Honza a Černá princezna

Ulrich Jahn

Byl jednou jeden hrabě a ten měl tři syny. Ti dva starší sloužili u krále, jeden jako setník, druhý jako praporečník, a svému otci dělali jen samou radost. Ale o to větší měl soužení s tím nejmladším Honzou; to byl takový budižkničemu, který se nechtěl stát ani vojákem, ani hospodařit, až nakonec došla starému hraběti trpělivost, zavolal si ho a řekl: „Už mám tvého lenošení dost! Protože ses ničemu kloudnému nevyučil, budeš pást svině!“ Honza se trochu leknul, když na něj otec spustil tak zhurta, ale pak si řekl, že to byl jen žert. Ale žertu se to věru nepodobalo, když Honzu druhý den ráno vyhnali z postele už ve čtyři hodiny, kolem krku mu pověsili troubu, do ruky mu dali bič a na starost stádo sviní, aby je vyhnal do bukového lesa. Arci to byla kyselá robota, kvůli které si na něj lidé ukazovali prsty a zle se mu vysmívali. Dřív než slunce třikrát vyšlo na nebe, upaloval Honza za otcem a volal: „Otče, já jsem si to rozmyslel, už ti nechci být na obtíž, chci se stát vojákem jako moji bratři.“ Tu se hrabě zaradoval, neboť vojenského stavu si vemni považoval. „Vidíš, matko,“ řekl své ženě, paní hraběnce: „náš Honza není zase tak špatný, jak vypadá. Já jsem to vždycky říkal, že jakmile se na něj půjde trochu zostra, hlava se mu napraví.“ Na cestu dali synkovi plné rance jídla a pití a k tomu tři sta tolarů, aby netrpěl nouzí, a poslali ho do města, aby se přihlásil u vojska.

Vojáčkové jsou ale pěkní ptáčkové! Brzy zpozorovali, že ten nový rekrut je při penězích, a tak se k němu lísali a starali se, aby Honza místo řádného vojákování raději žil a pustil nějaký ten chlup. To kápli na toho pravého, neboť se nedal dlouho prosit a hýřil s nimi den za dnem a sotva uběhnuly dva týdny, neměl v měšci ani haléř. „Co si teď počneme?“ zeptal se. „Pošli ke starému hraběti posla,“ radili mu kamarádi: „napiš mu, že se ti vede u praporu velmi dobře a že tě kapitán povýšil na svobodníka.“ Když hrabě tu zprávu obdržel, vyhrkly mu ze starých očí slzy radosti a běžel do pokladnice, vytáhnul měšec se čtyřmi sty tolary, dal je poslovi a pravil: „Zanes to mému synovi a mnohokráte ho od jeho starého otce pozdravuj, že mu je posílám, neboť svobodník musí mít dostatek peněz, aby netrpěl nouzí.“ Když posel dorazil s penězi do města, započaly Honzovi zase zlaté časy, dokud všech čtyři sta tolarů zase nerozházel. Pak se na radu svých kamarádů povýšil na praporečníka a obdržel pět set tolarů, potom se stal šikovatelem a dostal šest set tolarů, o pár týdnů později byl už poručíkem a otec mu poslal sedm set tolarů, nakonec mu Honza oznámil, že se stal kapitánem. To už neměl hrabě doma stání. „Matko, musím Honzu zase vidět,“ řekl hraběnce: „dělá mi takovou radost jako ti druzí dva dohromady.“

A protože kapitán musí mít pěkného koně, vzal ze stáje ty dva nejkrásnější hřebce, a protože kapitán také potřebuje peníze, vzal z pokladnice měšec s rovným tisícem tolarů a vydal se na cestu do města, kde se zeptal prvního člověka, kde přebývá jeho syn kapitán. „Kapitán toho jména tu není!“ odvětil mu dotázaný a šel dál svou cestou. „To nebyl asi nikdo místní.“ pomyslil si hrabě a zeptal se stráže, která přecházela sem a tam u zámku: „Kde bydlí můj syn Honza, kapitán?“ „Kapitán toho jména tu není!“ odvětil mu voják, přehodil si zbraň na druhé rameno a kráčel dál. „To je ale neotesanec!“ zaklel hrabě: „Ani nezná kapitány v tomhle městě!“ Tak šel ke generálovi a zeptal se, kde jeho syn kapitán bydlí. Generál tušil nějakou čertovinu, neboť pravil: „Kapitán toho jména tu není, ale je tu jeden lehkomyslný rekrut, který nejvíce času tráví ve vězení a se svými kumpány rozhazuje peníze.“ Tu se hrabě strašlivě rozhněval a zvolal: „Takže ten darebák mne vodil za nos, no tohle mu nezapomenu!“ A s těmi slovy se obrátil bez toho, že by syna spatřil, i s těmi tisíci tolary a oběma hřebci zpět k domovu. Když se roznesla zpráva, jak Honza napálil svého otce, napsal generál králi dopis, ve kterém se ptal, co si má s tím lehkomyslným vojákem počít; nejlépe by bylo vyhnat ho až za hranice říše. Tu přišla odpověď od krále: „Honzu nevyhánějte, neboť se mě dobře hodí, bude držet stráž u rakve mé dcery.“

S tou zemřelou princeznou se to mělo takhle: Král té země se před mnoha lety oženil s jednou princeznou, ale ačkoliv byla krásná a bohatá; přinesla do jeho říše opravdu velké bohatství, král se soužil a trápil, neboť mu neporodila žádné dítě. Všechny jeho prosby a modlitby k našemu Pánu nepomáhaly a nakonec krále posedla malomyslnost a zoufalství, až z toho den za dnem napůl v poblouznění bloudil po lese. Jednoho dne potkal stařenku, která řekla: „Pane králi, copak jste tak utrápený? Vám přece nemůže nic chybět!“ „Nech mne na pokoji!“ odvětil král: „Stejně mi nemůžeš pomoci.“ „Kdo ví,“ odvětila matička: „od starých vrásčitých žen často přicházejí ty nejlepší rady.“ Král si pomyslel: „Pomoci to nepomůže, ale uškodit neuškodí,“ a otevřel stařence své utrápené srdce. Stařenka mu na to řekla: „Jen tohle tě trápí? To ti mohu lehce pomoci, chvilku počkej, hned se vrátím!“ S těmi slovy odkulhala do lesa, kde natrhala nějaké byliny; plná zástěra toho byla, s tím se ke králi vrátila a poradila mu, aby je zanesl královně a ona z nich připravila čaj. „Musíte čaj pak oba před tím, než půjdete spát, ve jménu Božím vypít a vaše přání se brzy splní.“ Král té staré sice příliš nevěřil, ale byliny si vzal a zanesl je královně do zámku, která čaj připravila, aby ho před spaním vypili. Ale král, kterého zase posedla malomyslnost a zoufalství, při pití vykřikl: „Pij ženo moje, ve jménu Páně i Satanově!“ Potom se uložili do postele.

Ale ta stařena krále neoklamala, protože za devět měsíců královna opravdu porodila děvčátko. Dítě mělo zdravé všechny údy, ale jeho kůže byla černá jako noc; nic nejedlo ani nepilo, nesmálo se, ani neplakalo, nekřičelo, ani nemluvilo, ale při tom rostlo tak rychle, že za rok dosáhlo vzrůstu pětiletého dítěte. Když přišel den princezniných prvních narozenin a odbila dvanáctá hodina o půlnoci, to byl čas ve kterém se narodila, otevřela náhle ústa a zavolala: „Otče!“ „Co si přeješ, mé dítě?“ zeptal se vylekaný král. „Nyní jsem promluvila poprvé!“ odvětila Černá princezna, pak zavřela ústa a byla opět tak němá jako dřív. Ve druhém roce dívka vyrostla tak, že vyhlížela jako desítiletá. A o půlnoci druhých narozenin opět zvolala: „Otče!“ „Co si přeješ, mé dítě?“ zeptal se král ještě vystrašenější než poprvé. „Nyní jsem promluvila podruhé!“ odvětila Černá princezna: „Ale podivíš se, až promluvím potřetí!“ Pak opět sevřela rty a prožila v němotě i třetí rok, stejně jako ty předchozí dva, však na konci tohoto roku byla velká a silná jako dospělá dívka. Před třetími narozeninami přišel na krále hrůzyplný děs, raději by se zakopal sto sáhu pod zem, než by byl u vlastního dítěte, ale nebylo před tím úniku, musel to vydržet. Když zvon odbil podvanácté, otevřela dívka, jak slíbila, ústa a pravila: „Otče!“ „Co si přeješ, mé dítě?“ odvětil třesoucí se král. „Nech mi udělat železnou rakev, polož mne do ní a postav ji před oltář do katedrály. Po celý rok pak musí každou noc u mé rakve stát stráž. Jestli tomu tak nebude, pak přijde neštěstí na tebe i na celou tvoji říši!“ Pak opět umlkla.

Vystrašený král její rozkazy poslechl. Vykovali železnou rakev, do ní princeznu uložili, na márách ji odnesli do kostela, kde rakev postavili před oltář. Pak dostal jeden voják rozkaz, aby stál celou noc na stráži. Když ho ale druhého rána chtěli z místa odvelet, nenašli ho; zůstala tam jen jeho uniforma a hromádka kostí; Černá princezna ho snědla. To byla pro krále tuze hořká zpráva, ale nebylo pomoci, zběsilosti své dcery musel vyhovět, pokud nechtěl připustit zkázu celé říše. Tak byl na to místo postaven druhý voják, pak třetí, čtvrtý a tak to šlo dále, až bylo nemožné najít dalšího vojáka, který by tu zlověstnou službu chtěl vykonat. Tu král nabídnul obrovskou odměnu tomu, kdo u rakve jeho dcery stráví jednu noc; přivábil velké množství mládenců, kteří ale všichni přišli o život, takže se jednoho dne nenašel už nikdo a král se cítil ztracen, neboť do konce lhůty chyběly už jen tři noci. V celé zemi nebyl nikdo, kdo by se i za všechny poklady světa odvážil u princezny držet stráž. Lid začal být neklidný a vyhrožoval králi, že ho sesadí, pokud stráž v katedrále nezajistí. V poslední chvíli král obdržel generálův dopis, a tak si vyvolil Honzu, aby na sebe vzal strážní službu.

Honzu popadli, zavedli do kostela a pak za ním král vlastnoručně zamknul dveře. V katedrále hořely na oltáři dvě svíce a před ním stála otevřená rakev s princeznou. Krátce předtím odbila jedenáctá a Honzovi bylo příšerně, rozhodl se tedy z kostela utéci. Přede dveřmi se však zčistajasna objevil mužíček s dlouhým šedivým vousem, byl to náš Pán, který se na to hoře, které lidem ďábel den za dnem způsoboval, nemohl už dívat. „Honzo,“ řekl: „neutíkej odtud, raději se ukryj do varhan. Nesmíš však promluvit ani slůvko, až tě bude princezna volat.“ Honza udělal, jak mu řekli, vlezl si do varhan; sotva se tam usadil, zvedla se princezna a podívala se na místo, kde obvykle stála stráž, a když nikoho neviděla, začala vojáka hledat a žalostným hlasem ho přivolávat: „Stráži! Stráži! Kdepak jsi? Stráži, smiluj se přeci!“ Ale Honza se ani nepohnul. Nakonec přišla i k varhanám a spatřila ho, chtěla se na něj vrhnout a roztrhat jej, když tu zrovna odbil zvon na věži dvanáctou a ona musela ulehnout zpět do rakve. Starý král jásal radostí, když Honza druhého rána z katedrály vyšel zdravý a živý, a správce královských pokladů mu musel na místě vyplatit tři sta tolarů. Potom bylo ujednáno, že také druhé noci bude u rakve držet stráž Honza.

Jak tam tak čekal, padla na Honzu opět hrůza a převeliký strach, že se bral na útěk, když se u dveří opět zjevil šedivý mužíček a řekl mu, aby se ukryl pod oltář. V jedenáct hodin princezna vstala a vylezla z rakve, pak volala, stejně jako předešlé noci, srdcervoucím hlasem: „Stráži! Stráži! Kdepak jsi? Stráži, smiluj se přeci!“ A když ji nikdo neodpovídal, rozhněvala se: „Opět se mne snažíš obelhat a já mám takový hlad! Jak tě najdu, na místě tě roztrhám!“ I hledala nejdříve ve varhanách a pak po celém kostele, dokud nepřišla k oltáři. Ale když Honzu konečně zahlédla, odbily hodiny dvanáctou hodinu a ona ztratila svoji moc. Druhého rána mu dveře otevřel sám král, aby se přesvědčil, zda si Honza i tentokrát zachoval život. A když ho nalezl živého a zdravého, tisknul mu ruce a velebil ho a naléhal na něj tak dlouho, dokud mu Honza neslíbil, že za tři sta tolarů bude i tu třetí a poslední noc držet stráž.

Ten šedivý mužík předtím Honzovi poradil, aby i té třetí noci tu službu vzal a přinesl s sebou do kostela chleba, pečeni a víno. Tak to Honza učinil a postavil jídlo i pití na lavici u oltáře. Netrvalo dlouho a objevil se mužík a řekl mu: „Tentokrát se ukryj pod máry, a když princezna opustí rakev a začne tě hledat, vylez a lehni si do rakve místo ní. Ale nemluv a neboj se, to strašidlo ti nemůže ublížit.“ Honza mu poděkoval za dobré rady a udělal, jak mu poručil. Sotva princezna vylezla z rakve, vyplazil se z úkrytu a lehl si místo ní do rakve a nestaral se ani trochu o to, že plačtivě volá: „Stráži! Stráži! Kdepak jsi? Stráži, smiluj se přeci! Jsem tak nešťastná! Jak tě najdu, sním tě zaživa!“ Protože černá panna ale vojáka nenašla, vrátila se k rakvi, aby do ní s úderem dvanácté zase ulehla. Tu uviděla, že její místo je už obsazené i jala se běsnit a řvát tak strašlivě, že Honzu roztrhá na kusy, ale on nic, ani brvou nepohnul. Náhle hodiny začaly odbíjet dvanáctou hodinu a sotva dozněl dvanáctý úder, Černá princezna před Honzovýma očima zbělela, vzala ho přátelsky za ruce a pravila: „Ty jsi mne vysvobodil ze spárů ďábla, nyní jsem obyčejný člověk. Vstaň, najíme se, neboť mám velký hlad!“ Tak Honza vstal a jedli chléb, pečení a pili víno, které na radu šedivého mužíčka přinesl do chrámu. Při východu slunce se dveře katedrály otevřely a podívejme, ven vyšla princezna a Honza a vydali se rovnou ke králi. Ten si protřel oči, štípal se do uší, neboť si myslil, že spí a oni se mu zdají. Ale když viděl, že to nezmizelo a že jeho jediná dcera byla vysvobozena, tu se mohl radostí zbláznit. Objal a políbil nejprve princeznu a potom jejího vysvoboditele, pak šli společně na zámek a tam ve veliké nádheře slavili svatbu.

A běžel čas, jak bývá jeho zvykem, neúprosně a bez ustání.

Uběhlo pár let od chvíle, kdy starý král předal vládu Honzovi, když jednoho dne královna řekla: „Honzo, nemáš chuť navštívit svého starého otce?“ „To bych velmi rád,“ řekl Honza: „ale myslel jsem, že by ti to nebylo milé, kdyby na tak dlouho odjel.“ „Já proti tomu nic nenamítám, milý Honzo,“ řekla královna: „ráda tě pustím a budu po tu dobu spravovat říši.“ Tak nechal Honza vystrojit pět set vojáků, nasedl na nádherného koně a vydali se na otcův zámek. Cestou museli projet hlubokým lesem, který neměl žádného konce. Již si Honza myslel, že se v té divočině budou muset na noc utábořit, když před sebou uviděli hostinec, ve kterém se najedli, napili a pak uložili ke spánku. Ale ten dům nebyl žádný hostinec, nýbrž loupežnické doupě a přebývalo tu pět set loupežníků. Když tito přijeli o půlnoci domů, jali se vojáky pobíjet a ušetřili jen ty, kteří jim přisahali že vstoupí do jejich řad. Potom loupežnický kapitán s několika druhy stoupali vzhůru po schodišti, aby zabili krále v jeho ložnici. On ale uslyšel zvenčí hluk, zpozoroval to neřádstvo, vstal, vyskočil otevřeným oknem a utíkal na otcův zámek, kam dorazil za ranního šera. Zabušil na vrata, ale nikdo mu neotvíral, a tak zvolal: „Otče! Otče! Honza, tvůj nejmladší syn je zde!“ „To jsi ty, ty šibeničníku?!“ zvolal hrabě rozhněvaně, strhnul ze stěny jezdecký bičík a vyšel ven. „Otče, snad mne nechcete bít?“ zeptal se Honza: „Já jsem váš král!“ „Táááák, nyní jsi král!“ řekl hrabě hrozivě: „Nejdříve svobodník, pak praporečník, potom šikovatel, posléze poručík, nato kapitán a nyní dokonce král?!! A ještě k tomu v pouhé košili! Počkej darebáku, já tě vyléčím!!“ A s těmi slovy popadl bič za druhý konec a ubohého Honzu švihal a čím více tento křičel: „Otče, já jsem váš král!“, tím více jej stařec bil, až ztratil vědomí a bezvládně se sesunul k zemi. Když přišel opět k sobě, hodil mu otec pár hadrů, které si musel navléci, pak mu sluhové pověsili kolem krku troubu, do ruky dali bič a stal se jako kdysi pasákem sviní, které musel vyhánět do bukového lesa, aby se tam do sytosti nakrmily žaludy.

Z bohatého krále pasáčkem vepřů, to nešlo Honzovi na rozum, byl zarmoucený a upřeně hleděl před sebe, když tak v lese seděl a kolem něj kvičel a chrochtal prasečí národ. Když tam tak celý den zasmušile seděl, přišel k němu šedivý mužík: „Honzo, vidím, že se ti daří zle, a chci ti pomoci. Tady máš píšťalku, když na ni zahraješ, budou svině tancovat; jen si ji vezmi, ať máš při tom pasení nějakou zábavu.“ Honza staříkovi za dárek poděkoval a když zmizel, přiložil píšťalku ke rtům a opravdu, všechny svině, velké i malé, jak byly narostly, se postavily na zadní nohy a tancovaly polku; vypadalo to tak komicky a žertovně, že mu od smíchu tekly po tvářích slzy. Když hnal tancující svině domů, uviděl ho bohatý statkář a velmi ho to pobavilo a zvolal: „Honzo, prodej mi od těch sviní sele, dám ti za něj sto tolarů.“ S tou cenou byl Honza spokojen a za sto tolarů podsvinče statkáři prodal. Druhého dne učinil Honza totéž, ta těžká služba mu ubíhala zvesela, když ale večer hnal tancující stádo domů, čekal na něj před vesnicí onen statkář a řekl: „Honzo, moje selátko nechce tancovat!“ „Trápí se samotinké,“ odvětil Honza: „stýská se mu po společnosti.“ Tak musel statkář vysázet dvě sta tolarů za druhé sele, které k tomu prvnímu přikoupil, neboť za méně mu jej Honza nechtěl prodat. Čím větší měl Honza potěšení z těch tancujících svini, tím méně byly tím křepčením nadšeny samy svině. Honza jim nedal čas, aby si hledaly žaludy či bukvice, takže viditelně hubnuly a ztrácely se před očima a hlavní pasačka, která si toho všimnula, běžela k panu hraběti s tímto žalováním: „Pane hrabě, s vašimi sviněmi se to má zle, udělejte s tím něco, než celé stádo přijde vniveč!“ To si hrabě zapsal za uši, neboť tušil, že mu Honza vyvádí nějaký kousek, a když následujícího rána hnal Honza zbývající čtyři svině do lesa, hrabě se tajně plížil za ním a brzy viděl, proč je stádo v tak zuboženém stavu. „Ty šibeničníku, ty budižkničemu!“ zařval: „Okamžitě tu píšťalku vyndej z huby!“ a skočil, vytrhl mu píšťalku z ruky a dal mu okusit své sukovice, až Honza zůstal ležet malém bez života. Tentokrát byly večer při zahánění svině spokojené a Honza zasmušilý. A když s ním zase statkář zavedl řeč: „Honzo, moje podsvinčata nechtějí tancovat!“ řekl: „Moje to taky zapomněly.“

A běžel čas, jak bývá jeho zvykem, neúprosně a bez ustání.

Jednoho dne řekla královna sloužícím: „Král je už tak dlouho pryč a nevrací se. Stalo se mu jistě nějaké neštěstí. Vydám se za ním a najdu ho!“ Vzala s sebou tři sta rytířů a vydali se na hraběcí zámek. Cestou přibyli do téhož lesa a tma je také zastihnula u loupežnického doupěte, ale když vjela se svými rytíři na dvůr, varovali ji vojáci jejího muže, kteří přežili a pod tlakem museli přistoupit k bandě. Od nich se také dozvěděla, jak to tu vše chodí, že těch pět set loupežníků se v noci vracívá domů ve dvou částech. A to bylo dobře, že to princezna věděla, neboť tak měla se svými tři sta rytíři proti rozděleným oddílům přesilu. Poručila, aby rytíři neodkládali svoje zbraně, a když přijeli lupiči domů, pobyli nejprve první oddíl a potom ten druhý. Jenom vojáky svého muže nechala při životě, neboť oni za to, že se museli stát loupežníky, nemohli. Mezi poklady, které ti zlí mužové v domě nashromáždili, nalezli také zlaté královské šaty. A protože nebyly ani roztrhané ani zkrvavělé, dospěla královna k závěru, že Honza ještě žije a že našel ochranu u svého otce. Šaty nechala zabalit, a když vyšlo slunce, pospíchala s rytíři na hraběcí zámek. To bylo najednou uklánění; hrabě se činil, když dostal tak vznešenou návštěvu. Sám královně sundal třmeny a pomohl jí dolů z koně a nabídnul jí, aby vstoupila do domu a přijala jeho skromné pohostinství. Královna ale nežádala jídlo ani pití, nýbrž se ho, když vstoupili do komnaty, ptala, zda má nějaké děti. „Jistěže mám, paní královno,“ odvětil hrabě: „dva chlapce, kteří mi dělají jen samou radost. Jsou oba u královského vojska, jeden jako setník, druhý jako praporečník.“ „To jsou vaše jediné děti?“ pokračovala královna. „Ne,“ řekl hrabě: „bohužel ne, mám ještě jednoho arcilotra a budižkničemu, povaleče a darmošlapa, kdybych se ho zbavil, měl bych konečně klid!“ „Styďte se!“ odvětila mu královna, která dobře věděla, že mluví o Honzovi: „Jak můžete takhle mluvit o svém dítěti? Kde je vůbec váš syn? Je u vás nebo v cizině?“ „Pase svině,“ řekl hrabě žlučovitě: „podívejte se, zrovna vyhání.“ Tu se podívala královna z okna a uviděla svého milovaného muže v nejhorších hadrech, s troubou na prsou, jak kráčí za sviněmi. To ji v duši hluboce ranilo a zabolelo, ale opanovala se a řekla: „Musí to být velmi zlé, když hrabě nechá svého syna pást svině.“ S těmi slovy se posadila a obědvali.

Po jídle královna požádala hraběte, zda by si směla prohlédnout jeho polnosti. To byla pro něj velká čest a chtěl ji sám doprovázet, ale královna to odmítla a řekla mu, že má jistě mnoho důležitějších věci na práci, potom nastoupila do kočáru a kočí ji musel zavézt do lesa, kde pásl Honza svině. Tam vyskočila a šla přímou cestou k němu. „Honzo, copak mne nepoznáváš?“ promluvila na něj a poklepala mu na rameno. Tu zvedl oči, a když spatřil svoji ženu královnu, poskočilo mu srdce v těle radostí a zvolal:„Ženo, jak jsi to dokázala, že jsi mne tu našla??“ Ona mu tedy vše vyprávěla, jak se to přihodilo, a škádlila ho tím, jak s tři sta rytíři pět set loupežníků přemohla, zatímco jemu se to ani s pěti sty vojáky nepodařilo. „Ano, jsi chytřejší než já,“ odvětil Honza: „a proto mi nyní pomůžeš z mojí bídy.“ Žena mu to slíbila a odkázala ho na večer, pak mu dala sbohem, nastoupila do kočáru a jela zpět na hraběcí zámek. Zatímco dlela královna u hraběte a vyprávěla mu, jak se jí jeho louky a polnosti líbily, hnal Honza svině z bukoviny domů, neboť neměl klid, když věděl, že jeho milovaná žena je na zámku u otce. Bylo ovšem teprve pět hodin odpoledne a hrabě mu zle vyčinil, že se vrátil tak brzy. Před výpraskem ho sice královna zachránila, ale tomu, aby ho bez večeře zavřeli do chléva ke sviním, zabránit nedokázala. „Když netloustnou svině, nepotřebuje jíst ani on!“ řekl hrabě a při tom zůstalo. A aby se nad ním nikdo neslitoval a z chléva ho nepustil, vytáhnul hrabě klíč ze zámku a uschoval ho u sebe.

Když se večer všichni uložili do postele, rozkázala královna svým rytířům, aby dveře chléva vypáčili a Honzu osvobodili, pak mu dala jeho královské šaty a po celou noc zůstali spolu. Zda vůbec usnuli, tomu bych nevěřil, neboť měli jeden druhému tolik co vyprávět; a rytíři taky neodpočívali, neboť museli podříznout jednu svini a její krví potřísnit práh a podlahu chléva, aby to vypadalo, že dovnitř vniknulo divoké zvíře a pasáka roztrhalo a sežralo. S rozbřeskem šli Honza a jeho mladá žena k hraběti a královna mu vyprávěla, že v noci přijel její muž král a stal se jeho hostem. Tím byl starý hrabě opravdu potěšen a nevěděl jak by za jeho domu prokázanou poctu poděkoval. Byl velmi překvapen, když se král ihned ptal na jeho nejmladšího syna a prosil, aby ho zavolal. „Ten ničema je v prasečím chlévě,“ odvětil hrabě: „tady je klíč, stejně musí vyhánět na pastvu.“ S těmi slovy vyšel hrabě na dvůr, král a královna jej následovali; ale dveře chléva byly otevřené, práh a podlaha pocákané krví a po Honzovi ani stopy. „Nějaké divoké zvíře jej roztrhalo a odtáhlo!“ volala královna. „Díky Bohu!“ pravil hrabě: „Konečně jsem se toho darebáka zbavil a mohu zemřít v pokoji.“ „Ale milý hrabě,“ řekl nyní král: „myslím, že svého syna ani neznáte, jinak byste s ním nenakládal tak zle.“ „Toho ničemu ani znát nemusím!“ křiknul hrabě: „Mezi tisíci lidmi bych ho poznal.“ „To říkáte vy,“ smála se královna: „vždyť váš syn stojí vedle vás.“ Tu se hrabě podíval králi pozorněji do tváře, a opravdu, byl to jeho Honza, a tak před ním padnul na kolena a prosil o odpuštění. „To ne, otče,“ řekl Honza a zvednul ho: „sice jste se mnou zle nakládal, ale já jsem vás taky podváděl. Nyní se mnou pojeďte na královský zámek, abyste na vlastní oči viděl všechnu tu nádheru a bohatství, které jsem si vydobyl.“

Tak to starý hrabě učinil a žil u svého syna, pana krále a mladé královny ještě dlouhá léta šťastně a spokojeně a pokud neumřeli, žijí tam dodnes. [pozn1]




Poznámka 1 - Lidová pohádka „Hans, der Grafensohn, und die schwarze Prinzessin“ je ze sbírky pohádek a pověstí „Volksmärchen aus Pommern und Rügen“ (1891) německého sběratele a folkloristy Ulricha Jahna (1861-1900). Pro vaše potěšení z němčiny přeložila a po svém převyprávěla Jitka Janečková.



www.pohadky.org - server plný pohádek pro malé i velké.
Licence Creative Commons 3.0 - Uvedte autora(BY)-Nevyuzivejte dilo komercne(NC)-Zachovejte licenci(SA)

Webmaster: Petr Macek (webmaster@pohadky.org)
Texty: Jitka Martináková