Kravál Kraválisko

Johann Wilhelm Wolf

yl jednou jeden ostrovní král a ten měl syna, který se moc nevyvedl, protože dnem i nocí vysedával po hostincích, kde hrál karty a prohrál vše, co měl zrovna u sebe i na sobě. Když měl obě kapsy prázdné, vykradl královskou pokladnici, prodal královské šaty, ukradl zkrátka všechno, co mu přišlo pod prsty, takže za chvíli přivedl královskou rodinu na buben. Král už toho měl plné zuby a jednoho dne prince zavřel, ale ten hrál karty sám se sebou, pravá ruka proti levé. Nakonec ho tedy zase pustili, vzali mu karty a král nechal rozhlásit, že kdo bude s princem hrát, toho nechá popravit. A bylo to!

mutný z toho, že nemůže hrát karty, vydal se princ jednoho dne do lesa, když tu potkal myslivce v zeleném kabátě, který se ho ptal, co mu chybí? Tak si mu postěžoval na svoji bídu a myslivec řekl: „Nikdo se s tebou neodváží hrát? To já se odvážím, ale napřed si musíme ujasnit, o co budeme hrát.“ „To se rozumí samo sebou, já souhlasím se vším.“ řekl princ. „Tak dobře, když prohraji,“ pokračoval myslivec: „dám ti dva koně se zlatým sedlem, ale když prohraješ, budeš můj.“ „To je slovo!“ zvolal princ radostně: „Ještě mi řekni, jak se jmenuješ.“ „Mě říkají Kravál Kraválisko a tady jsou karty.“ Tak se oba posadili a hráli; lovec nechal prince vyhrávat, takže si večer vedl domů dva koně. Král vyvaloval oči, když to viděl, ale hru mu tentokrát nevyčítal, protože zlatá sedla byla velmi drahocenná a peníze potřeboval.

ruhého dne byl princ v lese už časně ráno a Kravál na sebe také nenechal dlouho čekat. Tentokrát ale neměl princ štěstí, vyhrál jen jednou, k tomu ale dvanáctkrát prohrál a výsledkem konečného účtu bylo, že propadl myslivci za vlastního. „Mohl bych tě sice ihned odnést,“ řekl myslivec: „ale dám ti ještě jednu šanci. Máš rok a den na to, abys mne našel, když to dokážeš, potom jsi svobodný, nenajdeš-li mne, potom jsi můj a já si tě v určitou hodinu vyzvednu, neboť vždy budu vědět, kde jsi.“ S těmi slovy myslivec zmizel a teprve nyní princ viděl, s kým měl tu čest. Tady se nedalo dělat opravdu nic jiného, než toho muže najít.

rinc se vydal hlubokým černým lesem dál a dál, putoval mnoho týdnů a měsíců, když jednoho dne dorazil k domku poustevníka. Vešel dovnitř, když tu stařec zvedl hlavu a řekl: „Dobrý den, ostrovní princi!“ „Odkud mne znáte?“ zeptal se princ a poustevník odvětil: „Já znám všechny lidi na světě!“ Tu se jinoch ze srdce zaradoval a rychle se zeptal: „Potom znáte i Kravála Kraválisko a řeknete mi, kde ho najdu?“ Poustevník se dlouze zamyslel a řekl: „Takové jméno nenosí žádný člověk na světě, na to se musíš zeptat chytřejších lidí, než jsem já.“ Tak se princ s poustevníkem smutně rozloučil a vydal se na další cestu.

běžel čas, jak bývá jeho zvykem, neúprosně a bez ustání.

yl již pěkný čas na vandru, všude se ptal po Kraválu Kraválisku, ale žádný o něm nic nevěděl. Tak jednoho dne opět dorazil do hustého a hlubokého lesa a k domku poustevníka. Otevřel dveře, uvnitř seděl stařičký muž s tak velkým hrbem, že měl hlavu skoro u země, a ten prince pozdravil: „Dobrý den, ostrovní princi!“ „Odkud mě znáte?“ zeptal se princ a stařec odvětil: „Já znám všechny lidi na světě.“ „Potom znáte i Kravála Kraválisko a řeknete mi, kde ho najdu?“ Poustevník se zamyslel jednou, dvakrát a řekl: „Podle mého vědění takové jméno na světě neexistuje, ale počkej do dvanácti, synku, přijdou moji milí andílkové a přinesou mi jídlo, protože já jsem už starý a slabý, abych si ho obstaral sám, ti by o Krávalu mohli vědět spíše než já.“ Princ se k poustevníkovi posadil a ten mu zatím dal mnohá dobrá ponaučení, neboť to byl velmi zbožný muž. Ve dvanáct hodin se otevřely dveře a vešli andílkové, celý zástup jich byl, a přinesli poustevníkovi manu nebeskou. Jeden mu držel hlavu, druhý talíř, třetí mu podával jídlo do úst, čtvrtý mu dával napít, pátý mu utíral ústa a tak u něho měl každý svůj úřad. Když se stařec najedl, princ andílky poprosil: „Můžete mi říci, kde bydlí myslivec Kravál Kraválisko?“ „Ten satanáš?!“ volali andílkové jeden přes druhého: „Tisíc hodin cesty odtud bydlí jeden poustevník a ten ví, kde Kravál bydlí, toho se zeptej.“

louhá předlouhá cesta to byla, ale prince poháněla naděje, a tak šel a šel, dokud nepřišel k poustevníkovu domu. Otevřel dveře, tu ho prastarý muž, pozdravil: „Dobrý den, ostrovní princi!“ „Odkud mne znáte?“ zeptal se princ. „Znám všechny lidi na světě.“ odvětil poustevník. „Potom znáte i Kravála Kraválisko a řeknete mi, kde ho najdu?“ „To ti mohu říct, synu,“ odvětil poustevník: „jdi cestou za mojí kolnou stále rovně, nekoukej ani napravo ani nalevo, dojdeš k jednomu velkému zámku s vysokými zdmi, který nemá ani bránu ani dveře. Počkej do dvanácté hodiny, pak se hradby rozestoupí a ven vyjdou dvě bíle oděné dívky, v tom okamžiku se musíš nepozorovaně vplížit dovnitř a ihned se zeptat na Kravála Kraválisko. Nesmíš se v zámku zdržet a dej pozor, abys byl do tří hodin zase venku, jinak se ti zle povede.“ Radostí bez sebe princ vše slíbil, poděkoval starci za rady a pospíchal dál, dokud nepřišel k tomu velkému zámku, obehnanému mohutnými a vysokými hradbami, málem až do nebes. Obešel zámek dokola, ale nenašel žádný vchod. Ve dvanáct hodin se konečně hradby rozestoupily a ven vyšly dvě krásné panny, které pokračovaly do lesa. Sotva byly pryč, princ se otvorem protáhl do zámku, kde chodil z komnaty do komnaty, jedna byla krásnější než druhá, což ho pěkně zdrželo. Konečně si vzpomněl a zeptal se na Kravála Kraválisko. Ten přišel ve svém zeleném kabátě a řekl: „To ti přálo štěstí, dnes je poslední den lhůty, zítra bych si tě už vyzvednul.“ „Dej mi můj úpis, abych mohl pryč.“ řekl princ, ale Kravál řekl: „To má ještě čas, napřed ti ukážu zahradu a zámek a mnohé jiné, co už nikdy ve svém životě neuvidíš.“ Princ se nechal uchlácholit a Kravál ho vodil sem a tam a při tom toho napovídal, až jednomu brněly uší, když tu odbíjely tři hodiny. „Dej mi rychle můj úpis!“ zvolal princ a satanáš mu ho se smíchem dal. „Tady je, jen se ale nepřetrhni, teď jsi stejně můj!“ A bylo to!

ravál Kraválisko prince popadl a zavlekl do studeného sklepa, kde ubohý hoch dostával denně jen kousek zcela suché chlebové kůrky a dva hlty vody. Teď měl důvod plakat, neboť je to k uzoufání, když člověk po dlouhém strádání a námaze konečně dorazí k cíli, aby tam nakonec stál s prázdnýma rukama. Ale přece jen měl při všem tom neštěstí i štěstí, aniž o tom zpočátku věděl. Když ho totiž Kravál vlekl do sklepa, přicházely zrovna ty dvě panny, Kraválovy dcery. Ta mladší a krásnější pocítila s ubohým princem soucit, protože byl tak krásný a tak nešťastný, neboť od otce věděla, že ho obloudí a zajme, i kdyby ho našel. Jednoho dne se dívka připlížila ke sklepnímu oknu a viděla, jak princ lačně spolykal ten kousek chleba a vypil trochu ledové vody a to ji zasáhlo přímo do srdce, a tak šla ještě téže noci do kuchyně, vzala tam plnou zástěru dobrého jídla, co zbylo od oběda, a zanesla mu to do sklepa. Jak za to byl vděčný! Líbal jí obě ruce a byl radostí celý bez sebe. To ji velmi dojalo, takže mu od té chvíle přinášela v noci jídlo a tvrdé chlebové kůrky odnášela pryč. Pokaždé u něj zůstala o chvíli déle, aby jí něco vyprávěl a pokaždé se jí líbil víc a víc a i ona jemu.

ednoho dne dívka řekla: „Poslouchej, mám tě tak ráda, že bez tebe nemohu déle žít, jestli se chceš stát mým manželem, pak s tebou uteču, neboť otce ráda nemám, za to tebe více než celý svět.“ Tu se princi zdálo, že se na něj každou chvíli zřítí nebeská klenba, tak velké bylo jeho štěstí. Vrhnul se před ní na kolena a řekl: „Tohle přání nosím tajně už dlouho v srdci a dnem i nocí jsem se trápil, protože jsem si myslel, že se to nemůže nikdy stát. Slibuji ti, že nikdy nebudu milovat žádnou jinou ženu a budu ti věrný na život i na smrt.“ Teď jim byla každá minuta na zámku za věčnost, a tak již následující noci uprchli. Ona se proměnila v havránku a jeho v holuba a vyletěli sklepním oknem ven a letěli do lesa. Když se nad horami začalo rozednívat, tu se havránka ohlédla a zvolala: „Běda, spěchá za námi moje sestra a hned bude tu.“ Rychle se spustili dolů a tam prince proměnila v růžový keř a sebe v růži. Tu přiletěl velký krahujec, to byla starší sestra, kterou za nimi poslal Kravál, aby je chytla a přivedla zpět. Krahujec se rozhlédnul, sedl si na růžový keř, přivoněl si k růži a potom se zvednul a letěl zpět na zámek, kde čekal Kravál: „Nu, našlas je?“ „Ne.“ odvětila: „Našla jsem jen růžový keř a na něm růži.“ „Voněla ta růže?“ zeptal se a ona řekla: „Ne, nevoněla.“ „Ach, ty hlupačko, proč jsi mi ji nepřinesla?! Ten keř by za ní přišel sám!“ Kravál šel za ženou, ta se proměnila v luňáka a letěla za nimi. Mezitím ti dva uletěli další kus cesty, když tu se havránka ohlédla a zvolala: „Ach, přichází moje matka.“ Rychle se proměnila ve skálu a prince ve štěrkaře. Za chvíli přiletěl luňák, snesl se dolů a zeptal se štěrkaře: „Štěrkaři, neviděl jsi kolem běžet chlapce s dívkou?“ Ten odvětil: „Vstávám v pět ráno, to se pak dá v klidu stihnout. Jde to klip a klap celý den, až z toho jednoho bolí ruce, že si myslí, že mu každou chvíli upadnou.“ A klepal a bouchal do skály ostošest. Luňák se opět zeptal: „Na to se neptám, neviděl jsi kolem utíkat nějakého hocha a dívku?“ „Aha, výplata je malá, často šest grošů, někdy víc, ale někdy taky méně.“ odvětil. Tu došla ženě trpělivost a letěla zpět na zámek. „Našlas je?“ ptal se Kravál. „Našla jsem jenom štěrkaře, jak klepe do skály, byl docela hluchý nebo ne zcela při smyslech.“ „Ty hlupačko,“ láteřil Kravál: „proč jsi kousek té skály nevzala s sebou, ten štěrkař by už přišel sám!“ Tak se proměnil v orla a letěl za nimi sám. Ti dva si zatím na svém útěku tak pospíšili, že se dostali z lesa ven a dál už Kraválova moc nesahala. Seděli v trávě a radovali se ze záchrany, když tu přiletěl Kravál a viděl, že mu unikli, a tak řekl: „Tak to mělo být, ale pojď sem, dcerko, dám ti něco na památku, můžeš to v budoucnu velmi potřebovat.“ A daroval jí tři ořechy, kdyby upadla do nouze, má jeden po druhém rozlousknout.

yní ti dva putovali dál, až dorazili na hranice ostrovní země, kde stál mlýn a tu dívka řekla: „Dál s tebou jet nemohu, musíš mě vyzvednout jako opravdový princ, já tu na tebe počkám. Ale doma nikoho nelíbej, jinak na mne zapomeneš a přineseš mi velké neštěstí.“ Princ jí to slíbil, rozloučil se a řekl, že ještě téhož večera ji vyzvedne. Když se blížil k zámku, vyběhl mu vstříc věrný pes, vyskočil vzhůru a olíznul mu tvář i ústa, a tak vše minulé z princovy paměti zmizelo, jeho zajetí i záchrana i krásná panna. To bylo jistě velmi nevděčné, pomyslíte si, ale byl očarován, bez toho by to určitě nezapomněl. Ta radost, která zavládla při jeho příchodu na zámek, není k popsání. Okamžitě uspořádali velkou slavnost a byla tam zrovna jedna krásná princezna na návštěvě, které se princ velmi líbil, takže ho král lehce přemluvil, aby tu slavnost spojili se svatbou. Dívka zatím marně čekala, až ji ženich u mlýna vyzvedne. Když nastal večer, vešla dovnitř a ptala se mlynáře, zda by pro ni měl službu. „Co vlastně umíš?“ zeptal se. „Příst a šít.“ odpověděla, a protože mu zrovna jedna děvečka odešla, tak ji mlynář najal.

lynářští pacholci vozili každý den na královský zámek mouku, a když se vrátili domů, vyprávěli, co je ve městě nového. Tak se dívka dozvěděla, že princ má jinou nevěstu, že si žije v dostatku a radosti a ve třech dnech má být svatba. Nyní byla opravdu ve velké nouzi, a tak rozlouskla jeden z ořechů, které dostala od otce. Uvnitř našla nádherné šaty, které si oblékla a šla do města na zámek, kde se procházela v zahradách. Nevěsta se zrovna dívala z okna, když pannu viděla, řekla služkám: „Jděte ihned dolů a toho děvčete se zeptejte, zda jsou její šaty na prodej, dobře jí zaplatím.“ Panna ale služkám na jejich dotázání odvětila: „Peníze a jiné statky nechci, ale pokud mohu jednu noc spát v ložnici prince, dám je nevěstě darem.“ To se princezně nelíbilo, ale brzy si vymyslela způsob, jak to nastrojit, aby dostala šaty a nic neriskovala. Namíchala princi do vína uspávací prostředek, takže spal tak tvrdě, že by ho neprobudila ani rána z děla. Ubohá opuštěná dívka zatím v ložnici celou noc plakala a naříkala: „Tys úplně všechno zapomněl? Jak jsem tě vysvobodila z ledového sklepa? Jak jsi mne nesl jako růži na svém srdci? Jak jsi jako kameník těžkým kladivem bil do mého srdce? Jak na tebe čekám v mlýně? Jak prsty spřádám celé dny hrubý len, až mi z toho krvácejí? Tak velká je faleš na tomto světě?!“ Naříkala až do bílého rána, ale princ z toho neslyšel ani slovo. Ale její nářek slyšely stráže, které stály před dveřmi, bylo jim toho ubohého děvčete líto, rádi by mu nějak pomohli, ale nevěděli jak. Mysleli si, že princ všechno slyšel, ale nedbal na to, proto je k němu posedla velká nenávist.

anna byla k smrti smutná, když ráno odcházela z ložnice s tím, že ji princ nevyslyšel. Kráčela lesem, když tu ji napadlo, že má ještě dva ořechy, a tak otevřela ten druhý, ve kterém byly šaty z ryzího zlata, ještě mnohém krásnější než ty první, nedaly se s nimi vůbec srovnat. Tak si je rychle oblékla a vydala se opět na zámek. Když nevěsta z okna uviděla, jak se ty drahocenné šaty třpytí na slunci, řekla služkám: „Ty šaty musím mít, ať to stojí, co to stojí! Jděte k tomu děvčeti a zeptejte se, kolik za ně chce.“ Služky běžely za pannou a ptaly se a ona řekla: „Peníze a jiné statky nechci, ale pokud mohu jednu noc spát v ložnici prince, dám je nevěstě darem.“ Nevěsta byla s cenou spokojená, večer princi opět namíchala uspávací nápoj, který byl tak silný, že by ho neprobudila ani salva z deseti děl. Když panna přišla do ložnice, opět celou noc naříkala: „Tys úplně všechno zapomněl? Jak jsem tě vysvobodila z ledového sklepa? Jak jsi mne nesl jako růži na svém srdci? Jak jsi jako kameník těžkým kladivem bil do mého srdce? Jak na tebe čekám v mlýně? Jak prsty spřádám celé dny hrubý len, až mi z toho krvácejí? Tak velká je faleš na tomto světě?!“ Takto stále naříkala, dokud do ložnice nenakouklo slunce, pak musela pryč a princ opět neslyšel ani slovo. Ti dva vojáci na stráži ale rozuměli každému slovu a jejich soucit s nebohým děvčetem byl tak velký a vztek na prince tak mocný, že šli k jeho posteli, položili mu na prsa studené špičky bajonetu a řekli: „Teď zemřeš, připrav se na smrt!“ Otřesený princ se ptal, proč ho chtějí zabít, když jim nic neudělal. Oni řekli: „Protože máš tak necitelné srdce, že jsi ubohé chudé děvče obelhal a zradil! Ona pro tebe obětovala vše a ty ji necháš plakat a naříkat, aniž by ses slitoval!“ Princ řekl: „Já nevím o žádné dívce, žádnou jsem neoklamal a žádnou jsem neslyšel naříkat.“ Tu mu strážci vypověděli vše, co ta panna říkala, ale protože jeho mysl byla zastřená psím políbením, nerozuměl jim a řekl: „Darujte mi ještě den života, já jsem spal tak tvrdě, že to nemohl být žádný přirozený spánek. Dnes večer ale budu bdít a to děvče si sám poslechnu a prohlédnu.“ Strážci už také poznali, že to tak bude nejlepší a řekli: „Dnes večer nejez a nepij nic, co ti podá nevěsta, neboť ta v tom musí mít prsty.“

anna upadla v čiré zoufalství a cestou lesem žalovala lesu, skalám i němým zvířatům, kámen by se nad ní ustrnul, než otevřela třetí a poslední ořech, ve kterém ty nejkrásnější šaty posety pravými diamanty. Tak si je oblékla a procházela se v nich před zámkem a princova nevěsta, sotva ji viděla, poslala k ní služky, aby se jí zeptaly, zda jí ty šaty dá, pokud jí dovolí spát v princově ložnici. „Ráda.“ řekla ubohá dívka a stěží mohla zadržet slzy, když viděla, jak výsměšně stojí nevěsta v okně. Večer, když mu podali uspávací nápoj, nechal ho princ vybryndat a nevypil z něj ani kapku, jídla se také ani nedotknul a šel brzy spát s tím, že je nemocný. Když zavedli pannu do ložnice, ležel už v posteli a dělal, že spí. Tu začala plakat a naříkat: „Tys úplně všechno zapomněl? Jak jsem tě vysvobodila z ledového sklepa?“ Tu se princ obrátil, překvapeně se na ni zadíval, ale na nic si nevzpomínal. „Podej mi vodu, mám žízeň,“ řekl: „a pak mi řekni z jakého sklepa.“ Tu mu panna podala vodu, do které vhodila skořápku z prvního ořechu a ona se ihned rozpustila. Když se napil, tu se poodhalila mlha z jeho mysli a on jí podal ruku a zvolal: „Ach, to bylo přece u Kravála Kraváliska!“ „To bylo.“ řekla: „ Tys úplně zapomněl, jak jsi nesl mne jako růži na svém srdci?“ „Jako růži na mém srdci?“ zeptal se: „Dej mi vodu, umřu žízní.“ Tu mu podala opět sklenici vody, do které vhodila slupku z druhého ořechu a ta se ihned rozpustila. Když se napil, bylo před jeho očima úplně jasno, políbil ji a zvolal: „Ach, to bylo tenkrát, když nás pronásledovala tvoje sestra!“ „To bylo.“ řekla: „Tys úplně zapomněl, jak jsi jako kameník bil těžkým kladivem do mého srdce? Ale mě opravdu zranilo až to, že jsi mi byl nevěrný a nechal mě opuštěnou sedět ve mlýně. Ten klape dnem i nocí, klap, klap! Každé klapnutí jako rána do srdce!“ „Co to říkáš o mlýnu?“ zeptal se: „Ale dej mi nejprve napít, umírám žízní.“ Tu mu podala třetí sklenici se třetí slupkou. Ihned zase věděl vše. Zvolal: „Ty jsi moje milá nevěsta!“ A objal ji a prosil za prominutí za bolest, kterou se na ní provinil, ale ona řekla: „Ta radost, že tě zase mám, je mnohokrát větší než moje utrpení, i kdyby trvalo sto let.“

rinc pannu zavedl k rodičům a vše jim vypověděl. S tou druhou nevěstou se rozloučili a mohla jít, ale Kraválova dcera se následujícího dne za prince provdala, však já jsem na té svatbě taky byl. [pozn1]

Poznámka 1 - Lidová pohádka „Grünes Kravalle“ je ze sbírky lidových pohádek "Deutsche Hausmärchen" (1851) sběratele Johanna Wilhelma Wolfa (1817 - 1855). Z němčiny pro vaši radost přeložila a po svém převyprávěla Jitka Vlk Martináková. Zpět

Stáhni eBook - Poslechni v MP3 - Formátuj pro tisk - Pošli e-mailem

Poděkování: Robert Straka (plnění databáze) | Tomáš Macek (CSS)
Kontakt: webmaster@pohadky.org

pohadky.org, jejímž autorem je Jitka Martináková a Petr Macek, podléhá licenci:
Creative Commons Uveďte autora-Nevyužívejte dílo komerčně-Zachovejte licenci 3.0 Česko .