Šestero labutí

Bratři Grimmové

yl jednou jeden král a ten si vyjel na lov do lesa, ale při pronásledování zvěře se svým lidem ztratil a pak v tom lese zabloudil a nemohl najít cestu ven. Tu uviděl, jak k němu přichází stařena s ošklivou třaslavou hlavou; inu, čarodějnice. „Milá matičko,“ pravil král: „můžeš mi ukázat cestu ven z lesa?“ „Ano, to mohu, můj králi a pane,“ odpověděla babice: „ale mám jednu podmínku. Když ti nepomohu, nikdy z tohoto lesa nevyjdeš a bídně tu zahyneš.“ „Jaká je tvoje podmínka?“ zeptal se král. „Mám dceru,“ řekla stařena: „je krásná jako bílý den, podobnou ve světě nenajdeš. Udělej z ní královnu a svoji ženu, pak ti ukáži cestu.“ Král měl strach, že z lesa sám nedostane, a tak souhlasil. Stařena ho zavedla do svého domku, kde seděla u krbu její dcera a byla opravdu velmi krásná, ale králi se stejně nelíbila, při pohledu na ni se mu zachvělo srdce. Ale nebylo zbytí, posadil dívku před sebe na koně a stařena mu ukázala cestu a za nedlouho dorazil na královský zámek, kde byla brzy svatba.

en král byl už jednou ženatý a s první ženou měl sedm dětí, šest chlapců a jedno děvčátko. Děti pro něj byly to nejdražší na celém světě, a protože se bál, aby jim macecha neublížila, odvezl je do skrytého zámku, který stál na utajeném místě uprostřed hlubokého lesa. Cestu k zámku nebylo snadné nalézt, sám král ji nalezl vždy jen pomocí klubka příze, které mu dala jedna moudrá vědma; bylo nadáno kouzelnou mocí, když je člověk hodil na zem, kutálelo se pryč a ukazovalo mu cestu. Za milovanými dětmi chodil král tak často, že královna jeho nepřítomnost postřehla a byla zvědavá, co sám pohledává v lese, co tam má skryto. Rozdala velmi mnoho zlata královým sluhům, kteří jí to tajemství prozradili, dokonce jí pověděli i o tom kouzelném klubku, které jediné jí může ukázat cestu. Teď neměla královna klidu, dokud králi klubko nesebrala, když ho zrovna nestřežil, a nevyrobila sedm sněhobílých hedvábných košil, které očarovala; však říkají, že jablko nepadá daleko od stromu!

ednoho dne si král opět vyjel na lov a královna popadla klubko i košilky a vydala se do lesa také. Princové byli radostí bez sebe, když viděli někoho přicházet, mysleli, že to je milovaný otec a běželi mu vstříc. Místo otce před nimi ale stála královna a než se nadáli, na každého z nich hodila očarovanou košilku. Sotva se hedvábí dotklo jejich tělíček, proměnili se chlapci v labutě a ty odlétly pryč. Královna odešla spokojeně domů, věřila, že se nevlastních dětí zbavila. Ale malá princeznička se svými bratříčky nebyla, a tak na ni královna zapomněla.

ruhého dne přišel děti navštívit král, ale nenašel nikoho než dcerku. „Kde jsou tvoji bratři?“ „Ach, milovaný tatínku,“ odpověděla: „jsou pryč a já jsem zůstala sama.“ A pak mu vyprávěla, co viděla oknem, jak se bratříčci proměnili v labutě a ty pak uletěly pryč. A ukázala mu pírka, která zůstala ležet na dvoře. Král se zasmušil, ale nevěřil, že by královna učinila něco tak zlého, a protože se bál, že i dívence se něco přihodí, chtěl ji vzít s sebou. Ale ta měla z macechy strach, a proto otce uprosila, aby mohla zůstat ještě jednu noc v lesním zámku, neboť se rozhodla, že půjde bratříčky hledat, a když nastala noc, utekla do lesa.

s_hacek la dlouho předlouho lesem, až padala únavou, když tu uviděla lesní chaloupku, a tak vstoupila dovnitř. Stálo tam šest postelí, ale neodvážila si do žádné lehnout, vlezla si pod jednu z nich, aby přenocovala na tvrdé zemi. Ale sotva zapadlo slunce, uslyšela nějaký hluk a otevřeným oknem dovnitř vlétlo šest labutí. Ty dosedly na zem a čechraly si peří tak dlouho, až z nich jejich labutí kůže spadla jako košile. Tu princezna uviděla, že jsou to její bratři, zaradovala se a vylezla zpod postele. Bratři byli radostí bez sebe, když ji viděli, ale ta radost neměla dlouhé trvání. „Tady nemůžeš zůstat.“ řekli: „Tohle je doupě banditů, až přijdou domů a naleznou tě, zabijí tě.“ „Copak vy mne nemůžete ochránit?“ zeptala se. „Ne.“ odpověděli: „My shazujeme svoji labutí kůži každý večer jen na čtvrt hodiny, kdy máme svoji lidskou podobu, pak se zase staneme labutěmi.“ Dívka se rozplakala a ptala se: „Copak vás nelze nijak vysvobodit?“ „Ale ano, ale je to těžké, přetěžké.“ odpověděli: „Nesměla bys šest let promluvit, ani se zasmát a musela bys po ten čas ušít šest košil z bodláku. Jedno jediné slůvko zmaří všechnu tvoji námahu!“ A když jí to bratři vypověděli, uplynula právě ona vyměřená čtvrthodina a oni opět jako labutě odletěli oknem. Dívenka se pevně rozhodla, že svoje bratry vysvobodí, i kdyby ji to mělo stát život. Opustila lesní chýši a odešla do hloubi lesa. Tam si sedla na jeden strom, aby tam přenocovala. Ráno natrhala bodláčí a začala pracovat. Mluvit neměla s kým, ke smíchu jí stejně nebylo, a tak jen seděla a myslela na svoji práci.

běžel čas, jak bývá jeho zvykem, neúprosně a bez ustání.

ednoho dne se vydal král té země do toho lesa na lov. Jeden z jeho lovců přijel až pod ten strom, na kterém seděla dívka, a zavolal nahoru: „Kdopak jsi?“ Ale nedostal žádnou odpověď. „Pojď dolů! Nic se ti nestane!“ Ale dívka jen nesouhlasně zavrtěla hlavou. A když ji dál obtěžoval otázkami, hodila mu dolu zlatý řetěz, aby jí dal pokoj a šel pryč. Ale on toho nenechal, a tak mu hodila zlatý pás, a když ani to nepomohlo, tak podvazky a nakonec všechno, co mohla postrádat, až ji zůstaly jen košilky, které šila. Ale lovec se nenechal odbýt, vylezl na strom, dívku popadl a zavedl ji před krále.

rál se zeptal: „Kdo jsi? Co jsi dělala na tom stromě?“ Ale děvče neodpovědělo. Král se jí ptal ve všech řečech, které znal, ale ona mlčela jako ryba; tedy jako velmi krásná ryba, až se jednomu tajil dech. Kdo by se divil, že se králi zalíbila natolik, že ji zahalil do svého pláště, posadil před sebe na koně a odvezl na zámek. Tam ji oblékli do krásných šatů, to vám byla krása, zářila jako slunce v jasném dni; jen po celou dobu nepromluvila ani slovo. Posadili se ke stolu a král, okouzlený jejím zjevem a skromností, řekl: „Tebe a žádnou jinou na celém světě si vezmu za ženu!“ A bylo to! Za pár dní se s ní opravdu oženil, což nebylo po chuti králově matce. Ta žena, od přírody zlá a nepřející, byla s takovou nevěstou nespokojená, mluvila o ní jen zle; kdoví odkud ta děvečka pochází a krále není hodna.

a rok poté se mladičké královně narodilo dítě, ale tchýně se vplížila do ložnice, dítě odnesla a spící královně pomazala ústa krví. Pak běžela ke králi a na královnu žalovala, že je lidožravá. Ale král tomu neuvěřil a poručil, že jeho ženě nesmí nikdo ublížit. Královna zatím mlčky seděla u své práce, pilně šila košilky a na nic jiného nepomyslila. Když za rok povila další dítko, zlá tchyně svůj zlý skutek zopakovala, ale ani tentokrát král tomu úskoku neuvěřil, pravil, že královna je dobrá, zbožná a nevinná; jistě to jednoho dne vyjde najevo. Ale pak zmizelo i třetí novorozeně a to bylo i na krále moc. Postavili královnu před soud, a protože na svoji obhajobu neřekla ani slůvko, nemohl král dělat nic jiného než ji vydat katu.

řišel den, kdy měla být upálena na hranici, a byl to i poslední den šestileté lhůty, ve které musela mlčet a šít košilky. Ty byly takřka hotovy, jen jedné chyběl levý rukáv. Když vedli královnu na hranici, měla košilky pověšeny na rukou, a když zapálili oheň, rozhlížela se s obavami kolem. Tu konečně přiletělo šest labutí a chvíle vysvobození se přiblížila. Labutě kroužily kolem hořící hranice tak, aby královna mohla na každou z nich hodit košilku; a sotva se dotkly jejich těla, změnily se labutě opět v prince, jen ten nejmladší měl místo levé ruky stále labutí křídlo. Padli si do náruče a pak královna předstoupila před krále, který byl velmi překvapen, a promluvila: „Milovaný manželi, nyní mohu mluvit a vše ti objasnit. Jsem nevinná a falešně nařčená!“ A vyprávěla králi o zlých skutcích královny matky, která jeho tři děti odnesla pryč a ukryla. Král se velmi zaradoval, ale zlá královna matka k radosti důvod neměla. Ještě téhož dne skončila na hranici, kterou připravila pro svoji snachu.

rál, královna a šest bratrů žilo pak dlouhá léta v lásce, naději a dostatku. [pozn1]

Poznámka 1 - Lidová pohádka „Die sechs Schwäne“ (KHM 49) je z rozsáhlé sbírky pohádek bratří Grimmů „Kinder-und Hausmärchen“ (1812-15, 1822, 1857). Z němčiny pro vaše potěšení přeložila a pro vaši radost převyprávěla Jitka Vlk Martináková. Zpět

Stáhni eBook - Mozná je k poslechu v MP3 - Formátuj pro tisk - Pošli e-mailem

Poděkování: Robert Straka (plnění databáze) | Tomáš Macek (CSS)
Kontakt: webmaster@pohadky.org

pohadky.org, jejímž autorem je Jitka Martináková a Petr Macek, podléhá licenci:
Creative Commons Uveďte autora-Nevyužívejte dílo komerčně-Zachovejte licenci 3.0 Česko .