O Boží milosti

Joseph Haltrich

eden zbožný farář si každý večer před tím, než usnul, čítával pár stran z jedné tlusté knihy. Jednou večer se jako obvykle uložil do postele, ale knihu za chvíli odložil na stůl, neboť se mu únavou zavíraly oči. Svíčka pomalu dohořívala a on se hotovil ke spánku, když tu se najednou ve světnici zjevila černá postava, kulhavá a jednooká, tu knihu shrábnula ze stolu a dříve než se farář nadál, zmizela. Farář okamžitě poznal, že to byl sám ďábel. Druhého dne se tedy vydal na cestu do pekla, aby si přinesl svoji knihu kázání. K večeru přišel do jednoho hlubokého lesa, kde stála osamělá chýše, a protože byl velmi unavený, obrátil se tam a uvnitř našel nějakou stařenu. „Och, vy nešťastníku, utíkejte odtud pryč!“ pravila mu: „můj syn je strašlivý lupič a vrah, už zabil devadesát devět lidí a pokud vás tu zastihne, budete tím stým.“ Ale farář byl tak unavený, že nedokázal jít dál, a tak se poručil do milosti Boží a zůstal tam. Když přišel mordýř domů a uviděl cizince, zvolal: „Tak teď zabiji a budu mít rovnou stovku!“ Ale nejdříve se faráře vyptával, kdo je, odkud a kam putuje. Farář mu to vše do puntíku vypověděl. „Nu, dobrá,“ pravil loupežník: „když jdeš do pekla, daruji ti život, ale musíš mi tam něco obstarat. Zeptej se čertů, jakého ze mne po mé smrti udělají pána, když zabiji rovnou stovku lidí.“

tím putoval farář dál, a když přišel do pekla, nechtěl žádný z čertů o jeho knize nic vědět. Tu nechal Luciper všechny svolat a řekl: „Pokud mi nyní neoznačíš toho, kdo ti vzal knihu, zle se ti povede.“ Roztřesený farář si prohlížel řadu čertů, avšak ten zloděj mezi nimi nebyl, pak uviděl, jak dovnitř vchází jeden kulhavý a jednooký čert, který nesl jeho knihu. „To je on!“ volal farář celý šťastný, běžel k němu a knihu mu vzal. „Nyní můžeš jít,“ řekl kníže pekel. „Mám tu ještě něco k vyřízení,“ řekl farář: „jeden muž, který zabil devadesát devět lidí, se nechá ptát, co s ním uděláte, když zabije i toho stého.“ „Řekni mu, že ho budeme vařit, péci, škvařit, vrhneme ho do toho největšího pekelného ohně a tam zůstane po věčné časy.“ Teď už tu farář neměl nic na práci, věděl však, že člověk se nesmí k ďáblu otočit zády, neboť tento mu pak zakroutí krkem, tak couval tak dlouho, dokud nebyl z pekla venku. A ďáblové ho doprovázeli, a když viděli, že nad ním nemají více moci, volali: „To bylo tvoje štěstí, že ses prve neotočil!“

rzy přišel farář zase do toho lesa. Protože se ale bál, že když dá mordýři pravdivou odpověď, tak ten ho ze vzteku na místě zkrátí o život, šel jinou cestou, aby se jeho chýši vyhnul. Ale bylo to k ničemu, neboť na cestě, po které se vydal, lupič číhával na ubohé pocestné, takže mu farář padnul přímo do rukou. „Nu, copak mi neseš z pekla?“ volal na něj lupič už z dálky, když faráře uviděl. Farář neměl na vybranou, uniknout neměl jak a lhát nechtěl, tak mordýři řekl na rovinu, že ho budou vařit a péci a škvařit, že ho vrhnou do věčného pekelného ohně a tam zůstane navěky. Avšak lupič zůstal navzdory farářovu očekávání klidný, něco se v něm obrátilo, ta věčná pekelná muka se dotkla jeho srdce a vstoupila do něj úzkost a zasažen hlubokým zoufalství zvolal, zatímco z očí mu vytryskly slzy: „Ach, proboha, zachraň mne, zbožný muži, poraď mi, co mám udělat pro to, aby mi Pán prominul mé těžké hříchy?“ „Dobrá, ale musíš udělat přesně to, co ti pravím!“ „Udělám,“ řekl mordýř: „ať je to těžké, jak chce!“ „Tak jdi domů a řekni své matce, aby všechen naloupený majetek dala chudým, potom si vezmi svoji sukovici, kterou si zabil devadesát devět lidí, a přijdi ke mně.“ Loupežník pádil bezdechu domů, učinil, co mu farář řekl a brzy se vrátil se svým kyjem v ruce. Nyní ho farář zavedl do polích k jednomu kříži, tam mu poručil zarazit svůj kyj do země a pokleknout, pak pravil: „ Tady budeš klečet tak dlouho, dokud se tahle hůl, zkrápěná tvými slzami, nezazelená a nerozkvete, to bude znamení milosti Boží!“

arář se obrátil k domovu, měl svou knihu a mohl zase sloužit mše. Po roce si vzpomněl na mordýře, jak si vede, zda se opravdu polepšil nebo opět upadnul do svého hříšného života. Když přišel na to místo, hříšník tam dosud klečel, jeho údy byly úplně zdřevěnělé, ale na té holi rašily zelené lístky a kvítky. Sotva loupežník uviděl faráře, zavolal z posledních sil: „Pán je milostivý!“ A pak mrtev klesnul k zemi, z jeho prsou se zvednul bílý holoubek a odletěl vzhůru k nebesům. [pozn1]

Poznámka 1 - Lidová pohádka "Die Erlösung" je ze sbírky pohádek „Sächsische Volksmärchen aus Siebenbürgen“ (1856) německého filologa a folkloristy Josepha Haltricha (22.07.1822 - 17.05.1886). Z němčiny přeložila a pro vaši potěchu po svém převyprávěla Jitka Janečková. Zpět

Stáhni eBook - Mozná je k poslechu v MP3 - Formátuj pro tisk - Pošli e-mailem

Poděkování: Robert Straka (plnění databáze) | Tomáš Macek (CSS)
Kontakt: webmaster@pohadky.org

pohadky.org, jejímž autorem je Jitka Martináková a Petr Macek, podléhá licenci:
Creative Commons Uveďte autora-Nevyužívejte dílo komerčně-Zachovejte licenci 3.0 Česko .