Hvozdík

Bratři Grimmové

Byla jednou jedna královna, kterou opustil Bůh a nedal jí žádné dítě, a tak každé ráno chodila do zahrady, aby se tam k našemu Pánu modlila a prosila ho, aby ji seslal synka nebo dcerku. Tu jednoho rána z nebes sestoupil anděl a řekl: „Královno, náš Pán tě obdaří synkem, který bude mít kouzelnou mysl, cokoliv si bude přát, to se splní.“ Královna běžela, aby oznámila tu radostnou zprávu králi, a když přišel její čas, opravdu se jí narodil synáček a král z něj měl velkou radost. Každé ráno chodila královna s dítětem do obory, kde se myla u průzračného pramene. Jednou se stalo, to byl chlapec už trochu větší, že tam usnula a on ji ležel na klíně. Tu se přikradl starý kuchař, který věděl, že dítě má kouzelnou mysl, a tak je ukradl, pak vzal kohouta, kterého podřízl a jeho krví umazal královně šaty. Prince odnesl na tajné místo, kde ho předal kojné, a pak běžel ke králi, aby mu žaloval, že královna nechala ubohého chlapce roztrhat divokou zvěří. Když král uviděl na královniných šatech krev, uvěřil tomu a velmi se rozhněval. Poručil postavit temnou věž, kam by neproniknul ani sluneční či měsíční paprsek, a tam nechal královnu uvrhnout a zazdít. Tam měla z jeho vůle sedět sedm let bez jídla a piti, a tak bídně zahynout. Ale milosrdný Bůh seslal z nebe dva anděly v podobě bílých holoubků, kteří ke královně každý den přilétali a nosili jí jídlo a pití.

Kuchař si zatím usmyslil, že když má teď to zázračné dítě, nebylo by dobré zůstávat na blízku, neboť by mohl lehce přijít do neštěstí, a tak ze zámku odešel k princi, který mezitím povyrostl a už dokázal mluvit, a řekl mu: „Přej si krásný zámek se zahradou a všechno, co k tomu patří.“ A sotva to přání princ vyslovil, stal tu krásný zámek. Za nějaký čas mu kuchař řekl: „To není dobré, že jsi tu stále tak sám, přej si nějaké děvčátko, se kterým by sis mohl hrát.“ Tak si to princ přál a najednou stála před ním a byla krásná, že by to žádný malíř nevymaloval. Tak si spolu hráli a měli se ze srdce rádi, a kuchař zatím chodil na lov jako urozený muž.

A běžel čas, jak bývá jeho zvykem, neúprosně a bez ustání.

Jednoho dne dostal kuchař strach, že by si princ mohl přát, aby byl zase u svého otce, a to by kuchaře mohlo uvrhnout do velkých nesnází. Šel tedy za dívkou, vzal si ji stranou a řekl: „Děvenko, dnes v noci, až princ usne, jdi k jeho posteli a do srdce mu vraž tenhle nůž, a pak mi přines jeho srdce a jazyk; když to neuděláš, tak zemřeš ty sama.“ Když se kuchař druhého dne zase vrátil, dívka mu řekla: „Pročpak bych měla prolévat nevinnou krev?“ Tu jí odvětil: „Když to neuděláš, bude tě to stát život!“ Když stařec zase odešel, přinesla dívka z lesa kolouška, zabila ho, vyřízla mu srdce i jazyk, které položila na talíř a řekla princi: „Lehni si do postele a schovej se pod přikrývkou!“ Tu vstoupil kuchař a ptal se: „Kde je chlapcovo srdce a jazyk?“ Dívka mu podala talíř, ale princ ze sebe strhnul přikrývku a řekl: „Ty zlosyne, proč jsi mě chtěl zabít? Nyní rozhodnu o tvé osudu. Budeš navěky černým pudlem se zlatým řetězem kolem krku, žrát budeš žhavé uhlí, aby ti plameny spalovaly krk.“ A sotva ta slova vyslovil, změnil se stařec v černého pudla, který měl na krku zlatý řetěz, vrhnul se ke krbu, aby tam lačně polykal žhavé uhlíky a z krku mu šlehaly plameny.

A běžel čas, jak bývá jeho zvykem, neúprosně a bez ustání.

Nějaký čas žil princ na tom zámku a myslel na svoji matku, zda žije. Jednoho dne pravil dívce: „Chtěl bych domů, půjdeš se mnou, postarám se o tebe.“ „Je to daleká cesta,“ odvětila: „co bych si v cizí zemi, kde mne nikdo nezná, počala?“ Protože neměla vůli k tomu, aby s ním šla, ale on ji tu nechtěl nechat samotnou, proměnil ji v krásný květ hvozdíku a ten vzal s sebou. Když se vydal na cestu, černý pudl musel chtíc nechtíc s ním, putovali do rodné země.

A běžel čas, jak bývá jeho zvykem, neúprosně a bez ustání.

Po dlouhém putování jednoho dne dorazili k věži, kde v temnotě seděla královna, a protože ta věž byla velmi vysoká, přál si princ žebřík, aby se dostal nahoru a pak zvolal: „Milovaná maminko, paní královno, jste ještě na živu?“ Tu královna odpověděla: „Ale já už jsem jedla a jsem sytá.“, neboť si byla myslila, že to je některý z andělů. Princ řekl: „To jsem já, váš milovaný syn, který uchvátila z vašeho klína divá zvěř; jsem živ a zdráv a chci vás vysvobodit.“ Sestoupil po žebříku dolů a šel k otci králi a nechal se u něj ohlásit jako cizí lovec, který chce vstoupit do jeho služeb. Král souhlasil, pokud dokáže obstarat zvěřinu, které je v okolí pomále, může do jeho služeb vstoupit. Princ nechal svolat lovce celého království a vydal se s nimi do lesa, kde jim poručil utvořit velký kruh, který bude na jednom konci otevřený. Pak si stoupnul do kruhu a brzy se objevilo více než dvě sta kusů zvěřiny, kterou lovci postříleli, bylo to šedesát plně naložených selských povozů, které odvezli na královský dvůr. Konečně mohl král zase jednou podávat u tabule zvěřinu, dlouhé roky už tomu tak nebylo. Král měl velikou radost a poručil, že druhého dne s ním bude celá družina jíst na velké hostině, kterou uspořádá na jejich počest.

Když bylo druhého dne vše připraveno a společně seděli u stolu, tu pravil král princi: „Protože jsi nadmíru obratný, budeš sedět vedle mne.“ Ale ten odpověděl: „Pane králi, děkuji za tu milost, ale jsem jen lovecký učeň.“ Ale král trval na svém: „Ty budeš sedět vedle mne!“, a tak se stalo. Když se princ posadil na určené místo, pomyslel na svoji matku a přál si, aby se jeden z králových předních služebníku na ni zeptal, jak se jí asi daří, zda ještě žije či už dávno zemřela. Sotva si to přál, počal maršál mluvit: „Královská Výsosti, my tu zažíváme radost, ale jak se asi daří paní královně v té věži, žije ještě nebo už dávno zahynula?“ Ale král odvětil: „Připravila mě o mého milovaného syna, nechala ho roztrhat divokou zvěří, nechci o ní více slyšet.“ Tu se princ postavil a řekl: „Vážený, pane otče, královna je ještě živá a já jsem váš syn! Neuchvátila mne divoká zvěř, ale jeden zlosyn a váš služebník, starý kuchař! Když jsem spal, vzal mne z matčina klína a její šaty potřísnil kohoutí krví.“ Pak popadl černého psa s zlatým obojkem a řekl: „Tohle je ten ničema!“ a nechal přinést žhavé uhlíky, které pes hltavě spolykal, až mu z to šlehaly z chřtánu plameny a spalovaly hrdlo. Pak se zeptal, zda má kuchaři navrátit původní podobu a v mžiku před nimi stál ve své bílé zástěře. Král, když to viděl, velmi se rozhněval a poručil, ať ho uvrhnou do nejtemnějšího vězení.

Potom princ pokračoval: „Otče, chci ti ukázat dívku, která mi byla milou přítelkyní, a když mne měla připravit o život, neudělala to, nýbrž mi zachovala své přátelství i věrnost.“ Král přikývnul, že ji rád pozná, a tak princ otevřel svoji tornu a vytáhnul květ hvozdíku a položil ho před krále, aby si ho prohlédnul. „A teď ti ji ukáži v její lidské podobě.“ řekl princ a přál si a ona se před nimi objevila tak krásná, až z toho oči přecházely. Pak král poslal služebníky do věže, aby přivedli ke královskému stolu i královnu. Ale když přišla ke stolu, nevzala si ani sousto a jen pravila: „Náš milostivý Pán, který mne v té věži zachoval při životě až do této chvíli, mne brzy vysvobodí.“ Tu žila ještě tři dny a pak blažená zemřela, a když ji pohřbili, tu přiletěli ti dva holoubci, kteří jí do věže nosili jídlo, byli to andělé Páně a usedli na její hrob.

Král nechal sice zlotřilého kuchaře roztrhat na kusy, ale jeho srdce přesto drásal nevýslovný žal, a tak brzy nato sám zemřel. Princ se oženil se svou milou, kterou si domů přinesl jako květinu, a zda ještě žijí, to ví jen Bůh. [pozn1]




Poznámka 1 - Lidová pohádka „Die Nelke“ (KHM 76) je z rozsáhlé sbírky pohádek bratří Grimmů „Kinder-und Hausmärchen“ (1812-15, 1822, 1857). Z němčiny pro vaše potěšení přeložila a pro vaši radost převyprávěla Jitka Janečková.



www.pohadky.org - server plný pohádek pro malé i velké.
Licence Creative Commons 3.0 - Uvedte autora(BY)-Nevyuzivejte dilo komercne(NC)-Zachovejte licenci(SA)

Webmaster: Petr Macek (webmaster@pohadky.org)
Texty: Jitka Martináková