Princezna ze Rmutného dolu

Johann Wilhelm Wolf

časech, kdy bylo na světě krásněji než dnes, se stalo, že jednomu strážmistrovi přišel vojenský život únavný, a tak dezertoval. V prvním hostinci za hranicemi si udělal přestávku, neboť jel velmi zostra a byl unavený on i jeho kůň. Ve světnici neseděl dlouho, když tu někdo přicválal po silnici a zastavil u hostince. Voják se podíval oknem a uviděl dva husary. Nyní byla každá rada drahá, tihle přijeli, aby ho zajali. Svěřil se tedy hostinskému, že je dezertér, a ten dobrý muž ho ukryl ve vedlejší komoře. Husaři vešli dovnitř a ptali se: „Nepřijel sem strážmistr od husarů?“ „O tom nic nevím.“ odvětil hostinský. „Tady lhaní nepomůže,“ řekli husaři: „viděli jsme jeho koně ve stáji, musí tu být; ale může klidně vyjít ven, my jsme také dezertovali.“ Když to voják uslyšel, vyskočil z komory ven a zvolal: „Tak buďte vítáni, braši!“ A byli ti tři veselí a dobré mysli. Nakonec strážmistr pravil: „Nebylo by dobré, abychom dál jeli společně. Jeďte dopředu, já vás cestou dohoním.“ Tak se stalo, husaři se vydali na cestu a asi čtvrt hodiny nato je následoval. Byl již hodinu na cestě, když narazil na dva dřevorubce; ptal se jich, zda kolem jeli dva husaři. „Ano, před hodinou.“ zněla odpověď. Tu cválal tedy ostřeji, a když ujel pěkný kus cesty, potkal na cestě dva lidi, co tam roztloukali kámen. „Jeli tudy dva husaři?“ zeptal se. „Ano, asi před dvěma hodinami.“ odvětili mu ti lidé. Tu jel ještě ostřeji a přijel na trojcestí. Co si nyní počít? „Nechám to na svém koni,“ pomyslel si: „možná ví správnou cestu lépe než já.“

ůň odbočil doprava do lesa a jeli a jeli a les byl čím dál tím temnější a temnější, až nakonec neviděl ruku před očima. Najednou se kůň zarazil a ani za nic nechtěl dál. Voják sestoupil a ohledával zemi; zjistil, že stojí na kraji hluboké propasti. Vrátil se zpět, přivázal koně k nejbližšímu stromu a uložil se, aby vyčkal dne a viděl, kde vlastně jsou. Za nějakou chvíli vyšel zpoza těžkých černých mraků měsíc a on uviděl, že před nimi stojí velký černý zámek a v jednom okně září světlo. Nasednul tedy opět na koně a jel k zámku. Když přijel k mostu, ten se sám od sebe spustil dolů a on přicválal na zámecký dvůr. Brzy k němu přistoupilo několik černých sloužících, vzali mu koně a zavedli ho do stáje a jeho samotného vedli do zámku do jednoho sálu, který byl taky celý černý. Tam byla prostřena skvostná tabule s jídlem všeho druhu; jen mísy, talíře, vidličky a nože byly černé. S tím si ovšem voják nelámal hlavu, neboť byl unavený a velmi hladový, a tak si nechal výtečně chutnat. O jedenácté hodině se otevřely dveře a dovnitř vstoupila krásná panna v královském šatě, byla celá v černém a doprovázely ji dvě komorné. Princezna ho přátelsky pozdravila a pravila: „Na tebe jsem čekala mnoho set let, neboť můžeš být můj vysvoboditel. Musíš tu po tři noci spát a mlčet a nebát se ničeho, co se kolem tebe bude dít. Když ten těžký úkol splníš, budeme pak šťastní na věčné časy!“ „To udělám rád!“ řekl: „Kdo tak dlouho vojákoval a byl v tolika bitvách, ten se naučil strachu poroučet.“ „Jen se předčasně neraduj.“ řekla princezna, spanile se na něj usmála a odešla i s komornými pryč.

trážmistr byl v sedmém nebi, neboť princezna byla tak krásná a jeho srdce k ní vzplanulo čistou láskou. Uložil se blaženě do černé postele, která stála vedle v nádherné černé ložnici, ale na spánek ani nepomyslil. Když odbila dvanáctá hodina, ozvala se rána, jakoby měl puknout celý svět. V tom okamžiku se rozletěly dveře a dovnitř vstoupili tři černí muži a sedli si ke stolu. Jeden z nich vytáhnul z kapsy karty, zamíchal je a řekl: „Jsme tři, ale ke hře je třeba čtyř!“ „Ten čtvrtý je strážmistr od husarů, který vedle leží v posteli.“ řekl druhý muž. „Já ho přivedu, musí hrát s námi!“ řekl třetí a šel k posteli a pozval vojáka ke hře. Ten vstal, sedl si k nim a hrál s nimi, bouchal pěstí do stolu, když trumfoval, zvítězil nebo prohrál. Ale slůvko nepronesl ani jedno. Ti druzí nelitovali žádné námahy, aby ho přiměli k řeči, ptali se ho na všelicos, spílali mu, dělali, jako by ho chtěli bíti, ale on zůstal zcela klidný a mlčenlivý. Tu odbila jedna hodina, muži popadli ve spěchu karty a byli pryč. Voják si lehnul do postele a spal až do bílého rána. Sloužící mu přinesli snídani, sotva vstal; nyní měli obličeje bílé a růžové, jako jiní lidé, misky a šálky měly bílé okraje, nože a lžičky bílé střenky, pokrývka a polštář a prostěradlo v ložnici též zbělely. Tu se otevřely dveře a vstoupila princezna, pozdravila ho ještě přátelštěji než prve a on viděl, že měla bílý závoj, který jí padal až na hruď. „Ještě dvě noci vytrvej, můj vysvoboditeli,“ řekla: „ a vše bude dobré. Netrap se ničím, co se kolem tebe bude dít, nemůže se ti nic zlého stát.“ Pak mu podala se spanilým úsměvem ruku a opět i s oběma komornými zmizela. Jemu skákalo srdce v těle jako veverka a zapomněl na zemi i na nebesa, to skrze tu překrásnou princeznu. „Kde by jen mohla být?“ pomyslel si, a protože jediné, co mu bylo zakázáno, bylo mluvení v noci, procházel se tím zámkem sem a tam, z komnaty do komnaty. To vám byla vznešenost a nádhera! Zlato, stříbro, samet a hedvábí všude, kam pohlédnul, člověk se nemohl nabažit. Když byl hotov s prohlídkou poslední komnaty, začal znova od té první a celý den se jen díval a díval. V poledne stála na stole výtečná krmě a večer taktéž.

kolo dvanácté hodiny půlnoční se opět ozvala děsivá rána, až poskakovaly na střeše šindele, okna a dveře létaly v pantech. Voják, který už ulehl do postele, se posadil a díval se ke dveřím. Tu přišel jeden z mužů ze včerejšího večera a nesl dlouhou, krví potřísněnou desku, ti druzí dva měli nože, sekáčky a masačky a byli, stejně jako ten první, celí umazaní od krve. Položili desku přes dva stoly a začali brousit nože a ostřit sekáčky a sekery. Mezitím se domlouvali, jak ho zabijí. Ten první mu chtěl sekáček zaseknout do čela jako volovi, ten druhý ho chtěl podříznout nožem jako podsvinče, ten třetí mu zase chtěl masačkou rozpárat břicho. Husarovi z toho bylo trochu úzko, ale kousnul se do jazyka, aby ze sebe nevydal ani hlásku, když k němu přicházeli, aby ho popadli. Ale ještě dříve než k posteli došli, odbila jedna hodina, jako když do nich střelí, popadli svoje saky paky a byli pryč, dříve než by člověk rukou tlesknul. Zhluboka si oddechnul a z toho přestálého strachu usnul jako princátko. Když se opět probudil, bylo už kolem jasné světlo a celá ložnice zářila bělostí, jen zámek na dveřích byl černý. Když mu sloužící přinesli snídani, měli na sobě bílé šaty a měli toliko černé límce a černé rukavice; rovněž tak princezna a její dvě komorné. Jak byla princezna krásná a ještě více roztomilá než prve. Do komnaty takřka vtančila plná radosti a tisknula mu ruce a pravila: „Už vydrž jen tuhle jedinou noc, můj vysvoboditeli, a ničeho se neboj; nemohou ti nic udělat, to nejtěžší překonáme a budeme šťastní na věky.“ Voják byl celý bez sebe štěstím a sliboval jí, že ji vysvobodí, i kdyby ho měli na tisíc kusů rozsekat. Potom, co princezna odešla, chodil opět zámkem a prohlížel si jednu komnatu po druhé. Nevěděl, jak by nejlépe zabil čas, tak si vše namaloval, neboť jeho otec byl malíř a jeho samého vyučil, takže nyní dokázal namalovat vše, co viděl.

dyž odbila půlnoc, opět to zapraštělo, až sluch i zrak přecházely. V tom okamžení se rozletěly dveře a dovnitř vešel jeden z mužů a nesl na zádech obrovský kotel. Ten druhý před sebou dovnitř vevalil veliký sud oleje a třetí nesl těžký náklad dřeva. Pověsili ten kotel doprostřed místnosti, nalili do něj olej a rozdělali pod tím oheň. Mezitím se umlouvali, že dosud husara pouze strašili, ale dneska ho zaživa hodí do kotle. Pak prohrábli oheň, že se mu v posteli udělalo horko a myslil, že od toho žáru chytne celý zámek. Pak si pomyslil: „Kampak na tebe s takovými strašáky, jen klidně lež a kušuj jako lišák, když hraje mrtvého.“ Když se olej vařil a na hladinu vystupovaly velké bubliny, vyhrnuli si chlapi rukávy, zamnuli si ruce a zvolali: „Dovnitř s ním!“ A hnali se k němu, ale tu odbila jedna hodina a zase zahřmělo, že dveře i okna létaly v pantech. Tři chlapi, oheň i kotel s olejem v mžiku zmizeli, pak se v sále zažehlo tisíce světel a byla vám to nádhera, že se to vypovědět nedá. Venku zazněla líbezná hudba, dveře se rozletěly a dovnitř vešel zástup pánu a paní, na konci princezna a všichni byli v bílém a ve stříbře a zlatě oděni. Princezna k němu přiběhla, políbila ho, objala a pravila: „Buď vítán, můj ze srdce milovaný vysvoboditeli a manželi!“ A když toto pravila, navlékla mu na prst zlatý prsten a kolem krku mu pověsila zlatý řetěz, pak se před ním třikráte poklonili ti vznešení páni a dámy a všude bylo výskotu a jásotu. Tu řekla: „Zde více nezůstaneme, musíme ze zámku do říše mého otce. Nesmíme jet ovšem společně a ty musíš odjet ve svých starých šatech. Jeď napřed, já tě budu následovat se svými dvořany, ale nedej se ničím zastavit a nikomu nedovol, aby se tě rukama dotknul, to by nám přineslo velký žal.“ „Když jsem dosud vše vyplnil, splním i tohle!“ řekl voják, vyskočil na svého koně a vyjel na cestu. Když přejel most, uviděl na konci náspu chaloupku a přede dveřmi seděla stařičká ženička a předla. Popřála mu dobrý den a pravila: „Co jste mi to za pána, že vám cop jen tak volně visí a nemáte ho připevněný, jak se na správného vojáka sluší?“ Tenkráte nosívali vojáci ještě copy. Když si husar na cop sáhnul, opravdu mu jen tak visel a on se ho marně snažil připevnit. Mezitím to na mostě zadrkotalo, jako by na něj vjelo mnoho kočárů a ta ženička pravila: „Tak si přece pospěšte, přijíždí princezna, co si o vás pomyslí.“ Ale on nebyl s copem stále hotov, tak z koně seskočil a poprosil stařenku, aby mu ho připevnila. „Ze srdce ráda!“ řekla, nechala kolovrátek kolovrátkem a cupitala k němu. Sotva se copu ale dotknula, tu se voják sesunul k zemi a upadnul do hlubokého spánku. Brzy nato přijela princezna i se svým dvorem. Ta vám byla zarmoucená, ale co se dalo dělat? Napsala na papír: „Jestli mne chceš opět spatřit, najdeš mne ve Rmutném dole.“ Psaní mu dala do ruky, do kapsy mu zastrčila kouzelný měšec, který nebyl nikdy prázdný, a vydala se pryč, neboť tady nemohla více zůstávat a nic dalšího pro něj udělat nemohla.

běžel čas, jak bývá jeho zvykem, neúprosně a bez ustání.

elý rok tam strážmistr ležel v hlubokém spánku, než se jednoho dne probudil, v rukou našel psaní a ihned pochopil, že byl tou stařenkou oklamán. Vytasil bez váhání šavli, běžel do chaloupky, tu zlou čarodějnici popadl za vlasy a zvolal: „Teď mi ukážeš cestu do Rmutného dolu nebo tě rozsekám na cucky!“ Tu se jala hořekovat a slibovala mu vše možné, když ji nechá jít svou cestou, ale tajně opět myslela na zradu. Potom, co ji pustil, ukázala mu cestu, po které se má vydat a kterou dozajista do Rmutného dolu dorazí. Ještě ji párkrát přetáhnul přes hřbet plochou čepelí, pak vyskočil na koně a jel jako vítr pryč. Za tři dny přijel do lesa, a když jím jel, večer spatřil v dálce světlo. Jel tedy k němu a přijel k chalupě, která vypadala zrovna jako poustevna. Když vešel dovnitř, seděla tam stařena, kterou požádal o nocleh. „Ach, milý příteli,“ řekla: „kdo vás ke mně poslal, ten vám nic dobrého nepřál, neboť moji synové jsou lidožrouti a ještě nikoho neušetřili. Ale vám uškodit nesmějí, neboť vy jste již dost vytrpěl, vím všechno, ukryjte se před nimi, abyste jim nepadnul do rukou.“ Voják se ukryl a byl právě nejvyšší čas, najednou to ve vzduchu zasvištělo jako při bouři, potom se rozletěly dveře a starší ze synů se hrnul dovnitř: „Člověčinu tuto čenichám, k hostině pospíchám!“ Řval a řádil po světnici, ale žena ho popadla za rameno a hodila ho na lavici, až to zapraštělo. „Tady seď a nehýbej se, však se najíš dosyta!“ Venku to opět zasvištělo, jako by přiletěl pták Noh, pak se rozletěly dveře a dovnitř se vřítil druhý ze synů, čenichal po světnici a řval: „Člověčinu tuto čenichám, k hostině pospíchám!“ Tu ho stařena popadla a drsně ho posadila vedle toho prvního na lavici. „Tady zůstaňte sedět, vy klackové věčně hladoví,“ řekla: „a poslouchejte, co vám řeknu!“ Zpočátku ještě brumlali, ale když jim stařena pohrozila prstem, ztichli jako pěny. Potom stařena přivedla husara. Když ho starší ze synů spatřil, zařval: „Matičko, co je to za podivné zvíře!?!“ „To je strážmistr od husarů, synku,“ řekla: „a vy ho donesete do království Rmutného dolu.“ Tu zase brumlali a bručeli a pravili, že je to příliš daleko a že je těžký, ale stařena jim promluvila do duše, vyprávěla jim jeho příběh a mluvila a mluvila, až nakonec slíbili, že ho i s koněm do Rmutného dolu zanesou, ten mladší měl vzít husara, ten starší, protože byl silnější, jeho koně. Voják obrům i stařeně nastotisíckrát děkoval. Potom všichni pojedli a popili, na jinocha přišel hluboký spánek, a když se probudil, ležel vedle svého koně v trávě a před ním se skvělo pyšné město se stovkami věží.

asednul na koně a jel do města a ptal se lidí, jak se to město jmenuje. „To je hlavní město království Rmutného dolu.“ řekli. Celý šťastný vjel do města a toho samého dne se nechal naverbovat k vojákům jako rekrut. Když šel následujícího rána na cvičiště, to se hned ukázalo, že je lepší než kdejaký kaprál či šikovatel, tak jej král ihned jmenoval kapitánem. Mužstvo, kterému velel, vyhlíželo špatně, měli uniformy všeho druhu a k tomu ještě potrhané. Na to se nemohl dívat a nechal je ihned obléci do nového a ty staré šaty dal chudým. Jak král kulil oči, když nový kapitán při přehlídce s vojáky přimašíroval, své vlastní vojáky nepoznával a byl tím tak uchvácen, že kapitána pozval ke stolu a tři dny nato ho jmenoval generálem celé kavalerie. Nyní mu přišel kouzelný měšec opravdu vhod, všechny koně pro celý regiment prodal a opatřil nová statná zvířata. Sto krejčíků muselo dnem a nocí šít, dokud neoblékli celý regiment do nového. Tímto vešel generál u krále v takovou milost, že mu tento věnoval kus pozemku rovnou vedle zámku a dal mu svolení, aby si tam postavil zámek. Husar sednul a sám udělal plán zámku, zrovna takový jak byl zámek, na kterém vysvobodil princeznu. Potom nechal povolat tucet malířů, kteří museli zámek vymalovat, jak jim řekl a ukázal, neboť měl s sebou obrázky těch místností ze zakletého zámku. Nakonec si opatřil sloužící a oblékl je tak, jak byli oblečení sloužící v den princeznina vysvobození. A to nebylo málo a peníze tekly proudem. Zrovna když byl zámek hotov, tu přišel ke králi posel a hlásil, že za dva dny dorazí princezna, a dal mu dopis, ve kterém stálo, že ji zachránil strážmistr od husarů, ale její vysvoboditel leží v čarovném spánku před zakletým zámkem. Král si nechal zavolat generála, vše mu vypověděl a poručil mu, aby v čele vojska vytáhnul princezně v ústrety a radostně ji přivítal. „Jak Vaše Výsost poroučí!“ řekl husar a nedal na sobě nic znát.

určený den překročila princezna hranice a za velkého jásotu lidí vjela do hlavního města. Nepoznala, že ten zlatem a vyznamenáními ověšený generál je její vysvoboditel, neboť si myslela, že leží začarován v hlubokém spánku před zakletým zámkem. Když ale přišla do otcovského zámku a uviděla ten generálův, tu se nemálo podivila a její první otázka u stolu byla, komu patří ten nádherný a pyšný zámek. „Ten patří našemu generálovi.“ řekl král a více jí o něm říci neuměl. „Ten zámek musím hned vidět!“ řekla a po jídle ji tam král zavedl. Když potkali sloužící, princezna řekla: „Otče, to je podivné!“ „Copak, moje dítě?“ „Ty sloužící neoblékl generál ze své hlavy!“ Když vstoupili do první komnaty, princezna zvolala: „Otče, to je podivné!“ „Copak, moje dítě?“ „Tu komnatu nevymaloval generál ze své hlavy!“ Když přišli do druhé komnaty, už nic neřekla, když vešli do třetí komnaty, tu smrtelně zbledla a ve čtvrté komnatě by se bezvládně sesunula k zemi, kdyby ji voják, nyní v uniformě strážmistra od husarů, nezachytil. „Copak, moje dítě?“ zvolal král překvapeně. A princezna odvětila: „Toto je můj vysvoboditel a váš generál!“ a ten musel ukázat její prsten i řetěz.

yní nebral jásot konce a taková vám to byla svatba, že větší ještě kraj Odenwald nezažil. [pozn1]

Poznámka 1 - Lidová pohádka "Die Prinzessin von Tiefenthal" je ze sbírky lidových pohádek "Deutsche Hausmärchen" (1851) sběratele Johanna Wilhelma Wolfa (1817 - 1855). Z němčiny pro vaši radost přeložila a po svém převyprávěla Jitka Vlk Martináková. Zpět

Stáhni eBook - Mozná je k poslechu v MP3 - Formátuj pro tisk - Pošli e-mailem

Poděkování: Robert Straka (plnění databáze) | Tomáš Macek (CSS)
Kontakt: webmaster@pohadky.org

pohadky.org, jejímž autorem je Jitka Martináková a Petr Macek, podléhá licenci:
Creative Commons Uveďte autora-Nevyužívejte dílo komerčně-Zachovejte licenci 3.0 Česko .