O královském orání a kupeckém namlouvání

Ulrich Jahn

yl jednou jeden mladý kupec, kterému otec zanechal převeliké bohatství jak v penězích, tak i na majetku, takže si mohl najmout a naložit tři lodi a vydat se s nimi do světa.

ějaký čas pluli po širém moři, když tu dorazili k městu, které přeukrutně soužily povodně. Všechna pole i zahrady byly zaplaveny vodou a lidé nevěděli, kde by sehnali co k jídlu, aby nepomřeli hlady. Tak si stěžovali kupci a on měšťanům věnoval loď plnou potravin a se vším, co na ní bylo živého i neživého. Potom poručil zvednout kotvy a plul se zbylými loděmi dál.

etrvalo to dlouho a dorazil do země, kde vládnul hladomor a drahota, takže lidé, aby se udrželi při životě, jedli jeden druhého. Při pohledu na tu bídu a všeobecný žal kupce pojal velký soucit a věnoval obyvatelům města svoji druhou loď i s nákladem a posádkou, takže mu zbyla jen ta jediná, na které se plavil on sám.

luli dál a připluli k městu, před jehož branami stála vysoká šibenice a na ní visel nějaký ubohý hříšník. „Co ten muž udělal?“ zeptal se kupec. „Nezaplatil své dluhy,“ řekli měšťané: „a proto musí viset na šibenici, dokud krkavci nevyklovají všechno maso a provaz, na kterém visí, nezetlí.“ Kupec se zeptal: „Sundáte ho dolů a dopřejete mu důstojný hrob, když ty dluhy zaplatím?“ Tu se měšťané smáli a řekli, že to udělají velmi rádi. Potom šel kupec na svoji loď, prodal část nákladu, vyplatil tím oběšence a vystrojil mu důstojný pohřeb.

těch skutků milosrdenství šly ovšem na kapitána poslední lodi mrákoty, neboť se bál, že by se mu mohlo vést jako těm dvěma kapitánům a jejich lodím, že ho kupec i s lodí daruje na nějakém proklatém místě.

ak tak pluli dál, měli najednou na dohled ostrov, tu se kapitán rozhodl, že jakmile se kupec podle svého zvyku vylodí na břeh, aby se podíval, zda nemůže zase někomu pomoci, on s lodí odpluje pryč. Vymyšleno, uděláno. Sotva odešel kupec do přístavu, poručil kapitán zvednout kotvu a s napjatými plachtami plul pryč.

upec ale zradu nezpozoroval, vydal se do vnitrozemí, aby se podíval, zda je ostrov obydlený. Tu se k němu donesl z dálky hrubý hlas, nadávky, zvuk biče a nářek, tak se tím směrem vydal, a když přišel na místo, uviděl muže, který měl v pluhu zapřažené místo koní či volů dvě polonahé dívky a oral. „Člověče, co to děláš?“ zvolal kupec: „Ženy nejsou zvířata do pluhu!“ „Jiný dobytek nemám,“ odvětil muž nerudně: „ty dvě děvečky jsem koupil na trhu a budu si s nimi dělat, co budu chtít.“ „Koupím je od tebe.“ pokračoval kupec a vytáhl z kapsy měšec. Blyštivé dukáty sedlákovo srdce obměkčily, takže kupci ty dívky s radostí prodal; však si spokojeně mnul ruce, jaký udělal dobrý obchod.

upec podal jedné dívce svůj kabát, přes druhou přehodil plášť, aby se před ním nestyděly za svoji nahotu, a ptal se jich na rodiče, i odkud pocházejí. „Já jsem dcera bohatého krále,“ řekla ta krásnější: „a ona je moje komorná. Procházely jsme se v lese u zámku mého otce, když nás přepadli loupežníci a odvlekli nás na loď. Když jsme dorazili k tomuto ostrovu, prodali nás sedlákovi, u kterého jsme pracovaly zapřažené do pluhu až do dnešního dne.“ „Teď je vaše utrpení u konce,“ řekl kupec, když ten smutný příběh vyslechl: „v přístavu kotví moje loď, zavezu vás do vašeho království.“

le když dorazili na břeh, kupec za své lodi uviděl jen stožár s vlajkami na obzoru a pochopil, že ho kapitán zradil. Takové zlé konání je všechny přivedlo k pláči, a tak prolévali hořké slzy, dokud se svého žalu nenasytili a nezačali snášet chrastí a proutí a listí, aby si na břehu postavili chýši, ve které pak bydleli. Obživou se jim staly rozličné byliny a kořínky, a zatímco dva sbírali a sháněli něco k snědku, ten třetí stál vždy nahoře na dunách, aby držel stráž, kdyby kolem plula loď.

ednoho dne stál na stráži kupec, když tu na dívky na břehu zavolal: „Pojďte sem nahoru, vidím plachty!“ A když dívky vyběhly na dunu, vztyčili společně tyč, na kterou uvázali šátek jako znamení, že na ostrově jsou trosečníci a prosí o záchranu. Kapitán lodi znamení zpozoroval, zakotvil a poslal ke břehu člun, aby ty nešťastníky vyzvedl; a netrvalo to dlouho a byli opravdu na palubě a kapitán jim slíbil, že je vezme do nejbližšího přístavu, neboť on plul do jiné země, než byla ta, ve které vládl princeznin otec.

ak tak pluli, potkali velké válečné loďstvo, a když princezna spatřila vlajku, která plápolala na stožáru, zvolala plná radosti: „To je loď mého otce! Milý kapitáne, vysaďte nás, nebude vám to ke škodě.“ A to také kapitán udělal, neboť to byl dobrosrdečný muž. Když námořníci na válečné lodi zpozorovali, že ta cizí loď od nich něco chce, zakotvili a admirál, který lodi velel, přijel na člunu a nemálo se podivil, když potkal princeznu a její komornou, neboť vyplul, aby ty dvě hledal, a našel je na širém moři, ačkoliv čekal, že je najde v daleké zemi ve službě jako otrokyně. Po tom, co kapitána druhé lodi obdaroval penězi a zbožím, vzal panny i jejich vysvoboditele k sobě na člun a námořníci veslovali zpět na křižník.

en byli na palubě, ihned obrátili a s příznivým větrem pluli do říše, ve které byl princeznin otec králem. Cestou však admirála pokoušel ďábel: „Teď máš po hlavní ceně, protože král slíbil princeznu za ženu tomu, kdo ji osvobodí, ale ty to nebudeš! Dostane ji za ženu ten kupec a jednoho dne, až starý král zemře, stane se jeho nástupcem na trůnu.“ S takovými myšlenkami ráno vstával a v noci uléhal, takže by se nikdo nedivil tomu, že to nakonec nevydržel a jednoho večera, když stáli s kupcem na zadní palubě a povídali si, strčil do něj tak silně, že tento po hlavě spadl do moře a pohltily ho vlny.

ebylo svědků jeho zločinu, kromě princezny a komorné, které se zrovna dívaly okýnkem v kajutě, a zděšeně vykřikly, když kupec zmizel z paluby. Ale to nedělalo admirálovi vrásky na čele, vešel k nim a pohrozil jim smrtí, pokud mu nesloží svatou přísahu, že králi řeknou, že to byl on, kdo je vysvobodil z otroctví. Ve smrtelné úzkosti složily dívky přísahu, a když křižník svoji plavbu ukončil a spustil kotvy před královským palácem, vypukl v celé zemi jásot a radost, všechen lid chválil a opěvoval admirála, že princeznu přivedl domů.

ejvětší radost měl starý král, ten by nejraději hned vystrojil svatbu, jak slíbil, ale princezna ho prosila: „Tatíčku, počkej se svatbou jeden rok, ráda bych si vyhojila rány a jizvy a zahnala smutek, zapomněla na své utrpení, které mi přineslo otroctví.“ Tak mluvila, protože doufala, že se kupec z Boží milosti přece jen zachránil a najde ji. Pokud v roční lhůtě nepřijde, bude to znamení, že ve vlnách našel smrt. Král uznal, že takovou drobnost může dceři dopřát, a i když to admirálovi nebylo vhod, tak svatbu o rok posunul, jak si přála.

áš Pán byl ke kupci na širém moři opravdu milostivý, neboť jak se vynořil z vln, připlul mu do cesty zlomený stožár, kterého se chytil a nechal se nést mořským proudem. Tímto způsobem plul den a noc a také následujícího dne až do západu slunce, kdy dorazil na malý ostrov. Tady se rozhodl zůstat, aby počkal, než kolem popluje nějaká loď, která by ho vzala s sebou. A protože byl unavený, vlezl si do prohlubně, kterou tam vytvořila větrná smršť, když ze země vyrvala mohutný dub i s kořeny, a přikryl se listím, aby se ochránil před večerním chladem; ale to mu pomohlo pramálo.

ajednou, kde se vzal, tu se vzal, na okraj prohlubně usedl obrovský pták, zobákem si vytrhával z prsou jedno péro za druhým a házel je dolů na kupce, až jimi byl celý pokrytý, a potom uletěl pryč. „Vida, nyní náš Pán daroval měkkou a teplou peřinu,“ pomyslel si kupec a po tom, co se pomodlil, usnul a neprobudil se dříve, dokud mu do očí nesvítilo jasné slunce. Přes den si nasbíral vejce mořských ptáků, bobule a kořínky a jedl to, dokud se nenasytil; a tak to vedl celých dlouhých šest měsíců.

ednoho rána, když otevřel oči, seděl na okraji prohlubně ten velký pták, otevřel zobák a řekl: „Vím, kam si přeješ, vstaň, přenesu tě přes moře.“ Jakmile kupec vstal, pták ho popadl pařáty, vznesl se s ním do vzduchu a letěl s ním přes oceán, až dorazili na pevninu. Tady se snesl na zem a řekl: „Teď pospěš do hlavního města, ať tam dorazíš dříve, než bude mít princezna svatbu s admirálem.“ Pak se ho černý pták zeptal, zda tuší, kdo je. „Kdo bys byl, velký černý pták.“ odvětil kupec. „Špatně,“ řekl pták: „já nejsem opravdový pták, ale duch toho ubohého dlužníka, jehož tělo si osvobodil ze šibenice, to je moje poděkování.“ S těmi slovy se opět vznesl do vzduchu a odletěl.

upec si uřízl poutnickou hůl a vandroval od města k městu, od vsi ke vsi, přes hory i doly, cestou, necestou, celých šest měsíců, dokud konečně nedorazil do města, ve kterém byly všechny domy pokryty červeným suknem, a měšťané jásali a plesali. „Co se tu děje?“ zeptal se kupec hostinského, u kterého se ubytoval. „Vy jste asi přicestoval z velké dálky, že to nevíte?“ opáčil hostinský: „Dnes slaví svatbu královská dcera s admirálem, který ji před rokem vyrval z rukou loupežníků. Na zámku bude spousta dobrého jídla a pití, ale ne pro nás.“ „Tak to vyzkoušíme.“ mínil kupec: „Co se vsadit, že nám obstarám pečeni i víno z královského stolu?“ „Tak to vsadím dům a dvůr a vše, co na něm je.“ smál se hostinský, až se za břicho popadal, neboť jak by mohl nějaký přivandrovalec dostat víno a pečeni z královské tabule.

upec se nedal odradit, požádal o inkoust a papír, aby napsal princezně dopis, ve kterém stálo, že se zachránil, přišel do města a prosí o jídlo, aby mohl zahnat hlad. To psaní zanesl pacholek na zámek, a když si ho princezně, která seděla ve svatebním šatě vedle admirála, přečetla, ihned poslala do podzámčí po sluhovi ten nejlepší kus pečeni a to nejlahodnější víno.

ostinský rázem posmutněl, když uviděl přicházet královského sluhu, ale brzy se zase upokojil, neboť kupec řekl: „Tvého majetku ani domu si nežádám, jen si v pokoji vše ponechej.“ Zatímco takto mluvil, přijel zlatý kočár, sloužící požádali kupce, aby nasedl a vezli ho na zámek, kde čekala princezna i s komornou. Dívky kupce zavedly do komnaty, aby se umyl a oblékl si krásné šaty. Komorná mu měla pomoci, ale držela se raději dál, neboť se štítila té vší špíny. Plesk! Plesk! Dala ji princezna políček zleva i zprava. „Copak on se nás štítil, když nás polonahé a špinavé vykoupil od pluhu?“ zvolala rozzlobeně: „A dál nám svůj kabát a plášť, abychom se nemusely stydět za svoji nahotu?“

otom kupce sama umyla a vykoupala, pomohla mu do královského šatu, který pro něj připravili, a vydali se do svatebního sálu. Admirál se úlekem málem skácel ze židle a propadl do země, ale starý král se zeptal: „Milé dítě, kdo je ten cizinec, kterého vedeš za ruku?“ Princezna odvětila: „Ať ti to řekne sám!“

upec tedy vyprávěl, jak se vše událo, jak ho proradný admirál shodil přes palubu, aby se sám stal královým zetěm a následníkem trůnu. Potom si musel sednout na místo ženicha a slavil s princeznou svatbu, zatímco admirála pověsili na šibenici, a pokud ho neodřízli, tak tam visí dodnes a bude tam viset až do soudného dne. [pozn1]

Poznámka 1 - Lidová pohádka „Die Mädchen im Pfluge“ je ze sbírky lidových pohádek a pověstí „Volksmärchen aus Pommern und Rügen“ (1891) německého sběratele a folkloristy Ulricha Jahna (1861-1900). Pro vaše potěšení z němčiny přeložila, po svém převyprávěla a poznámkami doplnila Jitka Vlk Martináková. Zpět

Stáhni eBook - Mozná je k poslechu v MP3 - Formátuj pro tisk - Pošli e-mailem

Poděkování: Robert Straka (plnění databáze) | Tomáš Macek (CSS)
Kontakt: webmaster@pohadky.org

pohadky.org, jejímž autorem je Jitka Martináková a Petr Macek, podléhá licenci:
Creative Commons Uveďte autora-Nevyužívejte dílo komerčně-Zachovejte licenci 3.0 Česko .