O věrném Janovi

Bratři Grimmové

yl jednou jeden král a ten byl starý a nemocný. Když cítil, že nadešla jeho poslední hodina, pravil: „Zavolejte mi Věrného.“ Věrný byl králův milovaný sluha a říkal mu tak proto, neboť mu celý život věrně sloužil. Když sluha přišel, král řekl: „Věrný Jane, cítím, že přichází můj konec, a nemám jinou starost než o syna, který je ještě mladý a ne vždy si bude vědět rady. Slib mi, že ho naučíš všemu, co musí vědět, a budeš jeho pěstounem, pak mohu klidně zavřít oči.“ A Věrný odvětil: „Nikdy ho neopustím a budu mu sloužit věrně, i kdyby mne to mělo stát život.“ Král řekl: „Nyní mohu v pokoji zemřít. Po mé smrti mu ukaž celý zámek a všechny poklady, jen tu komnatu na konci chodby, kde je ukrytý obraz královské dcery ze Zlatého zámku, mu neukazuj. Pokud ho spatří, zasáhne ho tak mocná láska, že skrze ni upadne do velkého nebezpečí, proto ho musíš střežit.“ A když věrný Jan starému králi vše slíbil, ten utichnul, položil hlavu na podušku a zemřel.

dyž starého krále pohřbili a uplynul královský smutek, vyprávěl Jan princi, co slíbil jeho otci na smrtelném loži: „To vše dodržím a budu při tobě věrně stát, i kdyby mne to mělo stát život. Nyní přišel čas, abys obhlédl své dědictví, ukážu ti otcovský zámek.“ Potom prince vodil sem a tam, ukázal mu všechna bohatství a komnaty, jen tu jednu, kde byl nebezpečný obraz, neotevřel. Obraz byl pověšen tak, aby na něj ten, kdo otevře dveře, rovnou pohlédnul. A nebyl to obraz ledajaký. Princezna ze Zlatého zámku byla tak krásná, že svět krásnější neviděl, kdo na ni pohlédnul, propadl jejímu kouzlu až ke smrti. Ale princ si dobře všimnul, že Jan jedny dveře přešel a zeptal se: „Pročpak jsi tyto dveře neotevřel?“ „Protože je uvnitř něco, co by tě polekalo.“odvětil sluha. Ale princ řekl: „Měl jsem vidět celý zámek, chci tedy vidět i to, co je tady uvnitř!“ a šel a chtěl dveře otevřít. Tu Jan řekl: „Já jsem tvému otci před smrtí slíbil, že nikdy neuvidíš, co v této komnatě je; mohlo by to mne i tebe uvrhnout do velkého nebezpečí.“ „To ne,“ namítal princ: „protože moje smrt bude to, když nepůjdu dovnitř. Neměl bych klid ani ve dne, ani v noci, dokud bych to nespatřil. Proto odtud nyní neodejdu dřív, dokud mi neodemkneš!“ A tak Jan pochopil, že tady nic nepomůže a s těžkým srdcem a mnohými vzdechy vytáhl z velkého svazku klíč.

dyž otevřel dveře, chtěl vejít dovnitř první a obraz zakrýt, aby jej princ hned nespatřil. Ale co to bylo platno. Jinoch si stoupnul na špičky a podíval se mu přes rameno. A když uviděl obraz krásné panny, bohatě zdobený zlatem a drahými kameny, tu se bez hlesu sesunul na zem. Věrný ho zvedl do náruče, zanesl do postele a pomyslil si: „Neštěstí je tady! Pane, co s námi teď jen bude?“ Pak princi podal víno, aby jej přivedl k sobě. A první slova, která jinoch pronesl, byla: „Kdo je to na tom krásném obraze?“ „To je princezna ze Zlatého zámku.“ odvětil mu Jan. „I kdyby měl každý list na všech stromech, co jich ve světě roste, jazyk, nedokázalo by všechno to listí vypovědět, jak velkou lásku cítím. Musím tu dívku získat, i kdyby mě to mělo stát život a ty, Jane, mi musíš pomoci a stát u mne.“ Jan se zamyslel, neboť získat srdce princezny ze Zlatého zámku nebylo jen tak. „Všechno, co má princezna kolem sebe, je ze zlata, stoly, židličky, mísy a poháry, misky, všechno domácí načiní.“ řekl po chvíli: „V tvé pokladnici leží pět tun zlata, dej jednu z nich královským zlatníkům, ať ti zhotoví rozličné nádoby a nářadí, všelijaké ptáky, roztodivná zvířata, vše, co by se jí zalíbilo, pak s tím za princeznou pojedeme a zkusíme svoje štěstí.“ A jak řekl, tak udělali. Když bylo vše hotovo, nechali to naložit na loď, Věrný i princ se oblékli jako kupcové a vypluli na moře.

dyž přirazili k břehům přístavu, ve kterém stál Zlatý zámek, poručil Jan princi, aby zůstal na lodi a čekal, až se vrátí. „Možná přivedu princeznu s sebou, tak se postarej, aby byl všude pořádek a nechej všechny ty zlaté skvosty vystavit na lodi, ať se má princezna na co dívat.“ Pak si Jan několik těch skvostů vybral, vystoupil na zem a šel rovnou do královského zámku. Když přišel na královský dvůr, stála u studny krásná dívka, která měla v rukou dvě zlatá vědra a nabírala vodu. Právě chtěla odejít, tu uviděla neznámého muže, a tak se měla k otázce, kdo je a co tu hledá. Jan odvětil: „Jsem kupec.“ a ukázal jí svoje drahocenné zboží. Tu děvče úžasem zavýsklo: „To musí vidět naše princezna! Ona tyhle zlaté věcičky miluje, jistě je od tebe všechny koupí.“ Popadla ho za ruku a vedla rovnou za princeznou, neboť to byla její komorná. Když princezna ty skvosty viděla, byla nadšená a řekla: „To je ale krása! Koupím to všechno!“ Ale Jan jí odvětil: „Já jsem jen sluha bohatého kupce. Co mám tady, je nic proti tomu, co má můj pán na lodi. Tam člověk najde ty nejkrásnější a nejdrahocennější kousky, které se dají ze zlata vůbec vyrobit!“ To bylo něco na princeznu, že prý jí to musí vše ihned přinést. Ale Věrný řekl: „To byste se načekala! Je toho totiž tolik, že by to trvalo týdny, než by to sem jeden nanosil. Jak se tak dívám, stejně by se to sem ani nevešlo.“ To v princezně probudilo opravdu velkou zvědavost a chuť si to vše prohlédnout, takže nakonec pravila: „Zaveď mne na tu loď, sama si poklad tvého pána prohlédnu.“ Tak Jan princeznu přivedl na loď.

dyž ji princ uviděl, málem se mu zastavilo srdce, protože ve skutečnosti byla ještě tisíckrát krásnější než na obraze. Teď byla na jeho lodi a on ji provázel mezi všemi těmi skvosty, trvalo to hodiny a hodiny, co si všechno společně prohlíželi, co obdivovali skvostné rozličnosti a podivuhodnosti. Mezitím ovšem Jan poručil kormidelníkovi, aby odrazil od břehu a ten to udělal tak obratně, že princezna nic nepostřehla. Teprve, když prohlídka lodi a všeho, co na ní bylo, skončila a ona poděkovala kupci a chtěla jít domů, zpozorovala, že všude dokola se rozkládá moře a loď letí s napnutými plachtami po vodě. „Ach!“ vykřikla vyděšeně: „Byla jsem obelhána, unesena a zrazena obyčejným kupcem, kdybych raději byla zemřela!“ Princ ji ale vzal za ruce a řekl: „Já nejsem kupec a nejsem méně urozený nežli ty. Ale musel jsem použít lest, neboť tě převelice miluji už od té chvíle, kdy jsem spatřil tvůj obraz.“ Když to princezna ze Zlatého zámku slyšela, upokojila se a její srdce bylo tím vyprávěním tak pohnuto, že souhlasila s tím, že se stane jeho ženou.

alšího dne, co se plavili po šírém moři domů, seděl Věrný na palubě a hrál. Tu přiletěli tři havrani, usedli do ráhnoví a začali krákorat. Věrný přestal hrát a zaposlouchal se, co si mezi sebou povídají, neboť havraní řeči rozuměl. První havran zakrákoral: „Vidíte, tady si jeden veze domů princeznu ze Zlatého zámku.“ „Ano, ano.“ odvětil druhý havran: „Ale ještě ji nemá!“ Třetí na to: „Vždyť jí má, je s ním na lodi!“ Tu počal ten první havran zase krákorat: „Co je mu to platné! Jakmile vystoupí na zem, přiběhne ryšavý kůň a on na něj vyskočí a ten kůň s ním vylétne do povětší a odnese ho pryč a svou mladou ženu už nikdy nespatří.“ Zeptal se druhý havran: „A není před tím žádná ochrana?“ „Ale ano, to by musel být jeden rychlejší, na koně nasednout a tou ručnici, která je ukryta v ohlávce, ho zastřelit, pak by byl princ zachráněn. Ale to by musel vědět! Jenže kdyby mu to někdo řekl, po kolena by zkameněl.“ Tu pravil druhý havran: „To já vím ještě něco! I když toho koně zabijí, tak nemá princ ještě vyhráno. Když spolu půjdou na zámek, přinesou mu krásnou svatební košili, jako by byla ze zlata a stříbra, ale je ze síry a smůly, a když si ji princ oblékne, shoří na prach.“ I pravil třetí havran: „A není žádná ochrana?“ „O ano,“ odvětil ten druhý havran: „když někdo tu košili popadne v rukavicích a hodí ji do ohně, tak shoří a princ bude zachráněn. Ale co je to platno, kdo by tohle náhodou věděl a řekl to, zkamení do půli těla.“ Tu pravil ten třetí havran: „Já vím ještě více, i kdyby ta košile shořela, tak ještě stále princeznu nedostane. Neboť při svatební tanci padne nevěsta jako mrtva k zemi, a když ji nikdo nepozvedne a z jejího pravého prsu nevysaje tři kapky krve, které pak vyplivne, ona opravdu zemře. Ale když by kdo prozradil, co ví, tu by v okamžení dočista zkameněl.“ Když havrani domluvili, odletěli pryč. A Jan tomu všemu rozuměl a od té chvíle byl celý ztichlý a zasmušilý, neboť zamlčí-li svému pánu, co slyšel, bude ten nešťastný. Ale když mu vše vyjeví, ztratí svůj život. Ale nakonec si řekl: „Musím mého pána zachránit, i kdybych při tom měl svůj život ztratit.“

akmile připluli do princovy země, stalo se to, co havrani předpověděli, k princi přiběhl překrásný ryšavý kůň. „Nu dobrá, poneseš mne na zámek.“ A chtěl na koně vyskočit, tu ho však Jan předešel, vytrhl z ohlávky ručnici a koně bez váhání zastřelil. Tu se dali ostatní sloužící, kterým ležel Věrný dlouhý čas v oku i žaludku, do pokřiku a žalování: „Jak hanebné zabít tak krásné zvíře!“ Ale princ řekl: „Mlčte a nechte ho na pokoji, to je můj nejvěrnější Jan, on ví, co je dobré.“ Nyní šli na zámek a ve svatebním sále ležela mísa a na ní byla překrásná košile, jako by byla utkána ze zlata a stříbra. Princ ji chtěl zvednout, tu jej však věrný Jan strhnul zpátky, v rukavicích košili popadl a hodil do ohně. A tu sluhově zase začali mudrovat a volat: „Podívejme, teď spálil svatební košili.“ Ale princ řekl: „Asi ví, k čemu to bylo dobré, nechte jej na pokoji, to je můj nejvěrnější Jan.“ Nyní slavili svatbu. Když začali hrát k tanci, nespustil Jan princeznu z očí. Pojednou zblednula a skácela se k zemi. Věrný k ní ihned přiskočil, zvednul ji a odnesl do komnaty, kde ji položil na postel, pokleknul k ní, z jejího pravého prsu vysál tři kapky krve a vyplivnul je. A bylo to! Princezna byla zase zdravá a živá. Ale princ, který to vše viděl a nechápal, proč to Jan učinil, se velmi rozhněval: „Zavřete ho do vězení!“

ruhého dne Jana soudili a odsoudili k smrti. Když stál nahoře na šibenici, řekl: „Každý, kdo má zemřít, má právo před smrtí ještě promluvit. Mohu i já toto právo využít?“ „Ano.“ odvětil mu princ. Tu pravil věrný Jan: „Jsem souzen neprávem, neboť jsem vždy zachovával věrnost!“ a pak vyprávěl, jak na moři vyslechl rozhovor havranů a aby svého pána ochránil, musil to všechno udělat. Tu princ zvolal: „Ach, můj drahý věrný Jane, milost, milost, přiveďte ho dolů!“ Ale bylo pozdě! Věrný Jan při svých posledních slovech zkameněl. Na krále i královnu teď padnul strašlivý smutek a mladý král celé dny hořekoval: „Jak jsem mohl takovou věrnost odměnit tak zle!“ Zkamenělého Jana nechal král odnést do své ložnice, kde ho postavili vedle jeho postele. „Kdybych tě tak mohl znova oživit, můj drahý věrný Jane!“

běžel čas, jak bývá jeho zvykem, neúprosně a bez ustání.

tom čase královna porodila dvojčátka, dva synáčky, kteří rostli do krásy a byli velikou radostí svých rodičů. Jednou, když byla královna v kostele a děti seděly u otce a hrály si u něj, tu se král zahleděl na zkamenělého Jana a povzdechnul si: „Kdybych tě tak mohl znova oživit, můj drahý věrný Jane!“ Tu začal kámen najednou mluvit: „Ano, můžeš mne znova oživit, když se vzdáš toho, co je ti na světě nejmilejší.“ Král zvolal: „Všechno, co na tomto světě mám, kvůli tobě obětuji!“ Kámen opět promluvil: „Sraz vlastní rukou svým dětem hlavu a tou krví mě potři, pak obživnu.“ Král se velmi polekal, když slyšel, že musí sám zabít svoje nejmilovanější děti, ale pak pomyslel na Janovu věrnost a že kvůli němu zemřel, a tak vytasil meč a setnul chlapcům hlavy. A když jejich krví potřel kámen, tu se Janovi navrátil život a on před ním stál zdravý a živý a pravil: „Ani tvoje věrnost nezůstane bez odměny.“ A vzal hlavičky dětí a přiložil je k tělíčkům, potřel rány jejich krví a v tom okamžení byli oba chlapci opět živí, poskakovali kolem a hráli si jako dřív, jako by se nic nepřihodilo. Král byl radostí bez sebe a ukryl obě děti i věrného Jana do skříně.

dyž se královna vrátila z kostela, zeptal se jí: „Pomodlila ses?“ „Ano,“ odvětila: „a při tom jsem neustále měla na mysli věrného Jana, který kvůli nám zemřel.“ „Milovaná ženo,“ pokračoval král: „mohli bychom Janovi vrátit život, ale stálo by nás to naše dvě děti, ty bychom museli obětovat.“ Královna zbledla, srdce se jí sevřelo bolestí, ale přeci odvětila: „Provinili jsme se proti jeho věrnosti!“ Tu se král zaradoval, že smýšlí stejně jako on, šel a otevřel skříň a přivedl jí děti i věrného Jana. „Bůh byl milostivý, věrný Jan je vysvobozen a naši synci také opět žijí!“ a vyprávěl jí, jak se vše seběhlo.

od toho času žili společně šťastně a spokojeně až do konce svých dní. [pozn1]

Poznámka 1 - Lidová pohádka „Der treue Johannes“ (KHM 6) je z rozsáhlé sbírky pohádek bratří Grimmů „Kinder-und Hausmärchen“ (1812-15, 1822, 1857). Z němčiny pro vaše potěšení přeložila a pro vaši radost převyprávěla Jitka Vlk Martináková. Zpět

Stáhni eBook - Mozná je k poslechu v MP3 - Formátuj pro tisk - Pošli e-mailem

Poděkování: Robert Straka (plnění databáze) | Tomáš Macek (CSS)
Kontakt: webmaster@pohadky.org

pohadky.org, jejímž autorem je Jitka Martináková a Petr Macek, podléhá licenci:
Creative Commons Uveďte autora-Nevyužívejte dílo komerčně-Zachovejte licenci 3.0 Česko .