Kamenný Kryštof a tři kouzelné oříšky

Bratři Grimmové

yl jednou jeden král a ten měl syna, kterému bylo předpovězeno, že v den, kdy dovrší šestnáct let, zahubí ho bílý jelen se zlatými parohy. Když princ povyrostl, vydal se jednoho dne do lesa na lov, ale ztratil se. Jak tak bloudil lesem a hledal ostatní lovce, uviděl nádherného bílého jelena se zlatými parohy, a tak neodolal a vydal se ho pronásledovat. Ale celé jeho snažení bylo marné, jelena nedostihnul. Hnal se za ním tak dlouho, až se dostal ven z lesa. Tu najednou jelen zmizel a před princem stál vysoký muž, který řekl: „Konečně tě mám! Já jsem ten, kdo tě zahubí!“ Pak prince popadnul a dovlekl ho na svůj zámek, kde ho posadil ke stolu a musel s ním jíst. Když tak spolu seděli, ten muž, který byl král, řekl: „Mám tři dcery, jednu krásnější než druhou. Budeš přes noc u té nejstarší hlídat, od devíti hodin večer do šesti hodin ráno. Přijdu tě zkontrolovat vždy, když zvon odbije další hodinu. Zavolám na tebe, neodpovíš-li mi, budeš ráno synem smrti. Pokud ale neusneš, dostaneš princeznu za ženu.“

dyž prince zavedli do princezniny ložnice, tak tam stál Kamenný Kryštof, kterému princezna řekla: „V devět hodin přijde můj otec a pak každou hodinu, dokud neodbijí šest. Když se bude ptát, tak mu odpověz místo prince.“ A Kamenný Kryštof souhlasně kývnul hlavou, nejdříve docela rychle, pak stále pomaleji a pomaleji a za chvíli stál opět bez pohnutí. Druhého rána král princi řekl: „Nu, vedl sis dobře, ale dceru ti dát nemůžu. Budeš hlídat ještě jednou, a to u prostřední princezny, pak si ještě rozmyslím, zda ti tu nejstarší dám za ženu. Ale přijdu každou hodinu, a když tě zavolám, odpověz mi, pokud tě zavolám a ty neodpovíš, zahubím tě.“ Princ šel tedy s tou prostřední princeznou do ložnice, kde stál ještě mohutnější Kamenný Kryštof, kterému princezna řekla: „Když se můj otec bude ptát, odpověz místo prince!“ Kamenný Kryštof opět kývnul hlavou, nejprve rychle a pak stále pomaleji a pomaleji, až stál nakonec bez pohnutí. Princ si lehl na práh dveří, dal si ruku pod hlavu a usnul. Druhého dne král řekl: „Vedl sis opět dobře, ale dceru ti dát nemůžu. Budeš hlídat ještě jednu noc a tentokrát u té nejmladší. Pak si promyslím, zda nedostaneš za ženu moji prostřední dceru. Ale každou hodinu přijdu, a když tě zavolám, odpověz mi, pokud tě zavolám a ty neodpovíš, poteče pro mne tvoje krev!“ V ložnici nejmladší princezny stál ten největší Kamenný Kryštof. Když mu princezna řekla: „Když se můj otec bude ptát, odpověz místo prince.“ kývnul hlavou a kýval ještě půl hodiny, než se hlava zase uklidnila. Princ si lehnul na práh a usnul.

ruhého dne král řekl: „Sice jsi hlídal dobře, ale svoji dceru ti dát nemohu. Mám velký les, a když mi ho do šesti hodin večer pokácíš, tak o tom budu přemýšlet.“ a dal mu skleněnou sekeru, skleněný klín a skleněný hák. Když přišel princ do lesa a pustil se do práce, máchnul sekerou a ta se roztříštila, stejně tak klín i hák, a tak si smutně sednul, protože věřil, že teď ho král konečně zahubí; a bylo mu do pláče; a bylo mu do nářku. V poledne král princeznám řekl: „Jedna z vás, děvčata, musí princi přinést něco k jídlu.“ „Já ne,“ řekly ty dvě starší: „já mu nic neponesu, ať jde ta nejmladší!“ Tak šla ta nejmladší. Když přišla do lesa, ptala se, jak se mu daří, a on odvětil, že špatně. Tu řekla, že má něco málo sníst, ale on řekl, že tak jako tak musí umřít, a tak už nechce nic jíst. Ale princezna ho přemluvila, aby to přece jen zkusil, a tak šel a najedl se. Potom řekla: „Já tě budu teď chvíli vískat, abys přišel na jiné myšlenky.“ Princ si dal hlavu do jejího klína a ona ho vískala, a protože byl unavený, tak usnul. Pak vzala svůj šátek, uvázala na něj uzel a třikrát udeřila do země se slovy: „Dělníci, sem!“ Kde se vzaly, tu se vzaly, objevily se tam zástupy skřítků, lesních mužíčků a podzemních strašidýlek a ptaly se, co princezna poroučí. „Pokácejte celý les a dřevo naskládejte do sáhů! A máte na to tři hodiny!“ Achich, ouvej! Skřítkové a mužíčkové museli svolat celé příbuzenstvo, aby jim při práci pomohlo, a když uběhly tři hodiny, bylo vše hotovo a přišli to hlásit princezně. Ta vzala opět svůj bílý šátek a řekla: „Dělníci domů!“ A oni zase všichni zmizeli. Princ se probudil a nevěřil svým očím a princezna se zvedla a řekla: „Až bude šest hodin, přijď na zámek.“

ečer se král ptal: „Pokácel jsi ten les?“ „Ano.“ odvětil princ. Po chvíli král řekl: „Víš, svoji dceru ti za ženu nedám. Musíš pro to ještě něco udělat. Mám velký rybník, ten zítra do šesti hodin večer odbahníš, aby byl průzračný jako zrcadlo a plavala v něm sousta ryb.“ Druhého dne princ dostal skleněnou lopatu a šel k rybníku. Lopata se zlomila, sotva ji poprvé strčil do bahna a zabral. Tak si sednul na břeh a bylo mu ouvej. V poledne mu nejmladší princezna přinesla něco k jídlu a ptala se ho, jak mu to jde. Tu řekl, že mu to jde docela na nic, protože lopata je nadranc. „Inu, měl bys něco sníst,“ řekla: „ať přijdeš na jiné myšlenky.“ „Ne, nebudu jíst, na to jsem moc smutný.“ řekl princ. Tak ho zase umluvila, dokud nešel a nenajedl se. Pak ho vískala, až usnul a ona mohla popadnout šátek, uvázat na něm uzel a poklepat třikrát na zem se slovy: „Dělníci, sem!“ A už se kolem ní hemžili jako mravenečkové a ptali se, co pro ni mají udělat. A ona chtěla během tří hodin odbahnit rybník, aby byl jako zrcadlo a plný ryb. A protože se zase seběhlo ze široka daleka, co mělo nohy, za dvě hodiny bylo hotovo. „Udělali jsme, co jsi nám poručila.“ Tak vzala princezna šátek a třikrát udeřila o zem a řekla: „Dělníci, domů!“ A byli pryč. Když se princ probudil, rozloučila se s tím, že až bude šest hodin, má přijít na zámek.

večeře se král ptal: „Je ten rybník hotový?“ „Ano.“ řekl princ. Král se zaškaredil a řekl: „Sice jsi ten úkol splnil, ale já ti dceru nedám, musíš pro mě udělat ještě něco.“ „Copak?“ zeptal se princ. Tu mu král řekl, že za lesem stojí vysoká hora a je celá zarostlá křovím a trním. Zítra musí do šesti hodin večer křoviska vysekat a nahoře na samém vrcholku postavit krásný zámek se vším, co k takovému zámku patří. Ráno dostal princ opět skleněné nářadí a vydal se na tu horu. Když se rozmáchnul na první trnitý keř, sekera se rozlétla na tisíc skleněných kousků a skleněný vrták mu byl brzy také k nepotřebě. Tak byl zase docela zoufalý a čekal na svoji nejmilejší, zda nepřijde a zase mu nepomůže. Když bylo poledne, přišla a přinesla mu něco k jídlu. Tentokrát jí šel naproti, vše jí povyprávěl, něco pojedl, nechal se vískat a zase usnul. Tu vzala šátkový uzel, udeřila o zem a řekla: „Dělníci, sem!“ A oni byli rázem tu a ptali se, co poroučí. Tu řekla: „Za tři hodiny tu místo křovin a křovisek bude stát ten nejkrásnější palác, který si jen člověk dovede představit, a se vším, co se patří.“ Tak šli a svolali příbuzenstvo, aby jim při práci pomohlo, a když uplynul stanovený čas, bylo vše hotovo. Hned to hlásili princezně a ona vzala šátek, třikrát udeřila o zem a řekla: „Dělníci, domů!“ A oni zase zmizeli, a když se princ probudil, byl šťastný jako nikdy, a tak šli společně na zámek.

ři večeři král řekl: „Je zámek hotov?“ „Ano.“ řekl princ. Král se zasmušil, že mu princ zase unikl, a řekl: „Moji nejmladší ti za ženu nedám dříve, dokud se nevdají ty dvě starší.“ Tu byli princ i princezna docela smutní, protože s takovým úkolem si nevěděli rady, a tak se nakonec rozhodli, že až nastane noc, utečou pryč. Byli už nějakou chvíli na cestě, když se princezna najednou ohlédla a uviděla, že za nimi spěchá otec. „Ach, co budeme dělat?“ řekla: „Můj otec je za námi a odvede nás zpět. Proměním tě v růžový keř a sebe v růži, uprostřed trní budu v bezpečí.“ Když přišel otec na místo, kde je naposledy zahlédnul, našel tam jen růžový keř s jednou růží. Chtěl ji sice utrhnout, ale ošklivě se píchnul do prstu o trn, a tak šel nakonec domů s nepořízenou. Tu se královna ptala, proč dceru nepřivedl a on jí řekl, že ji nenašel, stál tam jen keř s růží. Tu královna řekla: „Kdybys tu růži utrhnul, ten keř by s tebou šel sám.“ Tak král pospíchal zpět, aby přinesl růži. Mezitím ti dva utekli zase pěkný kus cesty, ale tu se dcera ohlédla a uviděla otce: „Co si počneme? Proměním tě v kostel a mne v kněze, budu stát na kazatelně a kázat.“ Když tam král dorazil, uviděl kostel a na kazatelně kněze, který kázal, a tak si poslechl kázání a šel zase domů. Tu se ho královna ptala, proč nepřivedl dceru. Odvětil: „Dlouho jsem za nimi běžel a už jsem věřil, že je mám, když tu mi zmizeli a našel jsem jen kostel, ve kterém kázal kněz.“ „Toho kněze jsi měl přivést domů.“ řekla královna: „Ten kostel by pak přišel sám. Tebe tak někam poslat! Teď abych tam šla sama!“ Když se princezna zase ohlédla, uviděla královnu a řekla: „Běda! Teď přichází moje matka! Proměním tě v rybník a mne v rybu.“ Když tam královna přišla, našla velký rybník a uprostřed plavala rybka, která se na ni dívala z vody. Královna by ji ráda chytila, ale nemohla ji přilákat, což ji rozzuřilo tak, že si klekla a rybník vypila. Nyní měla rybku v žaludku, ale z tolika vody jí bylo tak špatně, že ji musela všechnu zase vyplivnout. Nakonec řekla: „Dobře vidím, že tady nic nepomůže. Tady máš, dcerko, tři oříšky, ty ti pomohou, až na tom budeš nejhůře.“ A s těmi slovy odešla královna zpět domů a milenci utíkali dál pryč.

o dalších deseti hodinách cesty přišli do vesnice u královského zámku, ze kterého pocházel princ. „Počkej tady, moje nejmilejší,“ řekl princ: „zajdu na zámek a vyzvednu tě odtud s kočárem a doprovodem.“ Když princ přišel na zámek, zavládlo tam veselí a radost, už ho měli za ztraceného. Tu jim vyprávěl, že má nevěstu, která na něj čeká dole vsi, ať zapřáhnou do kočáru, on pro ni pojede. Tak hned zapřáhli, ale když chtěl do kočáru nastoupit, tu ho políbila matka a on vše zapomněl. Matka pak poručila, aby zase vypřáhli a šli na zámek. Princezna seděla dole ve vsi a čekala a čekala, ale nikdo nepřišel, aby ji vyzvednul. Tak nakonec zůstala ve mlýně, který patřil k zámku, a každé odpoledne seděla u vody a vymývala sudy. Jednou ji tam dokonce zahlédla sama královna, když se procházela kolem vody, a vyptávala se „Copak je to za děvče? Ta se mi ale líbí!“, ale žádný člověk ji neznal.

běžel čas, jak bývá jeho zvykem, neúprosně a bez ustání.

rincezna sloužila ve mlýně poctivě a pilně, zatímco královna hledala ve světě nevěstu pro syna, až jednu z velké dálky našla. Když nevěsta dorazila na zámek, měla být hned svatba. Však se hned seběhli lidé, aby jim něco neuteklo. I princezna se mlynáře zeptala, zda by se mohla podívat a on řekl: „Jen klidně jdi.“ Pak otevřela jeden ořech a uvnitř ležely krásné šaty, které si oblékla a šla do kostela, rovnou k oltáři, kde seděla nevěsta se ženichem. Pastor jim chtěl zrovna požehnat, když nevěsta uviděla princeznu, vstala a řekla, že se nevdá dřív, dokud nebude mít také tak drahocenné šaty jako ona. Ale když se ptali, princezna řekla, že nejsou na prodej, musí ji nechat v noci spát u princových dveří, pak je nevěstě daruje. Nevěsta souhlasila, ale sloužící museli princi dát uspávací nápoj, a tak když v noci dívka spícímu princi vyčítala, jak pokácela les, odbahnila rybník, postavila zámek, proměnila ho v keř, potom v kostel, nakonec v rybník a on to vše tak rychle zapomněl, neslyšel z toho vůbec nic. Jen sloužící bděli a vše slyšeli, ale nevěděli, co to má znamenat.

ruhého dne si nevěsta oblékla nové šaty a jela se ženichem do kostela. Mezitím otevřela princezna druhý ořech a měla ještě krásnější šaty, které si oblékla a šla do kostela, rovnou k oltáři. A šlo to stejně jako včera. Zase mohla spát před princovou ložnicí a sloužící měli princi opět dát uspávací nápoj, ale nedali, a tak když opět plakala a vyčítala, co vše pro jejich lásku udělala, princ to slyšel a kouzlo zmizelo, vrátila se mu paměť. Chtěl hned k princezně běžet, ale matka dveře jeho ložnice zamknula.

ruhého rána princ běžel rovnou ke své nejmilejší do mlýna a prosil ji, aby mu odpustila, že na ní zapomněl. A ona otevřela ten třetí ořech a byly v něm ještě krásnější šaty. Tak si je oblékla a jeli do kostela a slavili slavnou svatbu. Ale falešná matka a nepravá nevěsta na ni nebyly, zmizely obě do země Kdovíkam. A ten kdo mi tuhle pohádku vyprávěl, víc už nevěděl. [pozn1]

Poznámka 1 - Lidová pohádka „De beiden Künigeskinner“ (KHM 113) je z rozsáhlé sbírky pohádek bratří Grimmů „Kinder-und Hausmärchen“ (1812-15, 1822, 1857). Z němčiny pro vaše potěšení přeložila a pro vaši radost převyprávěla Jitka Vlk Martináková. Zpět

Stáhni eBook - Mozná je k poslechu v MP3 - Formátuj pro tisk - Pošli e-mailem

Poděkování: Robert Straka (plnění databáze) | Tomáš Macek (CSS)
Kontakt: webmaster@pohadky.org

pohadky.org, jejímž autorem je Jitka Martináková a Petr Macek, podléhá licenci:
Creative Commons Uveďte autora-Nevyužívejte dílo komerčně-Zachovejte licenci 3.0 Česko .