Kouzelný kůň

Joseph Haltrich

Byl jednou jeden muž, a ten když zemřel, zanechal svému jedinému synovi jediné, svůj meč, se kterým se hoch vydal do světa hledat službu. Jednoho dne potkal starého muže, který byl na jedno oko slepý a na to druhé taky příliš dobře neviděl, a ten se ho zeptal: „Kampak jdeš, chlapče?“ „Hledám službu.“ odvětil. „Já zrovna někoho potřebuji, nechceš pást moje ovce?“ To se hochovi zamlouvalo, a tak ho stařec vzal s sebou. Když přišli ke stádu, stařec pravil: „Jen se střež, abys vstoupil do lesa, žádný můj pacholek se odtamtud nevrátil živý.“ Hoch se nějaký čas držel od lesa dál, ale pak si pomyslil: „Musím se přece podívat, co tam je a co by mi mohlo uškodit, mám skvělý meč!“ Sotva vstoupil do lesa a prohlížel si tu velkou krásu kolem, tu se na něj přiřítil běsnící tříhlavý drak: „Ha, človíčku, co tu děláš? Žádný ptáček se svou přítomností neodváží znečistit můj les! Mám tě i s tvými ovcemi sežehnout na popel? Vyzývám tě na meče nebo na zápas, co bys raději?“ „Zápas.“ řekl hoch. Tak ho drak popadnul a zarazil až po kolena do země. Ale on uchopil svůj meč a jednou ranou srazil drakovi všechny tři hlavy. Dračí hlavy pak posbíral, přinesl je domů a narazil jednu po druhé na kůly v plotě. „Co to tam máš?“ zeptal se stařec, který špatně viděl. „Ale, tři hlavy jednoho kozla, kterého jsem zabil v lese.“ „Chlapče, v tom lese by se ti mohlo vést zle, už tam nikdy nechoď!“

Ale druhého dne se s chutí vydal do lesa ještě hlouběji, tam bylo ještě tajemněji a krásněji. Pojednou na něj přišel šestihlavý drak. „Ha, človíčku, do mého lesa nezalétne ani ptáček a ty jsi ho i se svými ovcemi pošpinil a zabil mého bratra! Musíš se mnou zápasit nebo se bít na meče, co bys raději?“ „Zápasit.“ řekl hoch. Tak ho drak popadnul a zarazil až po pupek do země, ale on tasil svůj meč a jednou ranou mu srazil všech šest hlav, které pak posbíral, přinesl domů a jednu po druhé narazil na kůly v plotě. „Co to tam máš?“ zeptal se stařec. „Ale, šest hlav jednoho kozla, kterého jsem zabil v lese.“ „Chlapče, v tom lese by se ti mohlo vést zle, už tam nikdy nechoď!“

Den nato měl pasáček ještě větší chuť a hnal stádo ještě hlouběji do lesa, kde to bylo ještě tajemnější a podivuhodnější. Tu na něj přišel devítihlavý drak: „Ha, človíčku, do mého lesa nezalétne ani ptáček a ty jsi ho i se svými ovcemi pošpinil a zabil mé bratry! Musíš se mnou zápasit nebo se bít na meče, co bys raději?“ „Zápasit.“ řekl hoch. Tak ho drak popadnul a zarazil až po ramena do země, ale ne tak hluboko, aby hoch nemohl máchnout svým mečem a jednou ranou mu srazit všech devět hlav, které pak posbíral, přinesl domů a narazil jednu po druhé na kůly v plotě. „Co to tam máš?“ zeptal se stařec. „Ale, devět hlav jednoho kozla, kterého jsem zabil v lese.“ „Chlapče, v tom lese by se ti mohlo vést zle, už tam nikdy nechoď!“

Ale následujícího dne hnal pasáček ještě hlouběji do lesa a tam vám bylo ještě tajemněji a půvabněji. Najednou se na něj vyřítil dvanáctihlavý drak. „Ha, človíčku, do mého lesa nezalétne ani ptáček a ty jsi ho i se svými ovcemi pošpinil a zabil mé bratry! Musíš se mnou zápasit nebo se bít na meče, co bys raději?“ „Bít se.“ řekl hoch, neboť se bál, že by ho tento drak zarazil do země až po hlavu a pak by už nemohl použít svůj meč. Drak se rozehnal mečem a hoch odlétnul celých dvanáct sáhů daleko. Teď byl ale na řadě on a jedním máchnutím setnul drakovi jedenáct hlav, ale dříve než mu utnul i tu dvanáctou, těch jedenáct mu znovu narostlo. Když pak těch jedenáct znovu utnul, dorostla ta dvanáctá, a tak to šlo až do večera. Teprve při západu slunce drak svoji sílu ztratil, zatímco hochova narostla, a tak mu useknul všech dvanáct hlav najednou. Když přišel domů, narazil těch dvanáct hlav na kůly v plotě jako ty předešlé a už nezbyl žádný prázdný kůl. Tu se stařec zeptal: „Co to tam máš?“ „Ale, dvanáct hlav jednoho kozla, kterého jsem zabil v lese.“ „Chlapče, v tom lese by se ti mohlo vést zle, už tam nikdy nechoď!“

Ale teď byla pasáčkova chuť a zvědavost největší. „Co by tam asi mohlo ještě být?“ pomyslel si a šel následujícího rána ještě hlouběji. Tam vám bylo ještě krásněji a tajemněji. Tu uviděl v dálce dům a u něj stála stařenka jako věchýtek. Šel k ní a přátelsky ji pozdravil. „Jen pojď dál.“ zvala ho stařenka a zavedla ho do komory, kde ležel mrtvý. „To je můj nejmladší syn, kterého jsi zabil prvého.“ Pak šli do jiné komory: „Tady leží jeho starší bratr, kterého jsi zabil jako druhého.“ Šli do vedlejší světnice: „Tady leží jejich starší bratr, kterého jsi zabil jako třetího.“ A pak šli do další komory: „Tady leží můj nejstarší syn, kterého jsi zabil jako posledního.“ Pak stařenka otevřela další dveře a řekla: „A tahle komora je pro tebe!“ A chtěla ho popadnout, ale chlapec pozvednul svůj meč a srazil ji v mžiku k zemi, ale nedokázal ji zranit, ač do ní sekal, jak chtěl, a stařena se mu smála a vysmívala. Když si unavil pravou ruku, vzal meč do levé ruky. „Zadrž!“ jala se stařena křičet hrůzou: „Nesekej, já ti povím o léčebném prostředku, kterým můžeš vyléčit oči toho starce.“ „Tak mluv, ale rychle!“ zvolal hoch a držel meč nad její hlavou. Třesoucí se stařena řekla: „Za domem stojí vysoký strom a v jeho kořenech leží balvan a pod ním ropucha, tím ropuším slizem třikrát potři starcovy oči a pak mu tu ropuchu rozbij o čelo, rázem bude vidět.“ „Je to všechno?“ zeptal se. „Ano.“ odvětila čarodějnice. Sotva to dořekla, nechal hoch svůj meč dopadnout a její hlava se skutálela na zem.

Pak kopal pod tím stromem a pod balvanem našel ropuchu a spěchal s ní domů. Tam potřel ropuším slizem starcovy oči a pak mu ropuchu roztříštil o čelo, až se rozprskla na tisíc kousků a stařec v tu ránu viděl tak jasně jako kdysi. Z roztříštěné ropuchy ale vyskočil ven skřítek a pravil: „Děkuji ti, že jsi mne vysvobodil! Ta stará čarodějnice ti neřekla všechno, já jsem byl v té ošklivé ropuše uvězněn, abych pod tím balvanem hlídal ukryté nesmírné dračí poklady.“ S těmi slovy skřítek zmizel ve skalní rozsedlině. Hoch se šel ke stromu podívat a opravdu tam objevil poklad. „Nechej ten poklad tam,“ řekl mu stařec: „ten si můžeš kdykoliv vyzvednout. Já ti dám drahocennější věc, protože jsi mým očím vrátil světlo, které mi čarodějnice vzala. Vezmi si z mé stáje koně a jeď do světa, dokud jsi ještě mladý.“ Ale nebyl to obyčejný kůň, měl osm nohou a byl překrásný, ale to nejlepší na něm bylo, že uměl mluvit a oplýval velkou moudrosti. Hoch byl velmi rád, nasedl na koně a vydal se do světa.

Když ujeli kousek cesty, uviděl na zemi ležet měděné pírko. „To zvedni.“ řekl mu kůň. Tak to udělal, a když ujeli kousek cesty, leželo na zemi stříbrné pírko a o kousek dál zlaté. Obě pírka na koňův pokyn zvednul a uschoval. Za nějaký čas dorazili do velkého města, ve kterém žil král. Jinoch šel na královský dvůr a ptal se, zda nepotřebují pacholka, rád by vstoupil i se svým koněm do služby a král ho najal. Po nějakém čase pořádali velký lov a on ulovil velké množství zvěře, neboť dokázal být se svým koněm všude první. To se králi tak líbilo, že si chlapce velmi oblíbil, až na něj ostatní sluhové začali nesmírně žárlit a myslili jen na to, jak by mu byli uškodili. Hoch králi věnoval ono měděné, stříbrné a zlaté pírko. Tu šli jednoho dne ostatní sluhové ke králi a řekli: „Ten mladý sluha se dal slyšet, že by pro něj byla hračka obstarat ty tři ptáky, ze kterých ta pírka pocházejí.“ Krále ihned popadla chtivost ty krásné ptáky mít, nechal si jinocha zavolat a řekl mu: „Jestli mi do tří dnů ty ptáky neobstaráš, tak propadneš hrdlem!“ Tu hoch posmutněl a nevěděl si pomoci. Když vešel do stáje, zeptal se ho jeho kůň: „Proč jsi tak smutný?“ Tak mu vše vypověděl. „Jdi ke králi,“ řekl kůň: „a přej si od něj měděnou, stříbrnou a zlatou klec na ptáky.“ A když ty tři klece měli, kůň pokračoval: „Nyní na mne nasedni a pojedeme do polí.“ Když tam dorazili, pravil kůň dál: „Nyní zavolej do všech čtyř světových stran: Ptáci sem!“ Sotva to hoch učinil, přiletělo ze všech stran množství ptáků. Byl mezi nimi také ptačí král a ptal se chlapce, co poroučí. „Můžeš mi říci, kde najdu tři ptáky, ze kterých jsou tato pírka?“ „Ta pírka nepatří nikomu v mé říši.“ odvětil ptačí král: „Ale zeptám se svého lidu, zda o nich někdo neví.“ Ale žádný pták o nich neuměl podat zprávu. „Nechybí někdo?“ zeptal se ptačí král. Když se nyní přepočítávali, chyběli tři ptáci, kteří však právě přiletěli velmi unavení. „Slyšeli jsme volání, ale nemohli jsme přiletět dříve, neboť jsme byli na samém konci světa.“ Pravili ti tři a vyprávěli o velké podivuhodnosti, kterou viděli, ten jeden o měděném draku, ten druhý o draku stříbrném a ten třetí o zlatém draku, jak se ti tři draci vyhřívali na sluníčku a k tomu jim do dřímoty zpívali krásní ptáci, jeden měděný, druhý stříbrný a ten třetí zlatý. Tohle slyšel hoch s potěšením a ptačí král těm třem poručil, aby mu ukázali cestu. Na svém rychlém koni tam byl za chvíli, se svým mečem ty draky postupně pobil a ti kouzelní ptáci se pak dali lehce chytit.

Král se velmi potěšil, když mu sluha ty ptáky přinesl a zamiloval si ho ještě více. Ostatní sluhové byli ještě závistivější a nepřejícní a stále hledali, jak by mu uškodili, a tak jednoho dne králi namluvili: „Ten mladý sluha se dal slyšet, že by pro něj byla hračka obstarat svému pánu krásnou mořskou pannu.“ Krále ihned posedla nekonečná touha mít tak krásnou ženu, nechal si hocha zavolat a pravil: „Když mi do tří dnů nepřivedeš krásnou mořskou pannu, přijdeš o hlavu. Když mi ji ale obstaráš, dám ti polovinu své říše a svoji sestru za ženu.“ Tím posledním se jinoch potěšil, ale nad tím prvním, což byl přetěžký úkol, se celý zasmušil. Tu se ho opět kůň ptal, proč je tak smutný a on mu to vypověděl. „Jdi ke králi a vyžádej si bochník bílého chleba a láhev toho nejlepšího vína.“ A když víno i chléb obdržel, kůň pokračoval: „Nyní na mne nasedni a pojedeme k moři.“ Když tam dorazili, kůň pravil: „Nyní polož chleba a víno na břeh, za chvíli začne příliv a přijde mořská panna a bude jíst ten chleba a pít to víno. Jakmile se to stane, musíš na ni z úkrytu zavolat: „Viděna, chycena!“ Ale nesmí to být dříve, než pojí a popije, neboť to by bylo k ničemu a zmizela by hned ve vlnách; ale také to musí být dříve, než se nohama dotkne vln. Potom bude tvými slovy spoutána a musí tě následovat.“ Tak hoch učinil, jak mu kůň poradil. Pomalu z moře přicházela mořská panna, nejdříve se rozhlížela, naslouchala, konečně vyšla z vody na břeh, vzala chléb a jedla, vzala víno a pila. V okamžiku, když se vracela zpět k moři, ozvalo se zvolání: „Viděna, chycena!“ Tu zůstala celá strnulá a zsinalá stát a oni vyskočili ze svého úkrytu, hezky ji pozdravili a prosili ji, aby je následovala, neboť se má stát ženou jejich krále. Panna šla, protože musela, ale nesla v sobě velkou zášť.

Když král mořskou pannu viděl, dvorně ji pozdravil a velmi se potěšil, svatbu chtěl slavit co nejdříve. Ale mořská panna na něj temně pohlédla a řekla: „Nejdříve mi musíš obstarat mého hřebce a celý hřebčinec.“ Tak si nechal král zavolat sluhu a řekl mu: „Mořskou pannu jsi mi přivedl, tak mi musíš přivést ještě její hřebce a hřebčinec, jinak přijdeš o hlavu. Ale když to vše obstaráš, už nikdy od tebe nebudu nic žádat a dostaneš svoji slíbenou odměnu.“ Hoch opět posmutněl, a když přišel do stáje, kůň se ho ptal, co mu schází. A on mu vyprávěl o tom novém úkolu. „Jdi ke králi a přej si od něj dvanáct buvolích kůži a dvanáct liber pryskyřice. Ty kůže potom tou pryskyřicí slep a přehoď přese mne.“ Když se tak stalo, kůň pokračoval: „Nyní na mne nasedni a pojedeme k moři.“ Když tam dorazili, kůň řekl: „Nyní vezmi moji ohlávku a ukryj se, pak přilákám hřebce a budu s ním bojovat. Jakmile uvidíš, že padnul k zemi, tak přiskoč a tu ohlávku mu nasaď.“ Sotva se hoch ukryl, kůň zadusal a hlasitě zařehtal. V tom okamžiku vyběhl z moře statný černý hřebec a z nozder mu šlehaly plameny. A započal se boj, černý hřebec prokousával ty buvolí kůže jednu po druhé, když se ale dostal ke dvanácté kůži, padnul vysílením k zemi. Tu hoch přiběhl a nasadil mu ohlávku. „Nyní rychle odtud!“ pošeptal mu kůň. Jinoch se na něj vyšvihnul a černý hřebec musel vstát a následovat je. Hřebec mocně zadupal a zařehtal tak hlasitě, až to zamrazilo. Po nějaké chvíli, kdy cválali pryč, se kůň zeptal: „Podívej se zpět, vidíš něco?“ „Vidím, jak se zvedá mrak.“ „To jsou klisny, jestli nás dostihnou, jsme ztraceni, rozšlapají nás.“ Tu zadupal černý hřebec ještě jednou a divoce zaržál. „Podívej se zpět, vidíš něco?“ zeptal se kůň. „Vidím mnoho koňských hlav.“ Tak cválali ze všech sil, a když proběhli skrze zámeckou bránu, tu černý hřebec potřetí zadupal a zařehtal. Brzy byl hřebčinec tu a klisny se vřítily na nádvoří. Hoch rychle svého koně uvázal do stáje a spěchal ke králi, aby mu přinesl zprávu, že jeho úkol splnil.

Král se zaradoval, ale mořská panna se dívala ještě zlověstněji a strašlivěji než prve. „Dokud všechny kobyly nepodojíš a nevykoupeš se v jejich vařícím mléce, tvojí ženou se nestanu!“ pravila králi. Tu král poručil sluhovi: „Ihned ty kobyly podoj a mléko nalij do velkého kotle, když to neuděláš, přijdeš o život!“ „Králi,“ zvolal tento: „tak držíš své slovo?!“ Celý smutný šel do stáje a žaloval svému koni. „Tak copak je to tentokrát?“ zeptal se. A on mu to vypověděl. „Zaveď mne na dvůr a hned budeš moci dojit.“ Když tak hoch učinil, kůň svojí levou nosní dírkou vyfoukl vzduch tak ledový, že nohy těch klisen přimrzly, tak je mohl hoch lehce podojit, neboť klisny stály klidně jako jehňátka. Když byl kotel plný mléka, rozdělali pod ním oheň, a když se mléko vařilo, král se celý roztřásl, neboť viděl, že by jej taková koupel mohla stát život. Tu mořská panna zvolala: „Ať se nejdříve vykoupe ten sluha, který sem přivedl mne, mého hřebce a můj hřebčinec.“, neboť hocha nenáviděla a chtěla nejdříve zahubit jeho. „Ano,“ zvolal král: „jen rychle vlez dovnitř!“ Chlapec si pomyslel: „Nyní je se mnou konec!“ a byl celý skleslý, a tak řekl: „Dovol mi, pane, naposledy vidět mého koně.“ Tohle přání mu bylo splněno. Když mu koně přivedli, pravil tento: „Zaveď mne až ke kotli a ničeho se neboj.“ Tak to hoch udělal a sotva do kotle vstoupil, vyfoukl kůň levou nosní dírkou ledový vzduch, takže mléko ochladil a koupel byla velmi příjemná. Hoch zvolal: „Je to krása!“ Když král viděl, že se mu nic nestalo, dostal odvahu a řekl: „Vylez ven, nyní se vykoupu já.“ Sotva byl ale hoch venku a král uvnitř a byla mu ta koupel též příjemná, zafoukal kůň svou pravou nosní dírkou ohnivý dech a mléko v kotli začalo v mžiku vřít a král v něm bídně zahynul. Tomu se mořská panna velmi smála a myslela si, že jejím mužem se nyní stane jinoch, ale ten šel a oženil se s královou krásnou sestrou, zatímco ona, která ho chtěla zahubit, musela dělat na zámku děvečku.

Když byl nyní jinoch pán a král, kůň mu řekl: „Ještě jednu službu pro tebe mohu udělat, nasedni na mne a vezmi s sebou toho hřebce a všechny klisny, přivezeme onen dračí poklad.“ Tak přivezli ty nesmírné poklady, které byly ukryté pod stromem. Když se tak stalo, kůň řekl: „Nyní mne už nepotřebuješ.“ A zmizel, možná se vrátil k tomu starci, svému pánovi. Mořská panna, hřebec a klisny zůstali však v královských službách a on byl bohatý, mocný, šťastný a spokojený. [pozn1]




Poznámka 1 - Lidová pohádka "Das Zauberross" (SVS 10) je ze sbírky pohádek „Sächsische Volksmärchen aus Siebenbürgen“ (1856) německého filologa a folkloristy Josepha Haltricha (22.07.1822 - 17.05.1886). Z němčiny přeložila a pro vaši potěchu po svém převyprávěla Jitka Vlk Martináková.



www.pohadky.org - server plný pohádek pro malé i velké.
Licence Creative Commons 3.0 - Uvedte autora(BY)-Nevyuzivejte dilo komercne(NC)-Zachovejte licenci(SA)

Webmaster: Petr Macek (webmaster@pohadky.org)
Texty: Jitka Martináková