yl jednou jeden chudý, chudičký muž, který měl jednoho syna, a protože nevěděl, jak by ho nadále uživil, zavedl ho jednoho dne do hlubokého černého lesa, a když tam snědli poslední kousek chleba a dítě usnulo, tu otec vstal a šel domů, neboť doufal, že až se hoch probudí, ztratí se a cestu domů už nikdy nenajde, a tak se také stalo. Když hošík otevřel oči a viděl, že otec je pryč, zvedl se a chtěl jít domů, ale bloudil stále hlouběji do lesa a byl už večer a on běhal ustrašeně sem a tam, až konečně uviděl chaloupku, kde mohl požádat o nocleh. Vstoupil dovnitř a našel tam u stolu starého slepého muže, který jedl slepičí polévku, a protože byl také velmi hladový, šel k němu, vzal si lžíci a jedl s ním. Slepý muž to ale zpozoroval a zeptal se: „Kdopak tu jí mojí slepičí polévku?“ „To já, dědečku,“ zvolal hoch: „protože mám velký hlad.“ Tu se stařec zaradoval a řekl: „Na tebe jsem dlouho čekal, u mne se budeš mít dobře.“ Po jídle mu rozestlal měkkou postýlku a spalo se mu tak krásně, jako by byl v nebi. Druhého dne, když vstal, stařec mu řekl: „Budeš pást mé kozy.“ S tím byl hoch srozuměn, a když se večer vrátil domů, jedl se slepým dědečkem opět slepičí polévku a chutnala mu výborně.
běžel čas, jak bývá jeho zvykem, neúprosně a bez ustání.
ak pásl kozy den za dnem celých dvanáct let a stařec s ním byl velmi spokojen. Jednoho dne mu dal meč a řekl: „S tím mečem vše usekneš!“ Když pak hnal kozy opět na pastvu, musel s nimi táhnout dost daleko, neboť dokola už vše spásly. Přišel do lesa, ve kterém se kmeny i listy stromů třpytily, protože byly z ryzí mědi, a zatímco se tomu podivoval, přiřítil se na něj měděný drak a řval: „Poslyš, človíčku, co mi tu se svými kozami pleníš můj les?!“ A chtěl hocha i s nebohými kozami spolykat, ale on tasil svůj meč a jednou ranou mu setnul všechny hlavy. Potom šel do dračího zámku; tam vám bylo vše z mědi, vidět ani slyšet tam nebylo ani živáčka, jen na stěně visela měděná uzda a tu si vzal s sebou. Když večer přihnal kozy domů, daly více mléka než kdy předtím. Potom vyprávěl dědečkovi, jak zabil draka a vzal si měděnou uzdu ze zámku. „Tak ta uzda je z celého zámku nejlepší věc,“ pravil stařec: „neboť když jí zatřeseš, objeví se ihned tak velké vojsko v měděné zbroji, jak si budeš přát.“
ruhého dne hnal kozy ještě dál a přišel do lesa, kde stály stromy z ryzího stříbra a zářily a blyštěly se, až oči přecházely. Zatímco tam tak stál a tu krásu si prohlížel, přiřítil se na něj stříbrný drak a řval: „Poslyš, človíčku, co mi tu se svými kozami pleníš můj les?!“ A chtěl ho i s nebohými kozami pohltit, ale on tasil svůj meč a jednou ranou mu setnul všechny hlavy. Potom šel do dračího zámku; tam vám bylo vše ze stříbra, ale vidět ani slyšet tam nebylo ani živáčka, jen na stěně visela stříbrná uzda a tu si vzal s sebou. Když večer přihnal kozy domů, daly mléka třikrát více než předešlého večera. Potom vyprávěl dědečkovi, jak zabil draka a vzal si ze zámku stříbrnou uzdu. „Tak ta uzda je z celého zámku nejlepší věc,“ pravil stařec: „neboť když jí zatřeseš, objeví se ihned tak velké vojsko ve stříbrné zbroji, jak si budeš přát.“
řetího dne hnal kozy ještě dál a dorazil do lesa, kde byly stromy celé ze zlata. To vám byla nádhera! Jak se to třpytilo a blyštělo! Když se tam tak porozhlížel, přiřítil se na něj pojednou zlatý drak a řval: „Poslyš, človíčku, co mi tu se svými kozami pleníš můj les?!“ A chtěl ho ihned i s nebohými kozami spolykat, ale on tasil svůj meč a jednou ranou mu setnul všechny hlavy. Potom šel do dračího zámku; tam bylo vše ze zlata, ale vidět ani slyšet nebylo ani živáčka, jen na stěně tam visela zlatá uzda a tu si vzal s sebou. Když večer přihnal kozy domů a pak je dojil, daly devětkráte více mléka než předešlého večera. Potom vyprávěl dědečkovi, jak zabil zlatého draka a vzal si zlatou uzdu ze zámku. „Tak ta uzda je z celého zámku nejlepší věc,“ pravil stařec: „neboť když jí zatřeseš, objeví se ihned tak velké vojsko ve zlaté zbroji, jak si budeš přát.“
ásledujícího dne stařec řekl: „Vrať mi ten meč, svoji službu udělal a svoji sílu osvědčil, s těmi třemi uzdami se nyní vydáš do světa a vysloužíš si tu nejkrásnější princeznu.“ To se hochovi zamlouvalo, a tak se hotovil na cestu, ale před tím, než se na ni vydal, zavedl ho stařec do temné sluje, kde ze skály prýštil pramen. „Tady si umyj hlavu.“ A pokropil hochovy vlasy proudící vodou, a když tento vyšel opět na denní světlo, jeho vlasy zářily jako slunce, neboť byly z ryzího zlata. „Nyní se můžeš vydat na cestu, ale měj stále pokrývku na hlavě, aby nikdo tvoje zlaté vlasy neviděl.“ Když dorazil do královského města, ty tři uzdy ukryl pod jedním stromem a na královském dvoře se zeptal, zda nepotřebují sluhu. Nu právě jim chyběl jeden kuchtík, a tak byl jako takový do služby přijat, ale měl jednu podmínku, že nemusí sundávat svoji čepici, neboť má ošklivou prašivinu. Protože byl šikovný a přičinlivý, mistr kuchař si jej velmi oblíbil a rozličně mu podstrojoval.
běžel čas, jak bývá jeho zvykem, neúprosně a bez ustání.
rál měl tři překrásné dcery, ale ta nejmladší byla ta nejkrásnější. Tu se stalo, že tato onemocněla a ulehla na lůžko a zatímco král a dvě starší princezny byli v kostele, poslal mistr kuchař Zlatovláska, aby nemocné zanesl polévku. Tak se spolu ti dva dali do řeči a princezně se rázem ulevilo a cítila se znovu zdravá tak, že když nastal čas a na královský dvůr přicházelo množství mladých hrabat i knížat, aby žádali o ruku krásných princezen; o ruku té nejmladší se snažili nejvíce, i když ona na nikom laskavým pohledem nespočinula, a její sestry se zaslíbily dvěma urozeným knížatům, a otec naléhal, aby si také nějakého knížete vybrala, tu rázně pravila: „Vezmu si toho kuchtíka a nikdy nikoho jiného!“ A bylo to! Král se zhrozil, na chvíli úplně ztratil řeč, ale pak začal soptit a ve vzteku nechal princeznu zavřít do temné věže.
běžel čas, jak bývá jeho zvykem, neúprosně a bez ustání.
ednoho dne se král zapletl do války se svým sousedem a ta dvě knížata, jeho zeťové mu museli být ku pomoci a táhnout s ním do bitvy. Kuchtík prosil mistra kuchaře, aby mu dovolil se na tu bitvu z dálky podívat, a protože mu mistr nedokázal nic odepřít, nakonec svolil. Zlatovlásek šel na místo, kde měl ukryté uzdy, vytáhnul tu měděnou a zatřásl s ní. Tu se objevilo množství zbrojného lidu, bylo ho jako listí v lese, všichni byli v měděné zbroji a před ním stál statný kůň a nesl měděnou zbroj, kterou si natáhnul; nasednul na koně a uháněl i se svým vojskem do bitvy. Král i zeťové byli blízko porážce a již se hotovili k útěku, když se v už beznadějné bitvě objevilo měděné vojsko a v krátké době nepřítele přemohlo. Pak hoch, dříve než mu král mohl poděkovat, se svým vojskem odcválal, přijel ke stromu, položil uzdu na místo a vojáci v tu ránu zmizeli. Král se vrátil s vojskem domů a vyprávěl o tom zázračném zjevení, které mu přispěchalo v nejvyšší nouzi na pomoc a pak hned zmizelo.
běžel čas, jak bývá jeho zvykem, neúprosně a bez ustání.
o nějakém čase musel král opět do války, do které se vydal i kuchtík, když před tím kuchaři řekl, že se chce jen z dálky podívat. Ale šel na místo, kde měl ukryté uzdy a vytáhnul tu stříbrnou uzdu a zatřásl s ní. Tu se objevil nespočet vojáků, pod jejichž kroky duněla země a jejichž stříbrná zbroj na slunci oslnivě zářila. Před jinochem stál opět osedlaný kůň s brněním, které si navléknul, a ujížděli do bitvy. Král byl opět blízek porážce a už utíkal, když jej Zlatovlásek obrátil zpět a boj se započal znova a nepřítel byl na hlavu poražen. Král se rychle rozjel k mladému rekovi, aby mu poděkoval, ale ten po vykonaném činu ujel i se svým vojskem k místu, kde ležely uzdy, vrátil k nim tu stříbrnou a v tu ránu bylo vše pryč. Král se svým vojskem vrátil domů a vyprávěl o zázračném vojsku a jeho statném veliteli ve stříbrné zbroji a bylo mu líto, že jej nedostihnul, aby mu poděkoval a aby ho poznal.
běžel čas, jak bývá jeho zvykem, neúprosně a bez ustání.
opět se sebral nepřítel a byl silnější než dříve a král mu táhnul se svým vojskem vstříc. A kuchtík žádal na kuchaři dovolení, aby se směl podívat na bitvu, a pak šel na místo, kde měl schované uzdy, vytáhnul tu zlatou a zatřásl s ní. Brzy se tu tísnilo vojsko tak nesmírné, že se hemžilo jako kobylky. Vojáci zářili ve zlaté zbroji a před hochem stál osedlaný kůň a na něm zlaté brnění. Oblékl se, svoje zlaté vlasy nechal pod přilbou lehce splývat na ramena a hnal se s vojskem do bitvy. Tam byl král již na hlavu poražen a jeho vojsko rozmetáno do všech stran. Tu na bojiště napochodovalo zlaté vojsko, obořilo se na nepřítele a zcela ho zahubilo. Král chtěl svému zachránci poděkovat, ale když se rozhlédnul, byl i se svým vojskem pryč. Doma nechal král připravit velkou oslavu toho vítězství, protože nyní byli všichni jeho přátele poraženi. Bylo tam ale tolik hostů, že sloužící nestíhali vše přihotovit, a tak musel kuchař k té práci přistavit též kuchtíka.
rál zrovna myslil na svoji nejmilejší dceru ve věži, a protože jeho srdce bylo tou radostí z vítězství naladěno smířlivě, tak jí nechal vzkázat, že pokud se nyní rozhodne vzít si za manžela nějakého knížete či hraběte, tak ji opět přijme jako milované dítě. Avšak i když ubohá dívka ve věži trpěla, už celý rok tam přežívala o samotě a jen chlebu a vodě, tak přece zůstala věrná tomu, kterého nosila v srdci a řekla: „Nikdy si nevezmu nikoho jiného než kuchtíka!“ Tu se král velmi rozhněval, a protože k němu zrovna kuchtík přistoupil s mísou zvěřiny a měl na hlavě čepici, zvolal: „Ty nestoudníku! Jak se opovažuješ předstoupit před svého krále s pokrytou hlavou!?“ S tím zvedl ruku a čepici mu srazil z hlavy, až odlétla do kouta. Najednou před ním jinoch stál v celé své kráse a zlaté kadeře mu padaly na ramena a zářily jako slunce. Tu král ihned poznal svého zachránce, padl před ním na kolena a volal: „Odpusť!“ Zlatovlásek krále zvednul, pak do sálu s jásotem přivedli nejmladší princeznu a ta slavnost se rázem změnila ve svatbu a na zámku zavládla velká radost.
o svatbě jel Zlatovlásek s princeznou do zlatého lesa a tam se usadili na zlatém zámku. Ten měděný a stříbrný zámek věnoval svým švagrům. Ale toho slepého muže hledal marně, také jeho chaloupka zmizela a nikdy více o něm už neslyšel. [pozn1]