Coburgu[pozn1]
sedělo jednoho Štědrého večera pospolu několik dívek. Byly zvědavé a chtěly znát své budoucí miláčky[pozn2]
. Naštípaly si již dříve za dne dříví, a když nyní přišla půlnoc, rozdělaly v krbu oheň a první z nich si sundala šaty, svoji košili hodila přede dveře světnice a pravila, sednouc si k ohni:
„Jsem v Evině rouše oděna,
aby se přemilý zjevil
a košili mou do klína
mi v zástavu hodil!“
uch jí opravdu vzápětí hodil košili zpět a dívka mohla popatřit do tváře tomu, který to učinil; byl to tentýž, za kterého se za nějaký čas vdala.
Ostatní dívky se také o překot svlékly, ale chybovaly v tom, že svoje košile hodily za dveře zamotané v jednom chumlu. To se potom duch neukázal, nýbrž se dal do takového lomození a běsnění[pozn3]
, že se děvčata dočista vystrašila. V mžiku dívky uhasily oheň a ulehly do postelí.
A ráno našly své košile přede dveřmi roztrhané na tisíc kousků.[pozn4]