Kohout se zlatým peřím

Franz Georg Brustgi

Byli jednou tři tovaryši, kteří se náhodou sešli v cizině, a tak z nich stesk po milované vlasti udělal dobré kamarády. Ti starší dva byli kotláři a pocházeli z jedné vesnice, ten nejmladší byl truhlář, dítě chudých lidí, kteří už dávno zemřeli. V tom čase už několik let pracovali v jednom velikém městě a bylo jim ouvej a ouha, protože celé dny skrze vysoké měšťanské domy ani nezahlédli nebe a málem už nevěděli, jak vypadá takový les či hora. Tohle stýskání je nakonec mělo k tomu, že jednoho dne dali svým mistrům spánembohem, zabalili si tlumoky a vandrovali domů. Trmáceli se dnem i nocí, a protože jim byla každá koruna, co si v cizině vydělali, pěkně drahá, a k tomu bylo léto, nechávali hostince bez povšimnutí a nocovali raději v matičce přírodě.

Jednoho deštivého dne, když byli celí promoklí, našli si v lese před větrem chráněnou skulinu ve skále, aby tam rozdělali oheň a usušili si šaty. K tomu si ujednali, že se vždy dva uloží ke spánku a ten třetí bude udržovat oheň. První hlídku měl truhlář, který se, když oheň pozvolna dohoříval, vydal do hloubi lesa, aby našel nějaké suché dřevo. Ale co se tak rozhlížel po lese, oheň zcela vyhasnul, a když se vydal se dřevem zpět, nenašel cestu. Dlouhé hodiny bloumal lesem, až nakonec uviděl mezi stromy světlo, které ho dovedlo ke starému loveckému zámečku. Vešel dovnitř, klepal na všechny dveře a volal, ale bylo tu jako po vymření. Až v úplně poslední komnatě bylo světlo, v krbu plápolal oheň, uprostřed stál stůl a v rohu čerstvě povlečená postel. Tak si do ní lehnul a bylo to!

Zrovna se měl k usínání, když uslyšel někde blízko kokrhat kohouta. Vstal a prohledal pokoj až do posledního koutku, ale kde nic, tu nic. Sotva se natáhnul zpátky do postele, kohout zakokrhal podruhé. A bylo jasné, že to muselo být někde v místnosti, ale mohl hledat, jak dlouho chtěl, žádného kohouta nenalezl. Lehl si znova a dával pozor a opravdu, když se nechal kohout slyšet do třetice, zpozoroval, že to kokrhání vychází ze stolu. Vyskočil z postele, otevřel zásuvku stolu a uvnitř sedělo kohoutisko a peří mělo z ryzího zlata. „Ty mi jdeš do rány!“ pomyslil si, vytáhnul nůž a chtěl ho zabít, že ho upeče, neboť měl veliký hlad. Ale kohout mu to vymlouval a mluvil učeně jak člověk: „Nechej mne žít! Vyškubni si raději jedno ocasní péro, s ním si můžeš opatřit vše, co si budeš přát. Stačí, když to tím brkem napíšeš a hned se tak stane. Ale jedno měj na paměti, nesmíš o tom nikdy nikomu říci.“ Kohout to ani nedořekl a už byl o brk lehčí. Jinoch napsal na desku stolu: „Přeji si kus pečeně a láhev vína k tomu.“ V mžiku stálo obojí na stole a on si nechal chutnat, a když měl dost, napsal: „Přeji si, aby oheň opět hořel, aby kamarádi tvrdě spali a abych tam ihned byl.“ Sotva dopsal poslední písmenko, stál před spícími druhy a oheň vesele plápolal. Když se ti dva probudili, ptali se, proč je neprobudil a celou noc držel stráž sám. „Ale spali jste tak dobře, že jsem vás nechtěl budit!“ O návštěvě starého zámku a zlatém kohoutím brku však mlčel jako hrob.

A pak šli dál lesem, šli a šli a les stále neměl žádného konce, a tak se jednoho dne truhlář za ostatními trochu opozdil a rychle napsal na hladký kmen stromu: „Přeji si, abychom byli v naší vlasti, a to v rodné vesnici kotlářů.“ Netrvalo to ani čtvrt hodiny a les skončil a ocitli se úplně v jiné krajině. Jeden z kotlářů najednou vyvalil oči a radostně volal na kamaráda: „Podívej se! Hory, údolí a ta vesnička támhle! Jsme doma!“ „Ano, opravdu!“ vykřikl ten druhý: „To je k neuvěření, ještě před půl hodinou jsme na míle daleko. Ale na puntíček stejná, jako je naše vesnička, nemůže být žádná jiná!“ „Ne, ne, bratříčku, to opravdu nemůže!“ řekl ten první: „Co vidí čtyři oči, to musí být pravda, to nás sem jistě přičarovala nějaká dobrá víla!“ Truhlář, který tu vílu dobře znal, neřekl ani slovo a jen se potají usmíval. Ti dva samou radostí protáhli krok jako žebrák, co pospíchá na posvícení, truhláře vzali mezi sebe a zpívali si a pískali do kroku a kráčeli domů. „Tady už zůstaneme po všechny naše časy!“ řekli: „A ty kamaráde, jak to zamýšlíš? Zůstaneš tu s námi a otevřeš si tu dílnu?“ Ale on zavrtěl hlavou a řekl, že svoje štěstí vyzkouší ještě jinde. Rozloučil se s nimi a vandroval dál do světa.

A běžel čas, jak bývá jeho zvykem, neúprosně a bez ustání.

Po dlouhém, předlouhém putování dorazil do velkého a krásného města. Tam mu vyprávěli, že jediná dcera zdejšího krále je již mnoho let nemocná a nikdo ji nedokáže pomoci. „To je věru smutné, že i taková princezna musí umřít bez pomoci.“ pomyslil si Bernard a šel se na zámek, kde se nechal ohlásit u krále. Vydával se za cizího doktora, který si přál vidět princeznu a sliboval, že ji vyléčí. Ale král už žádnému doktorovi nevěřil a odmítnul jej přijmout. Truhlář se nenechal jen tak odbýt a nedal pokoje, dokud mu král konečně nedovolil dceru navštívit, aby jí předepsal jí lék. Tu léčivou bylinku jí napsal svým zlatým brkem a k tomu si přál, aby se jí do rána trochu ulevilo. A podívejme! Druhého dne se jí opravdu vedlo o něco lépe a na královském zámku se to mělo k velké radosti. Při druhé návštěvě napsal další recept a přál si, aby jí bylo ještě lépe. A opravdu! Princezně bylo den ode dne lépe, stěží mohla dočkat toho okamžiku, až zase ten zázračný doktor přijde. Při třetí návštěvě ji předepsal nový lék a přál ji úplné uzdravení. A bylo to!

Neuplynuly ani tři dny a princezna byla čilá a zdravá jako rybička v rybníce a nevěděla, jak nejlépe by svému zachránci poděkovala a projevila mu velkou lásku, neboť byla najisto přesvědčena, že bez něj by umřela. Také král byl rád a celý šťastný, že má opět své milované dítě a chtěl tomu doktorovi dát celou měřici zlata. Ale ten si žádnou odměnu nevzal, nechal si jen nepatrný zlatý prstýnek, který si princezna stáhla při loučení z prstu a navlékla ho jemu. A aby toho nebylo málo, řekla princezna otci: „Jsem zase úplně zdravá, jsem mladá a životaplná, nechci umřít jako stará panna, chci se vdát!“ Nad takovým přáním se starý král zatetelil radostí a řekl: „Tvé přání mě těší, moje milované dítě. Řekni mi, koho bys ráda za muže a máš ho mít.“ „Nechci nikoho jiného než toho doktora, co mne vyléčil!“ řekla princezna. Nu, teď králi ta jeho radost trochu zhořkla na jazyku a nejraději by své slovo vzal zpět. Ale dceru miloval nadevše, tak rozeslal po zemi posly, aby doktora vyhledali. Po krátkém čase jej opravdu našli a přivedli na královský dvůr. Tam ho král zaslíbil své dceři a brzy slavili svatbu.

Aby mohl žít jako princ, přál si truhlář zlatým brkem nesmírné poklady a nechal si postavit nádherný zámek s obrovským parkem. „Nyní už nevím, co bych si tak mohl více přát.“ pomyslel si a ukryl své zlaté kohoutí péro do jedné schránky za obrazem na zdi. Žádnému člověku se do té doby o kouzelném brku nezmínil, tak znělo přeci kohoutí přikázání a on mínil dané slovo dodržet. Ale jeho žena mu nedala dnem ani nocí pokoje, stále ji trápila zvědavost, jaký že to byl tajuplný prostředek, který ji vyléčil ze smrtelné nemoci? Dlouho dobu jejím prosbám odolával, ale protože ji ze srdce miloval a nechtěl před ní mít žádné tajemství, nakonec povolil a vypověděl jí vše, dokonce jí i ukázal místo, kde kouzelný brk ukryl. Ale co se nestalo! Princezna, ta všetečka všetečná, nemohla to tajemství udržet za zámkem, běžela za otcem a všechno mu pověděla. „Je to přece můj otec, tomu to mohu říci.“ Král, kterému byl zeť trnem v oku a pohrdal jím, protože byl nízkého původu, ihned zosnoval zlověstný plán. Tajně v noci vytáhnul ze skrýše kouzelné kohoutí brko a napsal jím cedulku: „Přeji si, aby si muže mé dcery vzala bouře a odnesla ho doprostřed širého moře!“ V okamžení se zvedla bouře, popadla truhláře do svých černých perutí a vrhnula ho doprostřed moře na pirátskou loď. Piráti se ho rádi ujali, a když po dlouhé dobrodružné plavbě dorazili do jednoho cizího přístavu, prodali ho za pěkný peníz jednomu šlechtici.

A běžel čas, jak bývá jeho zvykem, neúprosně a bez ustání.

Jinoch pak celý rok sloužil na zámku jako pacholek, ale protože byl pilný, věrný a spolehlivý, udělal z něj šlechtic po čase svého komorníka a později dokonce přítele. Také šlechtická slečna v něm našla zalíbení a nakonec uprosila svého otce, aby si mohla komorníka vzít za muže. I když měl krásnou dívku ze srdce rád, nemohl se dlouhý čas rozhodnout k tomu, aby řekl ano. Byl přece ženatý s princeznou a stále choval naději, že se k ní vrátí. Ale plynul rok za rokem, bez toho, že by se jeho naděje vyplnily, nakonec tedy souhlasil a slavili svatbu.

A běžel čas, jak bývá jeho zvykem, neúprosně a bez ustání.

Jednoho dne se truhlář vydal v loďce na moře, a když se vracel, přihnal se pojednou prudký vichr, loďku popadnul a hnal ji dál a dál na širé moře, dokud konečně po mnoha dnech nepřistála u břehu. A když se lépe rozhlédnul, viděl, že se ocitl blízko královského města, kde žila princezna. „Moje milovaná žena se asi zaraduje, až budu zase konečně u ní.“ pomyslil si a vydal se ihned na cestu k městu. Ale u městské brány byl zajat stráží a předveden před krále. Ten nenáviděného zetě ihned poznal a nechal ho uvrhnout do temného žaláře, kam nepřišlo ani slunce ani měsíc. Dlouhé měsíce seděl ubožák v temné zapáchající kobce a pomalu ztrácel naději, že ještě někdy spatří zlatavou záři slunce.

Tu jednoho dne přilétlo skrze úzký zamřížovaný otvor něco zářivě jasného a takto na něj promluvilo: „Bernarde, kde tě to nalézám? Já jsem ten kohout, co ti prve daroval zlatý brk. Pročpak jsi nemlčel, jak jsem tě nabádal?“ Tu si mu truhlář postěžoval na svůj osud a úpěnlivě prosil, aby mu ještě jedenkrát pomohl. „Nu, marně tě prosit nenechám!“ řekl kohout a daroval mu druhé kouzelné brko. Když mu Bernard poděkoval, záře zmizela a žalář zase potemněl. „Nyní mi musíš, zlaté pírko, pomoci.“ řekl a napsal, jak nejlépe uměl na drsnou stěnu vězeňské cely svá tři přání: „Přeji si, aby to první zlaté brko zmizelo ze světa. Pak si přeji, aby můj tchán musel jako chudý tovaryš až do konce svých dnů vandrovat světem. Do třetice si přeji, abych byl ještě dnes u své milované ženy.“

Sotva to dopsal, uviděl bosého krále, oděného v hadrech s ranečkem na zádech, jak kráčí pryč zámeckou branou; už ho nikdy nikdo neviděl. V dalším okamžiku seděl na sametové sesličce nahoře v zámku vedle své ženy. Objali se a políbili, plakali štěstím a od těch dob zůstali pospolu jako král a královna. [pozn1]




Poznámka 1 - Lidová pohádka „Der Hahn mit den Goldfedern“ je ze sbírky pohádek švábského filologa a folkloristy Franze Georga Brustgi „Das Wunderschiff – Schwäbische Volksmärchen“ (1941). Pro vaše potěšení z němčiny přeložila a po svém převyprávěla Jitka Vlk Martináková.



www.pohadky.org - server plný pohádek pro malé i velké.
Licence Creative Commons 3.0 - Uvedte autora(BY)-Nevyuzivejte dilo komercne(NC)-Zachovejte licenci(SA)

Webmaster: Petr Macek (webmaster@pohadky.org)
Texty: Jitka Martináková