O psím naříkání

Ludwig Bechstein

yl jeden pes, který ležel hladový a smutný na poli, zatímco nad hlavou mu sladkými tóny zpíval svoji rajskou píseň skřivan. Když to pes slyšel, tu řekl: „O, ty šťastný ptáčku, jak ty si spokojeně a sladce zpíváš, jak vysoko si létáš! Ale co já? Jak se mám radovat? Můj pán mě vyhnal, dveře za mnou zamkl, jsem kulhavý, nemocný, nemohu si obstarat žádné jídlo, a tak tu musím umřít hlady!“

u skřivan to psí naříkání uslyšel, přiletěl k němu blíž a řekl: „Ubohý pse, pohnulo mne tvé trápení, jistě mi budeš vděčný, když ti pomohu, aby ses nasytil, viď?“ „A čímpak, paní skřivánková?“ zeptal se pes mdlým hlasem, ale skřivan odvětil: „Podívej, tam přichází dítě, které nese jídlo jednomu rolníkovi. Zařídím to, že to položí na zem a rozběhne se za mnou. Ty tam zatím půjdeš a sýr a chleba sníš a ukojíš tím svůj hlad.“ Pes za přátelskou nabídku poděkoval a skřivan letěl dítěti naproti a začal ho šálit. Chvíli běžel po cestě před ním, pak nemotorně poletoval na levé, za chvíli na pravé straně, dokud si dítě nepomyslelo: „Toho skřivana musím chytit.“ Ke konci skřivan předstíral, že má pochroumané křídlo a nechal je viset jako zlomené. Dítě se po něm často ohnalo, ale ruku natahovalo zbytečně, a tak položilo ubrousek s obědem na zem a rozběhlo se za skřivanem, který před ním vždy kousek popoletěl. Mezitím se pes zvedl, dobelhal se k ubrousku, ve kterém našel kus chleba, tvarohový sýr a čtyři vejce, ta snědl nesolená a neloupaná a ten sýr nerozbalený a chleba vzal při tom, pak se plížil pryč a ukryl se v obilí. Skřivan, když zpozoroval, že pes si vzal svůj díl, se vznesl do vzduchu a vesele zpíval, čímž to hloupé dítě úplně očaroval, ale ještě více valilo oči, když našlo svůj ubrousek prázdný. Plačící utíkalo domů k matce; zda za to obdrželo výprask, to nevím, ale něco takového se jistě muselo odehrát.

otom letěl skřivan za psem a ptal se ho, jak je mu. Ten mu krásně poděkoval, nikdy mu prý nebylo lépe. „Jen jedno přání, milá paní skřivánková, mám ještě na srdci.“ řekl: „Kdo je sytý, rád se také pobaví, prosím, udělejte něco, čemu bych se mohl zasmát a trochu se poveselit.“ „Dobrá,“ řekl skřivan: „tak pojď za mnou.“ A letěl vpředu a pes ho následoval ke stodole, kde pes vylezl na půdu pod střechu a měl se dívat dolů, protože podlaha byla už letitá a mezi prkny díry. Dole na humně stáli dva holohlaví mlatci a mlátili o sto šest. Tu se skřivan jednomu z nich posadil na pleš, pročež ten druhý se po něm svižně ohnal, míníc, že skřivana chytí, ale ten chytrý ptáček byl rychlejší a ulétl na stranu. „Co to bylo, brachu? Co mě mlátíš?“ zeptal se ten první holohlavec toho druhého. Ten se omluvil, že si mu na hlavu sedl ptáček a toho chtěl chytnout, pokud ho to bolelo, tak je mu to líto. Mezitím si skřivan sedl na hlavu toho, který zrovna mluvil, a tu se ten druhý ohnal tak prudkou ránou, že by se mu hlava jistě rozletěla, kdyby byla ze skla. Tomu bitému běhaly před očima mžitky a v hlavě mu hučelo a jal se láteřit tak, že nakonec oba mlatci odhodili cepy, aby si vjeli do vlasů. Ale protože žádné neměli, tak je jeden druhému nemohli vytrhat, a tak se místo trhání škrábali na pleších, až z toho tekla krev, a tvrdě se strkali, šlo to pleš na pleš, škráb na škráb, a také se škubali za uši, čemuž se musel pes tak nezadržitelně smát, až ho bolelo celé tělo, nemohl ani ležet, ani stát, a tu se samých smíchem jedním z těch otvorů ve stropě svalil z výšky dolů, mlatcům rovnou na plešaté hlavy, až se z toho překvapeně zarazili, neboť ten pes byl těžký, a tento způsob, jak opět získat vlasy jim přišel prapodivný. Ihned tedy svůj hněv obrátili proti psovi, a že to byli mlatci, tak ho cepy mlátili tak dlouho, dokud s achich ouvej nenašel ve stěně stodoly díru, skrze kterou se protáhl a utekl, při čemž ho přešel nejen smích, ale také sluch i zrak.

ozlámaný a celý marodný si lehl do trávy za plotem, a když přiletěl skřivan a zeptal se: „Vznešený pane, jak se máte?“ odvětil: „Ej, paní skřivánková, já mám dost! Jsem mrtvý člověk. Nevěřím, že mám záda, ti mlatci mi za živa z těla sedřeli kůži a rovnou ji vydělali a vyčinili. Mám-li déle žít, musíte mi sehnat zázračného lékaře!“ „To určitě! Taky vám jednoho takového hned přivedu.“ řekl skřivan a letěl pryč. Brzy našel vlka, kterého oslovil: „Pane vlku, nemáte hlad??“ „Ach, paní skřivánková,“ šlo v odpověď: „co se toho týká, mohu posloužit vlčím hladem.“ „Nu, tak to mi můžete poděkovat,“ řekl skřivan: „vím, kde leží jeden tlustý pes, který vám stěží může utéct.“ „Má urozená královno, jak jste milostivá!“ lichotil jí a smál se vlk a olizoval si hubu. Skřivan letěl před ním a on ho následoval. Skřivan přiletěl k psovi a volal: „Nu, kamaráde? Spíš? Nechceš vidět toho doktora? Jen se zvedni, přichází lékař.“ „Kde, paní skřivánková, kde?“ zeptal se pes docela unaveně, ale když viděl vlka, tu zvolal: „Ne, paní skřivánková, ne! Tohoto doktora, ne! Držte ho zpátky! Jsem úplně zdravý!“

ediným skokem byl pes na nohách a uháněl odtud pryč tak, že mu nebyl žádný plot příliš vysoký a žádný příkop příliš široký. [pozn1]

Poznámka 1 - Lidová pohádka „Des Hundes Not“ je ze sbírky Deutsches Märchenbuch (Leipzig 1845) německého spisovatele Ludwiga Bechsteina. Pro vaši radost a poučení přeložila a po svém převyprávěla Jitka Janečková. Zpět

Stáhni eBook - Mozná je k poslechu v MP3 - Formátuj pro tisk - Pošli e-mailem

Poděkování: Robert Straka (plnění databáze) | Tomáš Macek (CSS)
Kontakt: webmaster@pohadky.org

pohadky.org, jejímž autorem je Jitka Martináková a Petr Macek, podléhá licenci:
Creative Commons Uveďte autora-Nevyužívejte dílo komerčně-Zachovejte licenci 3.0 Česko .