Dvanáctero líných pacholků

Bratři Grimmové

Bylo v jedné vsi dvanáct pacholků a ti byli tak líní, že celý den na práci ani nesáhli, a když se k večeru po celodenní námaze znaveně položili do trávy, neměli k mudrování nic lepšího, než si jeden po druhém stýskat na svůj neveselý úděl.

První pacholek začal: „Copak vaše starosti na moji hlavu! Sám nevím, kde je těch mých konec. Péče o moji osobu, to je moje hlavní práce; víte, kolik toho musím za celý den sníst a vypít? Svět to neviděl, jak jsem šťastný, když konečně dojím a mohu si tu chvíli, než dostanu zase hlad, odpočinout. Ranní vstávání to není nic pro mne, kolem poledne jsem už tak utahaný, abych si hledal klidné místečko k odpočinku. Volá-li na mne pán, tak raději dělám, že neslyším, a když zavolá podruhé, ještě chvíli počkám, než se zvednu a jdu, ale to vám říkám, hezky rozvážně a pomalu, neboť všelikerý spěch toliko hovada hoden jest! Nu, jen takto a ne jinak se ten život dá unést.“

Tu se měl k řeči druhý pacholek: „Mám na starost koně, ale ta práce mě tak vyčerpává, že často ani nemám sílu dát mu něco k žrádlu, tak mu nechávám na hubě udidlo a pánovi řeknu, že už všechno sežral. Pak si lehnu do prázdného žlabu a tak čtyři hodinky si pospím. S hřebelcováním taky moc tyátru nedělám. Když je to nutné, vystrčím při spaní ze žlabu nohu a přejedu s ní koni párkrát po těle a je hotovo. Ale řeknu vám, ta moje služba je opravdu přetěžká.“

Třetí pacholek si povzdechnul: „Inu, jen hlupák by se soužil prací, protože z ní nikdy nic dobrého nevzejde. To já si raději lehnu na sluníčko a spím. Občas zaprší, ale proč kvůli tomu vstávat, že? Nechám to ve jménu Páně pršet. Nedávno se vám ale spustil pěkný lijavec, byl tak silný, že mi rval vlasy z hlavy. Vidíte tady tu lysinku na temeni? Tu mám od toho deště. Inu, zalepil jsem si to a je dobře, takových škod ještě v životě utržím.“

I pokračoval ten čtvrtý: „Inu, když chtějí nějakou práci po mně, tak musím nejprve tak hodinku střádat síly. Pak se ještě vyptám, zda by se nenašel někdo, kdo by mi pomohl. A když se do toho pak společně pustíme, hledím, aby tu největší práci udělal ten druhý a já se jen díval, i tak je to pro mne velikánská dřina.“

Přišla řada na pátého pacholka: „Kdo by to byl řekl! Jen si poslechněte, co se stalo mě! Měl jsem ze stáje vykydat hnůj a naložit ho na vůz a úplně sám! Začal jsem zlehka, nabíral jsem na vidle jen tolik, aby mi to neutrhnulo ruce, zvedl jsem je jen zpola a předtím, než jsem to hodil nahoru na vůz, jsem čtvrthodiny odpočíval. Myslím, že je to právě tak akorát, za celý den naložím celou jednu fůru. Kdo by měl chuť upracovat se k smrti, že?“

Ale ten šestý si odplivnul: „Styďte se, chlapi! To já se žádné práce neleknu; já si vedle ní klidně na celé tři týdny lehnu! Ano, tak jak jsem i s botami. Ani tkaničky si nezavazuji, vůbec nezaškodí, když mi padají boty z nohy samy. Když jdu nahoru po schodech, to táhnu jednu nohu pomalu za druhou, a když jsem na prvním schodě, potom ty zbývající pečlivě přepočítám, abych věděl, kde budu muset opět odpočívat.“

Ten sedmý si postesknul: „To u nás to chodí jinak, můj pán na moji práci přísně dohlíží, i když není celé dny doma. Já na to ale nehřeším, vždycky se k práci hrnu tak pomalu, co mi síly stačí. Když mám někam zajít, musejí mne postrkovat čtyři statní chlapi. Jednou jsem přikvačil k pryčně, kde už jiných šest leželo a spalo. Co mi zbylo jiného? Měl jsem se snad smýkat někam jinam? Lehl jsem si k nim a spal také. A nebyl jsem prý k probuzení, a tak, když se mne chtěli zbavit, museli si mne odnést.“

Osmý pacholek se měl k holedbání: „To já jsem onačejšího ražení! Já když narazím na cestě na kámen, nechovám se jako nějaký hlupec, nezvednu nohu, abych ho překročil, já si vedle něj lehnu. A když je tam louže nebo bláto či jiná nečistota, nic na tom, zůstanu tam ležet tak dlouho, dokud mne sluníčko zase nevysuší; nanejvýš se pomalu obracím, aby na mne mohlo svítit ze všech stran.“

Ten devátý souhlasil: „Ba, ba. Přede mnou dneska ležel kus chleba, ale kde bych vzal sílu po něm hmátnout, to bych raději umřel hlady. Vedle stál džbánek, ale ten byl tak velký a těžký, že zvedat ho to by byla marnost nad marnost, a tak jsem raději snesl tu žízeň. A obracet se na sluníčku? To není nic pro mne, to já ležívám raději celý den bez hnutí jako kláda.“

Desátý pacholek měl k dobru také žalování: „Mně moje rozvážnost přivodila škodu, mám zlomenou nohu a oteklé lýtko. Ležel jsem na silnici a tu přijel vůz a přejel mne. Mohl jsem sice uhnout, ale neslyšel jsem vůz přijíždět, protože mi kolem uší pištěli komáři, lezli mi do nosu a ústy zase ven. Kdo by kde vzal sílu, aby tu holotu odháněl?“

Ten jedenáctý bouchl do stolu: „To já jsem včera službu vypověděl! A basta! Už jsem neměl žádnou chuť přinášet a zase odnášet svému pánu těžké knihy, celý den to nebralo konce. Ale popravdě musím říci, že se pán se mnou rozloučil rád a ani mne nezdržoval, nechal jsem totiž jeho kabát ležet v prachu a oni mu ho sežrali moli.“

K posledku přišel ke slovu dvanáctý pacholek: „To já jsem jel dnes s vozem slámy přes pole. Udělal jsem si v té slámě pohodlíčko a usnul. Opratě mi vyklouzly z rukou, a když jsem se probudil, byl kůň pryč i s postrojem, chomoutem, uzdou i udidlem. To šel někdo okolo a ukradl ho. Ke všemu vůz zapadl do nějaké díry. Nechal jsem ho tam stát a opět se zavrtal do slámy. K večeru pán přiběhnul a vůz vytáhnul. Nu, kdyby nepřišel, to bych nebyl tu s vámi, ležel bych si dál spokojeně v té slámě.“ [pozn1]




Poznámka 1 - Lidová pohádka „Die zwölf faulen Knechte“ (KHM 151) je z rozsáhlé sbírky pohádek bratří Grimmů Kinder-und Hausmärchen (1812-15, 1822, 1857). Z němčiny přeložila, pro vaši potěchu po svém převyprávěla a poznámkami opatřila Jitka Vlk Martináková.



www.pohadky.org - server plný pohádek pro malé i velké.
Licence Creative Commons 3.0 - Uvedte autora(BY)-Nevyuzivejte dilo komercne(NC)-Zachovejte licenci(SA)

Webmaster: Petr Macek (webmaster@pohadky.org)
Texty: Jitka Martináková