létě zejména v čase senoseče scházíval z Flühenu do údolí hojný zástup trpaslíků. Ti družní pidimužíkové byli buď hotovi lidem ku pomoci nebo jen tak přihlíželi, jak tito pracují. Trpaslíci spokojeně sedávali rozsazeni na dlouhé a tlusté větvi jednoho javoru, ukryti v jeho stinném listí.
ednou ale přišli nějací zlomyslní lidé a v noci tu větev nařízli, aby jen naoko u kmene držela. Když pak ráno ta důvěřivá stvoření přišla, aby se tam posadila, tu se pojednou větev pod nimi rozlomila ve dví a ubozí trpaslíkové popadali na zem a lidé se jim smáli.
u se trpaslíci rozhněvali a volali:
lověče, nebes se dotýká tvůj čin! Více nepožehná divý lid rukám tvým!“
jak trpaslíci pravili, tak učinili. Vícekrát je v tomto kraji nikdo nespatřil.[pozn1]