Pohrobek

Johann Wilhelm Wolf

Turecku žil jeden kupec, který byl velmi bohatý a měl vše, co si jen člověk může přát, kromě jediného; neměl žádné dítě a to bylo jeho největší přání. Za několik let však jeho žena zemřela a to pro něj bylo opravdové neštěstí. Cítil se tak osamělý a opuštěný celým světem, další žití mu bylo velmi zatěžko a jeho jedinou útěchou se staly každovečerní procházky k hrobu jeho ženy, kde v modlitbách setrvával až do půlnoci. Toho času v Turecku panoval sultán, kterému dosud žádná z jeho žen nedala dítě. Když mu po předlouhém toužebném čekání na následníka sultánka jednoho dne oznámila, že mu brzy povije dítě, tu z té radostné zprávy sultán těžce onemocněl a záhy zemřel. Vládu převzala sultánka a vedla si při tom tak dobře, že všichni lidé v zemi byli spokojeni a šťastní. Měla však jednoho ministra, který byl nadmíru ctižádostivý a rád by na trůn dosadil svého syna. Kdyby sultánka nebyla porodila dítě, pak by se to možná po její smrti podařilo, ale nyní se pomalu blížil okamžik, kdy měla porodit a byl-li by to ke všemu chlapeček, potom by se musel ministr svých nadějí zcela vzdát. Dnem i nocí přemýšlel, co by si měl počít. Tu se jednoho dne dozvěděl, že čáp přinesl sultánce krásného synáčka. Spěchal ihned do zámku a dal chůvě a mladé chůvičce spoustu peněz, aby dostal to dítě do rukou, pak ho nechal zabalené do hedvábného šátku položit do truhličky a poručil chůvičce hodit je do moře. Ale dívence bylo toho krásného dítěte líto, tak je večer zanesla na hřbitov a položila ho na nejčerstvější hrob; zrovna ten, ve kterém odpočívala kupcova žena. Sultánce pak řekli, že dítě přišlo na svět už mrtvé a bylo ihned pohřbeno. Za malou chvíli přišel kupec, aby se podle svého obyčeje pomodlil u hrobu své ženy. Když spatřil truhličku, zvědavě ji otevřel a smálo se na něj dítě. „Ach,“ řekl si: „moje nebohá žena mi z hrobu darovala dítě, abych nebyl sám.“ a dítě políbil jako své a plný radosti ho nesl domů.

běžel čas, jak bývá jeho zvykem, neúprosně a bez ustání.

upec vzal dítěti chůvu, a když vyrostl, dal ho na studia. A tak se z dítěte stal chlapec, z chlapce jinoch a kupec ho miloval tak, že bez něj nemohl být ani na okamžik. Jednoho dne se rozhodl vydat na dalekou cestu, na které ho měl doprovázet i syn. Nechal vypravit loď a jednoho rána s příznivým větrem vyrazili na moře. Za nedlouho se však zvedla bouře tak strašlivá, že s lodí si pohazovaly vlny vysoké jako dům, které ji nakonec vrhly na skálu, kde se roztříštila. Celá posádka i drahocenné zboží, kterým byla loď naložena, bylo ztraceno. Kupec a chlapec se s velkým úsilím zachránili na jednom trámu, na kterém pak dlouhý čas pluli po moři sem a tam, až je nakonec moře vyhodilo u jednoho ostrova. Tak stáli na ostrově ubozí a opuštění a neměli nic, než svůj život a pár bylinek, které tu rostly. Avšak jeden poklad přece jen zachránili a bylo to opravdu velké bohatství, zůstala jim důvěra v Pána, která je držela při životě a kvůli které neklesali na mysli. Postavili si z naplaveného dřeva chýši, ve které bydlili. Z kmene stromu si vydlabali loďku a vyrobili síť a hoch každý den vyjížděl na moře a chytal ryby a z toho žili.

ednoho dne se však odvážil na moře dál, než obvykle, a tu uviděl v dálce připlouvat krásnou zlatou loďku, ve které seděly tři panny, které hrály a zpívaly. Jedna z nich měla na hlavě korunu a byla nadmíru krásná, ty dvě druhé byly její služebné. Ale lodník loďku vedl přímo na místo, kde byly pod vodou ukryté útesy. Loďka s rozvinutými plachtami doplula rovnou na ně, roztříštila se a všichni spadli do vody. Jinoch skočil ihned do vody a zachránil nejprve princeznu a potom obě komorné. Lodník našel ve vlnách smrt. Krásná panna mu děkovala a chtěla ho obdarovat spoustou zlata, když s nimi půjde do zámku, on si nechtěl však vzít nic kromě zlaté švestky, kterou držela dívka v dlaních. Tu pravila: „Jestliže nic dalšího nechceš, tak mi dopřej ještě jedno a každý den mi přines do zámku čerstvou rybu.“ Ale to řekla jen proto, že chtěla toho krásného mládence ještě vidět. A on s jejím přáním souhlasil, neboť se mu také velmi líbila a nerad by ji dnes viděl naposledy. Když připluli k pobřeží a dorazili k zámeckým zahradám, hoch pochopil, že zámek stojí ve městě, ve kterém bydlil s kupcem. Radostně to pak svému pěstounovi oznámil a ptal se ho, zda by se nechtěl vrátit domů, ale kupec pravil: „S tou lodí jsme vše ztratili a doma bychom byli chudí, však tady na ostrově jsme boháči, zůstaneme tu.“ Jinochovi toto rozhodnutí vyhovovalo, neboť takto mohl každý den nerušeně vidět krásnou princeznu.

tou se to ale mělo takto. Když bylo sultánce její dítě tak mrzce uloupeno, ztratila chuť k panování a předala zemi bratrovi svého muže, který měl krásnou dceru. Tuto sultánka vychovávala a učila všemu krásnému umění, tanci, hudbě a zpěvu, a to byla ta panna, kterou zachránil. Každý den se jinoch vydával na lov ryb a tu nejkrásnější rybu pak přinášel do zámecké zahrady, kde ji od něj braly princezniny služky. Zatímco odnášely rybu do zámku, on seděl u princezny. Nejprve si vyprávěli své příběhy, záhy se jí ale svěřil, že od prvního okamžiku, kdy ji spatřil, srdce se mu sevřelo láskou a miluje ji tak, že si bez ní svůj život nedokáže představit. Tu mu princezna prozradila, že ho také nade vše miluje a byli tedy jedno srdce a byli jedna duše. Ty služebné dobře viděly, co se děje, ale neprozradily je, protože princeznu i toho krásného jinocha měly příliš rády na to, aby oba učinily nešťastnými. Ale jednoho dne v ta místa přišla sultánka, aby se podívala, kde se princezna zdržuje a uviděla ty dva ponořené v hovoru tak, že ji neviděli ani neslyšeli, takže je mohla nerušeně vyslechnout. A pojednou stála před nimi a ubohý hoch nemohl uniknout. Sultánka ho pevně držela, a pokynula strážím, které stály na hradbách, aby sem přichvátaly a uvrhly je oba do žaláře, každého do vlastní cely.

a tři dny nato byl výslech. Nejprve byl před soud předveden mladík a sama sultánka byla přítomna. Měl před všemi říci, kdo je, a tak se jal vyprávět svůj příběh, jak byl nalezen v krásné truhličce na hrobě kupcovy ženy. Ten šátek, do kterého ho tenkrát zabalili, nosil odmalička na prsou, vytáhnul ho ven a řekl: „Tento šátek byla moje plenka a vedle zlaté švestky od princezny je to můj nejdrahocennější majetek.“ Když chtěl ve vyprávění pokračovat, přerušila ho sultánka výkřikem: „Mlč a ukaž mi ten šátek!“ Tu jí šátek podal a sotva si ho sultánka prohlédla zblízka, poznala práci svých vlastních rukou, vrhla se k němu a volala: „Ach, můj milovaný synu! Ty jsi můj milovaný syn!“ Jinoch nevěděl, co k tomu má říci, tak poručila soudcům jít domů a vzala ho s sebou do paláce. Ihned si nechala zavolat porodní bábu, a když na ni uhodila, tak ta se přiznala, že dítě předala chůvičce. Tak přivedli chůvičku a ta se přiznala, že měla sice děcko hodit do moře, ale místo toho je zavinuté do jemného šátku položila do truhličky a postavila na jeden čerstvý hrob.

ak byl místo hocha uvržen do vězení ten proradný ministr a princezna vysvobozena a toho samého dne byli zasnoubeni. Potom se chlapec nalodil na krásnou a nádhernou loď a vydal se na ostrov, aby přivedl svého pěstouna, který byl na místě jmenován prvním ministrem, neboť ten starý ministr přišel nakonec o hlavu. Bratr zemřelého sultána se vzdal dobrovolně vlády a na trůn dosednul sultánův pravý syn. [pozn1]

Poznámka 1 - Lidová pohádka „Das Kind vom Grabe“ je ze sbírky lidových pohádek "Deutsche Hausmärchen" (1851) sběratele Johanna Wilhelma Wolfa (1817 - 1855). Z němčiny pro vaši radost přeložila a po svém převyprávěla Jitka Vlk Martináková Zpět

Stáhni eBook - Mozná je k poslechu v MP3 - Formátuj pro tisk - Pošli e-mailem

Poděkování: Robert Straka (plnění databáze) | Tomáš Macek (CSS)
Kontakt: webmaster@pohadky.org

pohadky.org, jejímž autorem je Jitka Martináková a Petr Macek, podléhá licenci:
Creative Commons Uveďte autora-Nevyužívejte dílo komerčně-Zachovejte licenci 3.0 Česko .