Coburgu[pozn1] sedělo jednoho Štědrého večera pospolu několik dívek. Byly zvědavé a chtěly znát své budoucí miláčky[pozn2] . Naštípaly si již dříve za dne dříví, a když nyní přišla půlnoc, rozdělaly v krbu oheň a první z nich si sundala šaty, svoji košili hodila přede dveře světnice a pravila, sednouc si k ohni: „Jsem v Evině rouše oděna, aby se přemilý zjevil a košili mou do klína mi v zástavu hodil!“
uch jí opravdu vzápětí hodil košili zpět a dívka mohla popatřit do tváře tomu, který to učinil; byl to tentýž, za kterého se za nějaký čas vdala. Ostatní dívky se také o překot svlékly, ale chybovaly v tom, že svoje košile hodily za dveře zamotané v jednom chumlu. To se potom duch neukázal, nýbrž se dal do takového lomození a běsnění[pozn3] , že se děvčata dočista vystrašila. V mžiku dívky uhasily oheň a ulehly do postelí. A ráno našly své košile přede dveřmi roztrhané na tisíc kousků.[pozn4]