Lázeň Paní Holly

Bratři Grimmové

V pohoří Meissner v Hessensku [pozn1] leží jeden velký močál nebo jezero, často se zakalenou vodou, kterému se říká Lázeň Paní Holly. Podle vyprávění starých lidí bývalo občas v polední hodině Paní Hollu [pozn2] vidět, jak se tu vykoupe a poté zmizí.

Hora i močál v celém okolí jsou plné děsivých přízraků a strašidel, které prý často svedou ubohého pocestného nebo lovce z cesty či mu jinak ubližují. [pozn3]




Poznámka 1 - Hoher Meissner je až 753,6 m n.m. vysoký horský masív v přírodním parku Meissner-Kaufunger Wald ve východní částí severního Hesenska. V lidových pověstech se traduje, že tady leží malebná otčina paní Holly, ze které ji lidé vypudili v okamžiku, kdy tu jeden všetečka, když se jen tak brouzdal potokem, kterému na památku paní Holly říkají dodnes Hollenbach, našel v roce 1560 lesklý černý kámen. Ano, bylo to uhlí, které se tu potom těžilo hlubinným způsobem až do roku 1929 a sloužilo později např. i pro elektrárnu v Kasselu. Dnes je tu chráněný přírodní úkaz, který právě s těžbou uhlí souvisí a říká se mu Stinksteinwald, tedy „páchnoucí kamenná stěna“. Vznikl tak, že při hlubinné těžbě tu často docházelo k zahoření uhlí a sirnatý dým si hledal cestu průduchy na světlo boží. Takže dnes byste tu takové průduchy zdobené půvabnými sirnými květy mohli vidět, kdyby to nebylo z důvodu bezpečnosti a ochrany přírody přísně zakázáno. Ostatně je to tu cítit jako v pekle, takže z původního hornického sídliště zůstal jediný dům – výletní restaurace. Na tom malebném místě tak blízko pekelného dechu nechtěl nikdo bydlet, takže ty ostatní domky zbořili. Možná se zoufali obyvatelé vrhli do hlubiny Hollina rybníku, který je prý bránou do druhého světa, to nám dnes paní Holla ani její dřevěná socha, kterou jsem místní v roce 2004 postavili, už asi nepoví; prý je málo zbožnosti mezi lidmi.
Poznámka 2 - Za to, že dodnes všichni známe germánskou bohyni Hollu, vděčíme právě pohádkám bratří Grimmů, kteří ji spodobnili jako dobrotivou Paní Hollu, která trestá zlo a odměňuje dobrotu a poctivost. Germáni si bohyně, které říkali Holla, Holda či Hohe (v mnoha oblastech také Perchtha, což je původní forma jména Bertha a znamená „ta zářící“), velmi vážili a uctívali ji zvláště v Bavorsku, Švábsku a Alsasku, kde jí přičítali dobrotu matky země a ochranitelky nebeské záře. Holla byla bytost k lidem přívětivá, chránila rostliny a lidi a dokázala vyléčit každou nemoc. Holla milovala také prameny a studny a chtěl-li ji nějaký smrtelník navštívit, musel projít studnou. Právě tento motiv se odráží v pohádce bratří Grimmů, kdy musela ubohá pastorkyně skočit pro vřetánko do studny, a tak se dostala k Paní Holle. Bohyniným stromem byl nehezký a pokřivený černý bez, který milovala nade vše, a proto právě k němu lidé pokládali své obětiny. Podle pověsti putovala Holla zemí v zimě v čase kolem slunovratu, doprovázena sněhem a ledem, aby přikryla zemi k odpočinku. Dobrého člověka, který žil podle jejich představ, odměnila moudrostí a svým požehnáním; teprve později se v lidové slovesnosti nehmotné požehnání změnilo v praktické obdarování zlatem. V časech, kdy lidé Hollu uctívali, bylo zakázáno poškodit černý bez, kdo by to udělal, toho by postihla krutá nemoc. Existují doklady o tom, že ještě v 17. a 18.století lidé prosili černý bez o prominutí, pokud ho museli porazit. Vlivem křesťanství se ovšem z dobrotivé bohyně postupně stala zlá žena, které trestá neposlušné děti a líne přadlenky, rozřezává lidem břicho, aby jim do něj zašívala kameny. V čase posvátných vánoc táhne krajem se zástupem strašidel a přízraků, aby lidem přinášela smrt a zkázu. Důkazem zásadní změny obrazu bohyně Holly jsou i pověsti bratři Grimmů.
Poznámka 3 - Lidová pověst „Frau Hollen Bad“ (DS 6) je z rozsáhlé sbírky pověstí bratří Grimmů „Deutsche Sagen“ (1816-1818). Pro vaše potěšení z němčiny přeložila a po svém převyprávěla Jitka Janečková.



www.pohadky.org - server plný pohádek pro malé i velké.
Licence Creative Commons 3.0 - Uvedte autora(BY)-Nevyuzivejte dilo komercne(NC)-Zachovejte licenci(SA)

Webmaster: Petr Macek (webmaster@pohadky.org)
Texty: Jitka Martináková