Košile, meč a prsten

Johann Wilhelm Wolf

yl jednou jeden král, který si vzal ženu, která byla sice urozená původem, ale ne duchem, neboť svou věrnost králi porušovala každý den. Po roce mu porodila syna, který byl bílý a rudý zrovna tak jako mléko a krev a byl den ode dne krásnější. Čím více rostl, tím více se ukazoval hoden svého otce, neboť to byl ten nejchytřejší a ten nejurozenější a nejctnostnější jinoch v celé říši a všichni, kdo ho znali, říkali, že je zrovna tak krásný jako udatný. Když mu bylo osmnáct let a byl v plném rozpuku, tu k němu královna pojednou pocítila hříšnou lásku a řekla si: „Ten se musí stát mým manželem, ať to stojí, co to stojí!“ Dobře věděla, že v zámku by toho docílit nemohla a také se bála, že by jejím návrhu mohl říci svému otci, a proto si vymyslela úklad, unese ho do daleké cizí země a tam dosáhne svého cíle. Zanedlouho měl krásný princ narozeniny a král poručil, aby mu vystrojili velkou oslavu. Druhého dne měli při bohoslužbě v kostele hrát muzikanti od všech regimentů královského vojska, v poledne měla začít hostina, ke které pozvali několik tisíc hostů, a večer měly být všechny domy ve městě, zámek a zámecké zahrady ozářeny a všude vůkol měly být zapáleny ohně. Tak se také stalo.

dyž vyšli z kostela, královna prince vedla do zahrady a sladce mu něco vyprávěla, takže ani nezpozoroval, že kráčejí stále dál a dál od zámku. Nakonec, dříve než by se jeden nadál, stanuli na břehu moře, které bylo tak široké, že člověk druhý břeh nedohlédl, a poblíž kotvila nádherná loď. „Ach, jaký krásný dům to plave na vodě?“ zvolal princ, který loď ještě nikdy neviděl. „A to ho vidíš jen zvenčí,“ řekla královna: „uvnitř je ještě krásnější než náš zámek.“ „Ach, to bych chtěl vidět!“ řekl princ a královna ho zavedla na loď a chodila s ním z jedné kajuty do druhé a v každé se na chvíli posadili. Když prodlévali na lodi nějakých pár hodin, princ řekl: „Milá matko, brzy začne hostina, musíme si pospíšit, abychom přišli včas a otec a naši hosté na nás nemuseli čekat.“ „Ale, ještě je čas.“ odvětila královna, ale on chtěl pryč a vystoupil nahoru na palubu. Jak se však polekal, když po zahradě nebylo ani stopy a okolo viděl jen nebe a vodu. Královna měla totiž s kapitánem smluveno, že se bude v určitou hodinu zdržovat u zámeckých zahrad a až budou na lodi, vytáhne kotvy a poplují do jiné země. Princ, úlekem bez sebe, běžel za matkou a volal: „Matko, ten plující dům je loupežnické doupě a lupiči nás unesli.“ „Buď klidný, můj synu.“ řekla královna: „chtěla jsem tě jen malounko vystrašit, brzy připlujeme zase ke břehu.“

v tom měla pravdu, netrvalo to dlouho a princ v dálce uviděl temný bod, který byl stále větší a větší a když přijeli blíže, byl to nádherný dubový les. Loď vedli právě k němu, a když přistáli, královna vzala syna za ruku a řekla: „Tady vystoupíme, bude se ti tu jistě líbit.“ Tak vstoupili na břeh a vešli to toho krásného lesa. Hoch se stále vyptával, kdy už budou v královských zahradách a zda budou brzy doma, ale královna ho vždy nějak uchlácholila a brzy stanuli na jedné mýtině. Tu pravila: „Milý synu, jsem unavená. Chvíli si tu odpočineme.“ Když nyní jeden vedle druhého leželi v trávě, tu ho políbila a řekla mu o své lásce, řekla mu také, že ho unesla a nyní se musí stát jejím manželem, jinak jí na místě pukne srdce. Ale princ takové hříšné přání přísně odmítl a řekl: „Milá matko, pamatuj na velký hřích, kterého bychom se oba dopustili, to se nesmí stát ani nyní ani nikdy v budoucnu!“ A zůstal ve svém rozhodnutí neochvějný, jakkoliv přelíbezně ho královna hezkými slovy lákala a přemlouvala. Když viděla, že je vše ztraceno, tu k němu pojednou pojala velkou nenávist, která byla stále větší a větší, až byla větší než její mateřská láska. Nedala na sobě ale nic znát a chovala se přátelsky jako dřív a řekla, že chtěla jen vyzkoušet jeho věrnost.

otom, co si odpočinuli, kráčeli tím lesem společně hloub a hloub až do samého večera, tu se před nimi les otevřel a oni v dálce uviděli vysoký nádherný zámek. Princ řekl: „Milá matko, zůstaň tady, nejprve na ten zámek půjdu já a podívám se, kdo tam bydlí, zda to není loupežnické doupě, potom tě tam zavedu.“ Ona s tím souhlasila, a tak šel. Brána byla otevřená, vešel na nádvoří a pak i do komnat, ale všichni lidé, které viděl, leželi v hlubokém spánku, sloužící i komorné, kuchaři i kuchařky, pacholci i děvečky. Když prošel celý zámek, přišel nakonec do vysokého a vznešeného sálu, kde stál uprostřed kulatý stůl, na něm ležela sněhobílá košile a zlatý prsten. Dokola stolu byl stříbrný nápis: „Kdo si oblékne tuto košili, ten dokáže vládnout tím mečem na stěně. Kdo si vloží do úst tento prsten, porozumí řeči ptáků.“ Princ se otočil a opravdu na stěně visel široký obouruční meč, a protože byl v umění boje s mečem dobře vycvičen, chtěl si ho vyzkoušet, ale vůbec ho nemohl pozvednout. Tak si oblékl tu bílou košili a ten prsten si navléknul na prst, okamžitě mu bylo jako by se stal jiným člověkem a v žilách mu proudila svěží a čerstvá krev. Jedním skokem byl u zdi, popadl meč a švihnul s ním tak lehce, jakoby to byl jen lehký mečík, kterým se zdobí dvořané. V tom okamžiku uslyšel nějaké pobíhání, jakoby běželo sto lidí o překot, dveře se rozletěly a dovnitř vešli tři sluhové v nádherných livrejích a ptali se: „Co poroučíš, náš králi a pane?“ V první chvíli se princ zarazil, ale pak se vzpamatoval a řekl: „Pošlete do lesa ten nejkrásnější kočár a přivezte moji matku.“ Sluhové se uklonili a spěchali pryč. Nyní se princ v sále rozhlédnul a v jednom koutě našel postel, která stála za závěsem a ležel na ní starý muž se šedivými vlasy, ale s tak obličejem prohnaným, že by od něj nikdo nic dobrého nečekal. Princ se pokoušel ho probudit, ale stařec jen něco zabručel pod vousy, otočil se na druhou stranu a spal dál. Když přijela matka, naoko se z krásného zámku velmi radovala, avšak ve zlém srdci jí žhnula zášť a dnem i nocí přemýšlela, jak by věrného prince zničila. Ale měla se k němu přátelsky a každý den mu říkala, jak je šťastná, že má takového syna a že ho miluje nadevše na světě.

dyž byl princ pár dní na zámku, procházel se jednou na hradbách, když tu uslyšel bolestné naříkání a vzdychání, které znělo, jakoby vycházelo ze země. Švihnul svým mečem a přišli sloužící a on se jich ptal, odkud ty zvuky přicházejí a kdo to tam vzdychá. Sluhové řekli: „To nevíme, to ví jen ten stařec, který spí v sále, neboť má klíč k podzemním chodbám.“ Princ jim poručil, aby starce přivedli, ale jemu se ven nechtělo, až mu princ pohrozil, že ho nechá přivést násilím, tak přišel a přinesl svazek klíčů. Dotknul se jednoho kamene ve zdi a tu se před nimi objevila malá dvířka, které odemknul, vedla do tmavé chodby. „Jděte dovnitř.“ řekl nevrle princi. Ale tento se toho dobře střehnul a donutil starce jít před ním. Čím šli do chodby hlouběji, tím se to vzdychání přibližovalo. Nakonec stanuli před dalšími dvířky, které stařec také odemknul. Za nimi byla skoro temná díra, odkud ze zámku vytékala špinavá voda a všechna nečistota. A v tomto ošklivém prostředí seděla nějaká dívka, oděná v pouhých hadrech. Když starce zpozorovala, křikla: „Jdi pryč nebo mne zabij, ať je mému trápení konec.“ Tu z temné chodby vystoupil princ a starci poručil, aby dívku vyvedl ven. Ten se zprvu zpěčoval, ale princ pozvedl meč, a tak uposlechl. Ale panna úpěnlivě volala: „Nevoďte mne prosím, na světlo Boží, dokud nemám šaty, nechte mne tu raději zemřít!“ Princ ji utěšoval hezkými slovy a říkal: „Zachráním vás a budete mít vše, co si budete přát.“ Potom vyhnal starce zpět na zámek a poslal dívce dvě služebné s vodou k mytí, krásnými šaty a dobrým jídlem, aby se trochu občerstvila.

a nějakou chvíli vyšla dívka z temné chodby ven a ta vám byla překrásná! Měla vlasy zlaté jako sluneční paprsky, půvabný obličej a oči modré jako nebe v podvečer a pleť vymalovánu květy lilií a růží. Princ byl tak unesen, když jí uviděl, že se nemohl udržet a hned k ní pospíchal, aby jí přátelsky stiskl ruce. Vzal ji s sebou na zámek a ptal se, odkud je a jak se v tom ošklivém vězení ocitla. Ona mu vyprávěla: „Jsem princezna a říše mého otce leží na druhé straně moře. Jednoho dne jsem šla se svými služkami na procházku po mořském břehu, tu pojednou připlula nějaká loď s piráty, kteří mě uloupili a odvlekli na loď. Prodali mě tomu věrolomnému starci, který byl pánem tohoto zámku, a ten mi nedal dnem ani nocí pokoje a chtěl, abych se stala jeho ženou. Když jsem mu ale svoji ruku odepřela a nechtěla jsem o něm více slyšet, tak mě nechal uvrhnout do té strašlivé díry, kam mi každé tři dny nosil chleba a vodu a při tom se ptal, zda jsem nezměnila svůj názor. Ale já jsem nechtěla, tak mne tam nechal, až do toho času, ve kterém jsi mne našel.“ Princ, který si ji od první chvíle zamiloval, řekl: „Ruku toho starce jste odmítla, tak vám nyní nabízím tu svoji, neboť bez vás nemohu více žít, jestli se moji ženou nestanete, nikdy si nevezmu žádnou jinou.“ Krásné princezně se princ líbil daleko víc než ten stařec, a tak ve své nevinnosti řekla: „Já vás také miluji tak, že nikoho jiného za muže nechci než vás.“ Tak se políbili a zvesela běželi ke královně matce. Když tu novinu slyšela, byla to pro její srdce opravdová rána, prince nyní nenáviděla dvojnásob a trojnásob víc, ale pravila licoměrně: „Ach, jak jsem ráda, že jsi našel tak krásnou a ctnostnou pannu, můj synu. Kdyby mne samotnou potkalo znenadání to největší štěstí pod sluncem, nedokázala bych být šťastnější, než jsem nyní.“ A oba je objala a tiskla je k sobě, ale ve skrytu svého srdce měla psáno: „Jen počkejte, tohle si odskáčete!“ Tu pravila princezna: „Svatbu nebudeme mít zde, tu musíme oslavit u mých rodičů, po kterých se mi velmi stýská a kteří o mě mají jistě velkou starost. Dovolte mi jet k nim, potom ať můj ženich přijde za mnou.“ Královna řekla: „Nyní tě mám ještě raději, protože jsi tak láskyplná dcera. Udělejme to takto, do roka a do dne přijedu já a můj milovaný syn za tebou a bude svatba.“ Tajně si ale myslela: „Nejprve mi musíš jít z cesty ty, s ním pak budu rychle hotova.“ Princ nechal kvapně vystrojit loď a ve lhůtě tří dnů princezna odjela.

lá královna podplatila kapitána lodi, aby zařídil, že s princeznou sám se ožení, ať to udělá, jak chce. Když byla loď na širém moři, šel kapitán k princezně a chtěl si získat její lásku a vášeň, ale ona ho rozzlobeně odmítla. Tu pravil: „Máte dvě možnosti, buď si mne vezmete za muže a svému otci řeknete, že jsem vás zachránil, nebo vás hodím do mořských vln! Máte tři dny na rozmyšlenou.“ Když opět osaměla, vrhla se princezna na kolena a prosila Pána, aby ji z tohoto nového nebezpečí zachránil. Tu dostala dobrý nápad, a když před ni kapitán třetího dne opět předstoupil a ptal se, jak se rozhodla, řekla: „Chci odklad rok a den a potom může být svatba.“ S tím kapitán souhlasil. Když dorazili do její země, zavedl ji k rodičům a vyprávěl jim, jak ji zachránil z temné jeskyně a požádal o její ruku. Král a královna byli tak rádi, že mají opět svoje dítě, že hned souhlasili a za rok a den se měla konat svatba. Tu princezna pravila: „Když jsem ležela v temné jeskyni, učinila jsem svatý slib, který musím dodržet. Slíbila jsem Pánu, že když budu vysvobozena, nechám vybudovat hostinec, do kterého bude mít každý poutník volný přístup a ve kterém budu já sama těm zbožným lidem sloužit.“ Král byl proti tomu a řekl, že to se pro princeznu urozeného rodu nehodí, ale královna pravila: „Co člověk slíbí našemu Pánu, to nemůže nikdy porušit, jinak na jeho hlavu dopadne boží trest. Nechej ten hostinec vystavět a nech ji tam sloužit, jak slíbila, to nemůže být ke škodě.“ Tak takový hostinec postavili; mnozí chudí pocestní a zbožní poutníci tam našli odpočinek a posilnění a žehnali zbožné princezně a modlili se k Bohu, aby ji za její dobrotu odměnil.

dyž byla princezna pryč, falešná královna stále nevěděla, jak by prince zahubila, a tak se nakonec svěřila šedivci, který byl ihned připraven k tomu, aby jí přispěl radou, ale musela mu slíbit, že se stane jeho ženou, což ráda učinila. Řekl: „Podívej, když ho dostaneš do lví jámy, která je v zámecké zahradě, lvi se o něj postarají.“ Tu královna ulehla na lože a dělala, že je na smrt nemocná, a když se o ní syn strachoval a vyptával se, co by ji tak mohlo pomoci, pravila: „Milý synu, mohl bys mi pomoci, ale je to velmi nebezpečné a mohl bys lehce přijít ke zranění, to bych raději zemřela, než aby se ti něco přihodilo.“ „Nedbám žádného nebezpečí, milá máti,“ řekl princ: „když jde o tvůj život.“ Královna odvětila: „Co ty jsi za hodného syna! Já ti to tedy řeknu, když si na hruď položím jedno ze lvíčat, potom z něj naberu životní sílu, než uplyne jediný den, uzdravím se.“ Princ se na místě rozběhl ke lvímu příkopu, vešel neohroženě dovnitř, a protože lev člověku s ušlechtilou krví neublíží, tak nechali ho dospělí lvi na pokoji. Když ale popadnul jedno mládě, tu lvice výhružně zabručela a vstala, ale princ se na ni přísně podíval, že se v mžiku položila zpět. Královna si položila lvíče na hruď a zvolala: „Opravdu cítím, jak do mne vstupuje síla, nyní jsem zachráněna.“ Ale když lvíček nezůstal v klidu a vystrkoval drápy, královna se rozkřičela: „Už je mi dobře, vezmi to zvíře pryč a zabij ho, aby mi více neubližovalo!“ Princ vzal lvíče a pravil: „Proč bych měl to ubohé zvíře zabíjet? Zachránilo přece moji matku! Zanesu ho tedy zpět k jeho matce, kde jsem ho vzal.“ Tak nesl lvíčka opět do příkopu a lvice hlasitě řvala radostí, že má svoje dítě zpět.

ento plán se nevydařil, a tak se královna opět radila se starcem, jak by mohla prince zahubit, a on pravil: „Je jen jediný prostředek, musíš mu stáhnout tu sněhobílou košili, aby neměl sílu zvednout meč, pak ho lehce přemůžeme.“ Královna pozvala na zámek hosty, pak šla za princem a řekla: „Milovaný synu, zachránil jsi mne od smrti, tak jsem nechala na tvoji počest vystrojit velkou hostinu, pojď a posaď se vedle mne, abychom společně slavili.“ Syn ji velmi potěšen následoval do sálu, kde už byli shromážděni hosté. Když byl ke konci hostiny v pilném hovoru s hosty, nalila královna do jeho poháru uspávací prostředek. Potom pozvedla svoji číši a zvolala: „Nechť žije můj syn, který mně zachránil před smrtí!“ Princ pozvedl svůj pohár a jediným douškem ho vyprázdnil. Za malou chvíli odešli hosté do svých domovů, ale princ se cítil celý unavený a lehl si do postele, kde hned usnul. Nyní se do komnaty vplížila královna i šedivec, stáhli mu jeho bílou košili a stařec si ji obléknul. Potom vzal nůž, podal jej královně a pravil: „Nyní mu vypíchni levé oko.“ A ona to učinila. Stařec mu vydloubnul to pravé a pak ho hodili do lvího příkopu.

rinc se bolestí ihned probudil a pochopil, jak velká byla faleš jeho matky; a k tomu musel poslouchat, jak nad ním stařec triumfuje. Když pochopil, že ho hodili do lví jámy, byl rád, neboť věřil, že ho lvi ihned roztrhají a bude konec jeho života, kterým byl najednou přesycen. Ale to se nestalo, lvice k němu přišla a smutně bručela a přiběhla lvíčata a lízala mu oční jamky, až se rány zcela zacelily. Každý den mu pak lvice nosila kus masa, položila mu je na kolena a on je vzal a syrové jedl a to byla jeho jediná obživa. To maso přinášeli lvi jednou podzemní chodbou, která vedla ze lvího příkopu do lesa. Když se princ jednoho dne belhal příkopem, objevil chodbu a vlezl dovnitř. Dlouho cítil jen těžký, zatuchlý vzduch, ale jak tak šel, byl vzduch najednou lehčí a čerstvější, až zpozoroval, jak se chodba rozšiřuje a v ústrety mu vane čerstvá lesní vůně. Uslyšel ptáčky, jak zpívají na stromech, jeleny a srnce jak skákají kolem a pocítil slunce, jak mu hřejivými paprsky shlíží na obličej. Klesl na kolena a děkoval Bohu za svoji záchranu a vydal se dál, jak nejlépe uměl. K večeru to v dáli zašumělo, šel dál a přišel na břeh moře.

otvila tam loď, aby nabrala čerstvou vodu, a když ho kapitán viděl, jak tam klopýtá, nad ubohým slepým jinochem se slitoval a zavolal na něj, zda nechce jet s nimi. „Velmi rád, neboť tady hlady zahynu.“ pravil princ a nastoupil na loď, kde mu dobrý kapitán dopřál jen to nejlepší a pečoval o něj tak, že se mu den za dnem vracela jeho dobrá nálada a odhodlání k životu. Když loď dorazila k zemi, s mnohými díky se s kapitánem rozloučil a vydal se silnicí dál. Jednoho dne přišel do velkého města. Před bránou na něj zavolala nějaká žena: „Vstup do mého domu, zde pečují o všechny pocestné a poutníky.“ Natáhnul ruku a nechal se odvést do domu, kde dostal dobré jídlo a měkkou postel. Dříve než šel spát, přišla ta žena, sedla si k němu a řekla: „Pověz mi nyní svůj příběh, to je moje odměna.“ „Raději bych o tom pomlčel,“ odvětil: „neboť je to příběh velmi smutný. Ale když ho chcete slyšet, tak vám ho vypovím.“ A jal se vyprávět o všem, co ho potkalo. Ta hospodyně byla čím dál pozornější, ale když přišel k tomu, jak vysvobodil z podzemí krásnou dívku a jak se spolu sobě zaslíbili, tu ho sevřela v náručí a plakala krvavé slzy: „O můj milovaný, takto se s tebou musím shledat!“ To vám byla velká radost a zároveň velký smutek, když jí vypověděl, jak s ním jeho matka a proradný šedivec naložili. Princezna nedokázala opanovat slzy, když se na něj dívala a patřila na jeho prázdné oční důlky. Když byl se svým vyprávěním u konce, nechala ho krásně obléknout, zavedla ho k otci a pravila: „Milý otče, dnes je nejkrásnější den mého života, neboť dobrý Bůh mi seslal mého pravého zachránce a navrátil mého jediného ženicha.“ A nechala prince, aby králi vyprávěl celý příběh. Král mu sice věřil, ale jeho první radost ze shledání s dcerou byla dávno pryč, a teď byl celý mrzutý z toho, že by se měla provdat za slepého prince. Každopádně mu byl ten mladík jako princ milejší než lodní kapitán, který, když se o té novině dozvěděl, zmizel v prachu.

rál nechal v odlehlém koutě královských zahrad postavit malý zámeček, kde uspořádali tajnou svatbu a pak se tam nastěhovali a nedostávali od něj nic jiného než jídlo, takže svoje oděvy si museli obstarat sami, a tak princezna dnem i nocí předla a tkala. Ale dvořané byli tím sňatkem rozhořčeni, neboť princ jim nemohl vystrojit bohatou hostinu, na které by se nechali vidět, ani bály a taneční slavnosti, na které by mohli vyvést své ženy. A vůbec se jim nezdálo, že by jim jednou měl vládnout slepý král. A tak se zapřísahali, že ten malý zámeček, kde žil princ se ženou, vyletí do vzduchu, což se také brzy stalo. Jednoho večera si oba ze zámečku vyšli do své malé zahrádky, aby se tam nadýchali čerstvého vzduchu a posadili se pod lípu. Tu si princ stáhnul z prstu to jediné, co se mu podařilo zachránit ze zámku, svůj zlatý prsten, a strčil si ho do úst, neboť si chtěl učinit kratochvíli a poslouchat, co si vyprávějí ptáci. Tu na lípu přiletěly tři vrány a jaly se hned krákorat. Ta první pravila: „Já vím něco, co byste jistě také rády věděly!“ „Copak je to?“ ptaly se ty druhé dvě: „My také něco víme.“ „Na druhé straně u rychtáře chcípnul kůň, to bude chutná a výtečná mršina!“ řekla první vrána. Tak se jaly krákorat i ty druhé dvě. „Já vím něco jiného, kdyby to věděli ti dva, co tady sedí pod stromem, tak by tu neseděli.“ „A copak to je?“ zeptaly se ty druhé dvě. „Dnes večer okolo desáté hodiny vyhodí zámeček, kde oba bydlí, do vzduchu, tak to upekli dvořané.“ Nyní promluvila třetí vrána: „Já vím něco, co kdyby ten slepý věděl, to by byl teprve rád.“ „A copak to je?“ ptaly se ty druhé dvě. „Této noci mezi jedenáctou a dvanáctou hodinou padá z nebe rosa, kdo si s ní potře oči, ten na místě opět uvidí. Nu, teď poleťme k tomu mrtvému koni, než ho odnesou.“ Tak se vrány zvedly a odletěly pryč. Princ si navléknul prsten opět na prst a řekl své ženě: „Pojď, půjdeme od zámečku kousek dál, je tak krásný večer.“ A ona ho následovala. Když byli sotva čtvrthodiny daleko, najednou se zablesklo a pak to zapraštělo, jako kdyby najednou vypálilo tisíc kanónů. Princezna se polekala, až bezvládně klesla k zemi; když ji pak ale princ vše vypověděl, tu se zaradovala a děkovala Bohu za záchranu jejich života a lehli si v lese k odpočinku pod jeden strom.

ívka brzy usnula, ale hoch byl na stráži. Když bylo krátce před dvanáctou, tápal kolem sebe rukama v trávě a rosou, která mu na nich ulpěla, si potřel prázdné oční důlky. Čím více si je potíral, tím více se mu rozjasňovalo, a když si je protřel potřetí, opět uviděl měsíc, jak září skrze stromy, a opět uviděl svoji milovanou ženu, jak tam celá překrásná ležela v měsíčním světě. Z čisté radosti a blaženosti ji políbil, tu se probudila a podívala se na něj a málem by ho nepoznala, tak jasně a nádherně mu zářily oči. Princ tou zázračnou rosou naplnil lahvičku a pověsil si ji na krk, neboť si pomyslel, kdoví zda ji někdy nebude potřebovat. A tak přerostlo to veliké neštěstí, které je předtím potkalo, ve velké štěstí a oni byli přes všechnu svoji bídu těmi nejbohatšími lidmi na světě. Ale měli zakusit ještě mnohá trápení a čas jejich zkoušky nebyl ještě zdaleka u konce. Ráno šli dál tím lesem a živili se kořínky a bylinkami. Ale protože princezna nebyla takové chůzi uvyklá, byla brzy unavená a kolem poledne si sedla pod jeden dub, položila si hlavu do princova klína a usnula. On ji radostně pozoroval, jak její krása září, tu uviděl na jejím krku viset váček na šňůrce a když jej opatrně otevřel, našel uvnitř drahokam, který se mu tak líbil, že šňůrku rozvázal a kámen si dlouze prohlížel. Ale protože chtěl vidět i hru slunce na tom kameni, tak ho položil do trávy vedle sebe, vzal princezninu hlavu za svého klína a položil ji na mechovou podušku z listí, kterou předtím připravil. Když se ale natáhnul po svém kameni, měl ho nějaký krkavec a hrál si s ním. Princ po něm skočil, ale krkavec poodletěl a sedl si nedaleko odtud na jeden strom. Princ ho pronásledoval a hodil po něm kámen, krkavec ale poskakoval z větve na větev, ze stromu na strom, až nakonec úplně zmizel v křoví. Smutný hoch se vydal na cestu zpět, ale nenašel ji a zabloudil a bloudil stále hloub a hloub do lesa a byl stále nešťastnější. Tu cestou potkal nějakého urozeného pána a ptal se ho na strom, pod kterým spala jeho žena, ale muž mu neuměl pomoci a řekl: „Takových stromů máš v tomhle lese tisíce, ten už nenajdeš. Pojď se mnou a nebudeš se mít zle.“ Tak šel s tím pánem do jeho krásného mramorově bílého domu, uvnitř sedělo jedenáct chlapíků u bohatě prostřeného stolu a nechali si chutnat. Ten muž jim řekl: „Nyní je váš počet plný, nyní je vás dvanáct, zůstanete tu rok a den a budete mít všeho dostatek, ale na konci toho roku musíte uhádnout tři hádanky. Komu se to podaří, dostane měšec zlata, který se nikdy nevyprázdní, kdo ale neuhodne, ten zemře.“ Tu se těch jedenáct zaradovalo a výskalo a toho pána velebilo a radovalo se o sto šest; a tak to šlo po celý rok. Často volali na prince, aby se na jejich veselení také podílel, ale on byl tichý, držel se zpět a jich si nevšímal, jedl a pil málo, neboť bez přestání myslel na svoji ubohou ženu.

yní se podíváme, jak se jí dařilo. Když se probudila a svého muže nikde neviděla, dlouho ho volala a přirozeně zbytečně. Tu pojednou pocítila, že nemá na krku svůj váček, a tu si pomyslela, že jí ten kámen ukradnul a pak s ním utekl. Ta myšlenka ji tak rmoutila, že kdyby nebyla tak zbožná, sama by se světa sešla bídnou smrti, ale takto svůj hořký osud poručila do rukou Božích a vlekla se tím lesem dál, dokud nepřišla k moři. Tam u břehu kotvila loď, tak se nalodila a po mnoha týdnech vystoupila na břeh v cizí zemi. Šla a šla, dokud v dálce neuviděla zámek, a když přišla blíže, poznala, že je to zámek, na kterém ji vysvobodil princ. Tu do ní vstoupila radost, neboť si myslela, že její muž musí být tam a když ji opět uvidí, nedokáže ji zapudit. A tak šla na zámek a ptala se na prince, sluhové ji zrovna chtěli vyprávět o jeho smutném osudu, když tu se objevila královna a poznala ji: „Ach, to jsi ty? Co tu děláš?“ ptala se jí zlá žena, tu jí princezna vypověděla, jak hledá svého muže, kterého ztratila v lese. „Pojď se mnou dovnitř.“ řekla královna, když ji princezna následovala, rychle zamknula dveře a zavolala šedivce. Dívku popadli, vyloupnuli jí oči a hodili do lvího příkopu. „Tam můžeš hledat svého muže.“ volali na ni výsměšně. Ale lvi neroztrhali ani princeznu, mladí lvi ji lízali prázdné oční důlky, až je vyléčili a staří jí nosili obživu, takže se zachovala při životě.

atím v lese uběhnul rok a těch jedenáct brachů na ty tři hádanky ani jednou nepomyslelo, o to více na ně myslel princ a přemýšlel a přemýšlel, co by to asi mohlo být, ale nic ho nenapadlo. Jednoho večera se posadil v lese pod jeden dub a tu přiletěly tři poštolky, snesly se dolů do listí toho dubu a začaly štěbetat. „Co si tak mohou povídat?“ pomyslel si princ, položil si pod jazyk prsten a naslouchal. „Hejsa, bratři,“ pravila první poštolka: „ráno budeme mít velký svátek, jedenáct tlustých tovaryšů a jednoho hubeného prince.“ „Jak to myslíš?“ zeptala se ta druhá. „Zítra musí uhodnout tři hádanky a nevědí ani jednu.“ řekla ta třetí. „A vy je víte?“ zeptala se ta druhá a ony začaly křičet jedna přes druhou: „Já! Já to řeknu!“ „Tak začni ty.“ řekla ta druhá a ta první začala: „Ta první hádanka je, z čeho je postaven ten dům, ta druhá, odkud je to jídlo a ta třetí proč není v domě tma ani v noci.“ „No a ty nám řekni řešení.“ řekla druhý poštolka té třetí. „Ten dům je postaven z kostí ubohých hříšníků, to jídlo pochází z královské tabule a věčné světlo je v tom domě od drahokamu, který ten čaroděj v podobě krkavce tomu ubohému princi ukradnul v lese a zavěsil na střechu domu.“ Když poštolky doklábosily, zvedly se a letěly dál. Rozradostněný princ si spokojeně lehnul a po prvé za celý rok klidně usnul. Druhého dne chlapi opět usedli k hodování a hrám, tu se objevil ten pán z lesa a volal už z dálky: „Nyní, milí braši, se postavte do řady, budete hádat hádanky.“ Těch jedenáct neztratilo dobrou náladu a princ se postavil na samý konec řady. Pán se zeptal: „Z čeho je postaven tento dům?“ „Z pálených cihel.“ řekl ten první. „Z lomového kamene.“ řekl ten druhý. „Z jílu a dřeva.“ řekl ten třetí a tak dále až došlo na prince a ten pravil: „Z kostí ubohých hříšníků.“ „Tys uhodl.“ řekl ten pán a opět se zeptal: „Dále mi řekněte, odkud pochází vaše jídlo!“ „Přece z kuchyně!“ volalo těch jedenáct, ale princ řekl: „Z královské tabule.“ „Tys uhodl.“ řekl pán: „A do třetice mi řekněte, proč je v domě i v noci takové světlo jako ve dne.“ „Od nějaké lampy.“ volalo těch jedenáct hned, ale princ řekl: „Od drahokamu, který jsi mi jako krkavec ukradnul a zavěsil na střechu.“ „Tys uhodnul a tady je měšec zlata, který se nikdy nevyprázdní.“ řekl ten pán a dal mu měšec, ale těm jedenácti srazil hlavy. Mezitím vešel princ do domu a vzal si svůj drahokam a putoval dál svou cestou tím lesem, dokud nedošel k samotnému moři. Tak šel dál až do prvního přístavu, kde si najal loď. „Při všem tom neštěstí jsem měl tolik štěstí,“ pomyslel si: „kdoví, zda opět nezískám ten zámek a k tomu svoji ženu.“

yl tmavý temný večer, když jeho loď přirazila k břehům nedaleko zámku. Převlékl se za námořníka, vystoupil na zem a šel na zámek. Potichu se vplížil dovnitř a na půdu. Když všichni spali, vystoupil na střechu a vlezl komínem do komnaty, kde tenkrát našel spícího starce. První, co uviděl, byla jeho sněhobílá košile, která ležela na zlatém kulatém stole. Navlékl si ji, popadnul meč, který visel na stěně a jal se prohledávat komnatu, stařec ležel v téže posteli jako prve a vedle něj královna. Třikráte švihnul princ mečem a dovnitř vpadli ti tři sluhové a radostně ho zdravili jako svého pána a krále. „Svažte ty dva a vhoďte je do klece, kde budou držení jako dobytek.“ Zvolal, a tak se stalo. Královna se sice pokoušela lžemi a přetvářkou prince poplést, ale nezdařilo se jí to, byli svázáni a vrhli je do klece. To první, co mu sluhové řekli, bylo, že tu byla princezna a ptala se po něm. Tu mu srdce poskočilo novou nadějí. Nechal se královny vyptat, kde princezna zůstává, ale ona nechtěla nic říci a marně ji hledal v jejím starém vězení. Tu mu na jeho zarmoucenou mysl přišlo, že by se měl odvděčit těm dobrým lvům a vystrojit jim pořádnou hostinu. Nechal zabít množství dobytčat a sloužící jim museli to maso nanosit do lvince. A pak tam šel sám, aby je sám nakrmil. Ach, můj ty bože, to bylo radosti, když otevřel dveře a tam ve lvinci našel opět svoji milovanou ženu. Vzal ji do náruče a bylo to zase mnoho štěstí v tom všem neštěstí. Ihned ji zavedl na zámek a oční důlky ji umyl rosou, kterou tenkrát nasbíral do lahvičky, a jak blaženě se na něj za pár okamžiků usmívala! Teď byli teprve oba plní štěstí a pořádali jednu slavnost za druhou, aby řádně oslavili své shledání.

otom princ vše po pořádku vypsal svému otci, jak se to vše mělo a se svou milovanou ženou se ke starému králi vydal, klec s královnou a tím starcem vzali sebou, aby je pak oba předal otci k potrestání. Princ pak po něm převzal vládu, později zdědil také království své ženy a k tomu zámku také patřilo království, takže se stal králem tří říší. [pozn1]

Poznámka 1 - Lidová pohádka Zpět

Stáhni eBook - Mozná je k poslechu v MP3 - Formátuj pro tisk - Pošli e-mailem

Poděkování: Robert Straka (plnění databáze) | Tomáš Macek (CSS)
Kontakt: webmaster@pohadky.org

pohadky.org, jejímž autorem je Jitka Martináková a Petr Macek, podléhá licenci:
Creative Commons Uveďte autora-Nevyužívejte dílo komerčně-Zachovejte licenci 3.0 Česko .