Líný Honza a Tlustá Terka

Bratři Grimmové

onza byl tak líný, že ačkoliv měl na tomto světě jediné starání, a to každý den vyhnat kozu na pastvu, tak celý den nad tím přetěžkým lopotěním provzdychal a pronaříkal. „Je to věru přetěžké břímě,“ litoval se: „svízelná a trudná práce, den za dnem, rok za rokem až do pozdního podzimu vyhánět kozu na pastvu. Kdyby si při tom mohl jeden alespoň lehnout a trochu se prospat! Ale ne, člověk musí mít oči na šťopkách, aby nesežrala mladé stromky nebo se neprodrala křovím do zahrady nebo mu neutekla. Jak má pak jeden dojít klidu, jak může mít ze života nějakou radost?“ Posadil se k peci, aby posbíral myšlenky a přemýšlel a přemítal, jak by svoje rámě toho břemena zbavil. Dlouhou chvíli to bylo jen plané přemítání, ale pojednou mu spadly šupiny z očí a zvolal: „Už vím, co udělám! Ožením se s Tlustou Terkou, ona má také kozu, a tak může pást i tu moji a já budu mít po soužení.“

ak Líný Honza uvedl svoje unavené údy opět do pohybu, se supěním přešel ulici až k chalupě, kde žili rodiče Tlusté Terky, a požádal o jejich pracovitou a počestnou dceru. Rodiče se dlouho nerozmýšleli, vrána k vráně sedá, rovný rovného si hledá, myslili si a souhlasili. Tak se Tlustá Terka stala Honzovou ženou a vyháněla na pastvu obě kozy. A Línému Honzovi nastaly zlaté časy, neboť se nemusel věnovat ničemu jinému, než hýčkání své lenosti. Občas si vyšel ven s Tlustou Terkou a říkal: „Člověku hned lépe chutná, kdyby občas nezakusil ústrky, ztratil by pak z lenošení všechno potěšení.“

le Tlustá Terka nebyla o nic méně líná. „Milý Honzíčku,“ řekla jednoho dne: „proč si máme svůj život kyselit povinnostmi a nechat chřadnout svoji mladost a čerstvost? Nebylo by lepší, kdybychom obě kozy, které nás mečením za časného rána budí z nejlepšího spánku, dali našemu sousedovi a vzali si od něj jeden úl? Ten postavíme na nějaké slunné místo za dům a dál se o něj nemusíme starat. Včely nemusí člověk hlídat ani vyhánět na pastvu, létají samy, cestu domů najdou samy a sbírají med, bez toho že by nás to stálo sebemenší námahu.“ „Mluvíš jako moudrá žena, Terko“ odvětil Líný Honza: „tvůj nápad se mi líbí, med chutná a nasytí nepochybně lépe než kozí mléko a dá se déle uchovávat!“

oused jim dal rád za dvě kozy jeden včelí úl. Včely létaly neúnavně od brzkého rána do pozdního večera sem a tam a plnily úl tím nejkrásnějším medem, takže Líný Honza na podzim stočil plný džbán. Postavili džbán na polici, která byla připevněna nahoře na stěně ve světnici, a protože se báli, že by jím mohl med někdo ukrást nebo že by se do něj mohly pustit myši, přinesla Tlustá Terka pořádnou sukovici a tu položila vedle postele s tím, s tu by bez toho, že by museli vstávat z postele, popadla do ruky a nezvané hosty hnala pryč.

íný Honza nikdy neopouštěl postel před polednem, neboť říkal: „Kdo brzy vstává, svůj majetek projídává.“ Jednoho dne, když ještě ležel v peří a unavený z dlouhého spánku odpočíval, řekl své ženě: „Ženy milují sladkosti a ty mlsáš med, bude lepší, dřív než ho všechen sníš, vyměnit ho za husu s housátky.“ „Ale ne dřív,“ odvětila Tlustá Terka: „než budeme mít dítě, aby ji páslo. Máme se snad s mladými husami trápit a neužitečně ztrácet síly?“ „Jak myslíš,“ řekl Líný Honza: „chlapec bude pást husy. Dneska už děti nic neposlouchají, dělají si, co chtějí, protože se považují za chytřejší než rodiče, zrovna jako pacholek, který má hlídat krávu a zatím sleduje kosy.“ „Nu,“ odvětila Tlustá Terka. „tomu se ale zle povede, pokud neudělá, co mu řeknu. Vezmu tuhle sukovici a naložím mu nepočítaných. Jen se podívej, Honzo!“ zvolala celá rozpálená a popadla sukovici, kterou chtěla zahánět myši: „Vidíš? Tímhle ho spratka srovnám!“

sukovici se rozmáchla tak nešťastně, že trefila džbán s medem na polici nad postelí. Džbán se rozbil o stěnu, střepy spadly dolů a ten krásný med tekl na zem. „Tak tady leží naše husa i s housaty.“ řekl Líný Honza: „Už je nemusíme pást. Ale máme to štěstí, že nám ten džbán nespadnul na hlavu.“ A potom v jednom střepu uviděl trochu medu, natáhnul se pro něj a pravil spokojeně: „Ten zbytek si, ženo, necháme chutnat a po tom přestálém úleku si trochu odpočineme, copak se stane, když jednou vstaneme trochu později než obyčejně, den je přeci dlouhý dost.“ „Ano, mužíčku, “ odvětila Tlustá Terka: „všechno má svůj čas. Víš, to byl jednou jeden šnek pozvaný na svatbu, vydal se na cestu, ale přišel až ke křtu. Před domem zakopnul o plot, spadnul dolů a povzdechnul si: To má člověk z toho, že spěchá!“ [pozn1]

Poznámka 1 - Lidová pohádka „Der faule Heinz“ (KHM 164) je z rozsáhlé sbírky pohádek bratří Grimmů „Kinder-und Hausmärchen“ (1812-15, 1822, 1857). Z němčiny pro vaši radost přeložila, po svém převyprávěla a poznámkami opatřila Jitka Vlk Martináková. Zpět

Stáhni eBook - Mozná je k poslechu v MP3 - Formátuj pro tisk - Pošli e-mailem

Poděkování: Robert Straka (plnění databáze) | Tomáš Macek (CSS)
Kontakt: webmaster@pohadky.org

pohadky.org, jejímž autorem je Jitka Martináková a Petr Macek, podléhá licenci:
Creative Commons Uveďte autora-Nevyužívejte dílo komerčně-Zachovejte licenci 3.0 Česko .