Sedmkrát zabitý

Joseph Haltrich

eden sedlák měl tři syny, ti dva starší byli chytří dost, ale ten nejmladší byl něco, čemu člověk říká ťulpas. Když otec zemřel, zanechal jim krávu, a protože ta se rozdělit nedá, tak se dohodli, že každý postaví chlév a kráva bude patřit tomu, do jehož chléva sama vejde. Ti dva starší bratři postavili každý přenádherný chlév, ten nejstarší z kamení, ten prostřední z pěkné kulatiny, ale ten nejmladší upletl jen takovou chýši z proutí. Když se večer stádo vrátilo domů, stáli bratři opodál a byli zvědaví, do kterého chléva kráva půjde. Ta váhavě přišla, zastavila se před dveřmi kamenného chléva, nakoukla dovnitř, ale potom se obrátila a šla k tomu dřevěnému chlévu, kde se opět podívala dovnitř, ale nevešla a vydala se k tomu z proutí, kde začala hned u dveří žrát lístky na větvičkách a jak jich ubývalo, postupně vcházela dovnitř. Tu tam ten nejmladší bratr běžel a dveře zavřel, a tak byla kráva jeho, ale ti dva druzí protáhli obličeje a hněvali se, že měli pro nic za nic tak velké výdaje.

alší čtvrtek hnal ťulpas svoji krávu na trh, aby ji prodal. Tu ho lidé viděli a někteří vtipálkové se domluvili, že si z něj udělají legraci. „Myslíte, že mi za moji krávu dobře zaplatí?“ ptal se ťulpas, když k nim dorazil. „Ano,“ zavolal na něj jeden: „ale kdyby měla jen tři nohy, zaplatili by víc!“ „Lehká pomoc.“ odvětil, vzal sekeru a usekl krávě jednu nohu a ona další kusy cesty ztěžka kulhala na třech nohách. Tam stála další skupinka lidí a ťulpas se opět ptal: „Myslíte, že mi za moji krávu dobře zaplatí?“ „Ano,“ zavolal na něj jeden: „ale kdyby měla jen dvě nohy, zaplatili by víc!“ „Lehká pomoc.“ odvětil, vzal sekeru a usekl krávě další nohu. Nyní ale nemohla dál jít sama, a tak ji musel vzít na vůz a dál ji vézt. Přišel ke třetí skupince lidí a ptal se jich: „Myslíte, že mi za moji krávu dobře zaplatí?“ „Ano,“ zavolal na něj jeden: „ale kdyby měla jen jednu nohu, zaplatili by víc!“ „Lehká pomoc.“ odvětil a ihned jí usekl i třetí nohu. Vezl ji dál a dojel ke čtvrté skupince lidí a ptal se: „Myslíte, že mi za moji krávu dobře zaplatí?“ „Ano,“ zavolal na něj jeden: „ale kdyby byla beznohá, zaplatili by víc!“ „Lehká pomoc.“ odvětil a vzal sekeru a useknul jí poslední nohu a kráva úplně vykrvácela a za krátko bylo po ní. Nyní jel dál, a když opět přijel k další skupince lidí a zase se zeptal, zda mu za krávu dobře zaplatí, tu nějaký hlas zavolal: „Teď akorát na mrchovišti u vysokého dubu, tam ti za ni dobře zaplatí!“

tak ťulpas nelenil a svoji mrtvou krávu tam zavel a u toho dubu ji složil a pak se ho ptal: „Kdy si mám přijít pro peníze?“ Ale dub mu neodpověděl, tak znova výhružně zavolal: „Ihned mi řekni, zda zaplatíš? Jinak si vezmu sekeru a pokácím tě.“ V tom okamžiku ale zavál silný vítr, v dubu to zavrzalo a on v tom uslyšel: „Zítra.“ „Dobrá, přijdu zítra s vozem, ale to ti říkám, přinesu si i sekeru, jestli nezaplatíš, pokácím tě.“ S tím se vydal k domovu.

ruhého dne si vypůjčil vůz a aniž komu co řekl, jel k dubu. Ale toho dne bylo tak krásné počasí, že se nepohnul ani lístek. Třikrát se dubu ptal, jestli mu nyní zaplatí, ale ten neodpovídal. Tak vzal sekeru a sekal, až létaly třísky. Najednou uviděl, jak se z vzniklého otvoru vysypala spousta dukátů a stříbrňáků. „Aha, takže sis to rozmyslil a zaplatíš! To mi vyhovuje, už ti nic neudělám, sem s tím!“ Zlaťáky se proudem sypaly ven, až ve stromě žádné nezůstaly a na zemi ležela velká hromada. Ťulpas to všechno naložil a vůz měl plný, ale nahoru naložil třísky, aby nikdo neviděl, co ve voze má. Když dorazil domů, zavolal dovnitř bratry a řekl jim: „Podívejte se, co jsem za tu krávu dostal.“ A ukázal jim zlato. „Poctivě to rozdělíme,“ řekl: „ale kde vezmeme měřici?“ „Jdi ihned k popovi, ale neříkej mu, že chceme měřit peníze.“ „Dobrá, dobrá.“ Zvolal ten nejmladší a hned tam běžel a řekl: „Půjčte mi na chvíli vaši měřici, chceme si rozdělit peníze.“ Pop mu ji dal, ale přece jen byl zvědavý, a tak šel za ním a postavil se k oknu a pokradmu koukal dovnitř. Když ale bratři viděli hlupáka přicházet s měřicí, ihned také zpozorovali popa a ptali se: „Co jsi mu řekl?“ a on jim to pověděl. „No, tak se na to podívej, už stojí u okna.“ „Jen počkejte, já ho hned slídění odnaučím!“ řekl ťulpas, vzal sekeru a postavil se k oknu. Když pop opět nakouknul dovnitř, zasadil mu hlupák takovou ránu, že byl hned mrtvý. „Běda! Cos to udělal?“ řekli bratři. „Jen mlčte, to nám ještě přinese peníze.“

tím mrtvého popadl a běžel s ním ven až na šlechtický dvůr, kde ho položil na mlat. Ale stalo se, že za chvíli tam přišel urozený pán, aby se podíval kolik jeho mlatci, kteří zrovna seděli u stolu, udělali práce. Když vstoupil na mlat a uviděl tam faráře, rozběsnil se: „Tak to ty jsi ten zloděj!“ zvedl hůl a přetáhnul postavu přes hlavu. Ale pop ani neceknul. „Vy jste zabil našeho popa!“ lamentoval ťulpas, který se tam najednou objevil. „Mlč!“ řekl vyděšený pán: „dám ti sto zlatých, když ho ihned odklidíš pryč!“ Tak si vzal ťulpas sto dukátů a utíkal k faráři do stáje, aniž to někdo zpozoroval, vzal jeho koně, vrátil se na panský dvůr, mrtvého popa posadil na koně, do ruky mu přivázal hůl a koně potom zavedl ven do polí. Když se vrátil domů, vyhlížela popova žena z okna a ptala se: „Neviděl jsi mého muže?“ „Arci, že viděl, zahálčivě rajtuje venku na poli sem a tam.“ Tu žena přivolala kantora a poslala ho za mužem, aby ho přivedl. Kantor běžel na pole, a když viděl faráře, jak jezdí sem a tam se zdviženou holí, nemohl se smíchy udržet a zavolal: „Pane faráři, nezbláznil jste se náhodou?“ Když kůň uslyšel kantorův hlas, tu zařehtal a rozběhl se k němu, ale ten se na podpatku otočil a upaloval, až mu málem docházel dech, neboť si myslel, že mu pop chce za jeho prázdné řeči naložit na záda. Kantor běžel až ke škole, kde otevřel branku, ale nemohl ji zavřít, a tak kůň i s popem pádil za ním, a protože mrtvý nesklonil hlavu, narazil do trámu a skutálel se z koně dolů.

antor se řádně polekal, když viděl, že pop je mrtvý, ale byl dost chytrý a vzal ho do své světnice a ukryl. O půlnoci, když byl všude klid, vstal a zanesl mrtvého k hostinci, položil ho na dveře a zavolal změněným hlasem jako by to byl pop: „Otevřete dveře a dej mi za krejcar vína, jinak tu na místě umřu!“ „To by mi tak ještě chybělo,“ zavolal hospodský: „abych kvůli krejcaru vstával!“ Kantor se odplížil pryč a nechal mrtvého tam. Když hostinský brzy ráno vstal, aby vyhnal krávy na pastvu, pootevřel dveře, aby se podíval, zda se už rozednívá, a tu mu do náruče spadl mrtvý pop. „Bože!“ zanaříkal: „Já jsem tou smrtí vinen!“ Ale protože byl také dost chytrý, rychle mrtvého vzal a zanesl ho za vesnici, postavil ho ohradě, za klobouk mu kytku dal a do ruky bič. Zanedlouho tudy hnal stádo ovčák, když tu se dobytek začal plašit a zdráhal se jít dál. Ovčák s tím měl plné ruce práce, když tu uviděl toho muže s kytkou na klobouku a s bičem v ruce, tu pochopil příčinu a chtěl si na něm vylít vztek. Zvedl kámen, ale hodil ho tak, že muž se bez hlesu svalil na zem. Tu k němu ovčák běžel a viděl, že je mrtvý. „Ach, co se mnou teď bude!“ pomyslel si.

ak tak lamentoval, uviděl před sebou v dálce vůz, který jel do mlýna. Tak mrtvého popadl a běžel a běžel, až mu tekl pot proudem od té námahy a strachu, a protože měl papuče, forman ho neslyšel, a tak když vůz dohnal, položil mrtvého na pytle s obilím, aniž to ten na kozlíku zpozoroval. Cesta do mlýna ale byla samý hrbol a výmol a vůz se často nechtěl hnout z místa. Najednou se forman ohlédnul a uviděl na voze cizího chlapa. To, že si ten chlap tajně nasedl, ho tak rozvzteklilo, že vzal pořádnou sukovici a jednu mu naložil. Ten se ale ani nepohnul. Nyní dostal forman strach, zastavil, chlapa si prohlédnul a viděl, že je mrtvý a věřil, že je to jeho vina. Dlouho přemýšlel, jak by mrtvého zbavil, když tu v mlýnském náhonu uviděl prázdnou loďku. Tak mrtvého vzal, posadil ho dovnitř, do ruky mu uvázal lopatu a loďku pustil dolů po proudu.

a nějakou chvíli doplula loďka na bažinaté místo porostlé rákosím, kde zůstala vězet. Zanedlouho se rákosím plížil skloněný lovec, když tu najednou v místech, kde doufal nalézt kachny, uviděl cizího lovce s loďkou. Ve vzteku zalícil a střelil a muž i s lopatou spadl do vody a ta ho nesla pryč. Tomu lovci nad tím činem stály vlasy hrůzou na hlavě, zahodil pušku a utekl do světa, žádný člověk už ho nikdy víc neviděl.

en ťulpas s bratry v klidu a míru projedli a propili své peníze a také ti ostatní vrahové pomalu ztratili výčitky svědomí. [pozn1]

Poznámka 1 - Lidová pohádka „Der siebenmal Getötete“ je ze sbírky pohádek „Sächsische Volksmärchen aus Siebenbürgen“ (1856) německého filologa a folkloristy Josepha Haltricha (22.07.1822 - 17.05.1886). Z němčiny přeložila a pro vaši potěchu po svém převyprávěla Jitka Janečková. Zpět

Stáhni eBook - Mozná je k poslechu v MP3 - Formátuj pro tisk - Pošli e-mailem

Poděkování: Robert Straka (plnění databáze) | Tomáš Macek (CSS)
Kontakt: webmaster@pohadky.org

pohadky.org, jejímž autorem je Jitka Martináková a Petr Macek, podléhá licenci:
Creative Commons Uveďte autora-Nevyužívejte dílo komerčně-Zachovejte licenci 3.0 Česko .