Honza silák

Bratři Grimmové

yl jednou jeden muž a jedna žena a měli jedno dítě a žili úplně sami v jednom zapomenutém údolí. I událo se tenkráte, že matka šla do lesa, aby tam nasbírala jedlové chrastí, a malého Honzíka, který měl zrovna dva roky, vzala s sebou. Bylo právě jaro a dítě se radovalo z pestrobarevných květin; a šli stále hlouběji do lesa. Pojednou před ně vyskočili z křoví dva loupežníci, popadli matku i dítě a vedli je do hloubi černého lesa, kam co rok dlouhý nepřišel ani človíček. Žena loupežníky snažně prosila, aby ji i dítě nechali běžet, ale jejich srdce byla z kamene, neslyšeli její prosby ani kletby a táhli je dál. Po dvou hodinách úmorné cesty trním a křovím přišli k jedné skále, ve které byly dveře, jeden loupežník na ně zabušil a ony se ihned otevřely. Teď šli dlouhou a temnou chodbou, až přišli do obrovské jeskyně, kterou osvětloval jen hořící oheň v krbu. Na stěně visely meče, šavle a jiné mordýřské náčiní, které se v tom světle zlověstně blyštělo, uprostřed stál černý stůl, kolem něhož hráli čtyři loupežníci v kostky, náčelník seděl v čele. Ten nyní přistoupil k ženě a nabádal ji ke klidu, aby se nebála, že ji nikdo nic neučiní, že se jen musí starat o hospodářství, a když bude vše pečlivě udržovat, nebude se jim u nich dařit zle. Pak ji podal něco k jídlu a ukázal jí postel, kde měla se svým dítětem spát.

bohá žena zůstala u loupežníků mnoho let a Honzík zatím rostl a sílil. Matka mu vyprávěla příběhy a učila ho číst podle jedné staré rytířské knihy, kterou našla v jeskyni. Když mu bylo devět let, vyrobil si z jedlové větve pořádný kyj a ukryl si ho za postelí, pak šel k matce a zeptal se: „Milovaná maminko, řekni mi kdo je můj otec, já to chci vědět.“ Matka mlčela a nechtěla mu to říci, aby na něj nepřišla touha po domově, a taky věděla, že loupežníci by mu nikdy nedovolili odejít; srdce se jí z toho mohlo rozskočit, že nemá nikdy poznat svého otce. V noci, když se loupežníci vrátili ze své loupežné výpravy, vytáhnul Honza svůj kyj, postavil se před loupežnického kapitána a řekl: „Teď chci vědět, kdo je můj otec, jestli mi to okamžitě neřekneš, srazím tě k zemi.“ Tu se začal kapitán smát a vrazil mu takový pohlavek, až se skutálel pod stůl. Honza se postavil, mlčel a jen si pomyslil: „No ještě rok počkám a pak to zkusím znova, možná to půjde lépe.“

dyž uběhnul rok, zase vytáhnul ten svůj klacek, setřel z něj prach, prohlídnul si ho a pravil: „To je ale řádný kyj.“ V noci přišli loupežníci domů a pili víno, jeden džbánek za druhým, až jim z toho začaly padat hlavy. Tu Honza popadl svůj kyj, postavil se před kapitána a zeptal se ho, kdo je jeho otec. Kapitán mu zase vrazil pohlavek, až se skutálel pod stůl. Ale hoch ihned vstal a kyjem udeřil nejprve kapitána a pak vypráskal i ostatní loupežníky tak, že se nemohli v těle údů dopočítat. Matka stála opodál a byla překvapena jeho statečností a silou. Když byla Honza s prací hotov, šel k matce a pravil jí: „Tak to by bylo, ale teď chci vědět, kdo je můj otec.“ „Milovaný Honzíku,“ řekla a vzala kapitánovi klíč od dveří: „pojď, budeme otce hledat, dokud ho nenajdeme.“ Honza zatím popadl pytel od mouky, naházel do něj zlato, stříbro a vše cenné, co nalezl, a když ho naplnil, hodil si ho na záda. Tak společně opustili jeskyni a hoch vykulil oči, když z temnoty vyšli do světlem zalité krajiny, do zeleného lesa, mezi květiny a ptáky, pod slunce zářící na blankytné ranní obloze. Musel se na chvíli zastavit a tou krásou se celý u vytržení kochal, protože něco takového ještě nespatřil. Matka hledala cestu domů, a když ušli několik hodin, tu šťastně dorazili do onoho údolí a k jejich chalupě.

tec seděl přede dveřmi a rozplakal se radostí, když poznal svoji ženu a slyšel, že Honza je jeho syn, neboť je oba dávno pokládal za mrtvé. A hoch, ač měl teprve dvanáct let, byl o celou hlavu větší jak on. Vešli společně do světnice, ale sotva Honzík hodil ranec na lavici u pece, v celém domě to zapraskalo, lavice se rozlomila, prolomila se podlaha a ranec se propadnul do sklepa. „Bože ochraňuj nás!“ zvolal otec: „Co je to? Teď jsi naši chalupu docela zničil!“ „Jen si z toho, otče, nic nedělejte! “ odvětil Honza: „V tom ranci je toho dost na nový dům.“ A dali se do stavby nového domu, nakoupili dobytek i polnosti a začali hospodařit. Honza oral pole, a když šel za pluhem a zabral, tu nepotřebovali ani voli, aby ho táhli.

říštího jara Honza pravil: „Otče, vezměte peníze a nechejte mi udělat kyj, který bude vážit celý centnýř, chci se vydat do světa.“ Když byl kyj hotov, opustil Honza otcovský dům a šel a šel, až dorazil do hlubokého černého lesa. Tam uslyšel praskot a skřípot, a když se rozhlédl, uviděl jedli, která se stáčela odshora nahoru jako provaz, a když se podíval ještě výše, tu uviděl velkého chlapa, který stromem otáčel jako vrbovým proutkem. „Hola! Co to tam vyvadíš?“ zavolal na něj. Chlap odpověděl: „Ale včera jsem si přinesl trochu proutí na koště a teď si dělám provázek, abych ho svázal.“ „Ten se mi líbí,“ pomyslel si Honza: „má sílu!“ a zavolal na něj: „Dobře uděláš, když půjdeš se mnou.“ Chlap slezl dolů a byl vám o celou hlavu větší jako Honza, a že ten nebyl zrovna malý. „Budu ti říkat Jedlívrtil!“ řekl Honza. A šli dál společně a tu uslyšeli klepání a bušení, až se z toho země chvěla. Brzy přišli k jedné mohutné skále, před kterou stál obr a pěstí z ní odsekával kusy. Když se Honza ptal, co to činí, odpověděl: „Když chci večer spát, stahují se sem vlci, medvědi a jiná podobná havěť, čenichají a ňafají a nenechají mě spát, tak si chci postavit dům, abych měl klid.“ „Jejda, toho bych mohl taky potřebovat.“ řekl si Honza a pravil k silákovi: „Nechej dům domem a pojď se mnou, budu ti říkat Kámentlouk.“ Obr souhlasil a tak táhli tím lesem ve třech, a všude kam přišli, dávala se divá zvěř na útěk. Večer dorazili ke starému, opuštěnému zámku, vešli dovnitř a uložili se v jedné komnatě ke spánku.

ruhého rána vyšel Honza do zahrady, která byla celá zpustlá a zarostlá hložím a křovisky. A když se tam procházel, tu na něj najednou vyrazila divoká svině, a tak neváhal a dal jí par ran kyjem, až padla mrtvá k zemi. Pak si ji přehodil přes ramena a přinesl ji do zámku, kde ji narazili na rožeň a upekli a dobře se poměli. Tak si domluvili, že každého dne, zatímco dva zbývající půjdou na lov, jeden, na kterého přijde řada, zůstane doma a připraví pro každého k jídlu devět liber masa. Prvního dne zůstal doma Jedlívrtil, Honza a Kámentlouk šli na lov. Když byl Jedlívrtil zaměstnám vařením, tu do zámku přišel malý, celý svraštělý mužík a žádal si maso. „Pakuj se ty, tichošlápku!“ odsekl mu Jedlívrtil: „Tobě masa netřeba!“ Ale jak se podivil, když na něj pojednou nepatrný pidimužík vyskočil a začal ho mlátit pěstičkami tak, že se mu neubránil, svalil se na zem a sotva popadal dech. Mužík neodešel dříve, dokud si na něm nevybil svůj vztek. Když ti dva přišli z lovu, Jedlívrtil jim nic neřekl a zlomyslně asi pomyslil: „Až zůstanou doma, jen ať si toho malého nedůtklivce okusí!“ Následujícího dne zůstal doma Kámentlouk a vedlo se mu stejně jako Jedlívrtilovi, taky ho mužíkem zle vypořádal, když mu nedopřál ani kousek masa. Když ti druzí dva večer přišli domů, Jedlívrtil na něm viděl, co se mu bylo stalo, ale oba mlčeli jako pěny a myslili si: „Ať si Honza taky okusí tuhle polívčičku.“

onza, který zůstal dalšího dne doma, dělal svou práci v kuchyni, stál u kotle a obhlížel maso, když tu přišel mužík a bez dalšího si žádal kus masa. Honza si pomyslil: „Je to nějaký chudý kmotr, můžu mu dát ze svého dílu a ti druzí dva zkrátka nepřijdou.“ A podal mu kousek masa. Když to trpaslík snědl, přál ještě kus a dobromyslný Honza mu dal a pravil, že tohle je hezký kus masa, s tím by měl být už spokojen. Ale trpaslík žádal maso do třetice. „Ty drzoune nenasytná!“ řekl Honza a nedal mu nic. Tu na něj chtěl ten zlovolný skřet skočit a vypráskat ho jako Jedlívrtila a Kámentlouka, ale tentokrát padla kosa na kámen. Honza mu uštědřil pár mocných ran, až se skutálel ze zámeckých schodů, a když se za ním rozběhnul, zakopnul o něj, a jak byl dlouhý a široký, natáhnul se na zem a než se zase postavil, byl trpaslík venku ze zámku. Honza pospíchal za ním a viděl, jak mizí v jedné skalní puklině, dobře si to místo obhlédl a pak se obrátil zpět k zámku.

dyž se ti druzí dva vrátili, velmi se podivili, že je Honza v pořádku a on jim vyprávěl, co se mu přihodilo, a tak už nemlčeli a pravili mu, jak se dařilo jim. Tu se Honza smál a pravil: „Po právu se vám stalo, když jste byli tak lakomí pro kousek masa, ale je to ostuda, že jste tak velcí a nechali jste pouhého trpaslíka, aby vám napráskal.“ Pak vzali koš a provaz a šli všichni tři k tomu místu ve skále, ve kterém se trpaslík ztratil; Honza se nechal v koši na provaze spustit dolů. Když koš dosednul na dno, našel tam dveře, a když je otevřel, seděla tam překrásná dívka, byla tak krásná, že se to vypovědět nedá, vedle ní seděl trpaslík a šklebil se jako kočkodan. Dívka byla spoutána řetězy a dívala se na Honzu tak smutně, že ho popadla velká lítost a pomyslil si: „Tu musím z moci toho zlého trpaslíka vysvobodit!“ a uštědřil mu svým kyjem ránu, až padl mrtev k zemi. V tom okamžení spadly z dívky řetězy a Honza byl její krásou celý okouzlený. Vyprávěla mu, že je královská dcera, kterou z její vlasti unesl loupeživý hrabě a zavřel tady v té skále, protože o něm nechtěla ani slyšet, toho zlého trpaslíka k ní posadil jako stráž, aby ji trápil a všelijak soužil. Potom Honza dívku posadil do koše a nechal ji vytáhnout nahoru. Když koš sjel zase dolů, pomyslil si: „Už jednou se ti dva zachovali falešně a nic mi neřekli o trpaslíkovi, kdo ví, co mají v úmyslu nyní.“ A položil do koše svůj kyj a to bylo velké štěstí, neboť sotva se koš zvednul do poloviny, nechali ti ho nahoře spadnout dolů, a kdyby v něm Honza seděl, byl by teď dozajista mrtev.

yní ale netušil, jak se z té hloubky dostane nahoru, a nebyl tu nikdo, kdo by mu poradil. „To je smutné,“ řekl si: „budu tady muset bídně zahynout.“ Když se tak procházel v podzemí, přišel znovu do komůrky, kde předtím seděla tím princezna, a uviděl, že trpaslík má na ruce prsten, který se krásně blyštěl. Tak mu ho stáhnul a nasadil si ho na prst, a když s ním otočil, tu pojednou uslyšel nad hlavou nějaký šramot. Zvedl oči a tu uviděl, jak mu nad hlavou poletují džinové, kteří mu pravili, že je jejich pánem a splní mu každé přání. Nejdříve z toho málem celý oněměl, ale potom jim poručil, aby ho vynesli nahoru. Poslechli a v okamžení s ním vyletěli nahoru. Tam neviděl ani živáčka, a když vešel do zámku, ani tam nikoho nenašel, Jedlívrtil a Kámentlouk upalovali pryč a tu dívku vzali s sebou.

onza otočil prstenem a přiletěli džinové a řekli mu, že ti dva jsou na moři. Tak běžel a běžel, až stanul na mořském břehu a uviděl v dálce na vodě loďku, ve které seděli nevěrní druhové. Ve velkém vzteku, aniž se zamyslil, skočil do vody i s tím svým kyjem a začal plavat, ale ta jeho těžká palice ho táhla do hloubky a byl by se nakonec bídně utopil. Ve správném okamžiku ale otočil prstenem, přiletěli džinové a odnesli ho do loďky, kde kyjem srazil ty dva ničemníky do moře, a tak se jim dostalo zasloužené odměny.

tou krásnou dívkou, která vlastně podruhé osvobodil, pak plul domů k jejím královským rodičům, kde slavili překrásnou svatbu a žili šťastně až do konce svých dní. [pozn1]

Poznámka 1 - Lidová pohádka "Der starke Hans" (KHM 166) je z rozsáhlé sbírky pohádek bratří Grimmů „Kinder-und Hausmärchen“ (1812-15, 1822, 1857). Z němčiny pro vaše potěšení přeložila a pro vaši radost převyprávěla Jitka Vlk Martináková. Zpět

Stáhni eBook - Mozná je k poslechu v MP3 - Formátuj pro tisk - Pošli e-mailem

Poděkování: Robert Straka (plnění databáze) | Tomáš Macek (CSS)
Kontakt: webmaster@pohadky.org

pohadky.org, jejímž autorem je Jitka Martináková a Petr Macek, podléhá licenci:
Creative Commons Uveďte autora-Nevyužívejte dílo komerčně-Zachovejte licenci 3.0 Česko .