Kdo hledá, najde

Joseph Haltrich

vě selské rodiny, otec a syn, žili smírně v jednom domě a měli jedno hospodářství. Ale stalo se, že zrovna v době žní byla mladá snacha v šestinedělí a stará tchýně zůstala doma s ní, zatímco ostatní šli s chasou na pole. Stará hospodyně měla doma napéci kynutých placek s mákem a ty potom i s kyselým mlékem zanést dělníkům na pole. Hnětla tedy v kuchyni těsto a snacha mezitím zatápěla venku v peci, když tu začalo dítě ve světnici plakat, tak šla mladá dovnitř a tchýně vyšla ven, aby oheň neuhasl. Mladá žena dítě upokojila a nakojila, a jak tak klečela vedle kolébky, tu zvedla pojednou oči a uviděla nad sebou kamenný brousek, který tam na trám položil její muž. „Achich, ouvej!“ začala naříkat a lomit rukama: „Jestliže ten brousek spadne, zabije moje ubohé dítě.“ Když stará venku ten nářek uslyšela, vešla rychle dovnitř a ptala se po příčině, a když slyšela o tak velkém nebezpečí, usedavě se rozplakala, což přivedlo dítě v kolébce, vystrašené tím popraskem, k velkému řevu. Chalupou se tedy nesl všeobecný nářek, těsto si zatím kynulo a kynulo, až se vydalo z necek ven, oheň v peci pomalu uhasínal, až zhasl docela, poledne bylo tu a na pole nedorazily ani placky ani kyselé mléko.

ak šel starý hospodář domů, aby se podíval, co se děje. Tam uslyšel tu tragickou historii, jak brousek spadne na dítě a zabije ho, a tak musel arci plakat s ostatními. Mladý hospodář a chasa na poli ale nemohli hlady vydržet. „Čert ví, co ti doma vyvádějí, musím se tam podívat sám!“ Když vešel do domu, slyšel všechen ten pláč a nářek a nechal si vyprávět tu historii, zahromoval: „Vy hlupáci, tak dejte ten kámen pryč a nic se mu nestane!“ Sám to udělal a bylo všechno opět v pořádku. Nyní uvařili narychlo polévku a poslali jim dělníkům na pole, ti doma museli držet půst. Ale mladý hospodář se mezitím zamyslel a řekl si: „Já bych tomu nebyl věřil, že by moji blízcí mohli být tak hloupí, musím vyjít do světa a zkoumat, zda se ve světě najdou ještě hloupější.“

ak si osedlal si koně a jel pryč, když tu dorazil do jedné vsi, kde uviděl něco, čemu se musel od srdce smát. Jedna žena tam stála pod škopkem a držela v rukou kalhoty, zatímco její muž stál na tom škopku a pokoušel se oběma nohama najednou do nohavic skočit, což se mu stále nedařilo a nedařilo. „Vy hlupáci,“ zvolal nakonec: „to se dělá tak a tak.“ a ukázal jim to. Tu byl muž ze srdce rád, že ho tomu umění naučil a bohatě ho obdaroval. Hospodář jel se smíchem potěšeně dál a říkal si: „Ti nejsou chytřejší než tví blízcí.“

a nějakou chvíli přijel do lesa a uviděl tu něco, nad čím se opět musel smát. Jeden muž tam seděl na vysokém stromě a s obličejem otočeným ke kmeni řezal větev, na které seděl. „Počkej! Ty hlupáku, co to děláš?“ zavolal na něj: „Spadneš!“ „Ale kdepak.“ opáčil tento a řezal větev dál. Hospodář kousek popojel a tu bác! Uslyšel ránu a ten muž ležel na zemi a jen šťastnou náhodou si nezlomil vaz. Ihned se ale vzpamatoval a běžel za cizincem a volal: „Milý muži, vidím, že vy musíte být věštec, řekněte mi, jak dlouho budu živ?“ „Spěchejte se co nejdříve domů, milý muži, neboť než váš kůň vypustí tři duchy, budete mrtvý!“

en ubožák se nemálo vyděsil, ihned odvázal koně od stromu, vyhoupnul se do sedla a ostruhami ho pobídl do cvalu. Ale kůň se leknul a vypustil ducha. „Tak to byl ten první!“ zvolal jeho pán a pobídl ho ještě vztekleji. Na to kůň vypustil dalšího a muž vyděšeně zvolal: „Tak to byl již druhý!“ a vlasy mu na hlavě vstávaly hrůzou. Popohnal koně ostruhami potřetí a zvíře se potřetí neudrželo. „Tak je třetí!“ řekl odevzdaně: „Teď jsi dočista mrtvý!“ Klidně sestoupil z koně, lehl si na cestu a zavřel oči. Mladý hospodář ho z dálky pozoroval, přišel k němu a řekl: „Co je vám, milý příteli, co tu děláte?“ „Ach bože, bože, jsem přece mrtev! Musím tady ležet a mám takový hlad! Buďte tak dobrý, milý muži, jděte a řekněte mé ženě, aby mi přinesla něco k jídlu, protože já jako mrtvý nemohu přece přijít domů.“ Hospodář si pomyslel: „Nu, ten je ještě mnohem hloupější než tvoji doma.“ A jel dál svojí cestou.

lupák tam ale ležel ještě dlouho, pomoc mu nepřišla žádná, jen vrány a kavky kolem něho létaly, a tak na ně volal: „Huš, huš! Však kdybyste byly mrtvé jako já, to byste tu tak určitě nelétaly kolem.“ Mezitím tam přišel tou cestou nějaký pobuda, uviděl muže ležet na cestě a koně samotného na louce, myslel si, že muž spí a využil příležitosti, vyšvihl se na koně a ujížděl pryč. „Ha!“ volal tento na zemi a zatínal pěst: „Kdybych nebyl mrtvý, já už bych se s tebou vypořádal, ty zloději zlodějská!“ Nakonec měl ale tak velký hlad, že to nemohl vydržet, vztekle vyskočil a zvolal: „Ať je mrtvý čert, ale ne já! Jeden aby při tom umřel hlady!“ A utíkal, jak nejrychleji mohl, domů.

ospodář našel ve světě ještě tolik hlupáků, že si nakonec pomyslel: „Teď víš dost, všechny najít nemůžeš.“ A jel domů a byl rád a upokojený, že jeho bližní nepatří k těm na světě nejhloupějším. [pozn1]

Poznámka 1 - Lidová pohádka „Suche nur, es gibt noch Dümmere“ je ze sbírky pohádek „Sächsische Volksmärchen aus Siebenbürgen“ (1856) německého filologa a folkloristy Josepha Haltricha (22.07.1822 - 17.05.1886). Z němčiny pro vaši radost přeložila, po svém převyprávěla a poznámkami opatřila Jitka Vlk Martináková. Zpět

Stáhni eBook - Mozná je k poslechu v MP3 - Formátuj pro tisk - Pošli e-mailem

Poděkování: Robert Straka (plnění databáze) | Tomáš Macek (CSS)
Kontakt: webmaster@pohadky.org

pohadky.org, jejímž autorem je Jitka Martináková a Petr Macek, podléhá licenci:
Creative Commons Uveďte autora-Nevyužívejte dílo komerčně-Zachovejte licenci 3.0 Česko .