Medděd a kouzelné housle

Ulrich Jahn

enkrát v čase žní, kdy byli všichni lidé, mladí i staří, venku na nohou, aby dostali boží požehnání z polí do sýpek a stodol, doručili starostovi v Zapadlé Lhotě důležitý dopis, a protože neměl nikoho jiného po ruce, poprosil svou mladou ženu, aby psaní zanesla starostovi ve vedlejší vsi. Ta se vydala na cestu, ale jak procházela lesem, objevil se tam pojednou velký silný medvěd, popadl ji do náruče a zanesl do svého doupěte ve skalách, před vchod přivalil balvan, aby nemohla uniknout, a vydal se na lov. Večer se vrátil a přinesl v tlamě ovci, ze které vyrval ten nejlepší kus masa a dal ho starostově ženě, a protože měla hlad, tak ho snědla, i když bylo maso syrové. V noci musela ležet po boku medvěda, až se jí udělalo horko z jeho měkké kožešiny; ale když nastalo ráno, vyběhl medvěd z jeskyně, aby šel na lup, ale nikdy nezapomněl východ zavalit balvanem.

běžel čas, jak bývá jeho zvykem, neúprosně a bez ustání.

ak běžel den za dnem, žena se s medvědem spřátelila a dříve než přešel rok, porodila mu syna, kosmatého po celém těle, ale jinak pěkného člověčího vzhledu, i když rostl rychleji než jiné děti; ve věku sedmi let, měl velikost a vzhled dospělého člověka.

eddědovi dělalo velkou starost, že vídává svoji matku často plakat, vždyť jim starý medvěd přináší každý den čerstvé maso a v jeskyni je teplo, mají lůžko z měkkého mechu, copak jí tedy může chybět? Jednoho dne se osmělil a zeptal se: „Matko, pročpak tolik pláčeš?“ „Ach, můj synku,“ odvětila žena: „proč se mne na to ptáš? Jsem tu v jeskyni uvězněná, tvůj otec, medvěd, mne ukradl mému muži, a i když jsem mu porodila tebe, tak tu nemám v tomto temném kutlochu stání.“ „Pokud to není nic horšího, co ti chybí,“ řekl syn: „tomu lehce odpomůžeme.“ S tím šel k východu a odsunul zátaras na stranu. Nyní byla žena volná a vzala syna za ruku a utíkali, co jen utíkat mohli, ven z lesa, rovnou ke starostovi na dvůr.

tarosta se nemálo vylekal, když uviděl svoji ženu ruku v ruce s velkým kosmatým chlapem, neboť ji měl za dlouho mrtvou. Když mu žena povyprávěla, jak se jí vedlo a že medvědovi porodila syna, řekl jen: „Hm, hm.“ A rozpačitě se škrábal za ušima, ale nakonec zvítězilo jeho dobré srdce, a protože žena do toho neštěstí spadla nevinně, nechal si ji u sebe a Medděda vzal za svého.

o tom, co se hoch pár dní potloukal po statku, rozhodli, že půjde do školy. To se mu líbilo, ale co je jednomu vhod, to je druhému k výsměchu, a když si sedl s ostatními dětmi do lavice, byli mezi nimi kluci nevycválaní, kteří se mu smáli pro jeho mohutnost a k tomu ho tahali ho za chlupy. „Nechte mne na pokoji,“ řekl Medděd: „já jsem vám nic neudělal.“ Ale o co více mluvil, o to více vyváděli, až mu toho nakonec bylo příliš, a to svět neviděl, jednoho po druhém popadl a hodil přes lavici do kouta, a byl to zázrak, že si při tom nepolámali nohy nebo vazy. Do toho přišel do třídy kantor, a když viděl běsnícího Medděda, myslel si, že je viník, popadl sukovici a natáhl mu jednu přes záda. Ale padl na nepravého, Medděd ho popadl za nohu a hodil přes lavici, takže dopadl na ležící školáky; potom se hoch vrátil zpět na starostův statek a dělal, jakoby se nic nestalo.

le pomlácený kantor na bolest nezapomněl a udělal ve vsi veliký pokřik, že nebude vyučovat žádnou dívku ani chlapce, a také nebude v kostele a na hřbitově zpívat, pokud toho medvědího kluka někdo nesprovodí ze světa. Starosta rozeslal posla, a když byli všichni sedláci shromážděni, bylo nejprve rozhodnuto, že kantor má pravdu, že toho kosmatého musí odstranit, ale pak se dohadovali, jak by se to mělo udělat, neboť se nikdo neodvážil, aby se mu postavil. Nakonec řešení našli; na starostově dvoře bylo třeba vyčistit studni, do té Medděd sestoupit, aby na něj pak naházeli kameny a tím ho zabili. A tak se také stalo.

dyž vězel hoch ve studniční šachtě, házeli na něj sedláci těžké kameny a on volal: „Koukejte a neházejte mi ten písek do očí!“, což je mělo k tomu, aby vylezli na kostelní věž a sundali ten největší zvon, zanesli ho ke studni a hodili dolů; Meddědovi rovnou na hlavu. „Ach, nyní mám nádherný klobouk!“ zvolal spokojeně a samou radostí vystoupal po žebříku nahoru a ze studny vylezl ven. Tu se dali sedláci i se starostou na útěk, jen jeho matka zůstala na dvoře a řekla: „Ti lidé na tebe mají spadeno! Když tě nezabili ve studni, tak počkají, až budeš ležet v posteli a spát, pak s tebou bude konec.“ „Když je to tak, matko.“ odvětil syn: „nebudu se tu zdržovat a povandruji do širého světa.“ Tak mu matka zabalila do ubrusu velkou šunku a několik pecnů chlebů, on si to hodil na záda, matce na rozloučenou ještě potřásl rukou a vydal se bránou ven ze vsi.

anedlouho procházel kolem jezera, kde ležely v trávě housle se třemi strunami a smyčec k tomu. „To je něco příjemného na krácení dlouhé chvíle.“ pomyslel si a vzal housle sebou. O kus dál již na zemské silnici potkal černovousého kramáře, který se ho ptal se: „Nebylo by něco na prodej? Nic na prodej? Pán má, jak vidím, krásné housle.“ „Krásné jsou, což o to.“ řekl Medděd, vzal smyčec a přetáhl s ním tři struny na houslích; a světe div se! Kramář se dal do zběsilého tance, poskakoval a hopsal stále hloub a hloub do křoví a šípkoví, až mu trny poškrábaly obličej, ruce i nohy dokrvava, a kdyby Medděd s tím fidlováním nepřestal, byl by chlap přišel ke špatnému konci.

ramář myslel stejně jako kantor jen na pomstu, utíkal do města, do kterého měl Medděd také namířeno, a rovnou k rychtáři, že se má mít na pozoru, touto cestou přijde lupič a vrah, který ho takto zřídil. Rychtář vyslal vojáky, aby chasníka chytili, ale ten se jim vysmál, odrazil je od sebe, a řekl jim, že chce jít dobrovolně, neboť silou ho nemůže nikdo donutit. Tak to šlo před soud, a bez toho, že by se mohl bránit, odsoudili ho na šibenici, což bylo od soudců nespravedlivé, že tomu černovousému kramáři bez dalšího věřili, ale Medděd si z toho nic nedělal a šel s katem pokojně k šibenici.

at mu právě navlékal na krk oprátku, když Medděd vyslovil poslední přání, aby si směl ještě jednou zahrát na svoje housle. „Tohle přání mu nedopřejte!“ ječel kramář, ale soudci mu prosbu odepřít nesměli a nechtěli, a tak vzal odsouzenec smyčec a přejel jím po strunách. A sotva vyloudil první tón, zvedli se soudci i kramář a všechen lid na nohy a vespolek tancovali, jako by jim šlo o život, a čím déle Medděd hrál, o to výše poskakovali a hopsali, radost pohledět! Konečně si pomyslel: „Nyní máte dost, chásko!“ A přestal hrát a oni leželi na hromadách a nemohli pohnout údy; teď Medděd věděl, co má v těch houslích za poklad, a měl je na svém putování ve velké úctě a vážnosti.

běžel čas, jak bývá jeho zvykem, neúprosně a bez ustání.

edvědí syn chodil pár let světem sem a tam a ještě povyrostl a zesílil. Jednoho dne dorazil k překrásné zahradě. U vchodu stál obr a zvolal: „Pozemský červíčku, co tu chceš?“ „Dej mi pokoj,“ odvětil Medděd: „já jsem se tě taky neptal, proč tu stojíš v bráně a marníš čas!“ „To měla být narážka?!“ zařval obr vztekle a vrhl se k němu, ale Medděd nelenil, popadl obřisko za nohy a mrštil s ním o zem takovou silou, že vypustilo duši. Když bylo po strážci, vešel Medděd nerušeně do zahrady a těšil se pohledem na krásné stromy a květiny. Rád by šel hlouběji, ale cestu mu zastoupil další obr, který byl ještě větší a silnější než ten první, a zvolal: „Jak ses dostal do zahrady a co tu pohledáváš?“ a dříve, než mu mohl Medděd odpovědět, ohnal se po něm svou mocnou pěstí. Ale Medděd ho za ruku chytil, popadl i za nohu a mrštil s ním proti stromu takovou silou, až mu pukla lebka a byl s ním amen. „Ty už pokojné pocestné štvát nebudeš.“ řekl si Medděd a dále se těšil tou velkou nádherou a přepychem, který byl v zahradě k vidění. Na samém konci přišel k nádhernému zámku, kde stál na stráži třetí obr, tak velký, jak ti dva zbylí dohromady. Sotva medvědího syna uviděl, popadl ho za ruku a řekl: „Pozemský červe, tady nemáš co pohledávat! Pojď, já tě pošlu zpátky do hlíny!“ Sotva to ale dořekl, Medděd se mu vytrhl, neboť ho taková řeč naštvala, a klepl ho srolovanou pěstí do zátylku, až mu začala téci krev z nosu a s velkým hřmotem padl k zemi, kde se rozletěl na kusy.

esta do zámku byla volná, tak Medděd otevřel bránu a vešel dovnitř. Tam narazil na trpaslíka s dlouhým šedivým vousem, který ustrašeně řekl: „Nedupej tak, uslyší tě obři, co stráží v zahradě!“ Medděd odvětil: „Ti obři už nikomu neublíží, utřel jsem jim nosy, až z toho docela utichli.“ Trpaslík pochopil, že ten chasník s těmi obhroublými brachy udělal konec, a radostně zvolal: „Mám ještě jedenáct bratrů a sloužíme drakovi, který bydlí v zámku a drží tu princeznu. Když draka zabiješ, budeme sloužit tobě a budeš náš pán.“ Pak ho zavedl do komnaty, kde mu dvanáct trpaslíků přineslo pokrmy a nápoje a obsluhovalo ho, a když se dosyta napil a najedl, vstal a šel do komnaty, ve které držel drak princeznu. Ta se sice zaradovala, když viděla člověka, ale ihned se také vyděsila, neboť pomyslela na draka a zvolala: „Utíkej, nešťastníku! Když můj pán, drak přijde domů, tak tě sežere.“ „Třeba se s ním dá mluvit.“ řekl Medděd. „Ne, nedá!“ řekla princezna: „Je tak silný, že ho nikdo nemůže přemoci, zatím zabil a sežral všechny, kteří ho přišli zabít.“

atímco takto mluvili, uslyšeli z dálky svist a šum, neboť drak cítil čerstvé lidské maso a spěchal, aby byl včas na zámku. „Jdi do jiné komnaty,“ řekl medvědí syn královské dceři: „neboť, kde se dva bijí, dostane ten třetí největší díl.“ Sotva princezna uprchla, tak byl drak tu a chtěl se rovnou na chasníka vrhnout, ale ten si pomyslel na své kouzelné housle a vzal je do ruky. „Pozemský červe!“ burácel drak strašlivým hlasem: „Ty jsi mi ty tři obry…“, ale dál se nedostal, neboť Medděd přejel smyčcem přes tři struny a drak se dal do tance a tancoval dál a dál a stále dokola. „Prásk!“ Ozvalo se za nějakou chvíli a první houslová struna praskla; drak byl už docela unavený a malátný a sotva tancoval, ale Medděd nepřestal a hrál dál na dvou strunách. „Prásk!“ Zaznělo to podruhé, to praskla i druhá houslová struna; drak byl už tak unavený, že ležel bezvládně na zemi. Tu si Medděd pomyslel, že by to bylo špatné, aby ho déle trápil, položil housle a objal rukama krk k smrti unaveného draka a zardousil ho. Potom mu kolem těla uvázal provaz a vyvlekl ho ze zámku ven.

akmile s tím byl hotov, šel ke královské dceři, která seděla zhroucená v koutě a prosila pánaboha, aby toho cizince ochraňoval. Když svého zachránce viděla zdravého a veselého před sebou, padla mu k nohám a řekla: „Ty jsi můj vysvoboditel, pojeď se mnou do říše našeho otce. Ten mne určil muži, který mne od draka vysvobodí.“ To se Meddědovi zamlouvalo, a tak jim trpaslíci přivedli dva krásné koně a ptali se, kolik si těch dračích pokladů chce vzít s sebou. „Nic si s sebou nevezmu.“ odvětil: „Vy trpaslíci spravujte říši, kterou jsem zdědil, i její poklady, dokud opět nepřijdu.“ Tu mu trpaslíci přísahali věrnost a potom posadil princeznu na koně, sám si vyskočil na toho druhého a vydali se do říše jejího otce.

am zavládla velká radost, že mají opět princeznu, a potom co Medděd řekl, že by si ji rád vzal za ženu, ihned oslavili ve velkém lesku a nádheře najednou zásnuby i svatbu. Potom, co slavnost skončila, starý král řekl: „Děti, až budu mrtvý, zdědíte královskou říši.“ „Ale do té doby budeme bydlet v mé královské říši, kterou jsem vysvobodil.“ řekl Medděd a na královu otázku, kterou zem míní, mu vyprávěl o třech obrech a překrásné zahradě, o velkém zámku a dvanácti trpaslících.

u byl starý král zvědavý a tak se tam vydali a opravdu! Meddědova země byla deset krát krásnější, bohatší a větší než říše jeho tchána. Opravdu jim nemohl mít za zlé, když tam Medděd i se svou mladou ženou, královnou, chtěli bydlet, a oni tam žijí i s těmi dvanácti trpaslíky až do dnes. [pozn1]

Poznámka 1 - Lidová pohádka „Der Bärensohn“ je ze sbírky lidových pohádek a pověstí „Volksmärchen aus Pommern und Rügen“ (1891) německého sběratele a folkloristy Ulricha Jahna (1861-1900). Pro vaše potěšení z němčiny přeložila a po svém převyprávěla a poznámkami doplnila Jitka Vlk Martináková. Zpět

Stáhni eBook - Mozná je k poslechu v MP3 - Formátuj pro tisk - Pošli e-mailem

Poděkování: Robert Straka (plnění databáze) | Tomáš Macek (CSS)
Kontakt: webmaster@pohadky.org

pohadky.org, jejímž autorem je Jitka Martináková a Petr Macek, podléhá licenci:
Creative Commons Uveďte autora-Nevyužívejte dílo komerčně-Zachovejte licenci 3.0 Česko .