Spanilá Růžička

Joseph Haltrich

Byla jednou jedna lesní žínka, která z dobrotivosti srdce do svého domu přijala jednoho ubohého sirotka, který se ztratil v lese, a pečovala o něj jako skutečná matka. Když hoch vyrostl, jednoho dne řekl: „Matko, vydám se do světa hledat Spanilou Růžičku!“ „To je předaleko, můj synu, a když už bys tam dokázal dojít, se zlou by ses potázal, neboť ji hlídá hrozný drak!“ Ale on se nedal odradit, tak mu dala rolničku a řekla: “Když si budeš něco přát, zazvoň!“ A hoch se vydal na cestu.

A běžel čas, jak bývá jeho zvykem, neúprosně a bez ustání.

Putoval dlouho, dlouho, stále dál a dál, až přišel k velkému včelímu úlu, a tak se zeptal včelí královny, zda neví, kde přebývá Spanilá Růžička. Nevěděla, ale řekla mu, ať posečká, třeba se to brzo dozvědí a rozeslala všechny včely do světa, aby přinesly nějakou zprávu o Spanilé Růžičce. Včely přiletěly zpět s prázdnou. Tu je včelí královna přepočítala a jedna chyběla. Konečně přiletěla i tato; na cestě zchromla a přinesla očekávanou zprávu, protože byla u Spanilé Růžičky. Teď se však musela vydat znova na cestu s jinochem, aby ho tam dovedla. Nejprve ho vedla přes rozlehlou louku a potom přišli do hlubokého lesa. Na konci toho lesa v jednom velkém zámku žila Spanilá Růžička.

Hoch se na zámku nechal najmout jako pasáček husí a pásával vždy poblíž zámecké zahrady. Denně tam vídával Spanilou Růžičku, jak se prochází mezi květinami, a byla velmi krásná. Pak se dozvěděl, že princezna jezdí každý večer do města na ples. Když tedy opět nastal večer, vzal svoji kouzelnou rolničku a zazvonil. Pojednou před ním stál osedlaný kůň a ležela měděná zbroj. Obléknul se, vyskočil na koně a jel do města. Na plese tančil jen se Spanilou Růžičkou, neboť i jí se ten hezký mládenec líbil. Ještě dříve než bál skončil, tajně se vytratil, vyskočil na koně a jel do zámku. Dívka pak svojí matce vyprávěla o krásném chlapci v měděné zbroji; tento zatím opět jako obyčejný pasáček střežil husy a pokradmu pokukoval do zámecké zahrady.

Dalšího večera jela princezna opět na ples. Pasáček znovu zazvonil, ihned před ním stál kůň se stříbrnými postroji a stříbrnou zbrojí; obléknul se a cválal na ples, kde se celý večer věnoval jen Spanilé Růžičce a ta z toho měla potěšení. Dříve než byl bál u konce, vytratil se, nasednul na koně a jako vítr letěl zpět na zámek. Následujícího rána vyprávěla Spanilá Růžička znovu svojí matce o krásném chlapci, který včera přijel ve stříbrné zbroji. Tento ale opět hlídal husy a jen pokradmu pokukoval do zámecké zahrady. Matka byla zvědavá a ráda by toho krásného hocha také poznala, a tak se dcery zeptala, zda si ho neoznačila. Ta odvětila, že ne. „Tak si vezmi příště trochu smůly, a jak s ním budeš tancovat, vetři mu ji do vlasů.“

Večer jela Spanilá Růžička opět na ples a smůlu si vzala sebou. Hoch potřetí vytáhnul rolničku a zazvonil. V mžiku před ním stál zlatě vystrojený kůň se zlatou zbrojí. Obléknul se, vyskočil na koně a za okamžik byl ve městě. Na plese šel rovnou k princezně a tancoval jen s ní a ona mu do vlasů vetřela trochu smůly. Když ples končil, opět se vytratil, vyskočil na koně a za chvíli byl na zámku. Ráno vyprávěla Spanilá Růžička své matce o tom krásném jinochovi, který byl včera na plese ve zlaté zbroji, a jak mu během večera vetřela do vlasů smůlu. Pasáček zatím pokradmu nahlížel do zahrady.

Když přišel v poledne do domu, princezna si ho dlouze prohlížela a zpozorovala, že má slepené vlasy. „Ty jsi náš zachránce!“ křičela radostně. „Tím bych byl rád!“ zvolal pasáček. Matka pravila: „Nyní můžeme uprchnout, drak ještě spí; ale brzy se probudí, pak jsme ztraceni!“ Hoch vyšel ven a třikrát zazvonil, ihned tu stáli připraveni měděný, stříbrný i zlatý kůň. Spanilou Růžičku posadil na toho zlatého a přehodil přes ni zlatý plášť, matku na toho stříbrného a oblékl jí stříbrný plášť a sám si vyskočil na měděného koně a zavinul se do měděného pláště. Pak společně vyrazili pryč. V tom zámku stál obrovský sud se třemi obručemi a do něj se drak ukládal k ročnímu spánku. A ten rok právě končil. Nejprve pukla první obruč, za chvíli druhá a ta třetí pukla se strašlivým rachotem, jako by do zámku uhodil blesk. Drak si protřel oči a rozhlédnul se: „Kdepak je moje Spanilá Růžička?“ Ale nikdo mu neodpověděl. Tak vyskočil a prohledal všechny komnaty i zahradu, ale nenašel nikoho; pospíchal do stáje, vzal svého vraníka, vyskočil na něj a pravil: „Teď mě nes za těmi lupiči!“ Netrvalo dlouho a uprchlíky dopadnul. Byli jako kouzlem spoutáni na místě a nemohli dále. Tu drak pasáčkovi pravil: „Mohl bych tě, lidský červíčku, rozmáčknout jako veš, ale to by mi žádnou slávu nepřineslo!“ Vzal mu rolničku, ty tři koně, zlatého a stříbrného se Spanilou Růžičkou a její matkou a vydal se zpět. Ještě jednou se však k hochovi obrátil, aby se mu vysmál: „Mohl bys Spanilou Růžičku vysvobodit, ale to bys musel mít, jako mám já, koně od mé matky! A to se nikdy nestane!“ S těmi slovy uháněl drak zpět na zámek, kde se opět uložil ke svému ročnímu spánku a ty železné obruče sud samy od sebe sevřely. Spanilá Růžička a její matka byly opět samy; dívka každý den pečovala o květiny a po večerech už nejezdila na plesy, nýbrž ustavičně myslela na svého zachránce.

A běžel čas, jak bývá jeho zvykem, neúprosně a bez ustání.

Dlouho, předlouho jinoch putoval přes hory a doly a hledal dračí matku. Tu jednoho dne našel krkavce, který se zapletl do tenat, a prosil ho, zda by mu nepomohl, že se mu jednou odmění. Tak ho osvobodil a ten odletěl pryč. Když tak putoval dál, tu uviděl lišáka, jak uvíznul v jedné roklině a nemůže se vyhrabat ven. „Pomoz mi!“ řekl mu lišák: „Jednou se ti odměním!“ Chlapec ho osvobodil a lišák utíkal do lesa. Pak přišel na mořský břeh a tam se na mělčině zmítala obrovská ryba. „Pomoz mi zpět do vody! Já se ti jednou odměním!“ A on jí opět pomohl. A brzy nato došel k jedné chaloupce v lese, kde bydlela dračí matka. Vešel dovnitř a ptal se, zda by ho nevzala do služby. „Ano, velmi ráda, budeš mi pást moji kobylu! Copak chceš za roční službu?“ zeptala se stařena. „Jen jedno hříbátko!“ odvětil. „Nu, dobrá,“ souhlasila stařena: „ale pokud mi večer nepřivedeš jednou jedinkrát kobylu domů, bude to tvoje smrt!“ Ta čarodějnice totiž do svých služeb najala už mnohé, ale všechny připravila o život.

Ráno se pasáček vydal s kobylou do polí, ale brzy mu zmizela z očí a on ji pak až do samého večera hledal, ale nenašel. Tu uviděl krkavce a řekl: „Nyní mi pomoz, pokud to dokážeš.“ A řekl mu, co ho trápí. Tu krkavec pravil: „ Kobyla je v oblacích, rodí hříbě, pojď, sedni si mi za krk, já tě tam donesu!“ To udělal a pak zahnal kobylu i s hříbětem domů a stařena se tomu velmi podivovala. Následujícího rána, když je opět vyhnal na pastvu, stalo se mu totéž. Kobyla najednou zmizela i s hříbětem a on je až do večera hledal, ale nenašel. Tu potkal lišáka a žaloval mu na svůj osud. Lišák pravil: „Kobyla je schována v jeskyni a rodí hříbě, pojď, sedni si mi na ocas a já tě tam donesu.“ To udělal a skrze liščí noru se dostali do jeskyně a pak hnal kobylu se dvěma hříbaty domů. Čarodějnice opět valila oči. Třetího dne, když kobylu i obě hříbata vyhnal na pastvu, opět mu zmizeli z očí, hledal je do večera, ale nenašel. Přišel až na mořský břeh, kde se zarmouceně hleděl do vody. Tu připlula z hlubiny velryba a ptala se ho, proč je tak smutný a chlapec jí to vypověděl. „ Kobyla je na mořském dně a rodí hříbě; já tě tam hned donesu.“ Velryba otevřela hubu, hoch si sedl dovnitř a ona ho zanesla na mořské dno, odkud hnal kobylu a tři hříbata domů. Stařena se opět velmi podivovala, neboť netušila, jak to ten mládenec dokázal. Neuměla kobylu s hříbaty už nikam ukrýt, a tak je nadále pásával v klidu, dokud neuplynul stanovený rok. Tu stařena pravila: „Nyní si vyber hříbě.“ A on si vybral to nejstarší, ze kterého se zatím vyrostla krásná kobylka.

Vyskočil na kobylku a jel, aby osvobodil Spanilou Růžičku. Když přijel k zámku, začala jeho kobylka řehtat. To uslyšel vraník v dračí stáji a začal také řehtat a dupat, až se vše třáslo. Tím hlukem se drak v sudu probudil, neboť rok se chýlil ke konci. S velkým třeskotem pukly tři obruče, jedna po druhé; drak uslyšel to řehtání, vyskočil a hnal se do stáje. Ale jeho vraník se utrhnul a běžel ke kobylce. Tu ho drak popadnul za hřívu, vyskočil mu na záda a chtěl ho zkrotit; ale kůň se mocně vzepjal, draka shodil dolů a pak ho ležícího udupal k smrti. Poté vraník přeskočil zámecké hradby a běžel ke kobylce. Jinoch zatím seskočil a pospíchal za Spanilou Růžičkou, aby ji pozdravil a objal. Kobylka se zatím obrátila a běžela zpět k čarodějnici a vraník ji následoval, a nedostihnul ji dříve, dokud oba nebyli u své matky kobyly a ostatních hříbat.

Jinoch se stal zámeckým pánem a měl opět svoji kouzelnou rolničku a s ní ty tři koně. Potom slavili se Spanilou Růžičkou svatbu a žili šťastně a vesele až do smrti. [pozn1]




Poznámka 1 - Lidová pohádka "Das Rosenmädchen" je ze sbírky pohádek „Sächsische Volksmärchen aus Siebenbürgen“ (1856) německého filologa a folkloristy Josepha Haltricha (22.07.1822 - 17.05.1886). Z němčiny přeložila a pro vaši potěchu po svém převyprávěla Jitka Vlk Martináková.



www.pohadky.org - server plný pohádek pro malé i velké.
Licence Creative Commons 3.0 - Uvedte autora(BY)-Nevyuzivejte dilo komercne(NC)-Zachovejte licenci(SA)

Webmaster: Petr Macek (webmaster@pohadky.org)
Texty: Jitka Martináková