Honza a Jacek

Joseph Haltrich

yl jednou jeden muž, který měl dva syny, ten jeden se jmenoval Honza, ten druhý Jacek. Jednoho dne je otec poslal do lesa, aby tam ten starší kácel stromy a ten mladší pásl ovce. V poledne poslal Honza Jacka domů, aby přinesl oběd. Doma Jackovi dali krajáč s mlékem a polentu. Když přišel k potoku a šel zrovna přes most, tu se ropuchy daly do hlasitého kvákání: „Kváák!Kváák!“ Hoch si myslel, že volají: „Hláád, hláád!“ a řekl: „Vy ubozí tvorečkové, jste určitě hodně hladoví, počkejte, neprosili jste nadarmo.“ A vylil jim krajáč mléka do vody, žáby se potopily a utichly, ale on se radoval, neboť si myslel, že se daly spokojeně do jídla. Jak tak v zamyšlení koukal dolů, tu ke svému úděsu pojednou uviděl, kolik je na mostě děr a celý se vyděsil: „Ach, vy moje ubohé ovečky, vy byste si tu pěkně dolámaly nohy, kdybych to nebezpečí včas nezpozoroval.“ S tím vzal kaši a všechny díry, kam jen dosáhnul, s ní vymazal. Potom spokojeně spěchal ke stádu a do lesa k bratrovi, který se ho ptal: „Přinesl jsi jídlo?“ „Ano, ale když jsem šel po mostě, tak mě ta hladová zvířátka ve vodě prosila tak úpěnlivě, že bych musel mít srdce z kamene, kdybych se nad nimi neslitoval, nalil jsem jim dolů mléko. Potom, jen si pomysli, most byl samá díra, naše ovce by si určitě zlámaly nohy, kdybych to včas neviděl a polentou všechny díry nepomazal a neucpal.“ „Ty jsi hlupák nad hlupáky! Tak teď tu trp hlady, já už si v lese najdu borůvky.“ řekl Honza a odešel.

acek šel uraženě ke stádu, protože mu bratr tolik spílal. Brzy ho ale popadl hlad tak velký, že prohledal všechny kapsy, zda tam nenajde nějaké to sousto. Nakonec našel kousek plesnivé chlebové kůrky, a tak ji začal chtivě žvýkat. Kolem něj ležely ovce a rovněž přežvykovaly, což ho hodně pohněvalo, neboť si myslel, že se po něm opičí a vysmívají se mu, a tak vzal palici a všechny je pobil. Ale když navečer přišel Honza, aby společně hnali domů, zalomil rukama a řekl: „Proboha, cos to udělal?“ „Já nejsem z těch, co si dají líbit výsměch!“ řekl Jacek: „Když jsem žvýkal plesnivou chlebovou kůrku, dělaly na mne obličeje, tak za to zaplatily.“ „Běda,“ řekl Honza: „co nám otec udělá? Já se střehnu toho, abych mu chodil na oči.“ A tajně se odplížil domů, aby si vzal svůj váček peněz, neboť chtěl utéct do světa. Ale Jacek šel za ním, a protože nic neměl, vysadil dveře, vzal je na ramena a běžel za ním. „Jdi mi z očí!“ řekl Honza. „Já s tebou nikam nejdu!“ „Nejdeš, nevadí,“ odvětil Jacek: „ale já jdu s tebou.“

ečer, když už byla skoro tma, přišli do nějakého lesa, když tu najednou uviděli v dálce přicházet tlupu loupežníků. „Nyní jsme ztracení, když neuděláš, co řeknu.“ řekl Honza: „Rychle za mnou!“ a vylezl na strom. Jacek se vyšplhal i se dveřmi za ním. Lupiči zatím přicházeli stále blíž a blíž, až se nakonec usadili zrovna pod tím stromem a rozdělali si tam oheň, z čehož ty dva nahoře neměli radost, ale vydrželi to. Tu Jacek řekl: „Honzo, já musím!“ „Jenom to ne! To jsme ztracení!“ zhrozil se Honza. Ale Jacek to nevydržel a pustil to dolů, rovnou do ohně, do hrnců a pánví. „Jak to, že najednou prší?“ divili se loupežníci. Ale Jacek neměl ještě dost: „Honzo, já musím na velkou!“ „Jen to ne!“ zhrozil se Honza: „To jsme ztracení!“ Ale nouze láme okovy! Brzy kapitánovi spadlo něco na nos a on se překvapeně otíral a řekl: „Na tomto stromě musel sedět opravdu nějaký velký pták!“ Ale netrvalo to dlouho, když Jacek řekl: „Honzo, já už déle ty dveře neudržím, já je pustím!“ „Jen to ne!“ vyhrožoval mu Honza: „To jsme určitě ztracení!“ Ale bum-bác! ležely dveře dole a zabily dva loupežníky, zatímco ti ostatní se v úděsu rozutekli pryč, a když v dálce opět popadli dech, volali: „To bylo ale hromobití, aby nás tak hledal pánbůh!“

dyž Honza s Jackem viděli, že jsou loupežníci pryč, tak slezli dolů a posbírali všechny ty poklady a byla mezi nimi i stříbrná kapitánova flétna. Jacek ji přiložil k ústům a začal na ni pískat pastýřskou písničku. Ale jeden z loupežníků, který se odvážil zpět, aby si prohlédl místo neštěstí, k němu přišel a řekl: „Ty umíš krásně pískat.“ „Ano,“ řekl Jacek: „operovali mi jazyk.“ „Nechceš mi to taky udělat?“ prosil loupežník. „Proč ne, pojď blíž.“ řekl Jacek a vyřízl mu jazyk a on se vyjíc, rozběhl ke kamarádům, a když se ho ptali, co se mu stalo, jen řval: „Bababa.“ A tak věřili, že ho posedl zlý duch a utíkali před ním všemi směry pryč a nikdo už je více neviděl.

onza a Jacek se vrátili domů se spoustou peněz, a tak jim otec odpustil a díky těm velkým pokladům na ty pobité ovce zapomněl. [pozn1]

Poznámka 1 - Lidová pohádka „Hans und Jagerle“ je ze sbírky pohádek „Sächsische Volksmärchen aus Siebenbürgen“ (1856) německého filologa a folkloristy Josepha Haltricha (22.07.1822 - 17.05.1886). Z němčiny přeložila, pro vaši potěchu po svém převyprávěla a poznámkami opatřila Jitka Vlk Martináková. Zpět

Stáhni eBook - Mozná je k poslechu v MP3 - Formátuj pro tisk - Pošli e-mailem

Poděkování: Robert Straka (plnění databáze) | Tomáš Macek (CSS)
Kontakt: webmaster@pohadky.org

pohadky.org, jejímž autorem je Jitka Martináková a Petr Macek, podléhá licenci:
Creative Commons Uveďte autora-Nevyužívejte dílo komerčně-Zachovejte licenci 3.0 Česko .