Jak dva vandrovali

Bratři Grimmové

Horám a údolím se nestává nic, to jen lidem, kteří po nich putují, občas zlé, občas dobré. To se jednou v tom světě potkali krejčí a švec a z toho povstalo to dobrodružství, o kterém vám chci vyprávět. Krejčík byl nevelký, ale hezký muž, stále veselý a dobře naladěný. Když uviděl přicházet ševce, neboť podle rance hned poznal, jakého je ten chasník řemesla, vyklouzla mu místo křesťanského pozdravení říkačka: „Rovně šij šev, tahej dratev, smůlou to slep, cvok drží fest!“ Ale švec neměl pro tohle vtipkování pochopení, protáhl obličej, jako by se napil octa a pojal úmysl popadnout krejčíka za límec. Ten se ale rozesmál, vrazil ševci do ruky láhev a řekl: „Nic ve zlém, kamaráde, zapij tu žluč!“ Švec si dal pořádný lok a bouřka na jeho čele se rozpustila. Podal krejčíkovi láhev zpět a pravil: „Nu, tak jsem se řádně napil, ale jak se říká, na chuť mnoho, na žízeň málo! Dál povandrujeme spolu, ne?“ „Klidně,“ odpověděl krejčík: „vydáme se do nějakého velkého města, kde není nouze o práci.“

A tak dále vandrovali společně a šli jeden ve stopách toho druhého, jako to dělají hranostajové v zimě. Kdyby měli tolik ke kousání, kolik měli času, to by se jim žilo vesele! Když dorazili do města, poptávali se všude po práci. A protože krejčík byl veselá kopa a měl hezké červené tváře, tak mu rád každý nějakou práci dal, a když měl štěstí, tak mu dala mistrova dcera mezi dveřmi ještě pusu na rozloučenou. Když se pak opět se ševcem sešli, měl krejčík vždy ranec plnější. Mrzutý švec se šklebil a myslil si: „Čím větší čtverák, tím má větší štěstí.“ Ale krejčík se jen smál a zpíval si a o vše, co obdržel, se s kamarádem dělil. Jen co mu v měšci zacinkalo par grošů, hned se jich zbavil, hodil je na stůl, až se sklenice roztancovaly a zvolal: „Lehce nabyl, lehce pozbyl!“

Tak spolu putovali nějaký čas, až dorazili na kraj hlubokého lesa, kterým vedla cesta do královského města. Tím lesem vedly ovšem dvě cesty, jedna trvala sedm dní a druhá jen dva dny, ale nikdo nevěděl, která je ta kratší. Vandrovníci si sedli pod dub a radili se, jak se zaopatří a na kolik dní si s sebou vezmou chléb. Švec řekl: „Člověk musí myslet dál, než to jde, já si vezmu chleba na sedm dní.“ „Pročpak?“ odvětil krejčík „Vláčet s sebou chleba na sedm dní? Jako soumar? A ani se nerozhlédnout, ani si neposkočit? Já se poručím Bohu! Peníze, které mám v měšci, jsou stejně dobré v létě jako v zimě, ale chleba je za krátký čas suchý a plesnivý. Můj kabát taky nejde dál než ke kotníkům. Proč bychom neměli jít tou správnou cestou? Mně postačí chleba na dva dny!“ Tak si každý koupili svůj chleba a v dobré náladě se vydali do lesa.

Bylo tam ticho jako v kostele, větřík tu nevanul, potok nešuměl, pták nezazpíval a skrze hustě olistěné větve se neprodral ani jeden sluneční paprsek. Švec mlčel, táhl na zádech svůj těžký ranec a ta námaha se mu vrazila do mrzutého obličeje. Ale krejčík dobrou náladu neztratil, poskakoval, pískal si na lístky nebo zpíval písničku a myslel si: „Bůh na nebesích se musí radovat se mnou.“ I uběhly dva dny a pomalu se bral ke konci i ten třetí a les nebral konce a krejčík dojedl svůj chléb. Na srdíčko mu zaklepala obava, ale neztratil odvahu, svěřil se do rukou Božích a spolehl na svoje štěstí. Toho dne ulehl večer ke spánku hladový a stejně hladový ráno vstal. Tak to šlo i čtvrtého dne, a když si švec sedl na pařez a pořádal svoji večeři, tu krejčíkovi nezbývalo, než aby se jen díval. Poprosil kamaráda o kousek chleba, ale ten se jen zle zasmál a řekl: „Bylo ti stále do skoku, tak si vyzkoušej, jaké to je, když je někomu ouvej! Ptáčkové, co ráno zvesela zpívají, k večeru v jestřábím břiše líhají.“ Nu, zkrátka neměl slitování.

Ale pátého rána nemohl vyčerpaný krejčík ani vstát a stěží mluvil, tváře mu zbledly a oči zčervenaly. Tu švec pravil: „Dám ti kousek chleba, ale dáš mi své pravé oko.“ Co měl nešťastný krejčík dělat? Bylo mu tolik k žití! Nevěděl si jiné rady, ještě jednou oběma očima zaplakal a pak dovolil, aby mu švec, který měl najednou srdce z kamene, vypíchnul ostrým nožem pravé oko. Tu mu přišla na mysl slova jeho matky, která mu říkávala, když šmejdil po komoře: „Jez tolik, co můžeš, zaplať jen to, co musíš!“ Když tak draze zaplacený chleba snědl, opět se postavil na nohy, svoje neštěstí pustil z hlavy a utěšoval se, že tím jedním okem vidí stále dost. Ale šestého dne se hlad ozval znova. Večer se krejčík sesunul u jednoho stromu a sedmého rána se nemohl zvednout, protože mu na šíji seděla a kosu si brousila smrt. Tu švec pravil: „Ještě jednou se nad tebou slituji a dám ti chleba, ale nijak levně, chci tvoje druhé oko.“ Tu konečně krejčík pochopil, jak byl lehkomyslný, prosil Boha o odpuštění a řekl: „Udělej, co chceš, já zaplatím, co musím, ale pamatuj si, že náš Pán vše vidí a soudí. A přijde ta hodina, kdy budou tvé zlé skutky, kterých ses na mně dopustil a kterých jsem si nezasloužil, sečteny. Já jsem se s tebou dělil v dobrých časech o vše, co jsem měl. Aby byl jeden steh jako druhý, to je moje řemeslo. Teď, když nevidím, tys mě o ně připravil a já musím jít žebrotou. Nechej mě tu ležet, až budu slepý, raději tu zemřu.“ Švec jakoby neslyšel, jeho srdce navždy Bůh opustil, popadl nůž a vypíchnul krejčíkovi i levé oko. Pak mu dal kousek chleba a hůl a vedl ho před sebou.

Když zašlo slunce, vyšli z lesa. Na poli tam stála šibenice a k ní švec krejčíka přivedl, nechal ho tam ležet a šel dál svou cestou. Slepý hošek únavou, bolestí a hladem usnul a spal celou noc. Když nastal nový den, probudil se, ale nevěděl, kde je. Na šibenici viseli dva umrlci a na hlavě jim každému seděl krkavec. Tu jeden viselec pravil druhému: „Bratříčku, spíš nebo bdíš?“ „Bdím.“ odpověděl druhý oběšenec. „Chci ti něco říci.“ pokračoval ten první. „Ta rosa, která tuto noc padala ze šibenice, daruje každému, kdo se s ní omyje, opět zrak. Kdyby to slepí věděli, že by mohli opět vidět! Ale kdo z nich by věřil, že je to tak jednoduché!“ Když to krejčík uslyšel, vzal svůj kapesník, položil ho do trávy, aby ho zvlhčil rosou a pak si s ním otřel prázdné oční jamky. A ihned se vyplnilo, co ti dva viselci pravili, a narostlo mu pár zdravých očí. Za pár okamžiků uviděl nad horami vycházet slunce a před sebou na rovině královské město s překrásnými bohatě zdobenými branami a stovkami věží, na kterých do dáli zářily zlaté korouhve. Kochal se třepotáním lístků na stromech, otáčel hlavu za každým ptáčkem, který proletěl kolem, pozoroval komáry, kteří se měli k divokému tanci. Pak dokonce z rance vytáhnul jehlu, a když navléknul nit tak dobře, jako vždy, tu mu srdce poskočilo radostí. Vrhnul se na kolena a děkoval za tu prokázanou milost Bohu a pomodlil se i za ty ubohé hříšníky, kteří tam viseli ve větru a komíhali se jako srdce zvonu. Pak si hodil na záda ranec, zapomněl na přestálé zlo a s písničkou na rtech se vydal k městu.

První, koho cestou potkal, bylo hnědé hříbě, které poskakovalo po poli. Popadl ho za hřívu a chtěl si na ně vyskočit a jet do města. Ale hříbě prosilo o svobodu: „Jsem ještě moc mladé,“ řeklo: „i lehounký krejčík jako ty mi může polámat záda, nechej mě běžet, dokud trochu nezesílím. Možná přijde čas, kdy ti tvoje milosrdenství splatím.“ „Tak utíkej!“ řekl krejčík: „Vidím, že jsi mi stejně nějaký větroplach.“ Přetáhnul ho prutem přes záda a hříbě radostně vyrazilo pryč. Krejčík už od večera nic nejedl. „Slunce mi přineslo dvě oči, ale nic do úst.“ řekl si: „První, co potkám a bude to trochu poživatelné, to sním.“ Tu viděl kráčet přes louku čápa. „Stůj, stůj!“ volal a popadl ho za nohu: „Já nevím, zda jsi k jídlu, ale můj hlad mi nedává příliš na vybranou, musím ti srazit hlavu a upéci tě.“ „Nedělej to!“ odpověděl mu čáp: „Jsem posvátný pták, který nenosí žal ale naopak velký užitek. Zachovej můj život a možná se ti jednou odvděčím.“ „No tak utíkej, dlouhonohý kmotře.“ řekl krejčík. A čáp se zvednul, natáhl své dlouhé nohy a uletěl pryč. „Co si teď počnu? Hlad mám stále větší, žaludek stále prázdnější. Co mě teď přijde do cesty, to je ztraceno!“ Tu uviděl na rybníce hejno mladých kachen.„Vy mi jdete jako na zavolanou.“ řekl, jednu popadnul a chtěl ji zakroutit krkem. Tu se dala stará kachna, která vězela v rákosí, do tak hlasitého naříkání a srdceryvné lamentace, s otevřeným zobákem doplavala až k němu a úpěnlivě ho prosila, aby její dítě ušetřil. „Pomysli, jak by asi tvoje matka truchlila,“ řekla: „kdyby tě někdo odnesl a chtěl oddělat?“ „Bud klidná,“ pravil dobromyslně: „děti ti zachovám.“ a položil kachňátko zpátky do vody. Když se obrátil na další cestu, ocitl se po jedním starým stromem, který byl napůl vykotlaný, a uviděl kolem poletovat divoké včely. „Tady mám konečně odměnu za všechny moje dobré skutky!“ zaradoval se: „Medem se posilním.“ Ale včelí královna vyletěla ven a jala se mu vyhrožovat, řkouc: „Když můj lid vyrušíš a úl zničíš, tak s tebou budeme muset bojovat a zapícháme ti do těla tisíce ostrých žihadel. Nechej nás v klidu a jdi svou cestou, my se ti jednou za tuhle milost odměníme.“ Tak krejčík pochopil, že ani tady nic nepořídí. „Tři mísy prázdné,“ řekl si: „a v té čtvrté taky nic, to je tedy vypráskaná večeře.“

Tak se vlekl dál i se svým prázdným žaludkem, a zrovna když zvonili poledne, tak dorazil do hostince, kde měli navařeno a mohl si sednout rovnou za stůl. Když byl sytý, řekl si: „Nyní si najdu práci.“ Tak se prošel městem, aby vyhledal mistra svého řemesla a brzy si také dobré živobytí našel. Protože byl však v řemesle vyučen k nemalé šikovnosti a nesmírné zručnosti, netrvalo dlouho a brzy se tak proslavil, že každý chtěl mít kabát ušitý jen tímhle krejčíkem. Inu, získal si velkou vážnost. „Nijak svoje umění už nezdokonaluji a přece se mám den ode dne lepe!“ radoval se. Nakonec ho udělal svým dvorním krejčím sám krále té země. Ale na světě to občas chodí trochu křivolace, toho samého dne byl totiž jmenován dvorním ševcem jeho bývalý kamarád švec. Když švec uviděl, že má zase obě oči zdravé, tu mu jeho zlé svědomí šeptlo: „Dříve než se mi pomstí, musím do hrobu dostat já jeho.“

Kdo ale jinému jámu kopá, sám do ní většinou padá.

Večer, když měl už po práci, proplížil se švec temnotou až ke králi a řekl mu: „Pane králi, ten krejčík je vám ale zpupný člověk, opovážil se tvrdit, že opět přinese zlatou korunu, která se ztratila za starých časů.“ „To si nechám líbit.“ řekl král a nechal si druhého rána krejčíka zavolat a poručil mu, aby mu do rána buď přinesl zlatou korunu, nebo okamžitě opustil město. „ To se mi asi smůla lepí na paty, když mi dal nespokojený král úkol, který nemůže nikdo splnit. Nebudu čekat na ráno, půjdu z města ještě teď.“ Sbalil si svůj ranec, ale když vyšel ze dveří, padl na něj smutek. Kdo by jen tak chtěl ztratit štěstí, které si vydobyl svou prací? Došel až k rybníku, kde se tenkrát seznámil s kachnami, a uviděl starou kachnu, jak si na břehu čechrá zobákem peří. Také kachna ho ihned poznala a ptala se ho, proč má svěšenou hlavu. „Nebudeš se divit, až ti řeknu, co se mi přihodilo.“ odpověděl krejčík a vyprávěl jí svůj příběh. „Když to není nic horšího.“ odvětila kachna: „Snadno ti pomohu. Koruna tenkrát spadla do vody a leží stále na dně rybníka. Je čas ji vynést opět na světlo Boží. Rozlož tu na břehu šátek.“ Ponořila se pak i se všemi dvanácti káčaty do hlubiny. Za pár minut byla opět kachna na hladině, na jejích perutích spočívala koruna, káčata plula okolo ní a zobáčky jí pomáhala korunu nésti. To bylo k neuvěření, jak byla ta koruna překrásná, jak na slunci zářila tisícem diamantů. Krejčík korunu zabalil do šátku, cípy zavázal a zanesl ji králi. Ten mu radostí bez sebe daroval drahocenný zlatý řetěz.

Když švec viděl, že se jeho kousek nevyvedl, vymyslel jiný, šel opět za králem a řekl mu: „Pane králi, ten krejčík je ještě zpupnější, chvástal se, že z medu postaví kopii královského zámku tak, jak stojí se vším všudy, co je venku i uvnitř.“ Král si nechal krejčíka zase zavolat a poručil mu, aby z medu vystavil královský zámek se vším, co je uvnitř. Když bude něco chybět, třeba jediný hřebík na stěně, tak bude do konce svého života sedět pod zemí. „Je čím dál hůř, tohle žádný člověk nedokáže.“ Krejčík popadl svůj ranec a táhnul z města pryč. Když přišel k vykotlanému stromu, sedl si a hlavu položil do dlaní. Tu k němu přiletěly včely a královna se ho zeptala, proč je tak smutný. Vše ji vypověděl. „Jdi zase klidně domů, přijď k ráno v tomhle čase a přines si veliký šátek, vše dobře dopadne, uvidíš.“ odvětila mu včelí královna. Tak se s důvěrou obrátil zpět domů. Včely se zatím vhrnuly otevřeným oknem do královského zámku, sem tam šmejdily po všech rozích a koutech, všechno si pečlivě obhlížely, jak je co uspořádáno, jak je co uloženo, jak je co ozdobeno. Pak letěly zpět a z medu stavěly zámek tak, jak ho viděly do všech podrobností; a rostl jim před očima. Večer bylo vše hotovo, a když krejčík druhého dne přišel, stála před ním nádherná budova a nechyběl ani hřebíček na stěně, ani šindel na střeše. Zámek byl tak půvabný a tak sladce voněl, nu však byl taky z medu. Zabalil ho opatrně do šátku a zanesl králi, který se nemohl dost vynadivit, nechal ho vystavit do velkého sálu a krejčíkovi daroval velký kamenný dům.

Švec si však nedal pokoje a žaloval u krále potřetí. Prý se krejčík holedbal, že rovnou uprostřed dvora najde pramen vody, která bude tryskat k nebesům a bude se třpytit jako křišťál. Tak si nechal král krejčíka zavolat a poručil mu: „Jestli do rána nebude na mém dvoře tryskat pramen vody, jak ses vytahoval, tak ti kat srazí hlavu.“ Ubohý krejčík dlouho nepřemýšlel a pospíchal pryč, a protože tentokrát mu šlo o život, kutálely se mu po tvářích slzy. Zatímco tak zarmoucený kráčel, přiskotačilo k němu hříbě, kterému kdysi dal svobodu, a už z něho byl krásný hnědák. „Nyní přišla ta hodina,“ pravil: „kdy ti mohu tvůj dobrý skutek oplatit. Já vím dobře, co ti schází, vyskoč si na mne, můj hřbet dnes unese takové jako ty dva.“ Krejčíkovi se srdce zatetelilo nadějí, vyskočil si nahoru a kůň vyrazil tryskem k městu a rovnou na zámecký dvůr. Ten oběhnul třikráte dokola jako blesk a po třetí udeřil kopyty o zem tak silně, že to strašlivě zapraštělo a v tom okamžiku se uprostřed dvora vyrval kus země a vyletěl z nádvoří pryč. Na tom místě vytryskla čirá voda a ve slunečních paprscích se třpytila jako křišťál. Když to král viděl, zůstal v úžasu stát, pak šel a přede všemi krejčíka objal.

Ale tohle štěstí netrvalo dlouho. Král měl samé dcery, jednu krásnější než druhou, ale žádného syna. Tu šel zlořečený švec počtvrté za králem a řekl: „Pane králi, krejčík těch nestoudností nezanechal, nyní se zase vytahoval, že může zařídit, aby se vám narodil syn.“ Král si nechal krejčíka zavolat a řekl mu: „Když mi do rána zaopatříš synka, dám ti za ženu svoji nejstarší dceru.“ „Odměna je to arci pěkná,“ pomyslil si krejčík „a dostalo by se mi velké cti. Ale tyhle třešně rostou příliš vysoko, když vylezu na strom, větev se pode mnou zlomí a já spadnu dolů.“ Šel domů, sedl si ke stolu a přemýšlel, co si počne. „Nedá se nic dělat,“ řekl si nakonec: „musím pryč, tady nebudu mít nikdy klid.“ Zavázal si svůj ranec a pospíchal ven z městské brány. Když přišel do luk, tu uviděl svého starého známého, čápa, který tam chodil vzpřímeně jako stožár. Najednou zůstal tiše stát, popadnul žábu, co se tam objevila, a spolknul ji. Pak přišel až ke krejčíkovi a pozdravil ho. „Koukám,“ řekl mu: „že máš ranec na zádech, pročpak opouštíš město?“ Ten mu vyprávěl, jakým nesplnitelným slibem ho král zavázal a naříkal na svůj zlý osud. „Ale přece ti kvůli takové maličkosti nezešediví vlasy,“ řekl mu čáp: “já ti mohu lehce pomoci. Už dlouho do toho města nosím nemluvňata, mohu tam taky konečně přinést jednoho prince. Jdi domů a buď v pokoji, nad ránem přijdi do královského zámku, já tam budu taky.“ Tak šel krejčík domů a ve stanoveném čase byl na zámku. Zanedlouho přiletěl čáp a zaklepal na okno. Když mu krejčík otevřel, čáp vstoupil a důstojně a opatrně kráčel po hladké mramorové podlaze. Měl v zobáku dítě, které bylo krásné jako andílek a radostně natahovalo ručky ke královně. Čáp jí ho položil do klína, a ona dítě objala a líbala a byla radostí bez sebe. Čáp před tím než odletěl, sundal ze zad svoji cestovní brašnu a podal ji královně. Byly v ní papírové sáčky plné cukrového hrášku, které měla rozdělit mezi princezničky.

Ale ta nejstarší princezna nedostala žádnou sladkost, nýbrž krejčíka za manžela.

A tomu zlořečený ševci poručili, aby krejčíkovi ušil svatební boty a hned potom opustil město. Cesta ho přivedla do lesa právě k té šibenici, kde kdysi nechal ubohého krejčíka. Švec byl ale tím přestálým vztekem a horkem a tou štrapácí unavený, že si toho nevšimnul a svalil se rovnou pod ní. Když zavřel oči, aby se prospal, tu se na něj s velkým křikem vrhli ti dva krkavci, co sedávali oběšencům na hlavách, a zobáky mu vyklovali oči. Jako smyslů zbavený pak běžel do hlubokého lesa a někde tam určitě bídně zahynul, neboť o něm vícekrát nikdo neslyšel. [pozn1]




Poznámka 1 - Lidová pohádka „Die beiden Wanderer“ (KHM 107) je z rozsáhlé sbírky pohádek bratří Grimmů „Kinder-und Hausmärchen“ (1812-15, 1822, 1857). Z němčiny pro vaše potěšení přeložila a pro vaši radost převyprávěla Jitka Vlk Martináková.



www.pohadky.org - server plný pohádek pro malé i velké.
Licence Creative Commons 3.0 - Uvedte autora(BY)-Nevyuzivejte dilo komercne(NC)-Zachovejte licenci(SA)

Webmaster: Petr Macek (webmaster@pohadky.org)
Texty: Jitka Martináková