Tři hejkálkové

Bratři Grimmové

yl jeden muž, kterému zemřela žena, a jedna žena, které zemřel muž; ten muž měl dceru a ta žena měla taky dceru. Ty dvě dívky se přátelily, a když se spolu jednou zase procházely, řekla žena mužově dceři, aby vyřídila otci, že ho chce za muže, a když se tak stane, bude se její nevlastní dcera každého rána koupat v mléce a pít víno, zatímco ta vlastní bude mít ke koupání i pití jen vodu. To se dívce líbilo, doma to vyprávěla otci a ten řekl: „Co mám dělat? Manželství je radost, ale také starost. Víš-li ty co? Vezmi tuhle holínku, která má podrážku samou díru, zavěs ji na půdě na hřebík a nalij do ní vodu. Když voda proteče skrz, neožením se, když však v holínce zůstane, vezmu si tu ženu.“ Dívka udělala, co jí otec přikázal. Ale voda díry na podrážce zatáhla a holínka zůstala plná. Běžela to povědět otci, sám se zašel přesvědčit, a když viděl, že mluvila pravdu, svůj slib splnil a brzy se slavila svatba.

rvní ráno, když se dívky probudily, stálo před tou nevlastní k mytí mléko a k pití víno, sestra měla k mytí i k pití vodu; druhého rána stála před oběma k mytí i pití voda; no a třetího rána stála před tou nevlastní k mytí i pití voda, zatímco ta druhá měla k mytí mléko a k pití víno, a tak to již zůstalo. Macecha svou nevlastní dceru nesnášela a nevěděla, čím nejhorším by jí ztrpčila život, protože se musela bezmocně dívat na to, jak tato roste do nesmírné krásy, zatímco její dcerka je protivná a ošklivá, až se jednomu tajil dech.

běžel čas, jak bývá jeho zvykem, neúprosně a bez ustání.

řišla krutá zima, mrzlo, až praštělo a všechno bylo pokryto sněhem, tu macecha vyrobila šaty z papíru a zavolala tu nevlastní: „Obleč si ty šaty, běž do lesa a přines mi plný džbánek jahod, dostala jsem na ně velkou chuť.“ „Milostivý Bože, matičko!“ zvolala dívka: „Kdo to kdy viděl, v zimě jahody přece nerostou! Země je promrzlá na kost a všechno pokryl sníh. A proč si mám obléci ty papírové šaty? Venku fouká ledový vítr a strhá mi je z těla!“ „Chceš snad odmlouvat?“ osopila se na ni macecha. „Dělej, co jsem ti poručila a běda ti, jak jahody nepřineseš! Nechoď mi na oči, dokud nebude džbánek plný!“ Podala dívce kousek ztvrdlého chleba, aby měla co jíst, i když dobře věděla, že ji v tom lese hlad i mráz zahubí a už se nikdy nevrátí.

ívka si tedy poslušně oblékla papírové šaty, vzala džbánek a vyšla ven. Všude kolem, kam oko dohlédlo, ležel sníh, zelené neviděla ani stébélko. Když přišla do lesa, uviděla mrňavou chaloupku, ze které vyhlíželi tři hejkálkové. Popřála jim dobrého dne, pak zaklepala na dveře a hejkálkové ji pozvali dovnitř; sedla si na lavici u pece, aby se trošku ohřála, vytáhla ten kousek chleba, že ho sní. Hejkálkové ji poprosili, zda by jim také dala kousek, tak chléb rozlomila a podělila se s nimi. A oni se jí ptali, co dělá v lese v takovém mraze, a ona jim vyprávěla o přání macechy. Tu ji hejkálkové podali koště a požádali, zda by jim před chaloupkou zametla sníh. Dívka ochotně koště popadla a chtěla z chaloupky ven, když tu se jeden hejkálek zeptal, co jí dají, když je tak milá a ochotná. Tak řekl první: „Já jí daruji, aby byla den ode dne krásnější.“ Tak řekl ten druhý: „Já jí daruji, aby jí při každém slovu vypadnul z úst kousek zlata.“ Tak řekl ten třetí: „Já jí daruji, aby přišel král a vzal si ji za ženu.“ Dívka udělala, o co ji hejkálkové požádali, a sotva sníh odmetla, tu uviděla, že pod ním se skrývají zralé jahody, s radosti si hned natrhala plný džbánek, hejkálkům z celého srdce děkovala a pospíchala domů.

dyž vešla do chalupy a popřála dobrého večera, tu ji z úst vypadl kousek zlata. A pak vyprávěla, co se jí v lese přihodilo; za chvíli byla kousky zlata podlaha světnice úplně pokryta. Co že je to za pošetilost, rozhazovat zlato po světnici, podivila se macecha a zlato shrábla a v srdci měla k té proklaté holce ještě větší nenávist. Když to všechno slyšela sestra, trvala na tom, že taky musí do lesa pro kus štěstí. Matka ji odrazovala, že je tam krutá zima a může zmrznout, ona si oblékla krásný teplý kožich, k jídlu si vzala pořádný kus chleba s máslem a koláč a vydala se do lesa.

rodila se sněhem, až přišla k chaloupce lesních mužíčků. Ani je nepozdravila, vtrhla do chaloupky jako velká voda, sedla si na pec a začala jíst svačinu. Když ji hejkálkové o kousek požádali, zle se na ně utrhla, že má sama málo, a když ji požádali, aby jim ode dveří odmetla sníh, tak se na ně zle osopila, jen ať si tu práci udělají sami, ona není jejich děvečka. A když tak seděla a viděla, že se hejkálkové nechystají něco jí darovat, zvedla se, že jde pryč. Když stála na prahu, tu se jeden hejkálek zeptal, co jí darují, když byla tak zlá a nepřívětivá. Tak řekl první: „Já jí daruji, aby byla den ode dne ošklivější.“ Tak řekl ten druhý: „Já jí daruji, aby jí při každém slovu z úst vyskočila ropucha.“ Tak řekl ten třetí: „Já jí daruji, aby ze světa sešla strašlivou smrtí.“ Venku dívka hledala nějaké jahody, a když žádné neviděla, vydala se domů.

dyž doma otevřela ústa, aby matce vyprávěla, co se jí přihodilo, vyskočila jí z nich ošklivá ropucha. Nyní byla macecha zlostí bez sebe a jen přemýšlela, jak by se nevlastní dcery, která byla den ode dne krásnější, zbavila, až konečně přišla na další lotrovinu. Vzala kotel, dala do něj přízi, aby ji vařila. Pak dala horký kotel ubohé dívce na záda, do ruky jí vrazila tupou sekeru a poslala ji k zamrzlému rybníku, aby tam vysekala díru v ledu a tu přízi v ledové vodě vymáchala. To bylo k smrti takovéto přání!

dyž dívka poslušně sekala na rybníce díru, jel kolem bohatě zdobený kočár, ve kterém seděl král a ten se ptal, co že to dělá, a ona mu řekla, že seká díru v ledu. Král viděl, že je to krasavice k pohledání, a tak se mu ji zželelo a vzal ji na zámek, kde za nějaký čas slavili krásnou svatbu, a tak se i třetí dárek mužíčků vyplnil.

běžel čas, jak bývá jeho zvykem, neúprosně a bez ustání.

a rok se mladé královně narodil synáček a macecha, když o tom velkém štěstí slyšela, spěchala i se setrou na zámek, aby se o ni starali. A když byly se spící královnou o samotě, popadly ji a otevřeným oknem hodily do řeky. Do lože uložila macecha svoji ošklivou dceru, a když ji král chtěl vidět, tu mu pravila, že leží v horečkách, že až snad zítra. Král se velmi podivil, když příští den jeho ženě při řeči vyskočila z úst ropucha, ale macecha ho konejšila, že královna je ještě velmi slabá, že se to časem jistě upraví.

noci však uviděl kuchtík v kuchyni něco zvláštního. Výlevkou připlula sněhobílá kachnička a promluvila: „Králi milý, co děláš? Spíš a ženu svou nehledáš?“ A když nedostala žádnou odpověď, pokračovala: „Copak dělají sestra s mateří?“ Kuchtík odpověděl: „Uložili je spát do peří“ Kachnička pokračovala v otázkách: „Co mé milé děťátko?“ „V kolébce spí robátko.“ Tu se kachnička proměnila v královnu, dítě vzala a dala mu napít, pak ho položila do kolébky, láskyplně přikryla a opět jako kachna odplula. Tak se stalo ještě po dvě noci a tu třetí královna kuchtíkovi pravila, ať králi řekne, že má vzít meč a až přijde, musí s ním nad prahem třikrát máchnout a pak bude vysvobozena. A kuchtík běžel za králem a vše mu vypověděl; král vzal večer meč a třikrát nad přízrakem máchnul, a když meč potřetí zasvištěl vzduchem, objevila se jeho žena v celé své kráse, opět živá a zdravá jako dřív.

rál byl celý šťastný a svou ženu až do neděle, kdy mělo být dítě křtěno, ukryl. Po slavnostním křtu se sestry a macechy zeptal, co by se mělo stát člověku, který někoho vytáhne spícího z postele a hodí do vody. Macecha měla pohotovou odpověď. Takový člověk by zasloužil, aby ho zavřeli do sudu a s tím sudem pak hodili do vody. A bylo to! Jak si přály, tak jim udělali. Sešly ze světa tak strašlivou smrtí, jakou jim hejkálkové předpověděli. [pozn1]

Poznámka 1 - Lidová pohádka „Die drei Männlein im Walde“ (KHM 13) je z rozsáhlé sbírky pohádek bratří Grimmů „Kinder-und Hausmärchen“ (1812-15, 1822, 1857). Z němčiny pro vaše potěšení přeložila a pro vaši radost převyprávěla Jitka Vlk Martináková. Zpět

Stáhni eBook - Mozná je k poslechu v MP3 - Formátuj pro tisk - Pošli e-mailem

Poděkování: Robert Straka (plnění databáze) | Tomáš Macek (CSS)
Kontakt: webmaster@pohadky.org

pohadky.org, jejímž autorem je Jitka Martináková a Petr Macek, podléhá licenci:
Creative Commons Uveďte autora-Nevyužívejte dílo komerčně-Zachovejte licenci 3.0 Česko .