vylíčila tak barvitě, že ubohá děvečka zalomila rukama a zvolala: „Na to by jiný než naše chytrá Běta nepřišel! Bože, božíčku, takové neštěstí!“ sedla si vedle a nebyla k utišení, zatímco těm nahoře se lepil jazyk na patro.

Však taky poslali dolů pacholka, aby vypátral, co se tam děje a kde je pivo. Byl to chlap jako hora, ale když slyšel to Bětino srdceryvné vyprávění, něco se v něm zlomilo a zaúpěl: „Na to by jiný než naše chytrá Běta nepřišel! Hrom do palice, takové neštěstí!“

Tak ho našla matka, jak sedí na podlaze a naříká a ty dvě mu přizvukují. Na její otázání, na její přikázání, jí to vypověděli, co čeká to nenarozené. „Na to by jiný než naše chytrá Běta nepřišel! Bože, božíčku, takové neštěstí!“ zakvílela matka.

Do té lamentace jí vběhnul otec, který už nahoře neměl stání. Ani toho Běta neušetřila, pěkně mu to pověděla, co jeho vnoučka čeká, a bylo toho hodně. Starý to neunesl a rozplakal se: „Na to by jiný než naše chytrá Běta nepřišel! Svatý Antoníčku, takové neštěstí!“ Tak tam seděli kolem sudu a bylo jich málem jako apoštolů, naříkali a plakali, vzdychali a kvíleli, lamentovali a lomili rukama.

Nahoře zůstal s tím vším jídlem a bez piva ženich sám. A protože samotnému tak nechutná, zvedl se od stolu a vydal se do sklepa. Našel je všechny, jak vespolek usedavě naříkají, jeden předhání druhého a druhý trumfuje třetího, a tak se jich ptal, cože se stalo. A když mu Bětka vypověděla, co se má stát a stane se, řekl: „No, Běto, vidím, že ty jsi chytrá tak akorát, chytřejší bych ve svém hospodářství ani nesnesl, tebe si vezmu za ženu.“ a popadl ji za ruku, vyvedl ven a brzy byla svatba.

Tak si žili jako dvě hrdličky, až jednou Honza pravil: „Milá Bětko, já musím za prací, abych vydělal nějaké peníze, ty jdi zatím na pole a nažni obilí, abychom měli chleba.“ „To víš, můj milovaný, že udělám, jak říkáš.“ slíbila Běta, a když Honza odešel, uvařila si chutnou kaši a vzala si ji sebou na pole. Když tam přišla, rozumovala: „Co teď? Dám se do práce nebo se napřed najím? No, raději se napřed najím.“ Vyjedla z hrnce kaši a pak mudrovala: „Co teď? Dám se do práce nebo se raději prospím? No, raději se prospím.“ a uložila se do obilí a usnula.

Honza byl už dávno doma, byl už večer, ale Běta nikde. Tak se šel podívat, kolik udělala práce, ale našel ji, jak leží v obilí a spí, zato práce byla netknutá. „Hrome, to mám ale chytrou ženu!“ řekl Honza, utíkal domů, aby přinesl síť na ptáky i s rolničkami, kterou pak kolem spící Běty omotal. Pak běžel zase domů, zamknul dveře, sedl si na stoličku a čekal.

Byla už tma tmoucí, když se Běta celá zpitomělá probudila. Při každém svém pohybu, slyšela rolničky. „Jsem to já nebo to nejsem já?“ ptala se sama sebe udiveně a vydala se domů, aby se tam zeptala. Ale dveře byly zamčené, musela zaklepat na okno, a když se ozvalo Honzovo zabručení, zeptala se: „Honzo, je Běta doma?“ „Baže, je doma,“ odpověděl Honza: „kde by byla?“ Do Běty jako by uhodil hrom: „Bože, božíčku, já nejsem já!“ běhala po vsi jako šílená od dveří ke dveřím, ale lidé slyšeli jen její kvílení a cinkání rolníček, a tak jí žádný neotevřel a ona utekla pryč. Už ji nikdo nikdy nespatřil. [pozn1]




Poznámka 1 - Lidová pohádka „Die kluge Else“ (KHM 34) je z rozsáhlé sbírky pohádek bratří Grimmů Kinder-und Hausmärchen (1812-15, 1822, 1857). Z němčiny přeložila, pro vaši potěchu po svém převyprávěla a poznámkami opatřila Jitka Vlk Martináková.



www.pohadky.org - server plný pohádek pro malé i velké.
Licence Creative Commons 3.0 - Uvedte autora(BY)-Nevyuzivejte dilo komercne(NC)-Zachovejte licenci(SA)

Webmaster: Petr Macek (webmaster@pohadky.org)
Texty: Jitka Martináková