Karkulínkové

Anonym

a jednom malém statku na samotě bydlil sedláček se svou dcerou. Byl příliš chudý na to, aby si mohl držet pacholka, a proto měl stále plno práce. Jednou, když té práce bylo zase přespříliš, rozhořčeně vykřiknul: „Kdyby mi byl alespoň ďábel ku pomoci!“ A sotva to dořekl, stál před ním nějaký mužík a nabízel mu své služby. To nebylo sedláčkovi zrovna po chuti, neboť si pomyslil: „Já vím, pak si mě odvedeš.“ Ale mužík pravil, jako by mu četl myšlenky: „Ne, neodvedu, jen mi musíš dát vždy dost práce!“ „Nu, zkusit to mohu, za to nedám nic!“ pomyslel si sedláček a toho podivného mužíka do služby přijal.

ilnějšího pacholka by člověk pohledal a sedláček často nemusel ani přiložit ruku k dílu, ale když byl podzim a všechno bylo pod střechou, tu byl najednou s prací konec. „Teď si odvede mne nebo dcerku.“ řekl si sedláček a při tom pomyšlení mu vyrazil pot na čele. Celý sklíčený chodil po světnici sem a zase tam. „Copak mu mám dát za práci, když je zima přede dveřmi?“

noci, když se beze snů jen tak převaloval, tu ho něco osvítilo a oddechnul si: „Už to mám!“ Radostně z postele vyskočil ještě dříve, než se rozednilo, vyšel na dvůr, vzal dva pytle pšenice a vysypal je na zem. Přišel pacholek a ptal se po práci i poručil mu, aby si vzal vidle a pšenici vyházel na humno. Pacholek měl celičký boží den co dělat, házel a házel, až ho pot celého poléval, ale když přišel večer, nebylo na humnech ještě ani zrnko. Vztekle hodil vidle do kouta. „Ten sedlák mě přelstil, ale ještě si to vypije!“ řval žlučovitě, nechal vše ležet a bral se odtamtud pryč.

o vám v té vsi žil jeden krejčík, ke kterému ďábel běžel a řekl: „Pomoz mi získat sedlákovu dcerku, když se ti to podaří, bohatě se ti odměním, když to však nesvedeš, zle se ti povede.“ Takové řeči krejčík rozuměl, a tak ihned spěchal, aby si dívku vyptal. „Ano,“ řekl sedláček: „když ušiješ svatební šaty za jeden jediný den, můžeš ji mít!“ Krejčík si spokojeně mnul ruce, neboť měl vyhráno, vlastnil totiž tajuplnou krabičku, stačilo dovnitř položit nastříhanou látku a za pár minut byly šaty hotovy.

ruhého rána byl krejčík již časně u sedláčka a vybaloval si svoje saky paky, aby nic nezmeškal, ale ouha! Ta kouzlená truhlička nikde. „Ach bože!“ zvolal: „Já jsem si doma zapomněl svoje šití!“ a chtěl pro ně hned běžet. Ale dívka pravila: „Nemůžeš ztrácet čas, zatímco budeš stříhat látku, já ti pro to zaběhnu!“ „To je pravda!“ pomyslel si krejčík, dal jí klíč od světnice a důtklivě ji nabádal: „Truhlička se šicími potřebami leží na lavici, ale ne abys do ní koukala, to by bylo tvoje neštěstí!“

ívka pospíchala do vsi, vešla do krejčíkovy chalupy, ve světnici na lavici opravdu našla truhličku, popadla ji a spěchala s ní zpět na statek. Ale když šla přes louku, tu se jalo v truhličce něco hýbat a šramotilo to a šustilo stále víc, až se samou zvědavostí nemohla udržet. „Copak je asi uvnitř?“ pomyslela si, vytáhla z truhličky klíček a koukla se do ní klíčovou dírkou, ale viděla jen něco červeného. Už chtěla truhličku otevřít, ale pak ji napadlo, že jí to krejčík zapověděl a zvolala: „Ne, otevřít ji nesmíš, byla bys nešťastná!“ a šla dál.

le truhlička byla stále neklidná a ona byla stále zvědavější a zvědavější. „A co,“ pomyslela si: „to neštěstí nebude zase tak velké, když tam jen tak zlehýnka nakouknu“. Otočila klíčkem a opatrně nadzdvihla víko truhličky. Hop! Hop! Ono vám z ní vyskákalo pět skřítků! Samým úlekem si sedla na zem. Skřítkové měli červené kapucky a hopsali po louce sem a zase tam a volali o překot: „Práci, dej nám práci, krásná paní!“ Tu na dívku padla hrůza a zprvu nevěděla, co si má počít, ale brzy se vzpamatovala a řekla: „Nu, když chcete pracovat, tak mi natrhejte trávu z celé louky na hromadu!“

bylo to hotovo, než bys řekl švec, neboť jeden karkulínek byl rychlejší než druhý a když byli hotovi, všichni karkulínkové poskakovali kolem ní a volali: „Práci, dej nám práci, krásná paní!“ „Nu, co bych vám ještě poručila?“ zamyslila se. „Práci, dej nám práci, krásná paní!“ „Tak jděte, posbírejte na louce všechny kameny a dejte je na jednu hromadu.“ Karkulínkové vyskočili, jeden rychlejší než druhý, a snášeli kameny na jednu hromadu a když byli hotovi, poskakovali opět kolem ní a volali si o práci.

yní začala mít dívka obavy, jak se s nimi dostane domů. Přemýšlela chvíli, jak by karkulínky pochytala, a oni zatím nepřetržitě volali: „Práci, dej nám práci, krásná paní!“ „Nu, co bych vám dala za práci?“ „Práci, dej nám práci, krásná paní!“ křičeli poznova. „Tak vyskočte tady na ten plot!“ A když byli karkulínkové nahoře, otevřela truhličku a řekla: „A teď naskákejte do truhličky!“

edním skokem byli karkulínkové uvnitř, rychle zaklapla víko, otočila klíčkem a utíkala, jak nejrychleji uměla, k domovu. „Kde se tak dlouho touláš?!“ osopil se na ni krejčík, vytrhl jí truhličku z rukou a otevřel ji. Tu vyskákalo ven těch pět karkulínků a ukazovalo mu svoje ručky. „Proboha, co jste to vyváděli? Máte ruce celé ušmudlané!“

ívka se omlouvala, že ji truhlička vypadla na zem a dál, že neví nic, ale když karkulínkové dostali do práce ty svatební šaty, měli prstíky celé umazané a od té práce na louce uondané, takže tak pilně, jak měli, nešili a nestihli svatební šaty ušít včas. Vzteky celý bez sebe krejčík popadl svoje saky paky a utíkal pryč, jako by mu za patami hořelo. Utíkal do samého večera, až hladový a vyčerpaný dorazil do nějakého hostince, kde si poručil víno a pil a pil.

le ten ďábel, který si u něj nevěstu zamluvil, mu byl brzy v patách a beze stopy s ním zmizel. [pozn1]

Poznámka 1 - Lidová pohádka "Die Rotkäppchen" je ze sbírky rakouských pohádek "Die schönsten Märchen aus Österreich". Z němčiny pro vaši radost přeložila, po svém převyprávěla a poznámkami opatřila Jitka Vlk Martináková. Zpět

Stáhni eBook - Mozná je k poslechu v MP3 - Formátuj pro tisk - Pošli e-mailem

Poděkování: Robert Straka (plnění databáze) | Tomáš Macek (CSS)
Kontakt: webmaster@pohadky.org

pohadky.org, jejímž autorem je Jitka Martináková a Petr Macek, podléhá licenci:
Creative Commons Uveďte autora-Nevyužívejte dílo komerčně-Zachovejte licenci 3.0 Česko .