Zlaté předení a čarodějné mámení

Ulrich Jahn

yl jednou jeden mlynář a ten měl překrásnou dceru, ale nikdo ji nechtěl za ženu, ačkoliv byla jako obrázek. Celý den posedávat, dlouho spát nebo se krášlit, to uměla, ale jinak nerozuměla ničemu, ani to předení jí nešlo od ruky. „Jen počkej,“ pomyslel si mlynář: „však ty mi půjdeš z domu.“ A protože svatá lež nebývá ke hříchu a ke spokojenosti mu scházelo, aby dcerku někam dostal, nechal vejít ve všeobecnou známost, že dívka umí spřádat slámu na ryzí zlato. Sousedé věděli, že to není pravda, a smáli se tomu, až se za břicha popadali, ale lidé ve městě tomu věřili a z nich nejvíce král, a protože nechtěl, aby mu zlatou přadlenku někdo vyfoukl, poslal k mlynáři a nechal si dívku za tepla přivést na zámek jako svoji nevěstu. Ta z toho byla prvního dne nadšená, ale druhého jí už přišlo trochu úzko, protože král ji zavedl do jedné vyklizené komnaty, kam jí sloužící přinesli kolovrátek a hromadu slámy, a tam jí poručil, aby to přes noc spředla na zlato. „Když to neuděláš, tak tě to bude stát život.“ S těmi slovy za sebou zavřel dveře a mlynářova dcera se jala naříkat a plakala, že by se nad ní kámen ustrnul. Však neuměla uvázat ani smyčku na kostřavě, natož spříst slámu na zlato; ale když to neudělá, přijde o hlavu. Když na věži odbila jedenáctá hodina, tu to ve slámě zavířilo a zašustilo a před dívkou stál pidimužík, který řekl: „Co mi dáš, když ti pomohu?“ Mlynářova dcera odvětila: „Co bych ti dala? Nic nemám.“ „Ale něco přece jen ano.“ namítl pidimužík: „Dej mi svůj prstýnek.“ Tak mu ho dívka dala, a když to udělala, přišel na ní spánek a usnula. Když se opět probudila, ležela v komnatě místo slámy hromada zlata a pidimužík byl pryč.

ruhého dne král otevřel dveře, a když uviděl tolik zlata, tancoval radostí. „Heja, heja, hej!“ zvolal: „To nám to krásně jde! Ale ty toho jistě dokážeš ještě víc!“ a dal dívce rozkaz, že druhého večera spřede dvě hromady slámy. „Můj bože.“ naříkala mlynářova dcera, když po západu slunce opět seděla sama v komnatě před tou spoustou slámy. „Co z toho povstane? Té první noci jsem měla štěstí, ale tentokrát ten pidimužík určitě nepřijde!“ Ale přišel! V jedenáct hodin se to ve slámě zatetelilo a zašustilo, mezi stébly se protáhl pidimužík a zeptal se: „Co mi dáš dneska, když ti s prací pomohu?“ Mlynářova dcera měla na krku překrásný řetízek. „Chceš ho?“ zeptala se mužíka, a když souhlasil, dala mu ho. Potom usnula jako minulou noc, a když se opět probudila, byly dvě hromady slámy spředeny na zlato.

entokrát byl král ještě spokojenější, jakmile ráno otevřel dveře, a nevěstě řekl: „Ty se mi líbíš! Ale musíš příst ještě jednu noc, protože všeho dobrého je do třetice. A potom se staneš královnou a budeš mít po celý svůj život od předení pokoj.“ Poručil, aby komnatu naplnili slámou až po strop, takže v ní zůstal volný jen malý koutek, ve kterém stál kolovrátek. A když nadešel třetí večer, sám svoji nevěstu zavedl dovnitř a zamknul za ní. Pokud ty dva večery předtím mlynářova dcera hodně plakala, tak nyní jí tekly hořké slzy proudem a valily se na podlahu jako řeka a ona proklínala svůj osud a svého přísného otce, který, aby ji dostal z domu, uvrhl ji do takového neštěstí. Mezitím nastala noc a zvon odbil jedenáct, tu to ve slámě zachrastilo a zašustilo a pidimužík před ni předstoupil potřetí a řekl: „Co mi dáš, když ti při té práci pomohu?“ Ale teď už mlynářova dcera opravdu nic neměla a řekla: „Nemohu ti nic dát.“ „Proč ne?“ odvětil: „Slib mi své první dítě, které budeš mít s králem, když to bude hošík, a já ti spředu slámu na zlato.“ Nejprve na to mlynářova dcera nechtěla přistoupit, ale když pidimužík trval na svém, pomyslela si: „Náš Pán takový hřích přece nedopustí a jako první budu mít děvče.“ A tak prvorozeného syna mužíkovi slíbila, potom opět upadla do hlubokého spánku, a když se probudila, byla sláma spředená na zlato.

áno zavládla velká radost. Král nechal nanosit zlato do pokladnice a potom slavili krásnou svatbu; mlynářova dcera se stala královnou nad celou říší. Dřív než uplynul rok, daroval jí náš Pán malého prince. Tu zaplavila královnu velká starost, neboť myslela na ten obchod, který uzavřela s pidimužíkem, a nemohla strachem ani zahmouřit oko. A opravdu! Jakmile udeřila jedenáctá hodina, vešel docela tiše pidimužík a řekl: „Dej mi prince, jak jsi slíbila.“ „Dítě ti nedám,“ odvětila královna: „neboť to, co jsem tenkrát slíbila, slíbila jsem v nouzi.“ A co to říkala, držela prince pevně oběma rukama v objetí. Mužík jí chtěl hošíka vzít násilím, ale ona mu pohrozila, že bude křičet a probudí krále. Tu se mužík rozhněval, zle jí spílal do lhářek a šel ze dveří ven. „A stejně ho dostanu!“ zamručel si sám pro sebe, ale tak tiše, že to nikdo neslyšel, a tak si královna myslela, že je nebezpečí zažehnáno, a od toho času žila beze strachu.

běžel čas, jak bývá jeho zvykem, neúprosně a bez ustání.

rinc vyrostl v krásného a chytrého hocha, král i královna z něj měli obrovskou radost. Na oslavu jeho čtrnáctých narozenin na královský zámek sezvali mnohé urozené mladé šlechtice ze sousedství. Byl to krásný slunečný a horký den. „Pojedeme plavit koně!“ zvolal princ, a tak se také stalo, každý jinoch si vyskočil na koně a ujížděli, co stačili, k jezeru a pak rovnou do vody. Princ byl vpředu a tu jeho společníci viděli, jak jeho i koně něco stáhlo a potopilo do vody. Kůň se za malou chvíli zase objevil, ale princ zmizel. A žádné hledání nepomohlo, hoši se museli vrátit bez něj a král i královna pak hořce oplakávali jeho smrt.

rinc se ale neutopil, vodou padal stále dolů, až dopadl na rozlehlou zelenou louku. Nad hlavou měl nebe, ale tak daleko, kam dohlédl, byla kolem jen zelená tráva, žádný strom ani keř, jen tráva a tráva. Šel jako očarovaný celý den, ale louka zůstala loukou. Mělo se to už k večeru, když konečně před sebou uviděl malý domek, a když přišel blíž, vykukovala z okna prastará žena, která ho pozdravila: „Dobrý večer, princi, to je dobře, že jsi už tady.“ „Odkud mě znáš?“ zeptal se královský syn. „Znám tě už dlouho.“ odvětila matička: „Patříš mi už čtrnáct let. Ještě před tvým narozením tě tvoje matka prodala mému muži. Teď pojď dovnitř, neboť čas, kdy jsi byl svým vlastním pánem, je pryč. Pokud ale zvládneš všechny úkoly, které ti uložím, můžeš se vrátit zpět do otcovy říše, pokud ne, je s tebou veta.“ A tak princ čarodějnici poslechl a vešel do domku. Tam mu ukázala hromadu kostí a brambor, které musel očistit a uvařit ve velkém kotli. Potom tím musel naplnit tři sta misek a ty jednu po druhé nanosit na půdu, kde sedělo tři sta koček, pro ty bylo jídlo určeno. Inu, práce měl až do západu slunce, než každá kočka dostala svoji misku. Nakonec musel všechno nádobí zase snést dolů do kuchyně, umýt a do sucha utřít, půlnoc byla dřív, než byl s prací hotov. „Máš taky hlad?“ zeptala se čarodějnice, a když řekl ano, poručila mu, aby si vzal kočičí žrádlo z kotle. To ale neudělal, lehnul si hladový a upadl do hlubokého spánku.

le ta zlá babice mu dlouho klidu nedopřála. Už ve tři hodiny ho vzbudila a řekla: „Nyní ti dám první úkol.“ S tím mu na záda naložila káď plnou černočerné vlny, a brodíc se vysokou trávou, vedla ho k malému jezírku, u kterého ležel na břehu kamenný balvan. „Při západu slunce přijdu,“ řekla: „pokud nebude ta vlna vypraná a vysušená do běla, tak je po tobě veta.“ Potom se k němu obrátila zády a šla domů. Princ se čile pustil do práce, dal si pod vlnu čistý jezerní písek a dřel a drhnul ji, ale nic to nepomáhalo, vlna zůstávala nadále černá, jak byla. Dvě hodiny pracoval a vydřel si ruce do krvava, pak ale zmalomyslněl, sedl si na kámen a plakal. Tu k němu přišla nějaká panna v černém šatě a s černým závojem a zeptala se: „Princi, proč pláčeš?“ „Mám vybělit a vysušit tu vlnu a neumím to.“ řekl královský syn. „To ti věřím, s tím nebudeš nikdy hotov.“ řekla černá panna: „I kdybys ji pral čtyři týdny, zůstala by černá. Ale nebuď smutný, já ti pomohu.“ Potom se musel položit ke spánku, a když se opět probudil, ležela vlna rozložená na louce a byla běloskvoucí a suchá. Po té černé panně nebylo ale ani vidu, ani slechu. Večer přišla stará čarodějnice a vlnu si prohlédla. „To jsi udělal, synku, dobře.“ řekla a sbalila ji do kádě, naložila ji princi na záda a obrátila se s ním k domovu. Tam musel opět vařit ve velkém kotli kosti a brambory, naplnit tím tři sta misek a vynést to na půdu těm tři sta kočkám. A když byl s mytím a pucováním hotov, tloukly hodiny jednu, ale to mu nevadilo, protože se prospal přes den na louce. Jen ten hlad ho velmi soužil, ale z kočičího žrádla jíst nechtěl a nic jiného k jídlu nedostal.

louho před svítáním mu stařena poručila, aby opět vzal káď s vlnou a šel s ní k jezeru. Tentokrát měl běloskvoucí vlnu vymýt do černa, jak byla předtím, a když to nedokáže a vlna nebude zase černočerná a suchá, tak bídně zemře. „Tak to není tak zlé, jak byl ten první úkol.“ pomyslel si princ, když čarodějnice odešla, ponořil vlnu do černého bahna a vytáhnul ji ven. Ale ta zůstala stejně bílá a bílá byla stále, i když ji usilovně protahoval bahnem a šlapal po ní nohama, vlna stále zářila jako čerstvě napadaný sníh. Tu ho odvaha opět opustila, posadil se na ten velký kámen a proléval hořké slzy. „Princi, proč pláčeš?“ řekl nějaký hlas, a když zvedl oči, byla to černá panna, která mu pomohla už včera. „Mám tu bílou vlnu zase začernit a neumím to.“ řekl. „Ne, to nedokážeš,“ odvětila černá panna: „i kdybys to zkoušel čtyři týdny, ale já ti pomohu.“ Potom si musel lehnout ke spánku, a když se opět probudil, byla vlna černočerná a suchá; ale černá panna zmizela. Slunce se už sklánělo k západu a netrvalo to dlouho, tu se objevila stará čarodějnice, vlnu si prohlédla a řekla jako včera: „Princi, svou práci jsi udělal dobře.“ Potom mu káď opět naložila na záda a šla s ním zpět do domku. Pak, co obstaral těch tři sta koček a umyl tři sta misek, lehl si spát a neprobudil se dřív, dokud s ním stařena nezatřásla, aby mu dala vidle a koště, rýžák a hadry a vedla ho do chléva. „Dnes chlév mi vyčistíš, a když to budeš mít čisté jako zrcadlo do večera, tak se můžeš vrátit do říše tvého otce, jinak si synem smrti.“

dyž byla čarodějnice pryč, princ otevřel dveře chléva a ouha! Vevnitř se to hemžilo rozličnou havětí, ropuchami, hady, krysami a myšmi a vysoko podél stěn ležel hnůj a jiná nečistota. Ten chlév nikdo dobrých sedm let nečistil. Princ dveře otevřel dokořán, aby zvířata mohla utéci ven, ale žádné se k tomu nemělo, a tak vzal vidle a začal je vyhánět, ale havěť se místo úprku pustila do něj, syčela a skákala mu do obličeje, až musel nakonec dveře rychle přirazit, jinak by ho snad připravili o život. Ale jak mohl chlév vyčistit přes zavřené dveře? Tak mu opět nezbylo nic jiného, než aby složil ruce do klína a hořce zaplakal. Tu před ním stála černá panna a ptala se: „Princi, proč pláčeš?“ „Jen si považ,“ řekl princ: „mám vyčistit chlév, ale uvnitř je tolik hadů a ropuch a jiné havěti, že jsem mrtvý dřív, než vejdu dovnitř. Ale jak to mohu přes zavřené dveře vyčistit?“ „Máš pravdu princi, to nedokážeš,“ řekla černá panna: „ale já ti pomohu. Když večer přijde stará čarodějnice, tak tě bude chválit a zítra tě nechá jít. Dá ti také konečně nějaké jídlo, ale ty se ničeho ani nedotkni, jinak jsme oba ztracení. Potom ti dovolí, aby sis vybral jednu z těch tří set koček. Vezmi si tu malou strakatou, která bude sedět docela vzadu v koutě.“

rinc černé panně slíbil, že vše udělá, jak mu řekla, potom si musel lehnout ke spánku, a když se opět probudil, zrovna přicházela stará čarodějnice. „Nu, je chlév čistý?“ ptala se a rozrazila dveře. Ve chlévě se ale podlaha blýskala a stěny se třpytily jako zrcadlo. „To jsi udělal opravdu dobře, synku.“ řekla: „Dnes ještě nakrm kočky a ráno můžeš jít domů.“ Tu se princi vrátila odvaha a dobrá nálada, pilně vařil kočičí jídlo a vynosil tři sta misek na půdu, kde je položil před tři sta koček, a když se zvířata najedla, všechno to nádobí čistě umyl a k tomu si pískal veselou písničku, bylo to přeci naposledy, co musel tuhle práci udělat. Potom ulehnul ke spánku a stařena ho tentokrát nechala odpočívat, dokud nestálo slunce vysoko na nebi.

dyž konečně otevřel oči, řekla: „Princi, nyní se můžeš vrátit domů. Ale hladový ode mne neodejdeš.“ Odešla do kuchyně a přinesla na stůl husí pečeni, která byla tak křupavá a jemná a tak krásně voněla, že se jednomu sbíhaly sliny. Ale princ pomyslel na slib, který dal černé panně, a když stařena vyšla ze světnice, nic nejedl, nýbrž husu postavil za pec. Netrvalo to dlouho, čarodějnice přišla zpět a ptala se: „Princi, chutnala ti pečínka?“ „Velmi.“ odvětil. „Snědl jsi všechno?“ pokračovala. „Ani kostička nezůstala.“ řekl princ. Tu začala husí pečínka volat: „Gagaga, gagaga!“ a vyskočila na podlahu. „Ach, ty jsi mi ale fajnovka!“ zvolala čarodějnice: „Husí pečínka ti nebyla vhod! Jen počkej, synku, přinesu ti něco lepšího.“ Běžela do kuchyně a za nějakou chvíli přišla s pečeným kohoutkem. „To ti bude určitě chutnat.“ řekla a opět odešla. Prince přepadla velká chuť, ale ovládl se a strčil pečínku do pece, a když stařena přišla zpět, opět řekl: „Ano, pečínka mi hodně chutnala, nic jsem nenechal.“ „Kykyrikí.“ zvolal ale pečený kohoutek a vyskočil z pece ven. Tím se čarodějnice rozzlobila a spílala mu: „Tak kohoutek ti také nebyl vhod? Jen počkej, už to mám, ty jsi uvyklý jinému jídlu.“ A běžela do kuchyně potřetí a přinesla na stůl pečené selátko. Ale když princ odmítl husu i kohoutka, protože mu to černá panna poručila, nechtěl nic vědět ani o selátku. Aby ho v peci neprozradilo, schoval si ho pod kabát a čekal, až přijde do světnice čarodějnice a bude se opět ptát, jak mu pečínka chutnala. „Všechno jsem snědl,“ řekl princ také tentokrát, ale selátko takovou lež potrestalo a zvolalo: „Kvík, kvík!“ a nepřestalo s tím křikem, dokud ho nevyndal. Potom běželo k čarodějnici, ta ho vzala do zástěry a vztekle řekla: „Když ti není moje jídlo dost dobré, tak si zůstaň hladový. Ale zadarmo jsi mi tu nepracoval, vyber si jednu z těch tří set koček, tu, která se ti nejvíce líbí, si můžeš vzít.“ To nemusela princi opakovat dvakrát, vyšel s ní na půdu a docela vzadu, v tom nejposlednějším koutě seděla malá strakatá kočka a upřeně se na něj dívala. „Tuhle chci.“ řekl princ, vzal ji na ruku a pohladil. „Jen se na něj podívejme, uličníka,“ láteřila čarodějnice: „vybere si zrovna moji nejmilejší kočku. Nemůžeš si vyvolit jinou? Je jich tu tolik, černé, šedivé a bílé!“ Ale princ zůstal na tom, že chce tu strakatou, a protože mu čarodějnice dala volný výběr, musela s tím chtíc nechtíc souhlasit. „Tak utíkej,“ řekla: „a dělej, ať se ve zdraví vrátíš k rodičům. Ukázala bych ti cestu, ale protože jsi mi vzal moji oblíbenou kočku, musíš si ji najít sám!“

rinc šel, ale když byl na louce u jezera, nevěděl, kam dál, a tak si sedl na velký kámen a hořce zaplakal. Tu se malá strakatá kočka u jeho nohou proměnila v černou pannu a řekla mu: „Princi, všechno jsi udělal dobře, a když mi slíbíš, že si mne vezmeš za ženu, tak ti nahoru na svět pomohu.“ To princ černé panně ze srdce rád slíbil, neboť si ji už dávno zamiloval. „Nyní mám ale ještě jedno přikázání,“ řekla dívka: „až přijdeš domů, nesmíš ještě tři dny nic jíst ani pít. Vydržíš-li to, pak budu vysvobozená, já jsem zachránila tebe, tak ty zachraň mne.“ Také tento úkol chtěl princ vyplnit a potom, co jí na to dal ruku, vedla ho panna povětřím, skrze zemi i vodu, až dorazili na břeh jezera, do kterého tenkrát vjel na koni. Potom černá panna zmizela a on šel k otcovskému hradu.

rál a královna se nemálo polekali, když prince opět spatřili. Měli ho dlouhý čas za mrtvého, neboť u té staré čarodějnice nebyl pět dní, jak se mu zdálo, nýbrž celých deset let. Když úlek vystřídala obrovská radost, ihned vystrojili velkou hostinu, aby oslavili opětovné shledání. Všichni jedli a pili podle chuti a libosti, jen princ nechtěl nic jíst, protože černé panně slíbil, že bude tři dny držet půst. „Princi, jen se najez.“ prosili otec i matka, „Princi, jen se najezte.“ prosili všichni ostatní, a protože mu ty výtečné pečínky tak voněly a byl na pokraji smrti hladem, tak nakonec jednu popadl a jedl a jedl a čím víc jedl, tím toho víc zapomínal, a když se nasytil, zapomněl všechno, co se mu za těch deset let u staré čarodějnice hluboko v jezeře stalo, už o té věci nevěděl vůbec nic. Potom, co uběhlo pár dní, královna mu řekla: „Synku, měl by ses oženit. Tvůj otec a já jsme se za tebe u sousedního krále ucházeli o jeho dceru, jeď tam a přivez si ji domů.“ Tak se princ vydal s bohatým doprovodem na cestu a přivezl princeznu na zámek svého otce. Tady bylo již vše připraveno pro slavnostní uvítání, a když uběhl šestý týden po princově návratu, měla se slavit svatba.

vatebčané seděli u slavnostní tabule, když tu se otevřely dveře svatební síně a dovnitř vešla černá panna, které na každém rameni seděla bílá holubice. Ihned vstal jeden ze šlechticů, který seděl nejblíže dveří, a pozval ji ke stolu. Ale ona odvětila: „Až já budu jíst, na mé holoubky nezapomenu, jako na mne zapomněl princ, který sedával na břehu jezera a plakal.“ Potom kráčela dál k čelu stolu, kde seděli ženich a nevěsta. Jeden ze šlechticů jí opět nabídnul, aby se posadila, ale ona ho odmítla a řekla znovu. „Až já budu jíst, na mé holoubky nezapomenu, jako na mne zapomněl princ, který sedával na břehu jezera a plakal.“ Tak ji nechali kráčet dál, až došla na konec síně. Nyní vstal také princ a prosil ji, aby s nimi pojedla a poveselila se. Ale když mu černá panna odvětila: „Až já budu jíst, na mé holoubky nezapomenu, jako na mne zapomněl princ, který sedával na břehu jezera a plakal.“, tu mu spadly mu slupky z očí. Bylo mu pojednou, jako by se probudil z těžkého snu, opustil svoji nevěstu, popadl černou pannu za ruku a vedl ji ze síně ven. Když byli sami, padl jí k nohám a prosil o prominutí. Černá panna řekla: „Já jsem musela kvůli tobě nyní šest týdnů hladovět a tys nedokázal vydržet bez jídla ani tři dny. Co chceš dělat?“ Princ řekl: „Počkej chvíli.“

rátil se ke svatebčanům a řekl. „Milí pánové, musím rozluštit hádanku, kdo mi s ní pomůže? Mám jednu drahocennou skříň a k ní klíč, který jsem ovšem na svých cestách ztratil, a tak jsem poslal pro zámečníka, abych si objednal nový, ale mezitím jsem ten starý našel. Co mám teď dělat? Zahodit ten starý nebo zrušit objednávku toho nového, který ještě není hotový?“ Tu hosté jedněmi ústy volali: „Ten starý si ponechej!“ Princ se zaradoval a vyprávěl, jak se vše událo. Tak dceru sousedního krále poslali otci zpět a princ se oženil s černou pannou. Ta mezitím úplně zbělela a byla tak krásná, že to byla ta nejkrásnější princezna pod sluncem. Žili spolu v míru a pokoji, a pokud neumřeli, žijí dodnes. [pozn1]

Poznámka 1 - Lidová pohádka „Das Goldspinnen“ je ze sbírky lidových pohádek a pověstí „Volksmärchen aus Pommern und Rügen“ (1891) německého sběratele a folkloristy Ulricha Jahna (1861-1900). Pro vaše potěšení z němčiny přeložila a po svém převyprávěla Jitka Vlk Martináková. Zpět

Stáhni eBook - Mozná je k poslechu v MP3 - Formátuj pro tisk - Pošli e-mailem

Poděkování: Robert Straka (plnění databáze) | Tomáš Macek (CSS)
Kontakt: webmaster@pohadky.org

pohadky.org, jejímž autorem je Jitka Martináková a Petr Macek, podléhá licenci:
Creative Commons Uveďte autora-Nevyužívejte dílo komerčně-Zachovejte licenci 3.0 Česko .