Smíšek Ferdinand a zlatý jelen

Franz Georg Brustgi

yl jednou jeden voják a ten byl stále veselý a dobře naladěný, i když měl občas hluboko do kapsy, protože groše a krejcary či jiné poklady se v jeho torně dlouho neohřály, a tak musil často pískat na kudlu, nenechal si tím však zkazit hezký den, proto mu jeho kamarádi říkali Smíšek Ferdinand. Jednou stál zase na stráži před královými dveřmi a prohlížel si tu nádheru kolem, a když viděl, kolik urozených pánů neustále vchází a vychází z královských komnat, aby byli králi ke službě, pomyslil si: „Ten král se ale má! Peněz má víc než dost a za ty může mít všechno na světě! Já mít ty peníze, hned bych věděl, co si počít!“ A jak se Smíškovi ty myšlenky převalovaly v hlavě a nebyl tam nikdo, s kým by se o ně podělil, vzal kousek křídy a napsal na dveře královy komnaty: „Peníze vládnou světu!“

dyž si král později nápis přečetl, nechal pátrat, kdo to napsal. Smíšek Ferdinand se ihned přiznal, a když ho před krále přivedli, pravil srdnatě: „Já jsem to tam napsal, protože na stráži nemohu mluvit a tu myšlenku jsem nechtěl jen tak ztratit.“ Král byl hodný a milostivý pán a odpustil mu, ale chtěl mu také dokázat, že je se svojí myšlenkou o penězích na špatné cestě. Smíšek však odporoval a řekl: „Pane králi, kdybych měl dost peněz, já bych vám ukázal, co člověk může mít, když chce. Mohl bych dostat i vaši dceru za ženu a sám se stát králem!“ Tato vojákova zatvrzelá řeč krále pohněvala, ale nedal na sobě nic znát a řekl: „Abych tě přesvědčil, vsadíme se. Jeden rok ti dopřeji tolik zlata, kolik si budeš přát. Dokážeš-li během toho roku získat lásku mojí dcery, máš ji mít. Pokud se ti to ale nepodaří, přijdeš o hlavu. Dobře si to rozmysli!“ Ten furiant se dlouho nerozmýšlel a s králem se vsadil.

d toho dne si začal žít po královském obyčeji. Obdržel klíč od pokladnice, aby si nabral zlata, co unese. A jedl a pil jen to nejlepší, zval kamarády, vyjížděl si v kočáře, cestoval a viděl a zažil všechno, co si jeho srdce přálo, jen o krásnou princeznu ani okem nezavadil. Král nechal dceru, aby ji ochránil před nevítaným nápadníkem, odvézt na malý ostrov nedaleko zámku, kde ji přísně střežili, aby se k ní nedostal žádný muž. Tak tam díky Smíškovi žila jako ve vězení a měla dlouhou chvíli.

ednoho dne Ferdinand přišel do královské pokladnice, aby si naplnil prázdné torny zlatem. Tu se ho král zeptal, jak se mu daří. „Dobře, moc dobře, pane králi!“ odvětil. „To mě těší,“ řekl král: „ale nezapomeň na naši sázku, kterou jsme uzavřeli. Už máš jen půl roku na to, abys získal srdce mé dcery, pokud se ti to nepodaří, bude tě to stát nepochybně hlavu.“ Smíšek si pomyslil: „To je pravda, musím se po té princezně porozhlédnout.“ Vyhledal zlatníka, mistra nad mistry, a řekl mu: „Poslouchej, mistře! Musíš mi vykovat zlatého jelena a musí být tak velký jako opravdový jelen a musí mít zlaté paroží, ale uvnitř bude dutý, aby se v něm mohl ukrýt muž.“ Zlato na jelena mu přinesl z královské pokladnice.

etrvalo to dlouho a jelen byl hotov a byl tak překrásný, že by krásnějšího člověk na světě těžko pohledal. Skrze tajná dvířka, která by nikdo jiný nenašel, vlezl Smíšek do jeleního břicha a vzal si citeru, na kterou uměl mistrovsky hrát. Zlatníkovi vyprávěl celý příběh o královské sázce a prozradil mu, co má v úmyslu; dal mu mnoho zlata za to, že zlatého jelena přivede na zámek a ukáže králi. Ten se nemohl vynadivit. A když dal zlatník tajné znamení, ozvala se z břicha jelena hra na citeru a překvapený král, nevěděl co říci. Také královna byla radostí bez sebe a prosila manžela, aby toho zlatého jelena koupil a poslal dceři na ostrov, že si s ním ukrátí dlouhou chvíli. To byl dobrý nápad, protože princezna se jelena nemohla nabažit, musel hrát stále znovu a znovu, dokud se neunavila a neusnula.

u otevřel Ferdinand tajná dvířka, vysoukal se ven a prohlížel si spící princeznu. Byla tak překrásná, že od ní nemohl odtrhnout oči a nakonec se neudržel a políbil ji na tvář. To princeznu probudilo a málem se jí úlekem zastavilo srdce, když u svého lůžka uviděla cizího muže. Smíšek jí řekl, kdo je, a úpěnlivě ji prosil, aby ho neprozradila. Bude jí celé dny hrát tak dlouho, dokud si jen bude přát. Princezna mu to nakonec slíbila s tím, že zůstane ale v úkrytu. S tím rád souhlasil a za chvíli opět vlezl do jeleního břicha.

ruhého rána se princezna nemohla dočkat, až zase uslyší zlatého jelena hrát. Také král přišel, poslouchal a měl radost, že vidi dcerku tak spokojenou. Řekla mu, že od nynějška už dlouhou chvíli na opuštěném ostrově mít nebude. Večer, když byla princezna opět úplně sama a právě večeřela, otevřel Ferdinand potichu dvířka a zeptal se: „Princezno, smím na chvíli ven? Mám takový hlad! Od včerejška jsem neměl v ústech a dneska jsem musel celý den hrát!“ Princezna mu dovolila vylézt a pojíst s ní, a protože si ho teprve nyní dobře prohlédla a dlouze s ním rozprávěla, tu se jí zalíbil a líbil se jí čím dál víc, takže nakonec dopustila, aby ji vzal do náruče a líbal. Mezitím se připozdilo a princezna šla spát. Tu si jí Smíšek postěžoval, jak ho bolí záda, protože v jelenově břiše musí ležet celou noc skrčený a zkřivený. Tak ho nechala vklouznout pod svoji pokrývku a tam se měli oba ze srdce rádi a slíbili si, že jeden druhého nikdy neopustí a navždy zůstanou spolu.

běžel čas, jak bývá jeho zvykem, neúprosně a bez ustání a šlo to tak celých pět měsíců.

míška po celý ten čas neviděli a král myslil, že je zase někde na cestách. Tu princezna onemocněla a den ode dne byla bledší a nemocnější. Král jí tedy poslal svého nejlepšího lékaře, aby ji prohlédnul a předepsal lék. Ale lékař potřásl hlavou, šel ke králi a řekl: „Princezně nepomohu. Během pár měsíců, až porodí děťátko, uzdraví se sama.“ Král se rozhněval a lékaře nechal uvrhnout do žaláře. Pak k princezně poslal jiného doktora, ale ten skončil také ve vězení. A tak to šlo s jedním doktorem za druhým, až králi došla trpělivost a vydal se za dcerou sám. Zeptal se jí, zda se nechce vdávat, ale princezna odvětila: „Já jsem, milý otče, už jednu svatbu měla.“ A když se král ptal, kdo je její manžel, odvětila: „Přece Smíšek Ferdinand, kterého jsi mi sám daroval ve zlatém jelenu.“ Při těch slovech otevřela tajná dvířka a Ferdinand vylezl ven. Král se sice zprvu hněval, ale dané slovo nemohl porušit, zvláště když princezna tvrdila, že jiného muže nikdy milovat nebude a jiného si nikdy nevezme.

tak Smíšek Ferdinand vyhrál svoji sázku ještě dříve, než uplynul rok, a s princeznou slavili svatbu. A po smrti jejího otce se stal králem. [pozn1]

Poznámka 1 - Lidová pohádka "Der lustige Ferdinand mit dem Goldhirsch" je ze sbírky pohádek švábského filologa a folkloristy Franze Georga Brustgi „Das Wunderschiff – Schwäbische Volksmärchen“ (1941). Pro vaše potěšení z němčiny přeložila a po svém převyprávěla Jitka Vlk Martináková. Zpět

Stáhni eBook - Mozná je k poslechu v MP3 - Formátuj pro tisk - Pošli e-mailem

Poděkování: Robert Straka (plnění databáze) | Tomáš Macek (CSS)
Kontakt: webmaster@pohadky.org

pohadky.org, jejímž autorem je Jitka Martináková a Petr Macek, podléhá licenci:
Creative Commons Uveďte autora-Nevyužívejte dílo komerčně-Zachovejte licenci 3.0 Česko .