Rumpelniček

Bratři Grimmové

yl jednou jeden chudý mlynář, který měl krásnou dceru. I jednou se mu přihodilo, že se dostal do řeči s králem a řekl: „To já mám dceru, která umí spříst slámu na zlato!“ Králi, který se měl ke zlatu, jak se má hrdlička k hrdličce, se tohle umění zamlouvalo, a tak si poručil, aby k němu mlynářova dcera co nejrychleji přišla. Pak ji zavedl do komnaty, která byla plná slámy, přistrčil jí kolovrátek i s vřetánkem a řekl: „Pokud přes noc nespředeš všechnu slámu na zlato, zemřeš!“ A bylo to! Pak zamknul dveře a šel pryč.

dívce by se jeden krve nedořezal. Kdo to kdy viděl spřádat slámu na zlato? S úlekem přišel i strach, a tak tam ve třech seděli na slámě a samou bezradností jim tekly slzy po tvářích. Do toho naříkání se pojednou otevřely dveře, dovnitř vešel pidimužíček a řekl: „Dobrý večer, panno mlynářko, pročpak tak usedavě pláčeš?“ „Ach,“ povzdychla si: „mám spříst slámu na zlato, ale neumím to.“ Tu mužíček řekl: „A co mi dáš, když ti to spředu?“ „Tady ty korálky.“ odvětila. Mužík si je vzal, posadil se ke kolovrátku, třikrát sešlápnul a třikrát zatočil; a tu máš čerte kropenku! špulka byla plná zlaté nitě! Popadnul další špulku, měl se opět ke trojímu šlápnutí a trojímu máchnutí a i druhá špulka byla plná. A tak to šlo až do rána, kdy byla všechna sláma spředená a špulky plné zlatých nití. Však také králi, když přišel, poskočilo srdce radostí, ale protože s jídlem roste chuť a kdo má hrnec, chce i poklici, zavedl dívku do jiné, ještě větší komnaty plné slámy, aby ji v noci zase spředla, pokud je jí život milý. A bylo to!

úleku i strachu si přisedla panika a bylo zase slz a nářku, až to přilákalo toho pidimužíčka, který se nabídnul k pomoci, ale musela mu za to dát svůj prstýnek. Do ranního kuropění byla práce hotova, z čehož byl král opět nadšený, ale chtivost mu seděla pevně v zátylku. Zavedl dívku tentokrát do opravdu obrovské komnaty naplněné slámou a řekl: „Musíš příst ještě tuhle noc, když to dokážeš, staneš se mojí ženou.“ To bylo od toho krále chytré, kde by také sehnal bohatší ženu než ta, co umí slámu spříst na zlato.

entokrát nemusela přivolávat pidimužíka slzami a nářkem, jen co za králem zaklapl zámek, byl tu: „Copak mi dáš, když ti i tentokrát slámu spředu?“ „Už nemám nic, co bych ti mohla dát!“ řekla smutně. „Tak mi slib, že až se staneš královnou, dáš mi své první dítě.“ „Inu, kdo ví, jak to vše bude.“ pomyslela si dívka, neboť královské sliby mívají dlouhé nohy a utekou dřív, než by se jeden ohlédnul. Stejně si z té šlamastyky jinak pomoci neuměla, a tak mužíkovi slíbila, co si přál. K jejímu velkému překvapení však král, když ráno přišel a našel vše, jak jsi přál, nechal hned vystrojit svatbu a ona se stala opravdu královnou.

A běžel čas, jak bývá jeho zvykem, neúprosně a bez ustání.

ešel se rok s rokem a královna povila krásné dítě. Na pidimužíka dávno zapomněla, když tu se jednoho rána objevil v její komnatě a řekl: „Nyní mi dej, co jsi slíbila.“ Královna se velmi polekala a nabízela mužíkovi všechny poklady říše, jen když jí dítě ponechá, ale ten pravil: „Ne, ne! To dítě je mi milejší než všechny poklady světa.“ A tak to královna zkusila zase se slzami a nářkem, až k ní mužík pojal lítost a řekl: „Dám ti tři dny na přemýšlení, když v té lhůtě uhodneš moje jméno, můžeš si dítě ponechat.“ A tak královna celou noc přemýšlela nad všemi jmény, která kdy slyšela, a k tomu vyslala jednoho posla, aby se po celé jejich říši pídil po nových jménech.

dyž se pidimužík druhého dne objevil, královna to na něj zkusila s Kašparem, Melicharem a Baltazarem a pak vypověděla všechna jména, která znala, ale u každého mužík prohlásil: „Tak se nejmenuji!“ Druhého dne se královna vyptávala všech lidí kolem a pak pro mužíčka měla nejneobyčejnější a nejpodivuhodnější jména jako Žebrovníček, Hrdonožka a Skopeček, ale ten trval na svém: „Tak se nejmenuji!“ Třetího dne se vrátil posel a vyprávěl: „Nové jméno nemám žádné, ale když jsem dorazil na jednu vysokou horu, našel jsem tam chaloupku, před kterou hořel ohníček a kolem poskakoval a výskal mužíček a k tomu si prozpěvoval: „Peču chleba, pivo vařím, na zámku mě čekají, jen ohníčku se svěřím, že mně Rumpelníček říkají!“ Královně spadl kámen ze srdce! To vám byla rána!

dyž se mužíček objevil do třetice, řekl: „Nu, paní královno, jak se jmenuji?“ Královna odvětila: „Jmenuješ se Kuneš?“ „Tak se nejmenuji!“ „Jsi tedy Honza?“ „Tak se taky nejmenuji!“ „A co tedy Rumpelníček?“ „To ti ďábel našeptal! To ti ďábel našeptal!“ křičel mužíček celý zlostí bez sebe. A jak se v něm ta zlost vařila, dupnul si pravou nohou tak vztekle, až se pod ním prolomila podlaha a on uvíznul ve škvíře. To mu bylo k ještě většímu vzteku, tak se oběma rukama popadnul a roztrhnul vedví. [pozn1]

Poznámka 1 - Lidová pohádka „Rumpelstilzchen“ (KHM 55) je z rozsáhlé sbírky pohádek bratří Grimmů „Kinder-und Hausmärchen“ (1812-15, 1822, 1857). Z němčiny pro vaše potěšení přeložila a pro vaši radost převyprávěla Jitka Vlk Martináková. Zpět

Stáhni eBook - Poslechni v MP3 - Formátuj pro tisk - Pošli e-mailem

Poděkování: Robert Straka (plnění databáze) | Tomáš Macek (CSS)
Kontakt: webmaster@pohadky.org

pohadky.org, jejímž autorem je Jitka Martináková a Petr Macek, podléhá licenci:
Creative Commons Uveďte autora-Nevyužívejte dílo komerčně-Zachovejte licenci 3.0 Česko .