O zlatém ptáku

Joseph Haltrich

yl jednou jeden král a ten nechal postavit tak krásnou katedrálu, že člověk by široko daleko krásnější nenašel. Jednoho dne přišel z velké dálky poutník, dlouho se té kráse podivoval, když tu k němu přišel sám král a ptal se ho, jak se mu to líbí. Tu poutník pravil: „Je to ten nejkrásnější chrám, jaký jsem kdy viděl. K jeho nádheře nechybí už nic než zlatý pták, kterému, když zpívá, padají ze zobáku perly.“ Tu se král zeptal, kde by takového ptáka nalezl. „To nevím,“ pravil poutník: „já jsem o něm jen slyšel.“ Od té chvíle neměl král klidu a stále jen myslel na to, jak by získal zlatého ptáka.

ednoho dne k němu přišel nejstarší z jeho třech synů a řekl: „Otče, půjdu do světa a toho ptáka najdu.“ Král byl rád, dal mu nejlepšího koně a nechal ho jít. Princ zanedlouho přijel do hlubokého černého lesa, kde si rozdělal oheň. Tu přiběhl lišák a naříkal: „Mně je zima!“ „Tak si rozdělej oheň a ohřej se!“ řekl princ a vytáhnul si jídlo. A lišák zanaříkal znova: „Mám hlad!“ „Tak si něco najdi a najez se!“ odvětil mu princ a lišák běžel pryč. Princ vstal a jel dál; projedl všechno, co měl s sebou, upadnul do špatné společnosti, prodal svého koně, nadělal dluhy a nakonec se nechal najmout za pacholka v jednom hostinci.

o nějakém čase se vydal na cestu prostřední syn, že bude hledat zlatého ptáka. Jeho otec mu dal také statného koně a nabalil mu všeho hojnost, ale i jemu se vedlo zrovna tak jako staršímu bratrovi. Když si v lese rozdělal oheň, přišel lišák a naříkal: „Mně je zima a mám hlad!“ „Tak si rozdělej oheň a ohřej se, něco si najdi a najez se!“ řekl princ. Pak táhnul dál, upadnul do špatné společnosti, přišel o peníze, prodal svého koně, nadělal dluhy a nakonec se nechal najmout za sklepníka v jednom hostinci

akonec předstoupil před krále ten nejmladší syn: „Otče, chci jít také do světa a hledat zlatého ptáka.“ „Co si myslíš? Kde nic nepořídili tvoji bratři, ty taky nic nepořídíš!“ Ale princ se dal do prošení, až ho nechal král nakonec jít, ale koně mu dal špatného a peněz jen trochu, neboť si myslil, že to stejně přijde na zmar. Princ jel do světa, ale kůň mu padnul již kousek za městem, tak musel jít dál pěšky. Přišel do lesa a rozdělal si oheň. Tu přiběhl lišák a naříkal: „Mně je zima!“ „Tak pojď a ohřej se!“ A když princ vytáhnul jídlo, lišák zanaříkal znova: „Mám hlad!“ „Tak pojď sem a najez se!“ řekl jinoch. Lišák šel k ohni, najedl se a spal potom vedle prince až do rána. Když se tento ráno probudil a chtěl táhnout dál, řekl mu lišák: „Tvoji bratři se nade mnou neslitovali, proto si také zlatého ptáka nevysloužili, ale ty jsi ke mně byl hodný, proto ti budu nápomocen dobrou radou. Jdi nyní ještě sedm dnů stále tímto lesem, přijdeš na jednu obrovskou louku a na ní bude stát zámek. Tam vejdi dovnitř a uvidíš, co máš dělat.“ K posledku mu dal ještě stříbrnou flétnu a řekl: „Když budeš v nouzi nejvyšší a nebudeš si umět pomoci, tak zapískej a já přijdu a pomohu ti.“ S těmi slovy odběhl lišák do lesa a princ šel dál svou cestou.

o sedmi dnech putování přišel na louku a uviděl zámek, šel tam a bez obav vešel dovnitř. Našel tam krásnou pannu, která se rozplakala, když ho uviděla: „Proč jsi sem přišel? Můj pán je šestihlavý drak a zabije tě!“ „Já se ho nebojím a budu s ním bojovat!“ Na stěně visel velký meč, princ ho vzal a cvičil s ním. Za malou chvíli se objevil drak a plival oheň, ale princ hbitě máchnul mečem a usekl mu najednou všech šest hlav. Nyní se panna zaradovala, přinesla hned jídlo a přála si, aby s ní zůstal. Ale princ řekl, že to nemůže být, neboť musí hledat zlatého ptáka, zda o něm něco neví? „O tom nevím nic,“ pravila panna: „ale jdi k dalšímu zámku, v něm bydlí moje mladší sestra, možná ti o něm řekne.“ Dala mu měděné jablko a pravila: „Když tímhle jablkem na dlani zatočíš, přiletím k tobě.“

a nějakou chvíli přišel princ k druhému zámku, našel tam opět krásnou pannu, která se rozplakala, když ho uviděla: „Proč jsi sem přišel? Můj pán je devítihlavý drak, a když přijde domů, zabije tě!“ „Já se ho nebojím a budu s ním bojovat!“ Vzal ze stěny meč a sekal s ním a cvičil. Najednou se jako bouře přihnal drak, který plival oheň, ale on pozvedl svůj meč a srazil mu najednou všech devět hlav. Panna byla velmi ráda, přinesla jídlo a přála si, aby u ní zůstal navždy. Ale princ řekl: „To nejde, musím hledat zlatého ptáka, můžeš mi říci, kde ho najdu?“ „Jdi k mé nejmladší sestře, která žije v dalším zámku, ona ti pomůže.“ A dala mu stříbrnou hrušku: „Když tou hruškou v dlaní zatočíš, budu ihned u tebe.“

dyž princ přijel na třetí zámek, byla tam opět překrásná panna, která se rozplakala, když ho uviděla: „Proč jsi sem přišel? Můj pán je dvanáctihlavý drak a když přijde domů, zabije tě!“ „Já se ho nebojím a budu s ním bojovat!“ řekl: „Dva draky jsem už zabil, s tímhle budu také brzo hotov.“ A vzal ze stěny meč a sekal s ním ve vzduchu, aby se pocvičil. Najednou se přihnal drak jako strašlivá vichřice, ale on seknul mečem a najednou padlo dolů jedenáct hlav, ale dříve než setnul i tu dvanáctou, těch jedenáct opět narostlo. A když podruhé useknul zase jedenáct hlav, měl drak za chvíli všech dvanáct. Už zapadalo slunce, když se mu konečně podařilo jednou ranou setnout všech dvanáct hlav. Nu, kdo se nejvíce radoval, byla ona panna, přinesla jídlo a přála si, aby u ní princ zůstal navždy. „To bych velmi rád, ale nejdříve musím získat zlatého ptáka a zavézt ho domů otci. Nevíš, kde bych ho našel?“ „Ano, to vím, již dlouhé roky přilétá vždy na Nový rok, dříve než vyjde slunce, na tento strom a zpívá. Já ti ho dám, neboť je můj, ale musíš počkat, až se vrátí.“

o se princi zamlouvalo, ale princezna ho velmi milovala a nechtěla ho nechat odejít, takže mu na Nový rok, když zlatý pták přiletěl a zpíval, zacpala uši a princ ho neslyšel; potom vyšlo slunce a pták zase uletěl. „Kde je zlatý pták? On nepřiletěl?“ volal princ smutně, když se probudil. „Již tu byl a zpíval, jen se podívej na ty perly všude kolem pod stromem. Ale ty jsi ho zaspal, musíš teď čekat další rok.“ Co mohl princ dělat, musel zůstat, ale už nebyl tak veselý jako dřív. Když panna viděla, jak velmi se trápí, že se nemůže vrátit domů, už ho nechtěla déle zdržovat. Na Nový rok ho sama probudila, když zlatý pták přiletěl, posadil se na strom a začal zpívat a kolem dokola padaly perly. Princezna ptáka přilákala na ruku, zavřela ho do zlaté klece a dala princi; dala mu i koně, který měl šest nohou a na tom koni nemohl jezdit nikdo jiný než on, nakonec mu dala ještě zlatou švestku a řekla: „Když tou švestkou v dlaní zatočíš, budu ihned u tebe.“ A princ ujížděl s větrem o závod k domovu.

ečer dorazil do jednoho hostince a právě tam byl prostřední bratr sklepník a vyhlížel velmi špatně. Princ ho ihned poznal a zvesela mu vyprávěl, jak si vysloužil zlatého ptáka a teď jede domů a on by měl jet domů s ním. „To bych velmi rád,“ řekl bratr: „ale jsem velmi zadlužen.“ „Já to zaplatím!“ řekl princ a koupil mu i koně a jeli společně dál. Dalšího večera dorazili do hostince, kde byl za pacholka nejstarší bratr, a když přijížděli, zrovna dostával výprask. Tu ho bratři poznali a princ řekl: „Pojeď s námi domů, já vezu zlatého ptáka.“ „To bych moc rád, ale můj pán si přeje, abych tu odsloužil tři koně, kteří při mé péči pošli.“ „Nechej to na mně, já to zaplatím.“ řekl princ. Druhého rána bratra ze služby vyplatil, koupil mu koně a jeli společně dál. Když tak jeli, princ řekl: „Náš otec od vás očekával velké činy a nyní uvidí, že zlatého ptáka nesu já.“ Tu se ti dva rozhněvali a umluvili se, že bratra zabijí. Když v noci princ usnul, vypíchnuli mu oči, usekli ruce i nohy a hodili ho do hluboké studny. Potom vzali jeho krásného koně a klec se zlatým ptákem a pospíchali k otci, cestou vystrojili velký průvod a holedbali se: „Podívejte, otče, s velkou námahou a nebezpečenstvím se nám podařilo dostat zlatého ptáka a přinést vám ho!“ Tu se otec potěšil a nechal klec zanést do kostela a postavit na oltář. Ale pták měl smutně svěšená křídla a nezpíval, i ten krásný šestinohý kůň na sebe nenechal nikdo nasednout, nikdo se k němu nemohl ani přiblížit.

mrzačený princ ležel ve studni a neuměl si pomoci. Tu se k jeho ústům z torny přikutálelo měděné jablko a on jím podle rady zatočil. A v mžiku přiletěla nejstarší ze zachráněných panen v měděném plášti a ptala se, co potřebuje. „Jen se na mne podívej!“ řekl smutně. „To ranní rosa léčí useknuté nohy.“ pravila panna, odletěla a za chvíli se vrátila s onou zázračnou rosou, prince pokropila a v tu ránu měl zase nohy celé a zdravé. A dívka zmizela. Nyní princ vytřásl z torny stříbrnou hrušku a zatočil s ní a v mžiku přiletěla prostřední ze zachráněných panen ve stříbrném plášti a ptala se, co potřebuje. „Jen se na mne podívej!“ řekl smutně. „To ranní rosa léčí useknuté ruce.“ pravila panna, odletěla a za chvíli se vrátila s onou zázračnou rosou, prince pokropila a v tu ránu měl zase ruce celé a zdravé. A dívka zmizela. Nyní popadnul tornu a vytáhnul z ní zlatou švestku a zatočil s ní. V mžiku přiletěla nejmladší ze zachráněných panen ve zlatém plášti a ptala se, co potřebuje. „Jen se na mne podívej!“ řekl smutně. „To ranní rosa léčí nemocné oči.“ pravila panna, odletěla a za chvíli se vrátila s onou zázračnou rosou, princi pokropila prázdné oční důlky a v tu ránu měl zase nové a zdravé oči a uviděl před sebou pannu v celé její kráse. Ale dříve než by ji mohl obejmout, dívka zmizela.

yní teprve viděl, kde se nalézá. Jak se měl z té hluboké studny dostat? Tak vytáhnul z torny stříbrnou flétnu, kterou mu dal tenkrát lišák, a zapískal. Lišák byl v mžiku tu a ptal se, co potřebuje. „Sám to vidíš,“ řekl princ: „nemohu ven.“ Tu lišák skočil do studny a řekl: „Chytni se špičky mého ocasu!“ Jakmile to princ učinil, vyskočil lišák nahoru a vytáhnul ho. „Teď už si musíš pomoci sám!“ řekl lišák a odběhl zpátky do lesa. Tak princ šel a šel, až večer dorazil do zámku. Jeho otec se ale neradoval, protože mu nic nepřinesl, a když mu vypověděl, co prožil, jak si vysloužil zlatého ptáka i šestinohého koně, jak vysvobodil svoje bratry, jak se k němu nevěrně a krutě zachovali a jak se nakonec zachránil, starý král mu nevěřil. Tu princ pravil: „Já to mohu dokázat. Neboť jen pravý majitel dokáže osedlat šestinohého koně a jen pravý majitel dokáže rozezpívat zlatého ptáka!“ „Ano, to určitě.“ řekl král.

ejdříve to vyzkoušeli oba bratři, ale kůň je do své blízkosti nenechal přijít a zlatý pták, když vešli do kostela, nechal křídla svěšená a nezazpíval. Nyní to vyzkoušel princ, a když ho kůň spatřil, radostí hlasitě zařehtal a stál jako jehňátko, dokud na něj nenasednul, pak na něm nějakou chvíli rajtoval sem a tam. Potom šel princ do kostela a sotva překročil práh, zvednul pták křídla a jal se tak překrásně zpívat, že králi údivem přecházel zrak. Padnul nejmladšímu synovi kolem krku a pravil: „Odpusť, že jsem tě měl v lásce méně než tvé bratry, nyní ti je však vydávám do rukou, udělej s nimi, jak myslíš.“ „Já se jim nyní pomstím tak, že na mne budou muset myslet s radostí.“ řekl princ.

zal měděné jablko a otočil jím, ihned přiletěla nejstarší panna v měděném plášti. Byla vám tak krásná, že stará královna, princova matka, zvolala: „ Můj synu, dobře sis vybral!“ Princ ale vzal pannu za ruku a vedl ji k nejstaršímu bratrovi: „To bude tvoje žena, souhlasíš?“ Kdo byl šťastnější než tento? Nyní princ otočil stříbrnou hruškou a přiletěla panna ve stříbrném plášti a byla vám ještě krásnější. „Tuhle si vezmi, žádnou krásnější nenajdeš!“ zvolala matka. Ale princ vzal pannu za ruku a vedl ji k prostřednímu bratrovi: „Chceš tuto pannu za ženu?“ A ten nedokázal říci ne. Tu princ otočil zlatou švestkou a přiletěla nejmladší panna ve zlatém plášti, který byl zdobený drahokamy a perlami zlatého ptáka, zářil a blyštěl se jako hvězdy na nebi. Stará královna se velmi podivila nad její velkou krásou a zachytila pannu do své zástěry, neboť tak půvabná bytost nemůže dopadnout na tvrdou zem. „Ty víš nejlépe, synu, jak si zvolit,“ řekla královna princi: „krásnější pod sluncem by člověk nenašel.“ Princ si vzal nejmladší pannu za ženu a žili mnohá léta šťastně a spokojeně.

dyž po dlouhých letech krásná zlatovlasá královna zemřela, zmizel v tom okamžiku i ten šestinohý kůň a zlatý pták; od těch časů je už nikdo nikdy nespatřil. [pozn1]

Poznámka 1 - Lidová pohádka "Der goldne Vogel" je ze sbírky pohádek „Sächsische Volksmärchen aus Siebenbürgen“ (1856) německého filologa a folkloristy Josepha Haltricha (22.07.1822 - 17.05.1886). Z němčiny přeložila a pro vaši potěchu po svém převyprávěla Jitka Vlk Martináková. Zpět

Stáhni eBook - Mozná je k poslechu v MP3 - Formátuj pro tisk - Pošli e-mailem

Poděkování: Robert Straka (plnění databáze) | Tomáš Macek (CSS)
Kontakt: webmaster@pohadky.org

pohadky.org, jejímž autorem je Jitka Martináková a Petr Macek, podléhá licenci:
Creative Commons Uveďte autora-Nevyužívejte dílo komerčně-Zachovejte licenci 3.0 Česko .